ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.339.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 339/2017-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2017 o dovolání, které podal obviněný Mgr. P. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 4 To 131/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 11/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 4 To 131/2016, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 4 T 11/2013, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 4 T 11/2013, byl obviněný Mgr. P. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že
„ačkoliv dne 9. 6. 2008 ve své advokátní kanceláři ve F. na ulici N. uzavřel jako advokát s klientkou B. P. bytem T., J., Smlouvu o právní pomoci k zastupování její nezletilé dcery XX*), jako žalobkyně v občanském soudním řízení ve věci náhrady škody proti žalované Nemocnici Třinec, příspěvková organizace, vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 141/2007 a sjednal s B. P. smluvní odměnu za zastupování ve výši 10% z vysouzené částky a pro účely soudního řízení mu byla v souladu se smlouvou o právní pomoci vystavena dne 9. 6. 2008 plná moc k zastupování,
přesto dne 12. 6. 2008 podal jménem žalobkyně Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku návrh, aby byl nezletilé žalobkyni XX*), zastoupené matkou B. P., ještě ustanoven soudem jako zástupce ex offo, soudu existenci Smlouvy o právní pomoci ze dne 9. 6. 2008 zamlčel, a po celé soudní řízení také klientce B. P. tajil důsledky s návrhem spojené spočívající v tom, že obdrží vedle sjednané smluvní odměny také mimosmluvní odměnu hrazenou státem a žalobkyně tak nebude mít nárok na náhradu nákladů řízení spočívající v úhradě odměny za zastupování v případě úspěchu ve věci od žalované – Nemocnice Třinec, příspěvková organizace, vypočtené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., neboť náhradu nákladů v tomto případě obdrží stát podle §149 odst. 2 občanského soudního řádu ve výši, v jaké ji sám hradil ustanovenému zástupci ex offo, dne 29. 7. 2008 je Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením č. j. 40 C 141/2007-114, na základě návrhu ze dne 11. 6. 2008 ustanovil zástupcem žalobkyně, přičemž v souladu se svým prvotním úmyslem vylákat vedle sjednané smluvní odměny i druhou mimosmluvní odměnu od státu zatajoval před soudem po celou dobu soudního řízení existenci Smlouvy o právní pomoci ze dne 9. 6. 2008 a také skutečnost, že již od 9. 6. 2008 v této věci zastupuje žalobkyni na základě plné moci a nejsou zde tak podmínky pro jeho ustanovení zástupcem soudem, neboť smluvní odměna je sjednána jako 10% až z vysouzené částky, a tedy nezávisle na aktuálních majetkových poměrech žalobkyně, a dále činil aktivně kroky vůči soudu k vylákání co nejvyšší mimosmluvní odměny od státu, když poté, co Okresní soud ve Frýdku-Místku dne 3. 2. 2010 rozhodl rozsudkem č. j. 40 C 141/2007-365, kterým byla žalobkyně ve sporu úspěšná co do částky 1.925.244 Kč a ve výroku V. rozsudku bylo neúspěšné žalované uloženo uhradit žalobkyni k rukám státu na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na náhradě nákladů řízení částku 257.824,- Kč, jejíž součástí byla mimosmluvní odměna pro Mgr. P. P. ve výši 215.424,- Kč určená mu usnesením téhož soudu č. j. 40 C 141/2007-386 ze dne 5. 3. 2010, podal dne 17. 3. 2010 odvolání jménem žalobkyně proti výroku č. V. rozsudku č. j. 40 C 141/2007-365 a jménem svým proti usnesení č. j. 40 C 141/2007-386 o výši své mimosmluvní odměny, na podkladě kterého Krajský soud v Ostravě oběma odvoláním vyhověl a usnesením č. j. 8 Co 198/2010-411 ze dne 12. 5. 2010 částku náhrady nákladů státu ve výroku č. V. rozsudku prvního stupně nově určil ve výši 250.300,- Kč a usnesením ze dne 12. 5. 2010, č. j. 8 Co 199/2010-416, částku mimosmluvní odměny Mgr. P. P. nově určil ve výši 207.900,- Kč, ovšem obě usnesení krajského soudu byly zatíženy písařskou chybou ve výpočtu částek, a proto podal dne 15. 6. 2010 Krajskému soudu v Ostravě návrh na vydání opravného usnesení, kterému Krajský soud v Ostravě vyhověl a usnesením ze dne 1. 7. 2010, vedeno pod sp. zn. 8 Co 199/2010, opravil částku mimosmluvní odměny nově na výši 285.876,- Kč, která pak byla Okresním soudem ve Frýdku-Místku dne 1. 9. 2010, bezhotovostním převodem poukázána na účet číslo ......, v důsledku toho ještě Krajský soud v Ostravě opravným usnesením ze dne 5. 4. 2012 opravil částku ve výroku č. V. rozsudku č. j. 40 C 141/2007-365 tak, že žalovaná je povinna žalobkyni uhradit na náhradě nákladů řízení částku 328.276,- Kč, a to státu na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jejíž součástí je právě mimosmluvní odměna pro Mgr. P. P. ve výši 285.876,- Kč, a tímto svým jednáním se neoprávněně obohatil na mimosmluvní odměně o částku ve výši 285.876,- Kč, přestože mu na základě jim vystavené faktury číslo ... ze dne 4. 1. 2010 B. P. dne 29. 3. 2010, bezhotovostním převodem na účet číslo ....., uhradila sjednanou smluvní odměnu, a to 10% z vysouzené částky představující částku 192.524,40 Kč, čímž způsobil nezletilé poškozené XX*), zastoupené matkou B. P., bytem T., J., škodu ve výši 148.728,- Kč spočívající v náhradě nákladů řízení odpovídající úhradě odměny za zastupování vypočtené z předmětu řízení ve výši 4.166.855,- Kč podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou by jí jinak byla povinna žalovaná uhradit k rukám advokáta, a dále způsobil Nemocnici Třinec, příspěvková organizace, IČ: 00534242, se sídlem Třinec, Kaštanová 268, škodu ve výši 137.148,- Kč, o kterou by jako žalovaná zaplatila na náhradě nákladů řízení méně, spočívající v rozdílu částek 285.876 Kč a 148.728,- Kč.“
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb ve výši 1.370 Kč, celkem tedy 137.000 Kč, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán v určené lhůtě, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k náhradě škody poškozené nezletilé XX*) (dále jen „poškozená“) ve výši 148.728 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytky svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, obviněného a poškozené byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 4 To 131/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť u něj nelze shledat naplnění subjektivní stránky trestného činu, a pokud by i bylo možno dospět k závěru, že získal odměnu za poskytnutou právní službu neoprávněně, nestalo se tak jeho podvodným jednáním a nepochybně mohlo a mělo být postupováno pořadem práva civilního.
5. Stran výhrad vůči právnímu závěru, že civilní soud byl jeho jednáním úmyslně uváděn v omyl, v první řadě akcentoval, že k uzavření smlouvy o právní pomoci a ustanovení zástupce mělo dojít v roce 2008, tedy v době, kdy k otázkám kolize smluvního zastoupení a ustanovení zástupce soudem neexistovala, resp. nejméně jemu nebyla známa, judikatura či odborná literatura. Vzhledem k tomu, že žádný právní předpis výslovně nezakazuje souběh odměny podle smlouvy o poskytnutí právní pomoci a odměny ustanoveného zástupce, označil odůvodnění usnesení odvolacího soudu, podle něhož §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vylučuje souběh těchto odměn, za výklad nemající oporu v textu ani účelu daného ustanovení, jelikož toto ustanovení vylučuje samotný souběh smluvního zastoupení a ustanovení zástupce v civilním řízení, avšak k souběhu odměn se nevyjadřuje. V souvislosti s hodnocením existence či neexistence jeho úmyslného zavinění zmínil, že při svých úvahách o možnosti souběhu odměn vycházel analogicky z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 To 92/92, podle něhož rozhoduje-li soud po pravomocném skončení trestního stíhání o výši odměny ustanoveného obhájce, nepřihlíží k plnění, které obviněný (popř. jeho rodinní příslušníci) poskytl ustanovenému obhájci v souvislosti s úkony obhajoby. K tomu dodal, že k otázce postupu při ustanovování zástupce účastníkovi, který však již zástupce na plnou moc má, přineslo určité vyjasnění až usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Azs 24/2011, z něhož vyplynulo, že osoba, která již je zastoupena advokátem a jeho prostřednictvím o ustanovení žádá, nemůže mít nárok na ustanovení zástupce, nicméně o takovém rozhodnutí se dozvěděl až v průběhu nyní probíhajícího trestního řízení. Zdůraznil přitom, že civilní soud měl při rozhodování o jeho ustanovení k dispozici nejméně informaci, že v rozhodné době již poškozená byla zastoupena jiným advokátem a ustanovení jiného zástupce tak nebylo nezbytné k ochraně jejích zájmů, jakož i to, že při vznesení žádosti, aby byl poškozené ustanoven zástupcem, předložil plnou moc. V návaznosti na to připomněl, že zákon vylučuje, aby byla advokátovi v civilním řízení udělena plná moc jen pro jednotlivé úkony, k čemuž příkladmo odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1081/96, a že plná moc je sama o sobě průkazem existence smlouvy o zastoupení. Navíc podotkl, že plná moc ze dne 9. 6. 2008 byla podepsaná jím i B. P. (dále jen „matka poškozené“) a výslovně uváděla, že „je mi známo, že podle smlouvy o poskytnutí právní pomoci náleží advokátovi odměna za toto zastoupení … jsem povinen ji zaplatit kdykoliv mi bude vyúčtována … bez ohledu na to, zda byla přisouzena vůči odpůrci.“ Vzhledem k tomu konstatoval, že soudu byla v podstatě předložena samotná smlouva o poskytnutí právní pomoci včleněná do plné moci, byť v ní nebyla uvedena konkrétní výše sjednané odměny, která však není podstatnou náležitostí uvedené smlouvy. Odvolacímu soudu tudíž vytknul bagatelizaci uvedené skutečnosti tím, že předložená plná moc je fakticky jen formulář, a setrvávání na závěru, že smlouva o právní pomoci mezi advokátem a matkou poškozené byla před soudem úmyslně a záměrně zamlčována, neboť nebyla předložena konkrétní smlouva i s ujednáním o podílové odměně. V daném kontextu zdůraznil, že pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu musí být zamlčovány podstatné skutečnosti, přičemž v žádném řízení se nelze setkat s tím, že by právní zástupce spolu s plnou mocí předkládal také smlouvu o poskytnutí právní pomoci, neboť právě plná moc je průkazem o uzavření takové smlouvy a oprávnění za klienta jednat. Rovněž uvedl, že předložením smlouvy o poskytnutí právní pomoci by docházelo k flagrantnímu porušení povinnosti mlčenlivosti stanovené v §21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“). Namítl proto nesprávné hmotně právní posouzení toho, zda civilní soud byl či nebyl uveden v omyl, přičemž o důkazní situaci a skutkových závěrech nejsou pochybnosti. V dané věci je podle něho zřetelné, že civilní soud při jeho ustanovení zástupcem poškozené flagrantně pochybil, avšak nikoliv v důsledku zamlčování jakékoliv skutečnosti obviněným. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 s tím, že pokud jsou takové nároky kladeny na účastníky soukromoprávních vztahů, nejméně stejně vysoké nároky musí být kladeny na soudce, pokud rozhodují o individuálních právech osob či dokonce o vynakládání prostředků státu. Vyjádřil proto svůj názor, že pokud měl civilní soud k dispozici plnou moc a de facto i samotnou smlouvu o právní pomoci a pokud již poškozená měla ustanoveného zástupce, tak civilnímu soudu nic nebránilo, aby jej jako zástupce neustanovil, případně aby si vyžádal další informace, považoval-li je za podstatné pro své rozhodnutí.
6. K námitkám vůči hmotně právnímu posouzení omylu matky poškozené obviněný nad rámec již uvedeného připomněl, že matka poškozené se velmi obratně pohybovala v oblastech určování advokáta Českou advokátní komorou či soudem, když obviněný byl v předmětné civilní věci již nejméně třetím zástupcem, přičemž ji slíbil a následně i dosáhl zaplacení několikanásobně vyššího odškodnění, než požadoval předchozí právní zástupce. Za nepochybné označil rovněž to, že matka poškozené byla s uvedeným stavem srozuměna, odměnu mu dobrovolně uhradila a až s odstupem času, snad i v důsledku vlastního trestního stíhání, deklarovala svoji nespokojenost a údajné uvedení v omyl. Soudům proto vytknul, že i přes tyto skutečnosti učinily závěr, že matka poškozené se v těchto otázkách neorientovala a že ji obviněný zatajil důsledky spojené s ustanovením zástupce soudem. Dále konstatoval, že při hodnocení subjektivní stránky trestného činu je namístě posuzovat uvedenou situaci také z pohledu obviněného, jenž považuje možnost souběhu smluvní odměny a odměny ustanoveného zástupce za možnou (s tím, že v dané souvislosti není zásadní, zda je jeho právní úvaha správná) a který má s klientkou uzavřenou jednoduchou písemnou smlouvu o podílové odměně v případě úspěchu ve věci, přičemž tato měla dříve uzavřenou obdobnou smlouvu s jiným advokátem. Vyjádřil přitom pochybnost nad tím, jak mohl v takové situaci předpokládat, že se v matce poškozené zrodí myšlenka, že písemně uzavřenou smlouvu nebude muset plnit, jakož i nad tím, jak mohla matka poškozené očekávat, že ji bude přiznávána nějaká náhrada nákladů řízení, když sama žádné náklady nevynaložila a podle soudu neměla žádné zkušenosti s jejich úhradou. Namítl proto, že jediné co vědět mohla a musela, bylo to, že se písemně a bezpodmínečně zavázala uhradit podílovou odměnu. Dále uvedl, že i kdyby matka poškozené byla nelogicky na jedné straně osobou věci zcela neznalou, ale současně obeznámenou s ustanovením o náhradě nákladů řízení a odměně ustanoveného zástupce, zůstává nezodpovězeno, jak mohl takovou zjevnou nelogičnost předpokládat s tím, že ji má v tomto směru poskytovat další informace, resp. jak měl vědět, že takové informace (podstatné skutečnosti) zamlčuje. Zcela nevysvětleno pak podle obviněného zůstává, v jakém omylu matka poškozené setrvávala, když dobrovolně hradila smluvní odměnu po skončení věci a nepochybně věděla, že byl soudem ustanoven a podle její úvahy tedy smlouva o podílové odměně zanikla. Konstatoval rovněž, že i kdyby matka poškozené byla v omylu při uzavírání smlouvy o podílové odměně, že tato smlouva zaniká ustanovením zástupce soudem, nemohla již být v tomto omylu k okamžiku zaplacení faktury, kdy již nepochybně věděla, že obviněný soudem ustanoven byl. Dodal, že z pohledu poskytování právních služeb advokátem lze připustit podrobnější informování klientky, jakož i nesprávnost některých jeho právních závěrů, nicméně hmotně právní posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu je i v tomto směru nesprávné.
7. Závěrem vyjádřil své přesvědčení, že soud může a musí posuzovat výlučně to, zda úmyslně uvedl (civilní) soud a matku poškozené v omyl tím, že záměrně zamlčel podstatné skutečnosti ve snaze dosáhnout svého obohacení, přičemž (trestnímu) soudu vytknul, že závěr o jeho vině učinil spíše s ohledem na to, zda postupoval v souladu se zákonem o advokacii a občanským soudním řádem, zda jednal morálně či nemorálně, nebo zda jeho celková odměna byla adekvátní a zákonná či zaplacena v rozporu se zákonem. Takové otázky mohou být podle jeho názoru podstatné v řízení občanskoprávním, nikoliv trestním, neboť tím je mimo jiné porušena zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
8. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 4 To 131/2016, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Vyslovila nesouhlas s jeho argumentací, že §30 odst. 2 o. s. ř. nevylučuje souběh odměn z obou právních titulů (tj. odměny ustanoveného obhájce a odměny podle uzavřené smlouvy o poskytnutí právní služby) a že obviněný byl o takovém způsobu výkladu uvedeného ustanovení přesvědčen, jelikož byl uznán vinným tím, že měl zamlčet podstatné skutečnosti, konkrétně existenci smlouvy o právní pomoci ze dne 9. 6. 2008, kolidující s jím navrženým postupem soudu ve smyslu §30 odst. 2 o. s. ř. Připomněla, že důvodnost shodné námitky odmítl již soud druhého stupně, jenž zdůraznil, že při aplikaci §30 odst. 2 o. s. ř. je zcela jednoznačně vyloučeno, aby si advokát v témže občanskoprávním řízení nechal vyplatit odměnu dvakrát, a to jednak od státu jako ustanovený zástupce procesní strany a jednak od svého klienta na základě smlouvy o právní pomoci. Poukázala na to, že je-li zástupcem na základě plné moci advokát podle §25 o. s. ř., existuje právní vztah zastoupení účastníka řízení na podkladě uvedeného právního titulu, přičemž další zákonná varianta zastoupení vyplývá z §30 odst. 2 o. s. ř., a to s vymezením případů, ve kterých by měl být zástupce účastníka ustanoven z řad advokátů. Dále není podle státní zástupkyně pochyb o tom, že účelem zastoupení účastníka občanského soudního řízení advokátem musí být v každém takovém případě poskytování právní služby ve smyslu §16 odst. 1 věta prvá zákona o advokacii, a tudíž lhostejno, zda k výkonu takové právní služby dojde na podkladě rozhodnutí soudu nebo po dvoustranné dohodě advokáta s budoucím zmocněncem. Odmítla proto obhajobu obviněného, že uvedená právní úprava nevylučuje, aby vedle sebe v rámci téhož řízení existovaly obě zákonné varianty zastoupení účastníka advokátem, a to i navzdory chybějící judikatuře řešící tuto problematiku v období 2008- 2010.
10. K výhradě obviněného, že pro naplnění znaků trestného činu podvodu prostřednictvím jemu přisouzeného způsobu podvodného jednání je nezbytné zamlčování podstatných skutečností, poznamenala, že dále již nezpochybňuje kvalitu významu zamlčených skutečností tak, aby se pro podvedené právní subjekty staly rozhodnými z hlediska takového jejich právního postupu, který vede ke způsobení škodlivého následku. Stran argumentace, že obviněný nezamlčel existenci smlouvy o právní pomoci, neboť ji soudu nemohl předložit s ohledem na možné porušení povinnosti mlčenlivosti advokáta, vyjádřila názor, že obviněný nevycházel z té části skutkové věty výroku o jeho vině, podle níž tak neučinil při podání procesního návrhu, aniž by bylo právně významným, jakou konkrétní formou byl povinen o této podstatné skutečnosti soud informovat. Sdělení této podstatné skutečnosti mohl podle státní zástupkyně učinit, aniž by porušil svoji povinnost mlčenlivosti advokáta, která se týká pouze takových skutečností, jež tvoří obsahové naplnění právního vztahu založeného smlouvou o právní pomoci, aniž by bylo v tomto smyslu rozhodným její přesné znění. Za podstatné tedy označila to, že obviněný soudu zamlčel již samotnou existenci smlouvy o právní pomoci, která je ze své povahy smlouvou úplatnou, což mělo nepochybně vliv na způsob rozhodnutí o jeho návrhu na ustanovení bezplatného právního zástupce poškozené, a tím i „duplicitně inkasujícího“ za tutéž právní službu k ochraně jejích zájmů. Odmítla rovněž poukaz obviněného na flagrantní pochybení a zjevnou neopatrnost civilního soudu ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 486/2010, jenž se vztahuje k nejisté situaci při vynakládání finančních prostředků v rámci občanskoprávních vztahů, když naopak odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, sp. zn. 3 Tdo 1086/2013 a sp. zn. 6 Tdo 728/2013 s tím, že při zamlčení výše uvedené podstatné skutečnosti ze strany nebylo povinností soudu uskutečnit důkazní postup, jinak nezbytný k rozhodnutí o předmětu řízení, ale na podkladě uplatněného procesního návrhu toliko zjišťovat, zda jsou dány zákonné podmínky pro rozhodnutí o něm, vycházejíc přitom z předpokladu, že je takový procesní návrh založen na pravdivých a úplných informacích.
11. Právní validitu pak nepřiznala ani námitce vztažené k jednání v omylu na straně matky poškozené, který obviněný vylučuje za stavu, že mezi nimi byla uzavřena smlouva o právní pomoci, jež v případě úspěchu ve sporu jmenovanou zavazovala k úhradě podílové odměny. K jeho otázce, v jakém omylu matka poškozené setrvávala, když dobrovolně uhradila smluvní odměnu, přičemž věděla, že obviněný byl soudem ustanoven, státní zástupkyně uvedla, že nevychází z přisouzených skutkových okolností, jelikož mylné očekávání matky poškozené, že jí bude přiznána nějaká náhrada nákladů, se nemohlo vztahovat k jiným nákladům než k těm, které v souladu se svým smluvním závazkem vůči obviněnému reálně uhradila při chybějící informaci z jeho strany, jak se jeho duplicitní zastoupení v předmětném sporu odrazí na jejím nároku úspěšného účastníka řízení na náhradu jím vynaložených nákladů řízení. Uzavřela proto, že přisouzené okolnosti jednání obviněného rozhodně nevypovídají o nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Dále namítané porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio obsažených v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle státní zástupkyně nelze opírat toliko o poukazovaná kritéria jednání obviněného spočívající v míře etičnosti jeho přístupu k poškozené klientce, popř. v otázce přiměřenosti jeho odměny za poskytnuté právní služby, neboť v takovém případě by skutečně postačovalo projednání věci podle jiných než trestněprávních předpisů. V dané souvislosti v kontextu s již přijatým právním závěrem o splněných podmínkách trestní odpovědnosti obviněného ve smyslu §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku pak poukázala na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1594/2011.
13. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiných rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 4 To 131/2016 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud shledal, že námitky obsažené v dovolání obviněného byly z hlediska výše vymezeného dovolacího důvodu uplatněny relevantně, načež přistoupil k posouzení podaného mimořádného opravného prostředku.
IV.
19. Jelikož charakter uplatněné argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř. i řízení jemu předcházející, a poté seznal, že dovolání je důvodné. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě následujících skutečností.
20. Obviněný byl rozsudkem soudu prvního stupně poté, co byly dva předchozí zprošťující rozsudky odvolacím soudem zrušeny, uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž jeho podvodné jednání v podobě zamlčení podstatných skutečností mělo směřovat jednak vůči civilnímu soudu a jednak vůči matce poškozené. Konkrétně pak mělo spočívat v tom, že civilnímu soudu zamlčel existenci Smlouvy o právní pomoci ze dne 9. 6. 2008 a skutečnost, že od 9. 6. 2008 zastupuje poškozenou na základě plné moci, a že matce poškozené zamlčel, že vedle sjednané smluvní odměny obdrží také mimosmluvní odměnu hrazenou státem, takže poškozená již nebude mít nárok na náhradu nákladů v řízení.
21. V obecné rovině je dále zapotřebí konstatovat (jak již výše naznačeno), že Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
22. Stran zjištění soudu prvního stupně, že obviněný zatajil před civilním soudem Smlouvu o právní pomoci ze dne 9. 6. 2008, potažmo zastupování poškozené na základě plné moci, nutno připomenout následující skutečnosti. Obviněný dne 12. 7. 2008 předložil civilnímu soudu spolu s návrhem na změnu žaloby rovněž plnou moc ze dne 9. 6. 2008. Z této plné moci podepsané zmocněncem i zmocnitelem přitom plyne, že matka poškozené zmocnila obviněného k zastupování poškozené, jakož i to, že matka poškozené bere na vědomí, že podle smlouvy o právní pomoci náleží advokátní kanceláři ve F. za toto zastupování odměna spolu s hotovými výlohami a náhradou za ztrátu času. Kromě toho i v hlavičce návrhu na změnu žaloby se uvádí, že poškozená je právně zastoupena obviněným, a z jeho odůvodnění se pak podává, že „byla jsem proto nucena okolnostmi odvolat plnou moc advokátovi a nově jsem ji udělila Mgr. P. P., […] o němž vím, že se na tuto problematiku specializuje. Zdvořile proto žádám, aby nadepsaný soud namísto Mgr. Zbigniewa Czudka mi ustanovil nového zástupce pod hlavičkou shora.“
23. S ohledem na popsané skutečnosti nemožno souhlasit se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, že by obviněný před civilním soudem zatajil Smlouvu o právní pomoci ze dne 9. 6. 2008, či dokonce plnou moc z téhož dne k zastupování poškozené, jelikož z provedených důkazů vyplývá přesný opak. Je z nich totiž patrné, že obviněný předložil civilnímu soudu plnou moc k zastupování poškozené, takže mu evidentně nikterak nezatajoval, že poškozenou zastupuje na základě plné moci, právě naopak jej s touto skutečností řádně obeznámil. Zcela určitě přitom nelze akceptovat argumentaci odvolacího soudu, že se v případě plné moci ze dne 9. 6. 2008 jednalo pouze o „vzorový formulář, do něhož je zapsáno jen několik základních údajů“. V plné moci nemusí být popsané všechny konkrétní podmínky vyplývající ze smlouvy o zastoupení, když podstatné je, že plná moc předložená obviněným obsahovala všechny podstatné náležitosti. Dále nutno podotknout, že plná moc je vždy osvědčením smlouvy o zastoupení, která zakládá soukromoprávní poměr mezi zmocnitelem a zmocněncem, přičemž vůči třetím osobám (tj. i civilnímu soudu) se takto založený právní poměr deklaruje právě prostřednictvím plné moci. Za předpokladu předložení plné moci k právnímu zastoupení je tudíž dokládání existence smlouvy o právní pomoci zcela nadbytečné. Pouze nad rámec uvedeného lze rovněž konstatovat, že v nyní posuzované věci vyplývala z plné moci nejen samotná existence smlouvy o právním zastoupení poškozené, ale i skutečnost, že se jednalo o úplatnou smlouvu, resp. že advokátní kanceláři (v níž obviněný působil jako advokát) náležela za zastupování poškozené odměna. Je pak otázkou civilního práva procesního, zda obviněný s ohledem na §30 odst. 2 o. s. ř. měl být poškozené ustanoven jako zástupce, a pokud by tak tomu nebylo, bylo pochybením civilního soudu, že obviněného ustanovil, jelikož měl k dispozici podklady (plnou moc ze dne 9. 6. 2008), z nichž bylo zřejmé, že mezi obviněným a poškozenou existuje smlouva o právní pomoci, na jejímž základě tuto zastupoval. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je rozhodující, že před civilním soudem podstatné skutečnosti nezatajil.
24. Již na tomto místě tak nutno konstatovat, že právní závěr soudů nižších stupňů, že obviněný před civilním soudem zatajil podstatné skutečnosti, čímž měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nemůže obstát, neboť vychází ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, takže již se zřetelem k těmto skutečnostem musel Nejvyšší soud přistoupit ke kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů, jež jsou zatížena vadou nesprávného právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Nejvyšší soud dále považoval za potřebné vyjádřit se rovněž k té části souzeného jednání, podle níž měl obviněný zatajit podstatné skutečnosti matce poškozené, přičemž i v daném případě nejprve připomíná související skutkové okolnosti. Z provedených důkazů se podává, že matka poškozené byla obeznámena s usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 7. 2008, č. j. 40 C 141/2007-114, o ustanovení obviněného zástupcem poškozené, jehož součástí bylo poučení, že „hotové výdaje ustanoveného zástupce, jakož i odměna za zastupování, byl-li zástupcem ustanoven advokát, platí stát.“ Ve své výpovědi pak sama uvedla, že (již) při uzavírání smlouvy o právní pomoci si myslela, že obviněný dostane za právní zastoupení poškozené pouze jednu odměnu, a to od státu (viz č. l. 454 spisu). Závěr, že matka poškozené věděla, že odměnu ustanoveného zástupce hradí stát, pak koresponduje i s dalšími procesně použitelnými výpověďmi učiněnými v hlavním líčení (kromě výpovědi svědka T. W., z níž však zároveň nevyplývá opak). V této souvislosti možno poukázat především na výpověď Mgr. Zbigniewa Czudka, který měl poškozenou výslovně informovat o tom, že po jeho ustanovení bude náklady právního zastoupení hradit stát (viz č. l . 467 spisu). Z výpovědi svědka T. W. pak v daném kontextu plyne, že matka poškozené „o tom, že mu [obviněnému] něco bude platit, věděla, ale samozřejmě, když jí byl ustanoven ex offo, tak už byla ráda, že nebude muset“ (viz č. l. 457 p. v. spisu). Dále nutno připomenout, že matka poškozené své domnění, že obviněnému nebude muset platit nic (resp. že mu nebude muset platit smluvní odměnu), odůvodňovala tím, že očekávala, že po jeho ustanovení zástupcem ex offo smlouvu o právní pomoci „roztrhá“. V návaznosti na to je namístě poznamenat, že podle názoru soudu prvního stupně nebylo možné na základě provedených důkazů učinit závěr, že by sám obviněný přesvědčoval matku poškozené o tom, že by jeho ustanovením zástupcem ex offo smlouva o právní pomoci mezi jím a poškozenou měla zaniknout (srov. str. 18 rozsudku nalézacího soudu). Nikoliv zanedbatelnou v daných souvislostech je rovněž skutečnost, že matka poškozené měla uzavřenou smlouvu o poskytnutí právních služeb i s předchozím právním zástupcem poškozené, Mgr. Zbigniewem Czudkem, který byl zároveň ustanoven zástupcem ex offo poškozené, přičemž tuto smlouvu o poskytnutí právních služeb sama vypověděla (byť na pokyn obviněného) teprve krátce předtím, než měl právní zastoupení poškozené převzít obviněný.
26. Vzhledem ke všem shora popsaným skutečnostem se tudíž nelze ztotožnit ani s tím skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož by měl obviněný matce poškozené zatajovat, že vedle sjednané smluvní odměny obdrží také mimosmluvní odměnu hrazenou státem , takže poškozená již nebude mít nárok na náhradu nákladů řízení. Soudy se totiž nevypořádaly se všemi relevantními skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů. Ty totiž, jak z výše uvedeného plyne, svědčí o tom, že matka poškozené byla obeznámena s tím, že pokud bude obviněný ustanoven zástupcem poškozené, náklady na právní zastoupení bude hradit stát.
27. V těchto souvislostech je navíc vhodné připomenout závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, že „[t]restní právo nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. […] V právním státě je totiž nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny.“
28. S ohledem na výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud uzavírá, že skutková zjištění popsaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to konkrétně v části, podle níž měl obviněný před civilním soudem zatajovat existenci Smlouvy o právní pomoci ze dne 9. 6. 2008 a zastupování poškozené na základě plné moci ze dne 9. 6. 2008, jakož i v části, podle níž měl matce poškozené zatajovat, že vedle smluvní odměny obdrží mimosmluvní odměnu hrazenou státem, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, což má zároveň vliv na hmotně právní posouzení jeho jednání. Pak ovšem, jak již shora uvedeno, jejich právní závěr o vině obviněného trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaným skutkem vymezeným ve výroku rozsudku nalézacího soudu, nemůže obstát.
29. Z podnětu dovolání obviněného proto Nejvyšší soud postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. a zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 4 To 131/2016, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 4 T 11/2013. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
30. V dalším řízení bude Okresní soud ve Frýdku-Místku povinen znovu posoudit jednání obviněného v intencích výše uvedeného. Se zřetelem ke shora popsanému extrémnímu nesouladu bude muset především pozměnit svá skutková zjištění tak, aby měly oporu v provedených důkazech, a v návaznosti na nově učiněné skutkové závěry právně posoudit jednání obviněného z hlediska jeho trestní odpovědnosti. Při novém projednání a rozhodnutí věci je přitom nalézací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.).
31. Vzhledem k tomu, že zjištěné vady napadených rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.