ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1350.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1350/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. Ch. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 67 To 36/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 18/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 29 T 18/2016 (na titulní straně písemného vyhotovení rozsudku nesprávně uvedena sp. zn. 29 T 18/2015), byl obviněný J. Ch. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 27. 10. 2015 kolem 15:00 hodin v P., ul. K V., vešel do kanceláře poškozené K. V., kde vyčkal jejího příchodu, potom uzamkl dveře kanceláře zevnitř, k poškozené přistoupil a bez jejího svolení jí vytáhl tričko nahoru, poškozená si tričko stáhla zpět, obžalovaný ji uchopil rukou za temeno hlavy, přitáhl si ji k sobě a snažil se jí políbit, s tím poškozená nesouhlasila a bránila se, obžalovaný se poškozené zeptal, zda ´mu to nechce udělat´, vyndal si z kalhot svůj ztopořený penis, který držel v ruce, vzal ruku poškozené a i přes její nesouhlas požadoval, aby mu na penis sahala, poškozená nesouhlasila a poodešla od obžalovaného, který ji následně povalil na gauč, stál nad ní, násilím jí rozepnul opasek u kalhot, přes její protesty jí silou rozepnul i kalhoty, stáhnul je jí i s kalhotkami, jednou rukou jí začal hrubě sahat mezi nohy v oblasti klitorisu, kterého se velmi silně dotýkal svými prsty a v tomto jednání pokračoval i přes zjevný odpor a bránění se ze strany poškozené, jednání zanechal až po naléhání poškozené, aby přestal, a z kanceláře odešel pryč, a uvedeným jednáním způsobil poškozené pod klitorisem dvě trhliny cca dva centimetry velké s drobným krvácením.“
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §185 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená K. V. (dále jen „poškozená“) odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání obviněného bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 67 To 36/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V odůvodnění podaného dovolání připomněl, že dne 8. 1. 2016 jeho obhájce zaslal Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 5 návrh na doplnění dokazování, v němž žádal o neprodlené zajištění důkazů, konkrétně o vyžádání obsahu telekomunikačního provozu uskutečněného mezi telefonními stanicemi obviněného a poškozené za období od 1. 8. 2015 do 6. 11. 2015. V tomto návrhu měl zároveň uvést, že s ohledem na archivaci obsahu uskutečněného telekomunikačního provozu pouze na dobu šesti měsíců je nezbytné tyto důkazy zajistit neprodleně. Zdůraznil, že obsah textových a MMS zpráv mezi ním a poškozenou byl pro trestní řízení naprosto stěžejním pro prokázání jeho neviny a toho, že poškozená uvádí nepravdy. Policejnímu orgánu vytknul, že dne 22. 12. 2015 vydal „vyhodnocení výpisů telekomunikačního provozu“, nicméně toto obsahovalo pouze počty telefonátů, SMS a MMS zpráv mezi ním a poškozenou, nikoliv jejich konkrétní obsah. V dané souvislosti poukázal na to, že v rámci zasílání SMS i MMS kontaktovala častěji poškozená jeho. Dále připomněl, že na CD, které je součástí spisu, se nacházejí SMS z komunikace poškozené a obviněného, vždy však s třetí osobou, nikoliv mezi jimi dvěma, načež namítl, že odstraněné SMS nebyly zrekonstruovány. Vzhledem ke skutečnosti, že policejní orgán nezajistil předmětné SMS a státní zastupitelství nereagovalo na jeho důkazní návrh, došlo podle obviněného k extrémnímu rozporu právních závěrů se skutkovými zjištěními a k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 251/04 konstatoval, že opomenutím jeho návrhu na doplnění dokazování v přípravném řízení mu byla odepřena možnost náležitě se hájit a soudy nižších stupňů nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, porušily zásadu kontradiktornosti, tedy rovnosti zbraní, a nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo . Odvolacímu soudu vytknul, že se nevypořádal s jeho námitkou neprovedení navrhovaného důkazu, když pouze konstatoval, že z celého doplnění dokazování se nepodařilo prokázat, že by mezi obviněným a poškozenou byl nějaký bližší vztah. V návaznosti na to opakovaně namítl, že soudy nižších stupňů nedostály požadavkům vyplývajícím ze zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo , čímž došlo k porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, načež poukázal na vybranou judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 398/97, sp. zn. IV. ÚS 335/05 a sp. zn. III. ÚS 532/01).
6. Obviněný dále připomněl, že v průběhu celého trestního řízení namítal, že skutek byl ze strany poškozené chtěným, přičemž jakmile projevila vážně míněný odpor, ihned svého jednání zanechal, takže toto jednání nenaplnilo znaky subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku. Poznamenal rovněž, že poškozená měla podle obsahu CD ve spisu zaslat třetí osobě SMS s informací, že se jí obviněný za své jednání omluvil. Namítl, že skutkový děj tak, jak byl soudy naznačen, nebyl přesvědčivě zrekonstruován a dostatečně objasněn, když soud druhého stupně k otázce „vážně míněného odporu“ pouze uzavřel, že o skutkový omyl negativní se jednat nemohlo, neboť poškozená dávala velmi intenzivně najevo, že s pohlavním stykem rozhodně nesouhlasí. Takovému konstatování vytknul jeho obecnost s tím, že v daném případě záleželo především na tom, jak poškozená tento odpor konkrétně vyjádřila a zda obviněný vzhledem k ostatním okolnostem mohl vědět či předpokládat, že se jedná o „vážně míněný odpor“ a ne pouze o odpor předstíraný. Jelikož tato tenká hranice nebyla soudy přesvědčivě vyhodnocena, z důvodu existujících pochybností měl být zproštěn obžaloby. Orgány činné v trestním řízení se podle jeho názoru měly náležitě věnovat zjišťování dalších přímých či nepřímých důkazů, např. zpracováním znaleckého posudku na zjištění věrohodnosti poškození již v přípravném řízení. K výhradě nedostatku subjektivní stránky se obviněný vyjádřil i v závěru svého dovolání s tím, že závěr o jeho zavinění musí vycházet z prokázaného chování druhé osoby v době činu, umožňujícího pachateli vyhodnotit charakter jejího odporu, k čemuž odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 63/1978 Sb. rozh. tr. V dané souvislosti připomněl, že poškozená podle vlastního vyjádření nekřičela, nekousala, nýbrž mu řekla, ať neblbne a nechá toho. Za zcela zásadní označil skutečnost, jak konkrétně byl tento odpor poškozenou vyvíjen, jak nahlas mu řekla, aby svého jednání zanechal, jakým tónem a kolikrát přesně to vyslovila. Pokud mu totiž byly doručovány MMS s choulostivým charakterem, v minulosti mezi nimi proběhl intimní styk, a pokud mu navíc poškozená sdělila, že se na něho těší, tak je zcela zásadní, jak vnímal její odpor. S poukazem na tvrzení poškozené, že skutek měl trvat 2-3 minuty, konstatoval, že jakmile mu důrazně řekla, aby v dalším jednání nepokračoval, pochopil, že se jedná o vážně míněný odpor a svého jednání zanechal, takže vážně míněný odpor nepřekonal, nýbrž upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání skutku. Uzavřel, že úmysl z jeho strany naplněn nebyl a za okolností, kdy existují pochybnosti o jeho vině, které nelze odstranit, měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo zproštěn obžaloby.
7. V další části dovolání poukázal na rozpory v jednotlivých výpovědích poškozené s tím, že při výpovědi dne 2. 11. 2015 měla uvést, že jí obviněný vytáhnul „tričko“ nahoru a že ji chytil pravou rukou za „temeno hlavy“, přitáhl k sobě, chtěl jí dát pusu a najednou si již rozepínal kalhoty, když o žádném následném líbání poškozená nemluví, zatímco při svém výslechu v hlavním líčení dne 16. 9. 2016 měla uvést, že jí vytáhnul „svetr“ a že si nejdříve rozepnul kalhoty a následně došlo k líbání, přičemž ji držel „vzadu za krk“. K samotné události na pohovce pak měla poškozená dne 2. 11. 2015 uvést, že ji obviněný „oběma rukama“ násilím rozepnul opasek a pak i kalhoty, které ji s kalhotkami stáhnul pod zadek, zatímco dne 16. 9. 2016 měla uvést, že jí kalhoty a pásek rozepnul „jednou rukou“, protože druhou rukou jí držel ruku. Stran jejího poranění v oblasti klitorisu měla uvést, že se to stalo v průběhu jednání obviněného, o čemž následně měla uvědomit i svědka K. prostřednictvím SMS, jenž se o tom zmínil i při svém výslechu, nicméně v rámci textové komunikace zaznamenané na CD ve spisu tato informace v průběhu odpoledne 27. 10. 2015 přeposlána není, nýbrž je téhož dne zaznamenaná textová zpráva, v níž obviněná píše, že žádný pohmožděniny nemá, přičemž ani v lékařské zprávě ze dne 2. 11. 2015 není uvedeno, kdy toto poranění mělo vzniknout. V návaznosti na to konstatoval, že daná lékařská zpráva jej nemůže usvědčovat z použití násilí dne 27. 10. 2015, jelikož v mezidobí do 2. 11. 2015 si mohla poškozená přivodit zranění sama, příp. ho mohla způsobit třetí osoba. Poté připomněl, že poškozená měla v průběhu veřejného zasedání dne 5. 12. 2016 uvést, že MMS zasílala obviněnému (jakož i jiným lidem) omylem nebo nedopatřením, což měla řešit s operátorem, nicméně toto tvrzení je přípisem operátora vyvráceno. Poškozená měla rovněž uvádět, že netušila, že by MMS byly zasílány i obviněnému, a když to měla zjistit, tak nijak nereagovala a zásadním způsobem nezakročila, ani když jí byly zaslány 4 MMS ze strany obviněného v návaznosti na jí zaslaných 17 MMS s choulostivým obsahem, načež obviněný označil převahu zaslaných MMS s choulostivým obsahem ze strany poškozené za významnou. Dále poukázal na tvrzení poškozené z hlavního líčení, podle něhož měla být obratem informována o doručení každé MMS, a to i MMS zaslané omylem, takže obviněného nechala vědomě v domnění, že tyto MMS jsou určeny jemu, jelikož to nevyvrátila důrazným sdělením, že mu MMS zaslala omylem. Připomněl i vyjádření znalce z veřejného zasedání, podle něhož mohl být problém s mobilním telefonem poškozené způsoben virem nebo nastavením uživatele, avšak osobně se za dobu své znalecké činnosti s ničím podobným nesetkal, takže možnost takového zasílání MMS je zcela minimální.
8. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 67 To 36/2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 29 T 18/2016, a Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, příp. aby obviněného zprostil obžaloby.
9. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) s tím, že dovolací argumentaci nelze z velké části přiřadit pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, jelikož na podkladě §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., čehož se obviněný v podstatě domáhá. Mohlo by se tak stát pouze výjimečně v případě existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, k takové vadě však podle státního zástupce nedošlo. Dále uvedl, že ačkoliv si lze hypoteticky představit i jiné hodnocení důkazů, než které provedly soudy činné v této věci, jejich skutkové závěry extrémně vadné nejsou, neboť v konečném důsledku mají oporu v provedených důkazech, a to ve výpovědi poškozené, která koresponduje s výpovědí svědka K., jakož i s výpovědí svědka P., odpovídá i lékařským zprávám či protokolu o ohledání místa činu. Stran nesrovnalostí ve výpovědích poškozené, na něž poukazuje obviněný, konstatoval, že tyto se netýkají okolností, které by měly vliv na naplnění skutkové podstaty příslušného přečinu, a ohledně hodnocení důkazů a skutkových zjištění svědčících o vině obviněného odkázal na str. 7-8 rozsudku nalézacího soudu a str. 5-7 usnesení soudu druhého stupně s tím, že dotčená rozhodnutí netrpí extrémními vnitřními rozpory, ani nepředstavují porušení principu presumpce neviny či zásady in dubio pro reo . Státní zástupce pak neshledal ani namítanou existenci opomenutých důkazů, k čemuž poukázal na protokol o hlavním líčení ze dne 18. 10. 2016, podle něhož strany neměly žádné návrhy na doplnění dokazování, takže k opomenutí důkazního návrhu ani nemohlo dojít. Z uvedeného protokolu ve spojení s protokoly z dalších hlavních líčení, resp. veřejného zasedání, ve srovnání s odůvodněním dotčených rozhodnutí podle jeho názoru vyplývá, že soudy učinily předmětem svých úvah veškeré relevantní provedené důkazy, neopomněly hodnotit jediný podstatný důkaz, takže ani v tomto směru neexistuje vada opomenutých důkazů. Dodal, že obviněný prostřednictvím této výtky směřoval k prokázání vztahu trvajícího v době činu mezi ním a poškozenou, což by stejně nemohlo vyloučit jeho trestní odpovědnosti, když oba soudy správně uvedly, že spáchání znásilnění je možné i mezi osobami blízkými.
10. Naproti tomu pod uplatněný dovolací důvod přiřadil výhradu absence subjektivní stránky trestného činu, avšak pouze s jistou mírou tolerance, neboť plně nerespektuje soudy učiněná skutková zjištění, z nichž vyplývá, že poškozená dávala od počátku sexuálně motivovaného jednání obviněnému najevo svůj nesouhlas s pohlavním stykem a že jednání obviněného bylo velmi hrubé. S ohledem na tyto skutečnosti označil za vyloučené, aby obviněný odpor nezaznamenal či jej považoval jen za jakési laškování či součást dobrovolné milostné předehry, takže výtku nedostatku subjektivní stránky shledal nedůvodnou. Zároveň s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a sp. zn. 6 Tdo 115/2012 konstatoval, že obviněný v podstatě jen opakuje skutečnosti uplatněné již v předchozích fázích trestního řízení, s nimiž se soudy nižších stupňů správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž tyto výhrady označily za nedůvodné, což indikuje neopodstatněnost podaného dovolání.
11. Státní zástupce vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil, aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě učinění odlišného než navrhovaného stanoviska [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 67 To 36/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
18. V nyní posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný soudům obou stupňů vytýká neúplnost provedeného dokazování (opomenutí důkazního návrhu ze dne 8. 1. 2016), nesprávné hodnocení provedených důkazů (zejména výslechu poškozené), včetně nerespektování zásady in dubio pro reo , a vadná skutková zjištění ohledně vážnosti odporu kladeného poškozenou. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, vykresluje svůj obraz skutkového děje a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že skutek byl ze strany poškozené chtěný, přičemž jakmile tato projevila vážně míněný odpor, ihned svého jednání zanechal). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak (sekundárně) dovozuje tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení skutku jako trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku.
19. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vyjádřenými ve výroku rozsudku nalézacího soudu a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje především v nerespektování procesních zásad vymezených v §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové výhrady nicméně pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
20. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
21. Nejvyšší soud nicméně v nyní posuzované věci neshledal žádnou vadu důkazního řízení ve shora vymezeném smyslu, přesto se alespoň stručně k výhradám obviněného vyjádří.
22. K námitkám ohledně opomenutí důkazního návrhu učiněného v přípravném řízení Nejvyšší soud uvádí následující. V první řadě je zapotřebí konstatovat, že soudy obou stupňů provedly dokazování v rozsahu dostatečném pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného odpovídajícím ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., přičemž veškerým důkazním návrhům obhajoby vyhověly (popř. odvolací soud provedl důkazy nad rámec návrhů procesních stran), takže v tomto směru jim nelze z hlediska principů spravedlivého procesu ničeho vytknout. Byť se explicitně nevyjádřily k poukazu obhajoby na nevyhovění jejich důkaznímu návrhu ze dne 8. 1. 2016 na zjištění obsahu SMS a MMS komunikace mezi obviněným a poškozenou v období od 1. 8. 2015 do 6. 11. 2015, z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že SMS i MMS komunikací mezi obviněným a poškozenou z daného období (jakož i jejím zjištěným obsahem) se soudy obou stupňů zabývaly, k čemuž je vhodné doplnit následující skutečnosti.
23. V obecné rovině je třeba zdůraznit, že ex post není možné zjistit obsah již uskutečněného telekomunikačního provozu. Podle §97 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), totiž právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací je povinna uchovávat po dobu šesti měsíců pouze provozní a lokalizační údaje, přičemž je současně povinna zajistit, aby při plnění těchto povinností nebyl uchováván obsah zpráv a takto uchovávaný dále předáván (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10). Z již uskutečněného telekomunikačního provozu lze proto zjišťovat toliko provozní a lokalizační údaje, a to pro účely trestního řízení prostřednictvím institutu tzv. pasivního odposlechu upraveného v §88a tr. ř. Naproti tomu obsah telekomunikačního provozu lze zjišťovat prostřednictvím tzv. aktivního odposlechu vymezeného v §88 tr. ř., ovšem teprve od doby po nařízení odposlechu a telekomunikačního provozu.
24. V nyní souzené věci postupoval policejní orgán ex offo podle §88a odst. 4 tr. ř., kdy již dne 3. 11. 2015 požádal o zjištění údajů o telekomunikačním provozu uskutečněném mezi telefonními stanicemi obviněného a poškozené, a to za období od 3. 5. 2015 do 3. 11. 2015. Na základě vyžádaného pasivního odposlechu byly zjištěny informace o uskutečněných hovorech, jakož i SMS a MMS komunikaci mezi obviněným a poškozenou (jejich frekvence, včetně časových údajů jejich uskutečnění). Následně byl opatřením policejního orgánu ze dne 5. 11. 2015 přibrán znalec RNDr. Vlastimil Klíma k podání znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, jemuž byly ke zkoumání předány mobilní telefony (včetně SIM karet a paměťových karet) obviněného a poškozené. V rámci znaleckého zkoumání se však nepodařilo obnovit obsah všech smazaných MMS či SMS zpráv, nicméně z obsahu zachycené MMS a SMS komunikace nebyly zjištěny žádné skutečnosti odpovídající tvrzením obviněného o vztahu s poškozenou. Poté, co bylo obviněnému i poškozené umožněno prostudovat trestní spis v souladu s §166 odst. 1 tr. ř. (obhajoba přitom neměla návrh na doplnění vyšetřování, ponechala si pouze lhůtu do 5. 1. 2016 na učinění návrhu na zastavení trestního stíhání), policejní orgán jej dne 30. 12. 2015 předal spolu s návrhem na podání obžaloby příslušnému státnímu zastupitelství.
25. Se zřetelem k těmto skutečnostem nutno k dovolací námitce tzv. opomenutých důkazů dodat, že návrh na doplnění dokazování ze dne 8. 1. 2016 byl nejen nadbytečný (veškeré úkony ke zjištění obsahu, popř. provozních a lokalizačních údajů telekomunikačního provozu mezi obviněným a poškozenou již byly policejním orgánem učiněny), ale i částečně neproveditelný (některé vymazané údaje nebylo možné obnovit a postupem podle §88a tr. ř. nelze zpětně zjistit obsah již uskutečněného telekomunikačního provozu). V daných souvislostech dlužno poznamenat, že soudy nižších stupňů se vztahem mezi obviněným a poškozenou (i nad rámec informací zjištěných na základě znaleckého zkoumání a pasivního odposlechu) pečlivě zabývaly s tím, že žádný bližší vztah mezi nimi prokázán nebyl a především, že ani jeho eventuální zjištění by nemělo vliv na posouzení trestní odpovědnosti obviněného za spáchaný skutek, s čímž se Nejvyšší soud plně ztotožňuje.
26. Co se týče dalších námitek obviněného, tyto směřují především ke zpochybnění věrohodnosti poškozené a skutkového závěru soudů nižších stupňů, že poškozená projevila vážně míněný odpor. K tomu nutno prvně opětovně konstatovat, že žádný z výše popsaných případů extrémního nesouladu v nyní posuzované věci dán není. Jednání obviněného bylo prokázáno především výpovědí poškozené, která v podstatných bodech koresponduje s výpovědí svědka M. K. (s nímž poškozená mluvila bezprostředně po spáchání skutku), jakož i s výpovědí svědka M. P., znaleckým posudkem z oboru kybernetiky (především zjištěným obsahem SMS komunikace poškozené z období spáchání trestného činu), lékařskou zprávou o zranění poškozené a protokolem o ohledání místa činu. V případě sexuálně motivované trestné činnosti přitom nejsou ničím výjimečné případy „tvrzení proti tvrzení“, když podstatné v nyní souzené věci je, že tvrzení poškozené je podporováno dalšími provedenými důkazy, které ve svém souhrnu tvoří uzavřený kruh vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, jež ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. bez důvodných pochybností prokazují vinu obviněného. Na tomto místě pak nutno zdůraznit, že za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozené jakožto přímého usvědčujícího důkazu podpořeného také dalšími, byť nepřímými, důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Pokud přitom soudy po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
27. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud pouze ve stručnosti dodává, že pokud obviněný poukazuje na rozpory ve výpovědích poškozené, tak tyto jsou ve vztahu k posouzení skutku jako trestného činu znásilnění nepodstatné (stejně jako jeho eventuální omluva vůči poškozené učiněná po spáchání činu), když nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že mezi těmito výpověďmi uplynula doba téměř jednoho roku. Kromě toho nutno poznamenat, že obviněný odkazuje na „výpověď“ poškozené ze dne 2. 11. 2015, byť ve skutečnosti odkazuje na úřední záznam o podaném vysvětlení poškozené ze dne 2. 11. 2015, který je však v tomto trestním řízení důkazně nepoužitelný. Ani poukaz obviněného na obsah SMS zprávy poškozené, podle něhož tato žádné pohmožděniny v den spáchání trestného činu neměla, nijak nezpochybňuje závěr o tom, že jí svým jednáním způsobil zranění popsané ve výroku rozsudku nalézacího soudu (tímto vyjádřením mohla navíc mínit např. absenci pohmožděnin na těle), když toto skutkové zjištění plyne ze závěrů lékařské zprávy ze dne 2. 11. 2017, jakož i z výpovědí poškozené a svědka M. K. Pokud pak obviněný zpochybňuje vážnost odporu kladeného ze strany poškozené s tím, že nekřičela, nekousala, pouze říkala, ať svého jednání zanechá, tak opomíjí ta podstatná skutková zjištění soudů nižších stupňů, podle nichž poškozená projevovala zjevný slovný i fyzický odpor, když opakovaně říkala , aby v souzeném jednání nepokračoval (nekřičela pouze z důvodu, že ve vedlejších kancelářích se nikdo nenacházel), přičemž se snažila jeho započatému jednání bránit i fyzicky (především ho zkoušela od sebe opakovaně odstrčit a poté, co ji hodil na gauč, navíc kopala nohama), byť s ohledem na jeho fyzickou převahu a její obavy z jeho reakce nikoliv přílišnou intenzitou. Vzhledem k těmto zjištěním nelze pochybovat o tom, že ze strany poškozené šlo od počátku o vážně míněný a projevený (nikoliv pouze předstíraný) odpor, a současně o tom, že obviněnému tato skutečnost musela být zcela zřejmá. Neobstojí proto tvrzení obviněného, ostatně budované na modifikaci skutkového základu učiněného soudy nižších stupňů, že z jeho strany nebyla naplněna subjektivní stránka daného trestného činu v podobě úmyslného zavinění.
28. V kontextu shora rozvedených skutečností je třeba uzavřít, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu nelze přisvědčit ani námitce stran porušení pravidla in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř.
29. V této souvislosti je navíc vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
30. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z toho pak dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
31. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu