ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1751.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1751/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2017
o dovolání, které podal obviněný D. B. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 8 To 203/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 T 27/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Obviněný D. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 3 T 27/2013, uznán vinným trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a trestným činem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku.
2) Za tyto trestné činy byl obviněný D. B. podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po 100 Kč, tedy celkem 5 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3) Proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 3 T 27/2013 podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 8 To 203/2016 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4) Obviněný D. B. podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací nezjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, zapříčiněné porušením práv spravedlivého procesu, jakož i pochybení soudů nižších stupňů spočívající v absenci řádného odůvodnění „proč neuvěřily výpovědi obviněného a upřednostnily bezvýhradně a nedůvodně výpovědi poškozené“. Na podporu tohoto svého tvrzení pak obviněný uvedl judikaturu týkající se problematiky proti sobě stojících výpovědí, jakož i povinnosti dodržovat ústavní rámec ochrany základních práv i v rámci dovolacího řízení. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po prozkoumání spisu uvedla k dovolání obviněného pouze tolik, že se k předmětnému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
6) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
7) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
10) Ze shora uvedeného tak vyplývá, že námitky týkající se absence zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností zapříčiněné porušením práv spravedlivého procesu, jakož i námitky týkající se hodnocení věrohodnosti konkrétních výpovědí, nespočívají v nesprávném hmotněprávním posouzení.
11) Podrobněji ve vztahu k námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12) Nejvyšší soud tak shrnuje, že obviněný omezuje svoji argumentaci stran absence zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností zapříčiněné porušením práv spravedlivého procesu, jakož i zásady in dubio pro reo, na pouhé konstatování takového porušení, bez toho, aby tyto své námitky jakkoliv blíže ve vztahu ke skutku, kterým byl uznán vinným konkretizoval. Je sice pravdou, že ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 38/14, vyplývá povinnost Nejvyššího soudu posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces, ovšem ve světle usnesení Ústavního soudu uvedeného v předchozím odstavci lze konstatovat, že požadovaný postup Nejvyššího soudu je možné aplikovat zásadně za situace, kdy obviněný uvede konkrétní vady, které tvrzené porušení, např. práva na spravedlivý proces, způsobily. Z obsahu dovolání obviněného tak není nikterak zřejmé, jakým pochybením soudů nižších stupňů mělo k porušení zmiňovaných institutů dojít.
13) K uvedené problematice tak Nejvyšší soud již zcela nad rámec své přezkumné činnosti dále doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
14) Soudy nižších stupňů v konkrétním případě shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, včetně výpovědí svědků, odborných vyjádření, nákresem svědka H., úředním záznamem o provedeném ohledání, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, založená pouze na vyvracení každého jednotlivého důkazu, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace.
15) Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy, které hodnotil způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
16) Ve vztahu k porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud konstatuje, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Je přitom zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace tak, s ohledem na konstatování o správnosti provedeného dokazování uvedeného výše, nebyl prostor k aplikaci zásady in dubio pro reo v posuzované věci Nejvyšším soudem shledán.
17) Obecné konstatování uvedené shora je třeba vztáhnout i na druhou z obviněným uplatněných námitek, a sice na námitku týkající se neodůvodněného zvýhodnění výpovědi poškozené oproti výpovědi samotného obviněného, a to bez řádného zdůvodnění takového postupu. Nejvyšší soud pouze pro úplnost podává, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, který obviněný ve svém dovolání zmiňuje, vyplývá požadavek pečlivého a obezřetného zhodnocení výpovědí stojících proti sobě, a to včetně možné zainteresovanosti případných svědků na výsledku řízení. Nejvyšší soud si ostatně ani v tomto případě není vědom, v čem je obviněným neodůvodněné zvýhodnění výpovědi poškozené shledáváno, nicméně konstatuje, že pochybení tohoto charakteru v rozhodnutích soudů nižších stupňů neshledal. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy se věrohodností výpovědí jak obviněného, tak jednotlivých svědků zabývaly velmi podrobně (viz str. 7 – 8 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a str. 8 až 12 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). I přesto, že ve výpovědích konkrétních svědků byly připuštěny určité rozpory, způsobené zejména osobní antipatií, příbuzenským či např. pracovním vztahem mezi jednotlivými osobami zainteresovanými v předmětném řízení, nelze přijmout závěr o zvýhodnění výpovědi poškozené. Výpověď poškozené totiž nestála v řízení samostatně, naopak její verze skutkového děje byla zcela nezpochybnitelně podpořena celou řadou dalších důkazů, a to nikoliv jen z řad svědků nacházejících se k poškozené v takovém poměru, z něhož by mohl plynout určitý zájem na výsledku řízení, ale také nákresem svědka H., úředním záznamem o provedeném ohledání, atd. Naproti tomu výpověď obviněného byla shledána jako nekonzistentní (viz str. 11 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), podporovaná pouze tendenčními změnami v již několikráte zmiňovaném nákresu svědka H.
18) S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutek obviněného byl kvalifikován v souladu se zákonem a že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotněprávní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu