ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1234.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1234/2017-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2017 o dovolání, které podali nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného V. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 41/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 11/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 41/2017, v té části, kterou byl ve vztahu k obviněnému V. P. podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 50 T 11/2016, a kterou bylo následně nově rozhodnuto o vině a trestu ve vztahu k tomuto obviněnému a o ochranném opatření, zrušuje .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 50 T 11/2016, byli obvinění J. P. a V. P. (dále jen „obviněný“) společně uznáni vinnými zločinem zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za tento zločin a dále za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 12 T 28/2016, byl obviněný V. P. odsouzen podle §170 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu uloženém jmenovanému obviněnému rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 12 T 28/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Spoluobviněný J. P. byl odsouzen podle §170 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to ocelového řetězu o délce cca 330 cm a dvou visacích zámků uložených ve skladu Policie ČR.
4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali státní zástupce a obvinění V. P. a J. P., bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 41/2017. Z podnětu všech podaných odvolání byl podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný V. P. byl uznán vinným přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění odvolacího soudu dopustil tím, že "dne 31. 10. 2015 ve večerních hodinách pod záminkou opatření práce vylákal D. Š., na parkoviště na ul. V. v B. před prodejnu Bauhaus, kde poškozený kolem 20:30 hod. nastoupil do osobního vozidla nezjištěné registrační značky, přičemž v mezidobí další osoba v prodejně Bauhaus zakoupila ocelový řetěz o délce cca 330 cm a dva visací zámky, a obžalovaný s D. Š. a další touto osobou odjeli uvedeným vozidlem, řízeným obžalovaným V. P., za obec O., kde před obcí K. odbočili z hlavní silnice na polní cestu, po ujetí asi 700 m vozidlo zastavil a D. Š. přivedli do vojenského bunkru umístěného v poli asi 85 m od polní cesty, kde ho v době mezi 21:30 hod - 22:00 hod. přes jeho fyzický odpor připevnili za tímto účelem opatřeným řetězem a visacím zámkem k traverze umístěné ve zdi uprostřed bunkru, kdy druhý konec D. Š. připevnili pomocí visacího zámku nad kotníkem pravé nohy, a se záměrem ponechat ho zde po blíže neurčenou dobu z místa odjeli, přičemž D. Š. byl na základě opakovaného a intenzivního volání o pomoc kolem 22:30 hod. pouze v důsledku náhodných okolností hledán a následně nalezen občany obce V., vzdálené od bunkru vzdušnou čarou cca 2 km, kteří mu poskytli termoizolační folii, aby ho tak chránili proti chladu do příjezdu jimi přivolané policie" .
5. Za tento přečin, a za sbíhající se přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 16. 5. 2016, č. j. 12 T 28/2016-103, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 8 To 313/2016, byl jmenovanému obviněnému uložen podle §171 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 16. 5. 2016, č. j. 12 T 28/2016-103, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 8 To 313/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věci, a to ocelového řetězu o délce cca 330 cm a dvou visacích zámků uložených ve skladu Policie ČR.
6. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušené části ohledně obviněného J. P. vrácena soudu prvního stupně.
II.
7. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali dovolání obviněný V. P. a v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupce, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se nelze ztotožnit s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci, pokud jde o obviněného V. P., neboť skutková zjištění podporují závěr, že jednání tohoto obviněného bylo na místě posoudit jako „jiný způsob zbavení osobní svobody“ blížící se svou povahou uvěznění, a tedy kvalifikovat je jako zločin zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku. Bez ohledu na krátkou dobu trvání zásahu do osobní svobody poškozeného D. Š. totiž byla jeho osobní svoboda ve smyslu volného pohybu dotčena v takové míře a s takovou intenzitou, že úvaha o možnosti posoudit jednání obviněného pouze jako přečin omezování osobní svobody je nepřiléhavá a dostatečně nevystihuje povahu celého útoku. Stěžejní část argumentace Vrchního soudu v Olomouci je podle nejvyššího státního zástupce nepřiléhavá a neodpovídající ustálené judikatuře.
9. Z judikatury k dané problematice vyplývá, že rozhodujícími hledisky pro rozlišení trestných činů zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku a omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku je především povaha zásahu do osobní svobody poškozeného a délka jeho trvání. Uvedené trestné činy se tedy liší intenzitou zásahu do osobní svobody, jeho charakterem, příp. délkou trvání. K tomu nejvyšší státní zástupce připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 638/2010, usnesení ze dne 27. 10.1999, sp. zn. 4 Tz 149/99 (publikováno pod č. 41/2000 Sb. rozh. tr.), usnesení ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 3 Tdo 48/2012, a usnesení ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1476/2011. Poukázal na to, že není vyloučeno, aby i kratší dobu trvající zásah do osobní svobody byl považován za zbavení osobní svobody, je-li jeho povaha natolik intenzivní, že též nese rysy spojované s uvězněním. V návaznosti na to zmínil skutkové okolnosti daného případu. Dovodil, že obviněný V. P. svým jednáním naplnil zákonné znaky zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozeného D. Š. způsobem fakticky se blížícím uvěznění zbavil osobní svobody. Doba, po kterou stav vyvolaný obviněným a další osobou trval, nebyla fakticky dlouhá a nelze ji považovat za trvalou či dlouhotrvající. Podstatné však je, že zásah do osobní svobody poškozeného byl co do povahy, míry a intenzity tak výrazný, že z tohoto hlediska měl charakter zbavení osobní svobody ve smyslu §170 odst. 1 tr. zákoníku. Faktická délka trvání zásahu do osobní svobody poškozeného navíc nebyla závislá na jednání obviněného, ale na okolnostech náhodných, nezávislých na jeho vůli. Vrchní soud si podle nejvyššího státního zástupce v odůvodnění svého rozsudku protiřečí. Na jedné straně tvrdí, že poškozený nebyl na osobní svobodě omezen natolik, aby se nemohl svobodně pohybovat, na straně druhé vyjadřuje souhlas s tím, že byl přivázán řetězen za nohu ve vojenském bunkru na odlehlém místě. Takovou „svobodu pohybu“ ovšem podle nejvyššího státního zástupce lze přiznat každému vězni přikovanému v kobce řetězem ve zdi. Vrchní soud konstatoval, že poškozený byl omezen na osobní svobodě jen po dobu cca 30 minut, než byl nalezen místními občany, přičemž nález poškozeného byl jen dílem náhody, avšak tuto náhodu při stanovení právní kvalifikace nezohlednil. Pokud Vrchní soud nahodilé objevení poškozeného po cca 30 minutách vyhodnotil ve prospěch obviněného, což se odrazilo v užité mírnější právní kvalifikaci, učinil tak nedůvodně a v rozporu se zákonem. Jeho postup nebyl správný, neboť obviněný nemohl důvodně předpokládat, že se poškozený na uvedeném místě a čase dovolá pomoci a bude poměrně brzy osvobozen. Jak uvedla přítelkyně poškozeného L. T., poškozený byl z nastalé situace naprosto zoufalý, měl strach, že vlivem chladu umrzne, proto řadu minut křičel o pomoc a chtěl si „utrhnout nohu“. Vrchní soud se podle nejvyššího státního zástupce nevypořádal s okolnostmi a intenzitou, za kterých k zásahu do osobní svobody poškozeného došlo. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci je tak stižen vadou v podobě nesprávného posouzení skutku, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. S ohledem na shora uvedené nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 41/2017, v té části, kterou byl ve vztahu k obviněnému V. P. podle §258 odst. 1 písm. b) , d) tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 50 T 11/2016, a kterou byl následně tento obviněný uznán vinným přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
11. K tomuto dovolání se vyjádřil obviněný, který je označil za nedůvodné s tím, že stěžejní argumentace tohoto podání spočívá v důrazu na intenzitu zásahu do osobní svobody poškozeného, aniž by byla náležitě zohledněna délka trvání takového zásahu. Nejvyšší státní zástupce přitom pomíjí, že nebylo možno usoudit na úmysl pachatele zasáhnout do osobní svobody jiného déle, než došlo k nálezu takto na svobodě omezené osoby, a to pro absenci skutkových okolností ohledně doby trvání takového omezení. Jím užité připodobnění k vězni v okovech je nepatřičné již jen z toho důvodu, že okovy skutečně znemožňovaly vězni téměř jakýkoliv pohyb, což není tento případ. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podané nejvyšším státním zástupcem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, případě je podle §265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
12. Obviněný pak ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že v zásadě musí své námitky směřovat proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu a soudu odvolacího, neboť se v dané věci nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s principy spravedlivého procesu. Skutková zjištění jsou vystavěna na spekulativních závěrech soudu prvního stupně, které soud odvolací, s výhradou délky trvání omezení na svobodě, přijal. Obviněný byl odsouzen na základě osamoceného nepřímého a nezpůsobilého důkazu, přičemž nelze vůbec usoudit na řetězec nepřímých důkazů. Jednání popsané ve skutkové větě neodpovídá ani právní kvalifikaci, jak ji užil odvolací soud, neboť nevyjadřuje úmysl pachatele "omezit někoho na svobodě". Použitá formulace "se záměrem jej zde ponechat po blíže neurčenou dobu" a absence konkrétního vyjádření úmyslu nemohla podle něj naplnit zákonný požadavek existence zavinění. Dovedeno ad absurdum, se může pod pojmem "blíže neurčená doba" skrývat i několik vteřin. Absence skutkových zjištění má za následek neúplnost popisu skutku, který není možné kvalifikovat jako daný trestný čin. Skutkové zjištění, že obviněný měl záměr poškozeného nechat na daném místě blíže neurčenou dobu, nemůže pro svou neurčitost obstát, neboť takové jednání nelze nijak kvalifikovat. Aby bylo možno naplnit danou skutkovou podstatu, nezbytně by popis skutku měl zahrnovat i okolnosti jednání vedoucí přímo k narušení objektu jako nemožnost připoutaného se okovů zbavit, ponechat jej na místě konkrétně vymezenou dobu.
13. Dále obviněný namítl, že byla porušena zásada totožnosti skutku. Strohost popisu skutku je podle něj důsledkem v řízení opakovaně měněné právní kvalifikace zahalující změnu totožnosti žalovaného skutku, kdy obviněný byl původně stíhán pro v podstatě totožné jednání, pro něž byl odsouzen, avšak obžalován byl pro jednání kvalifikované jako zločin vraždy a nalézacím soudem nepravomocně odsouzen pro zločin zbavení svobody. Podle něj tak obžaloba byla podána pro jiný skutek, než pro jaký bylo zahájeno trestní stíhání a za jaký byl uznán vinným. Obžaloba byla podle něj podána pro skutek, resp. jednání, které mohlo mít svou příčinu až v jednání časově následném, tj. po dokonání prvně zmíněného trestného činu. Obžaloba tak byla podána fakticky pro dva skutky, jeden představovaný přivázáním na určitou dobu a druhý opuštěním osoby na místě v chladném počasí po určitou dobu. Procesní postup policejního orgánu a státního zástupce v přípravném řízení byl nezákonný, pokud se pokusili zhojit absenci zahájení trestního stíhání pro skutek kvalifikovaný jako zločin vraždy postupem podle §160 odst. 6 tr. ř., aniž by postupovaly podle §160 odst. 1 tr. ř. a zahájily trestní stíhání pro jiný skutek, než bylo původně zahájeno. Byť se z hlediska časového jedná o úzce navazující a částečně se překrývající jednání, nejedná se o jednání totožné, zaměnitelné. V případě kvalifikace podle §171 odst. 1 tr. zákoníku je příčinou připoutání poškozeného k zařízení vojenského bunkru a následkem nemožnost jeho svobody pohybu. V případě kvalifikace podle §140 odst. 2 tr. zákoníku je příčinou zanechání poškozeného na daném místě po chladnou noc a následkem je pravděpodobná smrt poškozeného. Samotné připoutání podle dovolatele ke smrti vést nemůže. Dovolatel namítl, že neměl možnost bránit se novému obvinění. Sice docílil přezkoumání zákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání pro zločin podle §171 odst. 3 tr. zákoníku, ale v následném řízení byl vydán podle §160 odst. 6 tr. ř. neomezenému uvážení policejního orgánu bez možnosti řádného procesního instrumentu k nápravě. V uvedeném obviněný spatřuje porušení jeho práva na spravedlivý proces.
14. Obviněný rovněž tvrdil, že v řízení byl nesprávně zjištěn skutek. Výrok o jeho vině je založen výlučně na procesně nezachycené výpovědi poškozeného D. Š., byť jeho tvrzení byla reprodukována svědkyněmi Š. a T. Jejich sdělení jsou jen sdělení zprostředkovaná od poškozeného, který je osobou se smíšenou poruchou osobnosti s rysy disociálními, emočně nestabilními a nezdrženlivými. Neexistuje žádný přímý důkaz o vině obviněného. Z hlediska procesního nebyly splněny v případě svědkyně Š. podmínky §211 odst. 4 tr. ř., aby mohla být výpověď u hlavního líčení přečtena. Uvedená svědkyně nejprve vypovídala dne 25. 5. 2016, kdy odepřela vypovídat, a poté dne 7. 6. 2016, kdy se rozhodla vypovídat. Protokol ze dne 7. 6. 2016 je koncipován jako pokračování protokolu o výslechu svědka. Pomine-li obviněný, že procesní normě je forma protokolu označená jako pokračování výslechu svědka neznámá, je namístě takový důkaz hodnotit jako celek. Za dané situace, odepřela-li daná svědkyně v rámci jednoho protokolu výpověď a současně vypovídat začala, nelze mít za to, že se jednalo o jednoznačné vyjádření, že nevyužívá svého práva nevypovídat, jak má na mysli ustanovení §211 odst. 4 tr. ř. Současně nelze v pořadí druhý výslech uvedené svědkyně, jednalo-li by se z hlediska procesního o samostatný úkon u hlavního líčení, přečíst, neboť postrádá náležitosti protokolu o výslechu svědka, není řádně zjištěna podle §101 odst. 1 tr. ř. jeho totožnost, neboť svědkyně není identifikována podle osobního dokladu. K formálním vadám tohoto procesního úkonu se přidává porušení §2 odst. 6 tr. ř., nebyla-li výpověď svědkyně hodnocena v souvislosti všech jejích vyjádření. V případě výslechu svědkyně T. přistoupily soudy nesprávně k aplikaci §211 odst. 3 tr. ř., neboť dané ustanovení vykládaly tak, že jako relevantní použily výlučně výpověď svědkyně z přípravného řízení. Jako zásadní se dovolateli jevila nevěrohodnost obsahu sdělení této svědkyně, neboť osobu jménem V. popsala před policejním orgánem jako muže světlých vlasů, přičemž vzadu měl sedět muž tmavých vlasů. Následně při rekognici druhého obviněného (J. P.) nepoznala. K tomu obviněný dodal, že má tmavé vlasy. Dále dovolatel namítl, že u analýz pohybu mobilních telefonů nelze u telefonních čísel s jistotou prohlásit, že se jedná o telefony užívané obviněným.
15. Obviněný také namítl nesprávnou aplikaci §38 odst. 1 a 2, §55 odst. 2 a §42 tr. zákoníku, pokud mu byl ukládán trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1221/16. Společenskou škodlivost svého jednání hodnotil jako hraniční, blížící se svou povahou přestupku.
16. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 41/2017, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 50 T 11/2016, ve vztahu k jeho osobě, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
17. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že žádnou z uplatněných námitek nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Veškeré výhrady obviněného jsou skutkové a procesní povahy. Takto formulované výhrady se však s namítaným dovolacím důvodem míjí a přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu samy o sobě založit nemohou.
18. Pokud obviněný poukazoval na údajný nesoulad skutkové a právní věty, opominul tu skutečnost, že soudem dovozený záměr ponechat poškozeného připoutaného v bunkru po blíže neurčenou dobu obviněný současně v praxi realizoval. Poškozeného totiž na místě činu připoutal řetězem, odešel odtud a na místo činu se již nevrátil. Poškozený byl osvobozen až po cca půlhodině jen díky volání o pomoc a aktivním jednáním jiných lidí. Tvrzení obviněného, že dovedeno ad absurdum se za označením blíže neurčená doba může skrývat i jen několik vteřin, tak v posuzované věci nemá žádné opodstatnění. Stejně tak výtku obviněného spočívající v tom, že nebyla respektována zásada totožnosti skutku, pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Zde státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1548/2015. Zachování totožnosti skutku nelze zužovat na pouhou vnější podobnost popisu skutkového stavu mezi sdělením obvinění a konečným rozsudkem. K námitkám proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů státní zástupce uvedl, že Krajský soud v Brně veškeré důkazy hodnotil striktně podle zásad §2 odst. 6 tr. ř., v souladu s jejich obsahem a bez jakékoliv deformace. K závěrečným výhradám obviněného k trestu připomněl rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a učinil tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
20. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 41/2017, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce a obviněný jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
K dovolání nejvyššího státního zástupce
26. Protože argumentace obsažená v dovolání nejvyššího státního zástupce je podřaditelná pod obsahové vymezení jím uplatněného dovolacího důvodu a tuto nelze pokládat za takovou, o níž by bylo lze rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou odmítnutí podaného dovolání, přezkoumal na jejím podkladě Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a dospěl k následujícím zjištěním.
27. Nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, jenž jednání obviněného popsané ve skutkové větě svého rozsudku kvalifikoval jako přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho přesvědčení prokázaná skutková zjištění měla odůvodnit posouzení předmětného skutku jako zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst.1 tr. zákoníku.
28. K uvedenému je vhodné nejprve připomenout zákonnou úpravu a judikaturu na danou problematiku se vztahující.
29. Podle §170 odst.1 tr. zákoníku se dopustí zbavení osobní svobody, kdo jiného bez oprávnění uvězní nebo jiným způsobem zbaví osobní svobody.
30. Objektem tohoto trestného činu je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Uvěznění je dlouhotrvající omezení osobní svobody, v rámci kterého jsou omezeny svoboda pohybu i svoboda rozhodování uvězněné osoby o všech podstatných záležitostech jejího života. Jiný způsob zbavení osobní svobody znamená trvalé nebo alespoň dlouho trvající omezení osobní svobody, které se blíží uvěznění. Osvobození je při zbavení osobní svobody velmi ztíženo a je zvlášť obtížné. Méně intenzivní zásahy do osobní svobody lze posoudit jako trestný čin omezování osobní svobody podle §171 tr. zákoníku (In. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1706 s.).
31. Podle §171 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí omezování osobní svobody, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody.
32. U tohoto trestného činu je rovněž objektem osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Bránění v užívání osobní svobody je zásah do osobní svobody, jímž se znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zároveň se mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Bránění v užívání osobní svobody musí být nesnadno překonatelné. Není rozhodná délka doby, pro niž se osobní svoboda omezuje. Může jít o omezování na krátkou dobu. Jako omezování osobní svobody lze však postihovat jen zásahy, které jsou pouze dočasného rázu a nemají dlouhodobé trvání. (In. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1712 s.)
33. Tato výchozí vymezení dále doplňují a rozvíjí následující rozhodnutí Nejvyššího soudu.
34. Usnesením ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 4 Tz 149/99, tento soud vyslovil, že zbavením osobní svobody ve smyslu §232 odst. 1 tr. zákona se rozumí trvalý nebo alespoň dlouhotrvající zásah do osobní svobody člověka, který se svou povahou blíží uvěznění i tím, že možnost osvobození toho, jehož svoboda je omezena, je výrazně ztížena. Méně intenzivní zásahy do osobní svobody mohou naplnit jen objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu omezování osobní svobody podle §232 tr. zákona.
35. V usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 638/2010, uvedl, že rozhodujícími hledisky pro rozlišení trestných činů zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zákona a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zákona jsou především povaha zásahu do osobní svobody poškozeného a délka jeho trvání. Za zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zákona, a nikoliv jen za omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zákona, lze tedy pokládat např. situaci, kdy poškozený je vystaven zásahu do své osobní svobody nuceným pobytem v prostoru, v kterém po dobu jednoho týdne musel pobývat nejprve v jediné místnosti a poté po dobu dvou týdnů v uzavřeném domě, v němž byl držen a střežen, neboť za těchto okolností se nacházel již v postavení srovnatelném s uvězněním. Zásadně platí, že čím je zásah do osobní svobody poškozeného, co do povahy a intenzity razantnější, silnější a citelnější, tím kratší doba postačí k tomu, aby byl takový zásah považován za zbavení osobní svobody, a naopak čím menší je razance, síla a citelnost zásahu do osobní svobody poškozeného, tím delší doba je nutná k tomu, aby zásah mohl být posouzen jako zbavení osobní svobody. Např. při spoutání poškozeného, při jeho přivázání k pevné překážce, nebo při jeho umístění do mimořádně stísněného prostoru (do sudu, klece, bedny, zavazadlového prostoru automobilu apod.) postačí k tomu, aby šlo o zbavení osobní svobody, i velmi krátká doba, nejde - li o dobu zcela zanedbatelnou. Naproti tomu, jestliže poškozený má v rámci zásahu do své osobní svobody zachovánu určitou možnost volně se pohybovat v rámci nějakého objektu, v němž je proti své vůli držen, např. v bytě či domě, pak závěr, že se jedná o zbavení osobní svobody, je podmíněn zjištěním, že takový zásah byl trvalý či alespoň dlouhotrvající.
36. V usnesení ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 3 Tdo 48/2012, Nejvyšší soud konstatoval, že i poněkud kratší doba, po kterou pachatel bránil poškozené osobě ve volném pohybu, může naplňovat znak "jiného zbaví" ve smyslu trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 tr. zákona. Předpokladem je zde to, že zásah do osobní svobody poškozené osoby byl co do povahy, míry a intenzity velmi výrazný.
37. Dále v usnesení ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1476/2011 Nejvyšší soud vyslovil, že zbavení osobní svobody jiným způsobem ve smyslu §170 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí zejména situace, kdy je poškozená osoba proti své vůli zbavena volného pohybu (např. svázána, připoutána k pevnému předmětu, uzavřena v malém prostoru bez možnosti pohybu). K takovému intenzivnímu zásahu do osobní svobody pak postačí i kratší (nikoli ovšem zanedbatelná) doba.
38. Na základě těchto východisek je nutno posuzovat jednání obviněného, které je popsáno ve skutkové větě napadeného rozhodnutí.
39. Z hlediska posouzení intenzity jednání obviněného jsou významné tyto okolnosti. Obviněný spolu s další osobou dopravil poškozeného na v zásadě odlehlé místo v čase, který snižoval možnost náhodného výskytu další osoby poblíž vojenského bunkru, v němž poškozeného připoutal, a to způsobem, jenž mu zcela znemožňoval, aby dosáhl svého osvobození vlastními silami. Poškozený byl připoután k traverze ocelovým řetězem se dvěma visacími zámky ve vojenském bunkru, nacházejícím se mimo intravilán obce. K takto realizovanému masívnímu zásahu do jeho osobní svobody došlo na místě, kde bylo obtížné se dovolat pomoci a navíc v pozdním večerním čase (mezi 21.30 až 22.00 hod). Obviněný tak s dalším pachatelem učinil v době (31. 10. 2015), kdy noční teplota v místě byla natolik nízká, že mohlo dojít k podchlazení připoutané osoby. Intenzitu zásahu významně ovlivnil i tento faktor, neboť poškozený byl prokazatelně (vzhledem k tepelné nedostatečnosti svého oblečení) vystaven strádání vlivem nízké teploty v místě panující. Ze zprávy Českého hydrometerologického ústavu totiž vyplynulo, že v době mezi 20.15 hod a 22.30 hod. se teplota vzduchu pohybovala mezi 8 a 9 °C a přízemní teplota vzduchu byla mezi 3,5 až 4,5 °C. Dne 1. 11. 2015 pak bylo naměřeno v 7.00 hodin 3,7 °C (viz č. l. 354 spisu). Podle další zprávy Českého hydrometerologického ústavu byla teplota vzduchu v daném místě dne 1. 11. 2015 v 00.00 hodin vypočtena na hodnotu 5,87 °C (viz č. l. 359 spisu). Zjištěných skutečností – nízké teploty – si obviněný musel být vědom. Pokud za daného stavu poškozeného v označeném objektu zanechal, nutně musel počítat i s tímto negativním působením na poškozeného, odhlížeje od faktu hrozícího podstatně závažnějšího následku spojeného s podchlazením organismu poškozeného (viz vyjádření soudního znalce, že pokles teploty tělesného jádra na 26 - 27 °C je kritický pro život jedince).
40. Zanechání poškozeného v bunkru bez potravin, pitných tekutin a rovněž teplého oblečení (poškozený byl oblečen zcela nepřiměřeně uváděným teplotním podmínkám) svědčí závěru, že intenzita zásahu do jeho osobní svobody byla těmito konkrétně se projevujícími negativními faktory značně umocněna a že jejich působení mělo být – vyjma hlediska časového zásahu do osobní svobody poškozeného – důsledně zohledněno při posuzování toho, zda takto obviněným přivozený zásah již neodůvodňuje učinění závěru, že jím došlo ke zbavení osobní svobody poškozeného jiným způsobem.
41. Ve věci bylo nezbytné správně vyhodnotit i časové hledisko. Poškozený byl podle zjištění odvolacího soudu v bunkru připoután v době mezi 21.30 hod. a 22.00 hod. Následně obviněný spolu s dalším pachatelem odjeli z místa činu. Poškozený poté volal o pomoc a pouze náhodou toto volání uslyšela třetí osoba nacházející se ve vzdálenosti cca 2 km od místa připoutání. Posléze ho nalezli občané obce V., kteří se vydali hledat volající osobu, a to cca 30 minut po jeho upoutání. Tento časový okamžik však nelze pokládat za rozhodující, neboť jím nedošlo k ukončení zásahu do práva poškozeného na osobní svobodu. Jak plyne ze skutkových zjištění, nalezením poškozeného došlo toliko k prvnímu nezbytnému kroku vedoucímu k jeho osvobození. Ukončení protiprávního stavu, který svým jednáním obviněný vyvolal, totiž nenastává ani s příjezdem Policie ČR na místo činu, neboť za takový okamžik je možno pokládat až vlastní zbavení poškozeného poutacího řetězu.
42. Okamžik, kdy byl rozpojen řetěz, jímž byl obviněný připoután k traverze, není v rozhodnutí přesně definován. Již vzhledem k nepřesnosti v časovém určení doby, po kterou nemohl poškozený užívat svobody pohybu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že věc nemohla být odvolacím soudem náležitě zhodnocena ani ryze skrze hledisko časové. Rozhodné z tohoto úhlu nazírání totiž je, kdy došlo k odpoutání poškozeného od předmětné traverzy. Pokud byl – i za přítomnosti dalších osob na místě činu - stále připoután řetězem k traverze, nedošlo k odstranění protiprávního stavu, neboť se stále nemohl svobodně pohybovat.
43. Z uvedeného plyne, že soudy nižších stupňů se měly pokusit co nejpřesněji zjistit, kdy došlo k přerušení řetězu coby pouta mezi traverzou a tělem poškozeného a kdy tak poškozený získal zpět svobodu pohybu. Řádná skutková zjištění jsou totiž nezbytným předpokladem následné správné právní kvalifikace skutku, a to zejména v situaci posuzované, kdy důvodnost soudem prvního stupně užité (a nejvyšším státním zástupcem požadované) právní kvalifikace skutku je odůvodněna intenzitou zásahu (připoutání řetězem v délce znemožňující výraznější pohyb, klimatické podmínky atd.), která však, aby se jednalo o zločin zbavení osobní svobody podle §270 odst. 1 tr. zákoníku, nemůže být zcela zanedbatelná. V uvedeném směru se tudíž nabízí v úvahu zpřesnění skutkových zjištění soudu, kdy východiskem může být policejní záznam o časovém průběhu akce 2015 B 89940/272 – Loupež, V.. Z. (viz č. l. 381 spisu).
44. V souvislosti s posouzením důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce je třeba zdůraznit, že intenzita zásahu do osobní svobody poškozeného byla vzhledem ke konkrétním zjištěním týkajícím se připoutání poškozeného poměrně značně vysoká. Za pochybení odvolacího soudu je za daného stavu nezbytné pokládat to, že v situaci, kdy dospěl k závěru, že jím (nedostatečně) zjišťovaná délka neoprávněného zásahu do osobní svobody poškozeného neumožňuje vyslovení viny obviněného dokonaným zločinem zbavení osobní svobody podle §270 odst. 1 tr. zákoníku, nezvažoval důsledně, jaký význam má vcelku náhodné (aktivitou obviněného nikterak neiniciované) nalezení poškozeného za situace projeveného nezájmu obviněného o osud poškozeného nejméně po dobu, než došlo k jeho úplnému osvobození. Jinými slovy vyjádřeno, odvolací soud se nikterak nezabýval otázkou, zda případně není na místě odpovědnost obviněného za uvedený zločin v některém jeho vývojovém stadiu (např. pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku).
45. Při uvedených zjištěních dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že o správnosti rozsudku odvolacího soudu z důvodu nevyložení uvedených skutečností a důsledného právního nezhodnocení všech relevantních skutkových zjištění vznikají důvodné pochybnosti, které zakládají existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dovolání obviněného
46. Ačkoliv obviněný podal dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho námitky týkající se výroku o vině vztažené k uplatněnému dovolacímu důvodu směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká v prvé řadě porušení zásady totožnosti skutku, vadnost důkazního řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Za toliko zdánlivě naplňující uplatněný dovolací důvod je třeba pokládat námitky obviněného zmíněné výše v bodě 14., které se upínají ke konkrétním zjištěním vyjádřeným v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku ( "se záměrem jej zde ponechat po blíže neurčenou dobu" ), neboť ty představují účelovou interpretaci vztahující se pouze k selektivně vybrané části popisu skutku, a to bez uvážení širších souvislostí, které z výrokové části a odůvodnění rozhodnutí plynou. Dovolací soud necítí potřebu opětovně opakovat ty skutečnosti, které stran podstatných okolností zjištěného skutkového stavu věci vyjádřil v souvislosti s vyložením důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce.
47. V další části se proto omezí na zdůvodnění toho, proč za obsahově nenaplňující deklarovaný dovolací důvod pokládá zbývající dovolací argumentaci obviněného.
48. Jak již uvedeno, jednu část výhrad dovolatele představuje vyjádření jeho nesouhlasu s tím, jak soudy nižších stupňů přistoupily k hodnocení důkazů. Obviněný zpochybňoval osobu poškozeného, který podstatné okolnosti případu sdělil svědkyním K. Š. a L. T., a v návaznosti na to i výpovědi těchto svědkyň, které označoval za nevěrohodné, neboť osoba poškozeného podle něj byla nevěrohodná. V rámci toho zpochybňoval i způsob, jakým byly protokolárně zachyceny výpovědi svědkyně K. Š., čtení výslechu svědkyně L. T. v hlavním líčení a její hodnocení i postup při analýze pohybu mobilních telefonů se zájmovými SIM kartami, kterými se snažil modifikovat soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, tedy nenamítl rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a užitou právní kvalifikací. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřoval v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Současně je nezbytné zdůraznit, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje takové vady, jež by svědčily o jejich libovůli, a tím porušení práva dovolatele na spravedlivý proces. Protože dovolací soud rozhodující o mimořádném opravném prostředku může zasáhnout do hodnotících postupů těchto soudů právě a jen za jejich takto zmíněného fatálního selhávání, což není případ posuzovaný, odkazuje ve své podstatě na to, co uvedené soudy k této otázce v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly.
49. V daných souvislostech lze připomenout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který odůvodňuje přezkumnou činnost Nejvyššího soudu i ve vztahu ke skutkovým otázkám, nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V kontextu uvedeného je třeba uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, potažmo soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) dán.
50. Protože právo obviněného na spravedlivý proces může být porušeno v případě nesprávné realizace důkazního řízení, což je jedna z námitek obviněného, cítí Nejvyšší soud potřebu alespoň stručnější formou reagovat na jeho tvrzení o existenci uvedené kolize.
51. Dovolatel namítl, že došlo k procesnímu pochybení při výpovědi svědkyně Š., která vypovídala do protokolu opakovaně, přičemž poprvé odepřela výpověď a podruhé již výpověď učinila. Podle něj, pomine-li, že procesní normě je forma protokolu označená jako pokračování výslechu svědka neznámá, je namístě takový důkaz hodnotit jako celek, přičemž odepřela-li jmenovaná svědkyně v rámci jednoho protokolu výpověď a současně vypovídat začala, nelze mít za to, že se jednalo o jednoznačné vyjádření, že nevyužívá svého práva nevypovídat, jak má na mysli ustanovení §211 odst. 4 tr. ř. Pokud by se jednalo o samostatný úkon, pak tento postrádá formální náležitosti protokolu o výslechu svědka, spočívající v náležitém zjištění totožnosti svědka (§101 odst. 1 tr. ř.). Z tohoto důvodu podle něj nelze tuto druhou výpověď přečíst u hlavního líčení.
52. S uvedenými tvrzeními se není možné ztotožnit. Uvedená výpověď svědkyně tvoří jeden celek, přičemž z jejího obsahu je zřejmé, že svědkyně změnila svůj prvotní postoj a rozhodla se následně vypovídat. Nejde o situaci v trestním řízení zcela výjimečnou. Z protokolu se svědkyní sepsaného navíc vyplývá, z jakých důvodů se svědkyně rozhodla vypovídat. Nelze se pak ztotožnit s názorem obviněného o nejednoznačnosti vyjádření svědkyně o využití či nevyužití práva odepřít výpověď. Její vyjádření v tomto směru (že svého práva odepření výpovědi nevyužívá a vypovídat chce a bude), jež následovalo po řádném a úplném poučení, bylo zcela konkrétní a jednoznačné, takže v tomto směru nevznikly žádné pochybnosti. Pokud dovolatel uvedl, že pokračování protokolu o výslechu svědka je procesní normě neznámé, pak k tomu postačuje v krátkosti připomenout, že pochopitelně mohou nastat situace, kdy z rozličných důvodů nelze procesní úkon učinit jednorázově a je třeba v něm pokračovat. Např. hlavní líčení ve velkém množství případů neproběhne jednorázově, nýbrž v pokračujících zasedáních. Jestliže tak protokolující orgán při pokračování ve výslechu svědkyně ve věci její identifikace navázal na předchozí protokol, nelze tento postup považovat za vadný, neboť, jak již výše uvedeno, pokračující výpověď svědkyně tvoří celek s její předchozí výpovědí. Možno ještě podotknout, že výslechu svědkyně K. Š. byl přítomen obhájce obviněného, který se tohoto výslechu aktivně účastnil a kladl svědkyni otázky, což by nečinil, pokud by považoval toto pokračování ve výslechu za procesně vadné. Lze tak uzavřít, že výpověď, kterou učinila svědkyně poté, co prohlásila, že nevyužívá práva nevypovídat a vypovídat chce a bude, byla procesně použitelná.
53. Obviněný zpochybnil také procesní postup v případě výslechu svědkyně L. T., kdy tvrdil, že soudy chybně aplikovaly ustanovení §211 odst. 3 tr. ř., protože dané ustanovení vykládaly tak, že jako relevantní použily výlučně výpověď svědkyně z přípravného řízení. Této námitce nelze přisvědčit, neboť soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, podle níž soudy hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, které není projevem libovůle, nýbrž se opírá o celkové a logické zhodnocení důkazů ve všech jejich souvislostech vzhledem k okolnostem případu. Lze tak shrnout, že v posuzované věci k namítaným procesním vadám nedošlo.
54. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a vyvozuje-li právě z toho vadnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
55. V daných souvislostech Nejvyšší soud neopomněl, že dovolatel soudům vytýkal, že nebyla dodržena zásada totožnosti skutku. Jak již uvedl ve svém vyjádření státní zástupce, není tato výhrada podřaditelná pod uplatněný, ani pod jiný dovolací důvod, přesto Nejvyšší soud považoval za vhodné se k danému v krátkosti vyjádřit. Lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1548/2015, v němž uvedl, že otázku zachování totožnosti skutku není možno zužovat na pouhou vnější podobnost popisu skutkového stavu mezi sdělením obvinění a konečným rozsudkem. Ve fázi sdělení obvinění nemá příslušný policejní orgán zdaleka dostatek informací pro precizní vyjádření skutkového stavu věci (čili popisu skutku ve sdělení obvinění). Naopak, jeho úkolem je tento stav zjišťovat a opatřovat o něm důkazy, na jejichž podkladě je státní zástupce při formulaci obžaloby nejen oprávněn, ale i povinen precizovat popis skutku tak, aby odpovídal obsahu dosud opatřených důkazů. Na základě výsledků dokazování provedeného soudem mohou některé skutečnosti odpadnout a jiné naopak přibýt. Skutek, který je předmětem trestního řízení, soud projednává v celé šíři. Proto přihlíží i ke změnám skutkového stavu, k nimž při projednávání věci před soudem došlo. Soud je rovněž povinen popsat stav věci podle výsledků dokazování, jež provádí v hlavním líčení (§220 odst. 1, 2 tr. ř.). Totožnost skutku je v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). V posuzované věci je z porovnání popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě i v rozsudcích zřejmé, že byla zachována jak shoda v jednání, tak i v následku (přinejmenším v podstatné části). Námitce dovolatele stran nedodržení zásady totožnosti skutku tedy nelze přisvědčit.
56. Obviněný dále vyjádřil výhrady i vůči uloženému trestu. Ve své podstatě šlo výhrady ve smyslu jeho nepřiměřenosti.
57. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §38 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
58. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za vhodné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
59. Lze tak shrnout, že výhrady, které obviněný vznesl k uloženému trestu, nelze pod jím uplatněný (ani pod jiný) dovolací důvod podřadit.
K rozhodnutí dovolacího soudu
60. Protože dovolání nejvyššího státního zástupce bylo shledáno důvodným, rozhodl Nejvyšší soud z jeho podnětu tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 41/2017, v té části, kterou byl ve vztahu k obviněnému V. P. podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 50 T 11/2016, a kterou bylo následně nově rozhodnuto o vině a trestu ve vztahu k tomuto obviněnému a o ochranném opatření, tak také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem odvolacího soudu je, aby při vázanosti právním názorem vysloveným v tomto usnesení, znovu rozhodl o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně.
61. Dovolání obviněného V. P. bylo vyhodnoceno jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Co se týče zdůvodnění tohoto postupu, odkazuje Nevyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr, ř., podle něhož v takovém případě jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
62. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o obou dovoláních v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu