ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1512.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1512/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2017 o dovolání, které podali obvinění D. K. a K. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 7 To 373/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 103 T 194/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. K. a K. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Karviné – pobočky v Havířově ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 103 T 194/2016, byli obvinění D. K. (dále též „obviněný“) a K. K. (dále též „obviněná“) uznáni vinnými zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku.
2. Za tento trestný čin byli odsouzeni podle §198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem probačního úředníka nad jejich dalším chováním. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku jim bylo uloženo, aby se neprodleně od doručení rozsudku nalézacího soudu dostavili k projednání podmínek výkonu uloženého dohledu k Probační a mediační službě a do ukončení výkonu dohledu informovali probačního úředníka o každé změně místa svého pobytu.
3. Z podnětu odvolání obviněných byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 7 To 373/2016, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění byli uznáni vinnými zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění odvolacího soudu dopustili tím, že
„v blíže nezjištěné době nejméně od roku 2000 do nejméně 18. 5. 2015 v H.– P., okres K., na ul. J. G., kde v té době bydleli společně se svými dětmi, tehdy nezletilým XXXXX *), a nezletilými AAAAA *), JJJJJ *), a TTTTT *), jako rodiče dětí, o které měli ve smyslu ust. §31 odst. 1 písm. a) zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, v tehdejším znění, a s účinností od 1. 1. 2014 ve smyslu ust. §855 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, pečovat, přesto své děti, každé od jeho předškolního věku co nejvíce izolovali od vnějšího světa tím, že zejména striktně omezovali jejich pobyt mimo byt, a i díky tomu, že v rámci individuálního vzdělávání dle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, je vzdělávali doma, chlapci nemohli volně navazovat kontakty se svými vrstevníky, ve volném čase jim nedovolili hrát si venku s kamarády, kdy byt opouštěli vždy v doprovodu alespoň jednoho z rodičů, a v době, kdy nezletilí XXXXX *) a AAAAA *) nastoupili ke studiu na střední škole, kontrolovali je při cestě do školy a ze školy prostřednictvím mobilního telefonu tak, že nezletilí museli několikrát během cesty do školy i ze školy v určitých předem stanovených místech prozvonit telefon obžalovaného, aby věděl, kde se zrovna nacházejí, dále je museli bezvýhradně poslouchat a nemohli se sami rozhodovat v běžných záležitostech každodenního života, ani projevit vlastí názor, přičemž obžalovaný jako prostředek vynucení poslušnosti synů využíval víru a stavěl se do role jediné vůdčí autority v rodině, a obžalovaná toto jeho postavení bezvýhradně akceptovala a svých synů se nikdy proti obžalovanému nezastala, dále nezletilé syny XXXXX *), AAAAA *) a JJJJJ *) za různé drobné prohřešky, například když neposlouchali, zlobili, za nepořádek v pokoji, nebo když doma něco rozbili, nepřiměřeně fyzicky trestali, zejména pak obžalovaný, tak, že je opakovaně bil provazem, řemenem, případně plastovým kabelem přes zadek, a také proutkem přes ruce, v důsledku čehož utrpěli pouze drobná poranění v podobě modřin, pro která se nenechali ošetřit, a pokud je takto fyzicky trestal obžalovaný, obžalovaná tomuto přihlížela, aniž by nějak zasáhla, dále je nutili opakovaně po různě dlouhou dobu, někdy až hodinu, stát na hranách plastových kostek ze stavebnice, až měli na nohou otlaky, a při tom museli opisovat části bible v anglickém jazyce, a rovněž je zejména obžalovaný s vědomím obžalované opakovaně trestal hladovkami, kdy po různě dlouhou dobu, nejčastěji několik dní, výjimečně po dobu tří týdnů, nesměli jíst, pouze pít, kdy obžalovaná jim v několika případech dala salát, načež v důsledku jejich nestandardních výchovných přístupů spojených s fyzickým trestáním nezletilých XXXXX *), AAAAA *) a JJJJJ *), jemuž nezletilý TTTTT *) musel často přihlížet, a omezováním jejich samostatnosti v reálném životě a rozhodování o sobě samých se jejich osobnostní struktura vyvíjela nerovnoměrně a disharmonicky se zaostáváním především v emoční a socializační složce, kdy u nezletilých dětí došlo v předmětné době k rozvoji syndromu týrané osoby, a vzhledem ke skutečnosti, že nezletilí AAAAA *) a JJJJJ *) už nebyli nadále schopni situaci v rodině snášet, utekli dne 18. 5. 2015 z domu, vyhledali sociální pracovnici a požádali o umístění do výchovného zařízení, kdy na základě rozhodnutí soudu o nařízení předběžného opatření byli nezletilí AAAAA *), JJJJJ *) a TTTTT *) umístěni ve výchovném zařízení.“
4. Za uvedenou trestnou činnost byli odsouzeni podle §198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu podle §49 odst. 1 tr. zákoníku v rozsahu §50 tr. zákoníku.
II.
5. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali obvinění dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V první řadě namítli, že jejich jednáním nebyla naplněna skutková podstata zločinu týrání svěřené osoby, a to ve vztahu k TTTTT *) a XXXXX *), neboť v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že by je tito synové pociťovali jako těžké příkoří, když ze všech jejich sdělení naopak vyplývá hluboká citová vazba k obviněným, souhlas s jejich jednáním i s jejich činy.
7. Dále konstatovali, že zvoleným způsobem výchovy chtěli své děti co nejlépe připravit na budoucí život, přičemž si nebyli vědomi toho, že by svými výchovnými metodami mohli synům způsobovat jakékoliv fyzické či psychické utrpení a s takovou možností nebyli ani srozuměni. Podotkli, že jejich přesvědčení o správnosti postupů ve vztahu ke všem synům bylo zřetelné v průběhu celého trestního řízení a takovou motivaci obviněných konstatovala i znalkyně K. Namítli proto absenci zavinění ve formě úmyslu a soudům nižších stupňů vytkli, že se s touto jejich výhradou žádným způsobem nevypořádaly. Soudu druhého stupně v daném kontextu rovněž vytkli, že úmysl zlého nakládání s dětmi u obviněných dovodil pouze na základě jejich vysoké inteligence, aniž by zohlednil jejich způsob života, hodnotový systém, celkový náhled na život a současnou společnost, a aniž by připustil, že si nebyli vědomi jakékoliv závadnosti svého jednání vůči dětem. Dodali, že nikdy neměli v úmyslu, byť jen nepřímém, svým synům ublížit, natož jim způsobit těžké příkoří, načež označili související tvrzení soudu druhého stupně za absurdní.
8. V další části dovolání namítli, že spáchání některých jejich jednání popsaných ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu nebylo v průběhu řízení před soudy nižších stupňů uspokojivě prokázáno. V návaznosti na to vznesli výhradu, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku blíže nerozvedl, na základě jakých důkazů nebo vlastních logických úvah dospěl k závěru, že se souzeného jednání dopustili. Popřeli, že by nezletilé XXXXX *) a AAAAA *) po nástupu ke studiu na střední škole kontrolovali při cestě do a ze školy prostřednictvím mobilního telefonu tak, že by tito museli několikrát prozvonit telefon obviněného, k čemuž poukázali na výpověď XXXXX *), podle níž musel obviněné prozvánět pouze po příchodu do školy. Zdůraznili, že jediný syn, u něhož je jednání popsané ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu pravdivé (což má vyplývat i z jejich výslechu) je AAAAA *), a to pouze v období školního roku 2014/2015. Soudu druhého stupně vytkli, že se obdobnou odvolací námitkou obviněné, ani souvisejícími důkazy nijak nezabýval a příslušné závěry v odůvodnění svého rozsudku nijak nevysvětlil. Poté uvedli, že pokud je jim kladeno za vinu, že své děti izolovali od vnějšího světa a vrstevníků tím, že omezovali jejich pobyt mimo byt, a to i díky tomu, že je vzdělávali doma v rámci individuálního vzdělávání, tak takové rozhodnutí učinili právě s ohledem na nejlepší zájem dětí, jelikož byli přesvědčeni, že tímto způsobem jim mohou zabezpečit to nejlepší vzdělání, k čemuž podotkli, že úroveň znalostí jejich dětí je na velmi vysoké úrovni. Namítli proto, že pokud zákon formu individuálního vzdělávání dovoluje a pro povolení takové formy vzdělávání jejich dětí učinili vše potřebné, nelze je za takový postup kárat. Za neprokázanou shledali rovněž část skutkové věty rozsudku odvolacího soudu stran stání jejich dětí na hranách plastových kostek při současném opisování části Bible v anglickém jazyce s tím, že takové jednání popřeli a o podobných praktikách neměli hovořit ani tři ze čtyř dětí. Za jediný důkaz v daném směru označili výpověď jejich syna JJJJJ *) a dodali, že jen stěží si lze představit, jak by bylo možné skloubit stání každou nohou na dvou kusech kostek stavebnice a udržování rovnováhy s přepisováním textu dětmi, které sotva mohly umět psát. Soudu druhého stupně následně vytkli neodstranění logického rozporu ze skutkové věty jeho rozsudku mezi tvrzením, že jejich synové „byt opouštěli vždy v doprovodu alespoň jednoho z rodičů“ a že je „kontrolovali při cestě do školy a ze školy prostřednictvím mobilního telefonu“, přičemž z dokazování mělo vyplynout, že jejich synové opouštěli byt sami, když do školy, do obchodu a někdy i za prarodiči chodili sami.
9. Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem konstatovali, že za situace, kdy se soud druhého stupně nedostatečně zabýval jednotlivými odvolacími námitkami vůči skutkovým závěrům nalézacího soudu, tyto nelze mít za řádně zjištěné a přezkoumané a v takovémto odvolacím řízení nelze bez jakýchkoliv pochybností učinit závěr o správném právním posouzení skutku. Odvolacímu soudu dále vytkli, že nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, jeho skutková zjištění označili za neúplná s tím, že k objasnění věci měl opakovat nebo provádět další důkazy, aby došlo k odstranění všech jejich vzájemných rozporů a k prokázání jednání obviněných nade vší pochybnost. Soud druhého stupně se podle jejich názoru nedostatečně vypořádal s věrohodností výpovědí jejich synů, zejména syna AAAAA*), když svou úvahou nadřadil jeho výpověď nad výpovědi ostatních synů a dalších svědků, přičemž kdyby své úvahy opřel o zásady formální logiky, musel by dospět k závěru o jejich nevině. Namítli proto, že odvolací soud se na základě vlastního subjektivního pocitu ztotožnil s jednou verzí bez dalšího, když provedené důkazy vykládal pouze v jejich neprospěch, byť je jedním ze stěžejních úkolů trestního řízení zjištění materiální pravdy.
10. Ve shrnující části dovolání pak ve vztahu k výroku o vině namítli nesprávné hodnocení protiprávního jednání, příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a zavinění . Soudům obou stupňů vytkli, že porušily jejich právo na řádnou obhajobu a nestranné posuzování věci, když jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech relevantních skutečností. Dále obhájce citoval kurzívou na žádost obviněných jejich vlastní (osobní) vyjádření.
11. S ohledem na výše uvedené obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodl o zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 7 To 373/2016, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu Karviné – pobočky v Havířově ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 103 T 194/2016, a jejich zproštění obžaloby v celém rozsahu.
12. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) s tím, že mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. K tomu uvedla, že skutková zjištění soudů mají obsahové zakotvení ve svědeckých výpovědích synů obviněných AAAAA *) a JJJJJ *), ve výpovědi otce obviněného V. K., jakož i ve výpovědích svědků LLLLL *), DDDDD *), spolužáků XXXXX *), a JJJJJ *), spolužáka AAAAA *). Připomněla, že pro hodnocení svědeckých výpovědí AAAAA *) a JJJJJ *) si soudy opatřily dostatečný podklad v poměrně širokém okruhu dalších důkazů, a to zejména svědeckých výpovědí spolužáků synů XXXXX *) a AAAAA *) ze střední školy, kteří s poškozenými přicházeli do styku a měli z toho titulu, byť i jen zprostředkované, poznatky o jejich vztahu s rodiči. Za významné důkazy označila rovněž znalecké posudky, jimiž byly objasněny osobnostní rysy obviněných i poškozených a jimiž byly u poškozených mj. indikovány vlastnosti zaručující pravdivost jejich výpovědí. Podotkla, že soudy se nedopustily žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., přičemž své hodnotící úvahy srozumitelně, přehledně a logicky vysvětlily, přijatelně překlenuly také rozpory, které mezi některými důkazy vyvstaly, a vyložily, proč považují provedený rozsah dokazování za dostatečný a návrhy obviněných za nadbytečné. K nesouhlasu obviněných se skutkovými zjištěními soudů pak uzavřela, že tento nezakládá žádný dovolací důvod.
13. Za dovolací důvod naplňující však označila námitky obviněných směřující proti tomu, že naplnili zákonné znaky týrání podle §198 odst. 1 tr. zákoníku. Připomněla jejich obhajobu, podle níž své děti řádně vychovávali a usměrňovali, a to i prostřednictvím trestů, kdy však vždy šlo o výchovná opatření, jimiž se snažili dosáhnout nápravy v jejich chování, nikoli jim ublížit. Poté, co vymezila obecná východiska týrání ve smyslu §198 odst. 1 tr. zákoníku a pojmu „výchova“, uvedla, že obvinění do své výchovy zakomponovali fyzické tresty (včetně trestu odpírání jídla) a frustrovali potřeby svých dětí, neboť jim znemožňovali kontakty s vrstevníky a nutili je k činnostem, které rovněž nevycházely z jejich potřeb (opisování textů jako trest), přičemž je zřejmé, že tyto tresty byly pro oba obviněné prostředkem k dosažení poslušnosti dětí. Poukázala na závěry znaleckého posudku, podle nichž děti s obviněnými spolupracovaly ze strachu, aby neztratily vlastní bezpečí a náklonnost svých rodičů, což je však pro zdravé utváření osobnosti nevhodné, neboť v případě takové výchovy hrozí,
že období dospívání u takto vychovaného dítěte je naplněno vzdorem a odporem vůči vnucené pozici poslušného. K tomu podle státní zástupkyně došlo i v posuzované trestní věci u poškozených JJJJJ *) a AAAAA *). Podotkla, že obvinění výrazně porušovali tělesnou integritu dětí, neboť jim úmyslně a záměrně působili bolest atakem na tělo, přičemž takto zatlačili děti k primitivní poslušné reakci, a brzdili tak vývoj jejich osobnosti, a právě tato výchova zvýšila pohotovost poškozených AAAAA *) a JJJJJ *) k agresivnímu chování. Uvedla rovněž, že obvinění vyvolávali takovým jednáním u dětí stres, především když u ritualizovaných výprasků (tzv. cirkulací) chyběla spravedlnost a srozumitelnost potrestání, přičemž tresty rozhodně nebyly úměrné provinění nezletilých, zejména pokud byli trestáni za to, že si sami vzali jídlo, a to dokonce déletrvající hladovkou. Za omluvu chování obviněných neshledala ani to, že se tím snažili z dětí vychovat řádné jedince. Opětovně konstatovala, že tato výchova vedla u poškozených AAAAA *) a JJJJJJ *) k projevu přímého odporu vůči rodičům, zatímco u poškozených XXXXX *) a TTTTT *) došlo k takovému potlačení jejich osobnosti, kdy bezvýhradně přijali mocenský model výchovy svého otce a podřídili se mu, přičemž XXXXX *) není schopen se samostatně rozhodovat a nezletilý TTTTT *) je poznamenaný deformovaným vnímáním. Shrnula tedy, že ze strany obviněných šlo o fyzické a psychologické týrání s tím, že fyzické týrání mělo podobu bití, k němuž obviněný používal dokonce různé předměty
a ponižující systém tzv. cirkulace, hladovek a stání na hranách kostek s opisováním textů a psychologické týrání vycházelo z frustrování potřeb synů obviněných, neboť byli výrazně omezeni v kontaktu s vrstevníky i s okolím obecně. Následně připomněla teoretické souvislosti stran nepřímého úmyslu s poukazem na rozhodnutí publikované pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr. Se zřetelem k tomu konstatovala, že na nepřímý úmysl obou obviněných lze usuzovat i v tom případě, pokud byli vedeni snahou řádně vychovávat své děti, když metody a prostředky, které k tomu zvolili, byly nejen neúčinné, ale i nepřiměřené a kruté, takže ve svém důsledku popíraly svobodný rozvoj osobnosti dětí, přičemž je irelevantní, že takto činili i z náboženského přesvědčení, neboť v rámci své výchovy aplikovali nepřijatelné metody, které je třeba označit za týrání.
14. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnými osobami, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
16. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 7 To 373/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. V této souvislosti nutno dodat, že Nejvyšší soud nepřihlížel k vyjádření sepsanému obviněnými a doslovně citovanému kurzívou obhájcem v jeho podání. Tato část podání totiž nesplňuje zákonnou náležitost vymezenou v §265b odst. 2 větě první tr. ř., podle níž může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, což znamená, že obsah dovolání musí být vypracován obhájcem . Tento požadavek vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, určeného k nápravě taxativně vymezených nejzávažnějších vad již pravomocného rozhodnutí, který klade zvýšené nároky nejen na jeho přesné obsahové náležitosti, ale i na odbornou (právní) erudici jeho zpracovatele (advokáta). Proto trestní řád případným podáním, které obviněný zpracoval sám , právní účinky dovolání nepřiznává (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck, pod č. 993, sv. 35/2007). Uvedenou formální podmínku dovolacího přezkumu nelze „zhojit“ ani tím, že text zpracovaný výlučně obviněným (resp. v daném případě obviněnými) obhájce začlení do textu jím sepsaného dovolání (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2351/16).
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
21. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
22. V nyní posuzované věci však podstatná část dovolacích námitek směřuje primárně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obvinění soudům obou stupňů vytýkají neúplnost provedeného dokazování, nesprávné (jednostranné) hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazují vlastní hodnocení důkazů, vykreslují svůj obraz skutkového děje a předkládají vlastní skutkový hodnotící závěr (že poškození opouštěli byt sami a prozvánět je museli až po příchodu do školy, že ke stání na kostkách za současného přepisování textu z Bible v anglickém jazyce je nenutili, že poškození TTTTT *) a XXXXX *) nepociťovali jejich jednání jako těžké příkoří, že jediné prokázané jednání se týká poškozeného AAAAA *) ve školním roce 2014/2015 atp.). Převážně z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak (sekundárně) dovozují nesprávné hmotně právní posouzení skutku.
23. Obvinění tedy v uvedeném směru nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vyjádřenými ve výroku rozsudku nalézacího soudu a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřují do značné míry především v nerespektování procesních zásad vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové výhrady nicméně pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
24. Zásadu, že ve vztahu k výše uvedeným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
25. Se zřetelem k těmto judikaturním východiskům nutno konstatovat, že v nyní posuzované věci není dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení. Byť se v převážné části dovolací argumentace opakuje obsah odvolacích námitek, s nimiž se soud druhého stupně náležitě vypořádal, Nejvyšší soud se k dovolacím výhradám skutkového a procesního charakteru alespoň ve stručnosti vyjádří.
26. Obviněné ze souzeného jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu přímo usvědčují výpovědi poškozených AAAAA *) a JJJJJJ *), které jsou nepřímo podpořeny především znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví dětské a dorostové psychiatrie a klinické psychologie (doplněnými výslechem znalkyň MUDr. Dany Trávničkové a PhDr. Heleny Khulové), jakož i výpověďmi V. K. (otce obviněného), spolužáků poškozených XXXXX *) a AAAAA *) a listinnými důkazy. K námitce, že soud druhého stupně se nedostatečně vypořádal s věrohodností poškozeného AAAAA *), postačí poukázat na str. 13 jeho rozsudku, kde se věrohodností svědka AAAAA *) náležitě zabýval s tím, že ji s ohledem na příslušné znalecké posudky shledal prokázanou, když mj. přiléhavě poznamenal, že v jeho vztahu k rodičům nebyly zjištěny postojové kvality signalizující tendenci jim škodit, naopak u něho byla zjištěna i kladná charakteristika rodičů. Na tomto místě pak nutno zdůraznit, že za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely zejména z výpovědí poškozených AAAAA *) a JJJJJ *), jakožto přímých usvědčujících důkazu, podpořených řadou dalších, byť i nepřímých, důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Pokud přitom soudy po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soudy tyto pochybnosti neměly (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
27. Stran některých dílčích námitek skutkového a procesního charakteru Nejvyšší soud doplňuje následující. Byť nelze rozporovat, že poškození XXXXX *) a TTTTT *) v rámci trestního řízení výchovné metody obviněných v podstatě obhajovali, pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných je důležité, že tito poškození pociťovali jejich jednání jako těžké příkoří v době páchání souzené trestné činnosti, což plyne především z příslušných znaleckých posudků. Nadto lze poznamenat, že ve znaleckých posudcích ohledně XXXXX *) a TTTTT *) je logicky odůvodněn i jejich kladný postoj k obviněným (když navíc o změně postoje XXXXX *) k obviněným po prázdninách v roce 2015 vypověděl výslovně i jeho spolužák DDDDD *)). Skutková zjištění stran nutnosti prozvánění obviněných v rámci docházení poškozených XXXXX *) a AAAAA *) do školy mají obsahové zakotvení ve výpovědi AAAAA *) a skutková zjištění ohledně trestání poškozených stáním na hranách plastových kostek za současného přepisování textu z Bible v anglickém jazyce plynou z výpovědi JJJJJ *), která je podpořena také výpovědí AAAAA *). K námitce týkající se individuální formy vzdělávání postačí poukázat na str. 14 rozsudku odvolacího soudu, jenž se k ní již dostatečně podrobně a srozumitelně vyjádřil. Nejvyšší soud v dané souvislosti pouze opětovně podotýká, že obviněným není kladeno za vinu, že zvolili tento zákonem aprobovaný způsob vzdělávání svých dětí, nýbrž to, že je „i díky“ individuální formě vzdělávání, ve spojení se zákazy hrát si venku s kamarády a neustálým kontrolováním jejich pohybu mimo domov, téměř úplně izolovali od jejich vrstevníků a bránili jim v navazování sociálních kontaktů. Pokud obvinění namítají rozpor ve skutkové větě rozsudku ohledně doprovázení poškozených mimo jejich domov, tak je zapotřebí uvést, že z kontextu celé skutkové věty ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že skutkové zjištění, podle něhož „(poškození) byt opouštěli vždy v doprovodu alespoň jednoho z rodičů“ , se váže výlučně k předchozímu konstatování, podle něhož „(obvinění) ve volném čase jim nedovolili hrát si venku s kamarády“ , zatímco do školy, k prarodičům nebo do obchodu mohli poškození chodit i bez doprovodu obviněných, ale s mobilním telefonem s lokací, jehož prostřednictvím byli kontrolováni (viz též str. 12 rozsudku odvolacího soudu).
28. V kontextu shora rozvedených skutečností je třeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, částečně korigované rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.
29. Na tomto místě je vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
30. Činí-li za dané situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a převážně z toho odvozují vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
31. Co se týče námitky obviněných, že soudy nižších stupňů bez přiměřených důvodů odmítly navrhované doplnění dokazování, tak nutno především uvést, že v daném směru nijak nespecifikovali, o opomenutí jakých důkazních návrhů se mělo jednat, popř. z jakých důvodů mělo tvrzeným opomenutím dojít k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přesto alespoň ve stručnosti konstatuje, že soudy nižších stupňů řadu obhajobou navržených důkazů provedly, přičemž zamítnutí důkazních návrhů dostatečně odůvodnily (viz č. l. 650 spisu a str. 12 rozsudku odvolacího soudu), takže k opomenutí důkazů ve shora vymezeném smyslu v tomto trestním řízení nedošlo.
32. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Námitky vztažené k nesprávnému posouzení subjektivní stránky trestného činu však s jistou mírou tolerance lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Co se však týče obecných (byť zdánlivě hmotně právních) dovolacích výhrad vůči nesprávnému hodnocení „protiprávního jednání“ a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, tak nutno konstatovat, že obvinění tyto opět nijak blíže nekonkretizovali, přičemž úkolem Nejvyššího soudu není domýšlet dovolací argumentaci za obviněné. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že jejich jednání popsané ve výroku rozsudku odvolacího soudu je protiprávní a naplňuje všechny znaky objektivní stránky trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku.
33. K relevantně uplatněným námitkám stran nesprávného právního posouzení subjektivní stránky Nejvyšší soud předesílá, že obsahově shodné námitky, které obvinění uplatnili v této části dovolání, zazněly již v rámci jejich obhajoby před soudy dříve ve věci činnými, které se s těmito náležitě vypořádaly. Pro případ takového okruhu námitek je nezbytné upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 408, sv. 17/2002,), ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
34. K předmětným námitkám obviněných Nejvyšší soud připomíná, že u trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslná forma zavinění, přičemž u obviněných byl ve vztahu k týrání jejich dětí XXXXX *), AAAAA *), JJJJJ *) a TTTTT *) shledán úmysl nepřímý.
35. V obecné rovině platí, že u nepřímého (eventuálního) úmyslu ( dolus eventualis ) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 222).
36. V daných souvislostech je rovněž vhodné připomenout, že týráním se rozumí zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje především vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jakož i určitou mírou trvalosti, a současně dosahuje takové intenzity, aby bylo schopno vyvolat stav, kdy osoba, která je takovému jednání vystavena, jej pociťuje jako těžké příkoří. V konkrétním případě přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, neboť týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap, popř. být v rovině sexuálního násilí, ekonomického násilí, vyvolání stavu sociální izolace či být různorodou kombinací některých z těchto forem (viz Draštík, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1087).
37. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se jednoznačně podává, že obvinění, jakožto nadprůměrně inteligentní osoby, věděli, že jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu mohou poškozeným způsobit psychické i fyzické útrapy, které tito mohou pociťovat jako těžké příkoří (i podprůměrně inteligentnímu člověku je určitě zřejmé, že kupř. několikadenní odpírání jídla, popř. v kombinaci s dalšími tresty, může hladovějící osoba pociťovat jako těžké příkoří). Byť tímto jednáním sledovali podle vlastního přesvědčení řádnou výchovu svých dětí, museli být minimálně srozuměni s tím, že prostředky, které používají k dosažení tohoto cíle (tj. neustálá kontrola a sociální izolace dětí, fyzické tresty, hladovění atd.) způsobují poškozeným zmíněné psychické či fyzické útrapy, přičemž z hlediska závěru o jejich nepřímém úmyslu je nerozhodné, zda takové útrapy chtěli nebo nechtěli uvedeným jednáním způsobovat.
38. Nejvyšší soud se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem uzavírá, že v nyní posuzované věci byla naplněna i subjektivní stránka trestného činu podle §198 tr. zákoníku v podobě nepřímého úmyslu obviněných, takže jejich související námitky nutno označit za zjevně neopodstatněné.
39. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako celek odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.