ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1355.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1355/2017-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2017 o dovolání, které podal obviněný F. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 8 To 543/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 99/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 1 T 99/2015, byl obviněný F. Z. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 11. dubna 2015 v době kolem 16.45 hod. na poli poblíž místa zvaného H. mezi obcemi Š. a Z., okres J., po předchozích vzájemných dlouhodobých sporech fyzicky napadl poškozeného M. P., který v té době jel po uvedeném poli v multikáře, a to tím způsobem, že nejprve vyskočil na kapotu a poté na korbu uvedeného vozidla, a když poškozený vozidlo zastavil, seskočil ke dveřím vozidla, tyto otevřel a poškozeného nejprve chytil do tzv. kravaty a takto jej po určitou dobu škrtil, než se podařilo poškozenému ze sevření vysmeknout, následně mu začal kroutit levou ruku za záda, přičemž mu dále lámal prsty levé ruky, a tímto jednáním, kterého zanechal až poté, co se k místu přiblížily další osoby, poškozenému M. P. způsobil zlomeninu dolního konce vřetenní kosti levé ruky, podvrtnutí lokte a zápěstí a zhmoždění levé ruky, podvrtnutí krční páteře a dále zhmoždění levé poloviny hrudníku a levého stehna, pro kterážto zranění poškozený vyhledal lékařské ošetření v Nemocnici Jihlava a následně byl po dobu přesahující jeden týden podstatně omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí předmětných zranění, nutností absolvovat léčebné úkony, včetně nošení sádrové fixace do 7. května 2015, a pracovní neschopnosti trvající do 25. května 2015.“
3. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Odborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 3.196,- Kč a poškozenému M. P., škodu ve výši 36.026,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. P. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozený, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 8 To 543/2016, tak že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek z podnětu odvolání poškozeného zrušen ve výroku o náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 3.196,- Kč a poškozenému M. P., škodu ve výši 37.651,- Kč a nemajetkovou újmu ve výši 33.392,- Kč. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V úvodu svého podání namítl, že k nesprávnému právnímu posouzení došlo v důsledku nedostatečného zjištění skutečného stavu s tím, že v zásadě jeho dovolání spočívá na argumentaci „v tom smyslu, že nelze posuzovat něco, co není zjištěno“. Následně připomněl svoji odvolací argumentaci. V ní uvedl, že ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je uveden rozsah poranění poškozeného, a to zlomenina dolního konce vřetenní kosti levé ruky, přičemž se jedná o poranění bolestivé a zůstává podle něj otázkou, zda by poranění takového rozsahu a závažnosti dovolilo pohyby, které poškozený vykonával. Poukázal zejména na situaci zachycenou na fotografiích vzápětí po skutku a předložených poškozeným. Na dvou z těchto snímků je zobrazen poškozený v kabině vozidla předkloněn směrem dopředu s rukama za zády. Ze snímků je patrné, že levá ruka je schopna vykonávat torzní pohyb. Vyzdvihl, že hodnotil-li nalézací soud možnost poškozeného pohybovat po úrazu rukou, jednalo se o úvahu laickou, k zodpovězení otázky schopnosti a možnosti pohybovat poraněnou končetinou je však třeba odborných znalostí. Podle jeho mínění existují pochybnosti o existenci poranění poškozeného v době po skutku. Nalézací soud měl vzít v úvahu nejasnost tvrzenou poškozeným v úředním záznamu ze dne 13. 4. 2015, kde poškozený uvedl, že hned po skutku šel na ošetření do nemocnice, kde mu bylo ošetřujícím lékařem sděleno, že má ruku zraněnou a aby se dostavil na kontrolu dne 15. 4. 2015 a že pro bolestivost šel k lékaři dne 13. 4. 2015, kde mu lékař sdělil, že má ruku zlomenou, k čemuž využil RTG snímek pořízený již dne 11. 4. 2015. Obviněný vyjádřil pochybnost, že by lékař na urgentním příjmu nepoznal frakturu vřetenní kosti. Zdůraznil svůj názor, že vyvstanou-li pochybnosti o správnosti lékařské zprávy či nálezu, je na místě provést dokazování znaleckým posudkem. V návaznosti na to namítl, že odvolací soud nijak nezhojil pochybnosti o existenci zranění poškozeného a sporné zprávy označil za objektivní, aniž by uvedl, proč je za takové považuje. Podle dovolatele neměl odvolací soud pro takové hodnocení lékařských zpráv žádný podklad. Dále vyjádřil výhrady k postoji odvolacího soudu, pokud ten souhlasil se soudem nalézacím stran navrhovaného důkazu výslechem svědka Z. Posouzení toho, co mohl svědek vnímat, nemůže předcházet provedení výslechu takového svědka. Shrnul, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť zjištění, na základě kterých soudy obou stupňů rozhodly, jsou neúplná.
7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání sdělil, že po seznámení se s jeho obsahem se vzhledem k povaze uplatněných námitek nehodlá věcně vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
10. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 8 To 543/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
16. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují výlučně do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž de facto předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr, že se skutku, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nedopustil, neboť existují pochybnosti o existenci poranění poškozeného v době po skutku. Právě a pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
17. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a jejich právním posouzením. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
18. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
19. K námitce dovolatele týkající se navrhovaného důkazu výslechem svědka Z. lze nejprve v obecnosti uvést, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
20. V návaznosti na to je zapotřebí konstatovat, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně dostatečně vyložil, z jakých důvodů považoval zmíněný neakceptovaný návrh obviněného za důkazně nadbytečný (viz str. 3 in fine jeho rozsudku), a jednoznačně dovodil, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro náležité objasnění věci. Stejně si počínal i odvolací soud, který rovněž učinil závěr o nadbytečnosti uvedeného důkazu (viz str. 3 jeho rozsudku) a shledal, že nalézací soud postupoval při objasňování věci tak, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
21. Dále je namístě uvést, že podle Nejvyššího soudu v posuzované věci není mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou podloženy výpovědí poškozeného (přímým důkazem), lékařskými zprávami chirurgického oddělení Nemocnice v Jihlavě stran jeho zranění a možného mechanismu vzniku tohoto zranění a podpořeny také výpověďmi dalších osob – V. P., J. H. a M. H. Nejvyšší soud přitom nesdílí pochybnosti obhajoby o správnosti a dostatečnosti lékařských zpráv, k čemuž podotýká, že již z první lékařské zprávy ze dne 11. 4. 2015 se jednoznačně podává i zranění poškozeného v podobě zlomeniny dolního konce vřetenní kosti vlevo (fractura processus styloideus radii sin). Za daného stavu neshledal vadu spočívající v tom, že dokazování nebylo doplněno znaleckým posudkem. Odvolává-li se obviněný v těchto souvislostech na úřední záznam o podaném vysvětlení sepsaný s poškozeným dne 13. 4. 2015, pak je zapotřebí uvést, že tento záznam není v dané věci důkazně použitelný (viz §158 odst. 6 tr. ř.), a není tudíž možno jeho obsahem argumentovat ve vztahu k otázkám zjištění skutkového stavu věci.
22. Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem nelze konstatovat, že by skutková zjištění soudů nižších stupňů byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Možno rovněž připomenout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V daném kontextu je třeba uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
23. V této souvislosti je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
24. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových zjištění vyjádřených především ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzených soudem odvolacím, a vyvozuje-li právě a pouze z toho vadnost jejich hmotně právních závěrů, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
25. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 11. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu