ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.326.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 326/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. dubna 2017 o dovolání obviněného nstržm. F. Š., a obviněného P. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, č. j. 11 To 65/2016-494, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 34/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného nstržm. F. Š. a obviněného P. R. odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 11. 2015, č. j. 2 T 34/2015-420, byli obvinění nstržm. F. Š. a P. R. uznáni vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili způsobem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.
2) Obviněný nstržm. F. Š. byl za toto jednání odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu. Podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl peněžitý trest uložen v počtu 40 denních sazeb, kdy výše denní sazby byla určena částkou 500,- Kč, tj. celkem 20.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Obviněný P. R. byl za toto jednání odsouzen podle §146 odst. 1 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále oběma obviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně nahradili na škodě z trestné činnosti částku 10.724,- Kč poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, týmž rozsudkem byl poškozený V. S. podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mělníku podali obvinění nstržm. F. Š. a P. R. odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze 10. 11. 2016, sp. zn. 11 To 65/2016, podle §256 tr. řádu zamítl.
4) Obvinění nstržm. F. Š. a P. R. podali prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze 10. 11. 2016, č. j. 11 To 65/2016-494 dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj., že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a to přesto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podaném dovolání argumentují především tím, že trestní stíhání proti nim je nedůvodné a nesouhlasí s rozsudkem nalézacího soudu ani s usnesením soudu odvolacího. Současně se obrátili s podnětem na předsedu senátu /samosoudce/ Okresního soudu v Mělníku, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu rozhodnutí. S poukazem na znění §265o odst. 1 tr. ř. žádali o odložení vykonatelnosti napadaných rozhodnutí. Zdůraznili, že důkazy a zjištění v předmětné věci nejsou dostačující k objasnění toho, jakým způsobem skutečně událost proběhla, který z účastníků fyzickou potyčku zahájil a zda se obvinění pouze nebránili. Připustili, že inkriminovaného dne skutečně k potyčce mezi poškozeným a oběma obviněnými došlo, avšak soud se nevypořádal s tím, proč verzi poškozeného přisoudil větší váhu, než verzi obviněných. Zpochybnili výpověď svědka Č., který si dle jejich tvrzení měl pamatovat pouze informace, které podporují tvrzení poškozeného, „choval se přátelsky k bratranci poškozeného“, přičemž jeho výpověď se odlišuje od výpovědi svědka Š. Poukázali na to, že ani znalec, ani další svědci nemohli dosvědčit průběh potyčky, a tím potvrdit verzi poškozeného. Soudy tak podle obviněných vycházely z nesprávně učiněných závěrů a dospěly k nesprávnému posouzení skutku, protože jejich jednání nemohlo být trestným činem, když nesplnilo nároky, které jsou na skutek označovaný jako trestný čin kladeny. Soudy se podle jejich názoru nevypořádaly s námitkou, že z jejich strany došlo pouze k obraně, přičemž z žádného důkazu nevplynulo, jaký měl být motiv k takovému jejich jednání a soudy pouze spekulovaly, že jednání bylo úmyslné a cílené. Upozornili rovněž na psychickou nevyrovnanost poškozeného a jeho výbušnost, léčenou medikamenty. Zdůraznili, že odvolací soud ve svém původním rozhodnutí rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc postoupil, protože se podle jeho názoru nejednalo o trestný čin. Toto původní rozhodnutí podle jejich mínění odpovídalo důkaznímu stavu, ale také závěrům GIBS, která v době před řízením před soudem věc prošetřovala a zajišťovala důkazy a jejím závěrům měla být přisouzena největší váha. Odkázali rovněž na výpověď znalce, především na skutečnost, že zranění poškozeného neměla intenzitu ublížení na zdraví, k čemuž dodali, že pokud by útok skutečně trval deset a více minut a byl veden způsobem, jak jej soudy popsaly, poškozený by musel utrpět újmu na zdraví. Obvinění ve svém dovolání dále uvedli výčet informací, které byly soudy dle jejich názoru chybně nebo nedostatečně zjištěny (např. umístění vozidla obviněného P. R. na silnici a otázka její průjezdnosti, úmysl obviněného P. R., doba trvání útoku, odlišné posouzení důkazů soudy oproti závěrům GIBS, ničím nepodpořená důvěryhodnost poškozeného apod.). Soudům vytkly, že se odchýlily od povinnosti respektovat zásadu presumpce nevinny ve vztahu k obviněným, jakož i nerespektování zásady in dubio pro reo či porušení zásady volného hodnocení důkazů. Ve vztahu k obviněnému nstržm. F. Š. uvedli, že aby mohl být shledán vinným z přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, bylo by nutné prokázat, že napadl poškozeného, avšak obviněný se podle jejich verze pouze bránil napadení ze strany poškozeného. Obvinění zanechali fyzického kontaktu v momentě, kdy se již nemuseli poškozenému bránit, nikoli proto, že by jim v pokračování tvrzeného útoku někdo nebo něco bránilo. Obvinění neměli zájem na fyzickém kontaktu s poškozeným a neměli v úmyslu čin dokonat, což je pro konstatování pokusu trestného činu klíčové. Pokud by se tedy mělo jednat o pokus trestného činu (což nebylo podle názoru obviněných prokázáno a důrazně to popírají), zanikla by trestnost činu v důsledku dobrovolného upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu. Soudy dále nepostupovaly správně ani ve vztahu k posouzení spolupachatelství. Obvinění se pouze bránili poškozenému, neměli tedy v úmyslu spáchat trestný čin, tím spíše společným jednáním. Uzavřeli, že prokázané jednání nenaplňuje nezbytnou míru škodlivosti předpokládanou trestním zákonem a nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestných činů, kterými byli shledáni vinnými. Závěrem svého dovolání tedy navrhli, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení v celém rozsahu a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí a řízení obsahově navazující na zmíněné usnesení a sám rozhodl v souladu s §265m tr. ř. a obviněné zprostil obžaloby.
5) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva
a k dovolání obviněných se vyjádřil. Uvedl, že Krajský soud v Praze ve věci obviněných rozhodoval opakovaně, a to v návaznosti na kasační usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 908/2016. K dovolání obviněných uvedl, že namítají především chybné hodnocení důkazů soudy, předkládají vlastní verzi skutkového děje a tvrdí, že jejich jednání nevykazuje znaky předmětných přečinů, ani míru společenské škodlivosti. Zopakoval, že stěžejní vadou, pro kterou bylo původní rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu, bylo nesprávné posouzení otázky společenské škodlivosti. Nyní napadené rozhodnutí již tuto vadu nevykazuje a rozhodnutí odpovídá stanovisku státního zastupitelství a Nejvyššího soudu. Námitky obviněných tak považuje za nedůvodné, navíc opakované, se kterými se již soudy vypořádaly. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
6) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
7) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolateli vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9) Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je pak dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k).
10) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
11) Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že v předmětné trestní věci rozhoduje již podruhé. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 11. 2015, č. j. 2 T 34/2015-420, byli obvinění nstržm. F. Š. a P. R. uznáni vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili způsobem popsaným ve výrokové části citovaného odsuzujícího rozsudku. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mělníku podali obvinění nstržm. F. Š. a P. R. odvolání, na základě kterého Krajský soud v Praze usnesením ze 4. 2. 2016, sp. zn. 11 To 65/2016, napadený rozsudek podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a věc podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil Městskému úřadu v Mělníku. Následně podal nejvyšší státní zástupce proti usnesení Krajského soudu v Praze v neprospěch obviněných dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., s argumentací, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí, a současně rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Po zhodnocení okolností případu a jejich podřazení námitkám vzneseným dovolatelem, se Nejvyšší soud ztotožnil s námitkami uplatněnými nejvyšším státním zástupcem (z důvodu mj. uvedených v bodě 12), a proto usnesením ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 6 Tdo 908/2016 rozhodnutí Krajského soudu v Praze podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (viz níže).
12) Odvolací soud ve svém původním rozhodnutí označil fyzický útok na poškozeného jako „méně intenzivní“, přičemž podle jeho názoru bylo impulsem k útoku na poškozeného jeho předchozí protiprávní jednání, což soud vyhodnotil jako okolnost, která odůvodňuje aplikaci §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití §222 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud přitom zcela opomenul posoudit důvodnost závěru, zda byly splněny zákonné podmínky pro postoupení věci jinému orgánu, když pouze velice stroze zhodnotil skutková zjištění nalézacího soudu a z těchto skutečností dovodil vhodnost tohoto postupu.
13) V souvislosti se skutkovým zjištěním bylo v případě trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku prokázáno, že obvinění „nejprve verbálně a poté společně fyzicky napadli poškozeného tím způsobem, že jej nejprve obviněný nstržm. Š. udeřil rukou sevřenou v pěst do oblasti levého ucha, načež poškozený upadl na kolena na zem, poté k němu přistoupil obviněný R. a držel poškozeného u země a obviněný Š. poškozeného opakovaně udeřil rukama sevřenýma v pěsti i otevřenými dlaněmi, zejména do oblasti obličeje a hlavy a opakovaně jej kopal do oblasti hrudníku a hlavy, čímž poškozenému způsobili zranění spočívající v povrchní kožní oděrce na boltci levého ucha, otok měkkých tkání v oblasti kloubu dolní čelisti vlevo, podkožní krevní výron vpravo na čele o velikosti 1 x 1 cm, podkožní krevní výron vlevo na čele, podkožní krevní výron v temenní krajině o velikosti 2 x 2 cm, otok měkkých tkání vlevo na hrudníku a kožní oděrky na obou kolenou, která poškozeného omezovala v obvyklém způsobu života po dobu jednoho týdne“ .
14) K trestnému činu výtržnictví, kterým byli obvinění rovněž uznáni vinnými je nutno uvést, že tohoto se dopustí také ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného. Ustanovení §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Výtržnictvím jsou zpravidla ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. Místem veřejnosti přístupným je pak každé místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). K útoku na poškozeného (jak vyplývá ze skutkového zjištění) „došlo dne 10. 2. 2014 v době kolem 12:00 hodin na parkovišti u kulturního domu v obci M. V.“ , což jistě je místo veřejnosti přístupné, a nic na tom nemůže změnit skutečnost, že se zde v inkriminovanou dobu nenacházel kromě obviněných a poškozeného nikdo jiný.
15) Z výše uvedeného skutkového zjištění (bod 13, 14) jasně plyne, že obvinění naplnili všechny znaky obou skutkových podstat trestných činů, jež jsou jim kladeny za vinu. Ačkoli obvinění po celou dobu trestního řízení popírají, že by skutek spáchali a uvádí, že to byl právě poškozený, kdo potyčku začal, nalézací soud obhajobě obviněných neuvěřil, a především pak na str. 12 odůvodnění svého rozsudku vyložil, z jakých důkazů a skutečností při této úvaze vycházel. Předně soud uvedl, že výpověď poškozeného se jeví jako věrohodná, nadto jsou jeho zranění dokumentována lékařskou zprávou, přičemž i znalec potvrdil, že jeho zranění vznikla opakovaným účinkem tupého násilí (byť nižší intenzity), přičemž mechanismus zranění odpovídá výpovědi poškozeného, stran vedeného útoku (viz str. 5 rozsudku). Co se týče incidentu, který samotnému útoku předcházel (dopravní nehoda, otázka veřejné komunikace apod.), lze v této souvislosti pro stručnost odkázat na rozhodnutí nalézacího soudu (str. 12), kde soud podrobně rozvedl skutkové závěry vykreslující situaci před samotnou trestnou činností obviněných. V daném případě jsou však pro náležité posouzení věci rozhodná zejména zjištění o způsobu vedení útoku (tj. jeho směřování proti určitým částem lidského těla, konkrétně proti hlavě a hrudníku), opakovanost jednotlivých úderů, použití sevřených pěstí i kopů, jakož i závěry o intenzitě útoku apod. Co se týče posledně zmíněného kritéria, tedy intenzity útoku, musí Nejvyšší soud podotknout následující. V posuzované trestní věci bylo prokázáno, že útok obviněných nevykazoval žádnou výrazně větší intenzitu, čemuž rovněž odpovídají i poranění lehkého charakteru poškozeného. To však nijak neovlivňuje to, že z výše uvedených skutkových okolností je zřejmé, že těmito skutečnostmi je prokázáno vědomí (úmysl) obviněných o závažnosti jejich útoku a zejména jejich srozumění s možností poškozenému způsobit újmu na zdraví. Ani této námitce (intenzita nikoli jejich útoku, ale jejich obrany byla vyvolána útokem poškozeného) obviněných tak nelze přisvědčit. S ohledem na způsob útoku si obvinění museli být vědomi, že poškozenému mohou způsobit vážná poranění, útok byl veden údery pěstí i otevřenými dlaněmi zejména do oblasti obličeje a hlavy, ale i opakovanými kopy do oblasti hrudníku a hlavy. Útok byl veden dvěma útočníky, probíhal po delší dobu a pokračoval i v době, kdy již poškozený ležel na zemi. Právě s přihlédnutím k těmto všem faktorům, které se při spáchání konkrétně posuzovaného útoku projevily, resp. byly způsobilé se projevit, je třeba také odvíjet úvahy významné pro právní posouzení skutku. Obvinění poukazovali mj. na to, že se bránili útoku poškozeného a že neměli důvod poškozeného napadnout. Tuto část obhajoby však je nutno v kontextu s dalšími důkazy hodnotit jako účelovou. Předně je nutno zdůraznit, a tato skutečnost nevyplývá pouze z výpovědi poškozeného, že to byl obviněný R., kdo měl již předem signalizovat, že si nepřeje, aby v blízkosti jeho domu, po komunikaci projížděla vozidla. Do tohoto rámce bezpochyby zapadá zjištění, že přestože hodlal se vydat vozidlem do M., vyjel s vozidlem pouze před dům a právě zde „došel mu benzín“, proto vozidlo odstavil, spíše u středu vozovky a „šli obědvat“ (podrobnější určení místa odstavení vozidla jak požadují obvinění, není v případě zjištění zmíněné dopravní nehody natolik zásadní, neboť rozhodující je následné jednání obviněných po zjištění poškození vozidla). Následně co mělo dojít k poškození vozidla obviněného R. vozidlem poškozeného (traktorem s valníkem), vydali se oba obvinění za poškozeným, aby, jak uvádí, řešili poškození vozidla. Tedy na straně obviněných byl motiv vyhledat poškozeného, který jak uváděl ani při rozměrech, hmotnosti a hluku vozidla které řídil, nezaregistroval, že poškodil vozidlo jednoho z obviněných. Dalším faktem, který rovněž znevěrohodňuje obhajobu obviněných (vedle již zmíněných skutečností soudem prvního stupně) je i to, že podle obviněného Š. se poškozený s nimi nehodlal o poškození vozidla bavit, přesto jej zmíněný obviněný chytil za rameno (a pak podle jeho verze dostal ránu od poškozeného) a vzhledem k tomu, že obviněný Š. je policistou, není zřejmé, proč měl důvod chovat se důvěrněji k poškozenému (chytat poškozeného za rameno), když odmítl se s nimi bavit. Nic obviněnému jako policistovi nebránilo přivolat hlídku policie. Právě toto jednání ze strany obviněného Š. svědčí pro věrohodnost výpovědi poškozeného, že to byli obvinění, kdo měli důvod poškozeného napadnout, neboť tento se s nimi o poškození vozidla nehodlal bavit. V návaznosti na uvedené skutečnosti je nutno argumentaci obviněných ohledně ev. upuštění od dalšího násilného jednání (případně volání Policie ČR) z hlediska ustanovení §21 odst. 3 tr. zákoníku označit za nepřiléhavou a spíše snahu vytvořit si tímto postupem (telefonátem) alibi, při uvědomění si závadnosti svého počínání. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že to byli obvinění, kteří poškozeného napadli, pak námitky obviněných, že jednali v nutné obraně, neboť oni byli napadeni, jsou námitky skutkové, které dovolací důvod nenaplňují, neboť těmito námitkami se snaží docílit skutkového zjištění, že útočníkem byl obviněný a oni se bránili. Rovněž je nutno zmínit, že ani soud druhého stupně již ve svém prvním rozhodnutí neměl pochybnosti o tom, kdo byl v předmětné trestní věci útočníkem (útočníky).
16) V souvislosti s namítaným porušením principu subsidiarity trestní represe lze odkázat na zákonné podmínky vymezené v ustanovení §12 tr. zákoníku, podle kterého jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze za jejich spáchání uložit (§12 odst. 1 tr. zákoníku) a trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Vycházeje ze zásady zákonnosti, uplatňuje se donucení jen v případech porušení právních norem, tj. při porušení pravidel, která mají předepsanou formu, a to v trestním právu formu zákonnou. Porušení pravidel – delikt má v trestním právu formu trestného činu. Přitom donucení navazující na spáchání trestného činu (ve formě trestu nebo ochranného opatření) musí mít jasné a jednoznačně stanovené hranice, neboť se v souladu se zásadou zákonnosti může uplatnit jen za podmínek a způsoby stanovenými v právních normách. Zároveň zásada zákonnosti vyžaduje, aby donucení bylo příslušným orgánem – v oblasti trestního práva soudem – aplikováno v souladu se zákonem při každém porušení práva, tedy při každém trestném činu, neboť jinak by byla narušována právní jistota základních subjektivních práv a svobod, kterým trestní právo poskytuje ochranu. To je důsledkem trestněprávní regulace společenských vztahů, poněvadž práva a svobody jsou podmíněny plněním odpovídajících právních povinností. Trestní zákoník definuje trestný čin v §13 odst. 1 tak, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Tím je především zdůrazněna návaznost protiprávnosti na zásadu zákonnosti vymezenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku jako jednu ze základních zásad trestního práva hmotného v demokratickém typu státu. Protiprávnost v pojetí trestního zákoníku je jednotou jak stránky formální, tak i materiální. Materiální protiprávnost má důležitý význam zejména při rozlišení trestných činů od dalších protiprávních činů a nakonec i jednání protiprávních od jednání v souladu s právem, neboť materiální charakter protiprávnosti je spatřován ve společenské škodlivosti, tedy v tom, co porušuje nebo ohrožuje právní statky trestněprávními normami chráněné. V tomto směru materiální protiprávnost souvisí se zásadou subsidiarity trestní represe vymezenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, se vztahuje k spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákoníkem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“. Při řešení míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe nelze opomenout zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl. Nutné je též připomenout a zdůraznit, že jednání fyzické osoby nutno považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (srov. ÚS 97/2000-n). Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zákonným znakem trestného činu ovšem není společenská škodlivost činu, protože ta má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (TR NS 75/2011-T 1378). Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Společenská škodlivost se hodnotí mimo obecnou definici trestného činu, a to za tím účelem, aby byly zmírněny zjevné tvrdosti zákona, protože je jedním z hledisek při uplatňování zásady subsidiarity trestní represe (TR NS 78/2011-T 1415).
17) Nejvyšší soud proto uzavírá, že při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že se obvinění jednání dopustili, jakož i k tomu, že považují jejich obhajobu za vyvrácenou. Obvinění se ve svůj prospěch domáhali revize soudem učiněných skutkových závěrů. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje (srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3658/16).
18) S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je vhodné uvést, že Nejvyšší soud může zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V daném případě však byla vina obviněných v celém rozsahu prokázána a jejich obhajoba náležitě vyvrácena. Navíc je nutno uvést, že obvinění v podaném dovolání opakují své námitky, se kterými se již beze zbytku v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal nalézací soud, ale opětovně i soud odvolací. Důkazy, které nalézací soud řádně provedl a zhodnotil, tvoří logický a ucelený řetězec, na základě kterého lze ve všech bodech učinit závěr o vině obviněných. Správná skutková zjištění pak byla rovněž podřazena pod správnou právní kvalifikaci. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněných hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněných na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
19) Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy poškodil (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I, Komentář, C. H. BECK Praha 2009, str. 94). V předmětné trestní věci je potřebné zmínit, že to byli obvinění, kteří napadli poškozeného. Ani skutečnost, že ze strany poškozeného mělo dojít k poškození vozidla jednoho z obviněných, není okolností, která by snižovala společenskou škodlivost natolik, že by odůvodnila postup ve smyslu, který je předpokládán v §12 odst. 2 tr. zákoníku, navíc za situace, kdy ze strany poškozeného R. nebyly učiněny potřebné kroky k tomu, aby vozidlo nemohlo být poškozeno. Přehlédnuta nemohla být ani ta skutečnost, že obvinění jednali jako spolupachatelé, což vyplývá ze skutkového zjištění soudů (výpověď poškozeného o podílu jednotlivých obviněných na jeho napadání, špinavý oděv poškozeného odpovídá tomu, že byl po sražení držen na zemi poškozeným R.). Dále nutno brát v úvahu, že jedním z útočníků byl policista, u kterého lze předpokládat vyšší míru k respektování právních předpisů. V neposlední řadě se pak jednalo o naplnění znaků dvou trestných činů, což vše ve svém souhrnu vylučuje možnost postupu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Navíc je nutno uvést, že obvinění se sami pokládali za napadené poškozeným a argumentovali tím, že se pouze bránili. Tato verze však byla soudy vyvrácena a Nejvyšší soud se se závěry nižších soudů ztotožnil. Přisvědčit nebylo možno ani argumentaci obviněných v podaném dovolání, že závěrům plynoucím ze zprávy GIBS měla být přisouzena větší váha, neboť v tomto směru je potřebné obviněné upozornit na znění §89 odst. 2 tr. ř. v kontextu s hodnocením důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Obdobná situace je také v případě námitky, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. V souvislosti s touto zásadou považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17 ve kterém zmíněný soud mj. uvedl, že „dokazování v českém trestním řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, jejímž těžištěm je vnitřní přesvědčení soudce o tom, že obviněný trestný čin kladený mu za vinu spáchal“.
20) S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného nstržm. F. Š. a P. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť tato má za zjevně neopodstatněná. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání. Návrh na odklad výkonu rozhodnutí nebyl předsedou senátu soudu prvního stupně předložen.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu