ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.728.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 728/2013-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2013 o dovoláních, která podali obvinění J. T. a Č. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 12 To 73/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 2/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Č. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 17 T 2/2009, byl obviněný J. T. (v bodech 1. a 2.) uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „tr. zákoník“, příp. „trestní zákoník“), ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tento zločin byl obviněný J. T. podle §211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže popsaných.
Týmž rozsudkem byl obviněný Č. K. (v bodě 1.) uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tento zločin byl obviněný Č. K. podle §211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. R., R. K. a F. S.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění J. T., J. R., R. K. a Č. K. zavázáni k povinnosti nahradit rukou společnou a nerozdílnou poškozené Československé obchodní bance, a.s. škodu ve výši 5.599.382,01 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění J. T., J. R. a F. S. zavázáni k povinnosti nahradit rukou společnou a nerozdílnou poškozené Československé obchodní bance, a.s. škodu ve výši 4.894.754,14 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. T., J. R., Č. K. a F. S., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Usnesením ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 12 To 73/2011, z podnětu všech podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k obviněným J. T., J. R., Č. K. a F. S. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §261 tr. ř. zrušil též výrok o náhradě škody ve vztahu k obviněnému R. K. Podle §265 tr. ř. poškozenou Československou obchodní banku, a.s. s uplatněnými nároky na náhradu škody v plném rozsahu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podali obvinění J. T. a Č. K. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný J. T. namítl, že Vrchní soud v Praze se dostatečným způsobem nevypořádal s jeho odvoláním. S poukazem na čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a násl. Ústavy České republiky vyjádřil přesvědčení, že v daném případě nemůže být vyloučena přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu, protože skutková zjištění a způsob hodnocení důkazů zcela zjevně vybočují ze zákonných mezí. K tomu dodal, že v důsledku nesprávného hodnocení provedených důkazů dospěl soud k vadným závěrům právním.
Následně poznamenal, že byl sice v minulosti soudně trestán, avšak není speciálním recidivistou v oblasti podvodů. Podle něho společnosti STAVOX CB s.r.o., jejímž byl společníkem, fungovala a byla zdravá natolik, že jí byl poskytnut bankovní úvěr (ten řádně splácela). Nevykazovala žádné znaky, jež by mohly vést k závěru, že je založena či provozována za účelem páchání trestné činnosti. Prohlásil, že se spoluobviněným J. R. spolupracoval hlavně proto, že tomuto rejstřík trestu umožňoval vykonávat funkci statutárního zástupce. Tuto činnost jmenovaný spoluobviněný vykonával způsobem, který nijak nehraničil se zákonem. K obchodování se stroji Menzi Muck byli přivedeni sledováním internetu, přičemž počátek jejich zájmu o tento obchod byl ryze zprostředkovatelský. Dnes již ví, že společnost, která mu prodej strojů nabízela, zřejmě tyto stroje nenabyla legálním způsobem. Proto také byla odmítnuta nabídka na zprostředkování prodeje a byl dohodnut tzv. prodej komisní. Vzhledem k tomu, že mu chyběly základní právní znalosti, netušil, že právě přistoupení na tuto nabídku mu přivodí všechny následné komplikace. Zdůraznil, že stroje fakticky existovaly, že obchodní vztahy se spoluobviněnými byly legálně navázány, stroje byly prostřednictvím úvěru zcela v souladu se zákonem prodány a jejich původním vlastníkům po stržení provize řádně zaplaceny. Přitom vyloučil, že by se na získání úvěru jakkoliv podílel, snad kromě doporučení peněžního ústavu. V době, kdy došlo k těmto transakcím, nebyl žádný právní předpis omezující platby v hotovosti, a proto mu nepřišlo neobvyklé, že obchodní partner si přál zaplatit hotově. Tyto skutečnosti se podle něho podávají z listinných důkazů založených ve spise. Ohradil se proti tomu, že by následný prodej obchodních společností společnosti STAVOX CB s.r.o. souvisel s obchody, které jsou předmětem trestního řízení. Zmínil, že v kritické době začal spoluobviněný J. R., jenž byl statutárním zástupcem, nadměrně holdovat alkoholu a že byly problémy s chodem firmy, která měla značné množství zásob. V žádném případě ale nebyla předlužena, jen ještě nesplatila úvěr, za který ručil. Převod obchodních podílů společnosti STAVOX CB s.r.o. byl zcela legální, nejednalo se o převod na bílého koně. Akcentoval, že skutečnost, že nový majitel společnosti STAVOX CB s.r.o. nezaplatil úvěr (ten musel dodatečně splatit on) a poté převedl obchodní podíl na bílého koně, nemůže být přičítána k jeho tíži, stejně jako mu nemůže být přičítáno k tíži, že s odstupem času, s jakým se daná věc začala šetřit, nebyl schopen, předložit požadované doklady, když s převodem firmy předal tak, jak byl povinen, veškeré účetnictví.
Zhodnotil, že pokud jde o majetkové či jiné transakce ve společnosti obchodních partnerů, nemohlo být dovozeno, že by o těchto věděl či se na nich podílel. Také shledal, že dokazování nebylo důsledně zaměřeno v tom směru, kam přišly převáděné stroje. V této souvislosti podotkl, že pro stejnou transakci byl stíhán i Městským soudem v Praze, kde došlo k jeho zproštění, protože soud akceptoval skutečnost, že bylo prokázáno, že stroj existoval, resp. že mu nebylo prokázáno, že by se jakkoliv podílel na opatřování podkladů pro získání úvěru, že by jednal v bance.
Stran repasovaného stroje Menzi Muck 6000 poznamenal, že tento byl spoluobviněným R. K. převzat a k jeho ztrátě zřejmě došlo jinde a jiným způsobem. Také upozornil, že repasované stroje jsou sestavovány z více strojů, v důsledku čehož výrobní čísla na nich uvedená nekorespondují s čísly výrobními. Akcentoval, že v průběhu hlavního líčení bylo prokázáno, že stroj byl Jihočeskou obchodní společností spol. s r.o. provozován.
Připustil, že se zřejmě stal prostředníkem ne zcela legálního obchodu, ale popřel, že by se dopustil úvěrového podvodu. Vyjádřil přesvědčení, že nebyl opatřen žádný důkaz o tom, že organizoval a řídil sjednávání úvěrových smluv, uváděl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje v předkládaných listinných materiálech prostřednictvím dalších spoluobviněných. Nebylo prokázáno, že by jakýmkoliv způsobem opatřoval listinné materiály předkládané bance.
Nalézacímu soudu rovněž vytkl, že jeho jednání posoudil jako jeden pokračující trestný čin úvěrového podvodu, ačkoliv neprokázal, že jednotlivé dílčí útoky byly vedeny jednotným záměrem a že byly spojeny blízkou souvislostí časovou. Konstatoval, že blízkou souvislost časovou většinou právní praxe vykládá tak, že se jedná o dobu v řádu dnů či týdnů. V daném případě však byl první skutek spáchán dne 18. 1. 2006 a druhý až dne 15. 5. 2006. Skutečnost, že delikty není možné posoudit jako jeden pokračující skutek má, s ohledem na soudy zjištěnou výši škody, pro právní kvalifikaci podstatný význam. Pokud jde o první skutek, shledal, že podle úvěrové smlouvy byl sice poskytnut úvěrový limit ve výši 5.700.000,- Kč, avšak vzhledem k tomu, že výše poskytnutého úvěru pouze nevýznamně přesáhla částku 5.000.000,- Kč, resp. že tato částka byla vyplacena s tím, že poškozená společnost si při uzavírání úvěrové smlouvy počínala bez náležité opatrnosti (nijak si neověřovala podklady pro poskytnutí úvěru) a nepochybně musela disponovat s kupní smlouvou dokládající, že jeho společnost se stala vlastníkem stroje, lze mít za to, že je možné posoudit stupeň společenské škodlivosti i s ohledem na dobu spáchání činu tak, že nedosahuje stupně, který by vyžadoval právní kvalifikaci podle ustanovení odst. 6 příslušného zákonného ustanovení. Pokud se pak týče bodu 2. napadeného rozsudku, tj. skutku, kde byl poskytnut úvěr ve výši 5.000.000,- Kč, i zde podle jeho mínění přichází v úvahu právní kvalifikace toliko podle §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.
Uzavřel, že soud prvního stupně se měl mnohem podrobněji zabývat skutkovými okolnostmi, které mají zásadní vliv na právní kvalifikaci a pokud tak neučinil, vybočil při hodnocení důkazů z mezí daných ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud pak neměl bez dalšího námitky obhajoby podrobně rozvedené v písemném vyhotovení odvolání ze dne 11. 10. 2011 zcela pominout a měl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů obviněný J. T. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 17 T 2/2009, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 12 To 73/2011, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný Č. K. v odůvodnění svého dovolání uvedl, že skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů nedává dostatečný podklad pro právní posouzení jeho jednání jako zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, když nebyla naplněna zejména objektivní a subjektivní stránka tohoto trestného činu. Upozornil, že úvěrový podvod je trestným činem úmyslným, a tudíž v trestním řízení musí být prokázáno, že úmyslně uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje a způsobil tak škodu velkého rozsahu. Z provedeného dokazování podle něho vyplynulo, že na základě plné moci, kterou mu udělil R. K., jednatel společnosti Jihočeská obchodní společnost spol. s r.o., zajistil potvrzení České správy sociálního zabezpečení o tom, že jmenovaná společnost nemá vůči České správě sociálního zabezpečení žádných nedoplatků. Druhý dokument, který měl opatřit, bylo potvrzení Finančního úřadu v Českých Budějovicích o tom, že tatáž společnost nemá vůči Finančnímu úřadu v Českých Budějovicích žádných nedoplatků. Když zjistil, že společnost má vůči Finančnímu úřadu v Českých Budějovicích nedoplatek ve výši cca 30.000,- Kč, informaci předal R. K., ten zajistil jeho uhrazení a následně (R. K.) vyzvedl potvrzení o bezdlužnosti. Shrnul, že jediným údajem, který uvedl Československé obchodní bance, a.s. za účelem získání úvěru, byl údaj o tom, že společnost Jihočeská obchodní společnost spol. s r.o. nemá vůči České správě sociálního zabezpečení žádných nedoplatků. Přitom zdůraznil, že takový údaj rozhodně nebyl nepravdivý, ani hrubě zkreslený a že ostatní dokumenty, které byly předloženy Československé obchodní bance, a.s., nezajišťoval a ani nepodepisoval. Uvedl, že tyto pravděpodobně zajišťoval R. K., posléze je předával jeho osobě a on je toliko doručil Československé obchodní bance, a.s. Jinými slovy, fungoval vždy jen jako doručovatel, nikoli jako obstaravatel dokumentů. Prohlásil, že takovou skutkovou verzi potvrzuje Ing. L., pracovník Československé obchodní banky, a.s. který mj. vypověděl, že v případě, že ohledně úvěru potřeboval nějaké informace či dokumenty, kontaktoval telefonicky R. K., nikoli obviněného Č. K.
Dále zmínil, že k prvnímu kontaktu se spoluobviněnými J. T. a J. R. došlo až v okamžiku, když společnost Jihočeská obchodní společnost spol. s r.o. měla zájem koupit zemní stroj Menzi Muck 6000 a on byl zmocněn k tomu, aby od této společnosti zajistil informace týkající se tohoto stroje. Zdůraznil, že neměl důvod zpochybňovat obsah listin, jež doručoval Československé obchodní bance, a.s., neboť nemohl vědět a nevěděl, jakých obratů společnost Jihočeská obchodní společnost spol. s r.o. dosahuje, jaké má pohledávky atd. Též s ohledem na tvrzení Ing. L. a Ing. Š. nabyl přesvědčení, že jde o společnost prosperující.
S poukazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 461/2007 konstatoval, že poškozená Československá obchodní banka, a.s. byla v daném úvěrovém případě nepochopitelně laxní. Nikdo z bankovního ústavu se totiž neobtěžoval navštívit společnost STAVOX CB s.r.o. za účelem obhlídky předmětného stroje Menzi Muck 6000. Československá obchodní banka, a.s. nikdy nekontaktovala nikoho ze společnosti STAVOX CB s.r.o., aby se přesvědčila, že stroj Menzi Muck 6000 existuje, nikdy po společnosti STAVOX CB s.r.o. nepožadovala předložit nabývací titul ke stroji Menzi Muck 6000 a nikdy si nezjišťovala, zda předložené smlouvy o dílo (se společnostmi KTS Konstrukt s.r.o. a Kůžel s.r.o.) byly uzavřeny v souladu se zákonem, když v tomto případě postačovalo pouhé nahlédnutí do obchodního rejstříku. Akcentoval, že pokud by Československá obchodní banka, a.s. postupovala výše uvedeným způsobem, mohla velmi snadno, v případě, že by se v této věci skutečně jednalo o trestněprávní jednání, tomuto jednání předejít. Shledal, že i kdyby došlo ze strany některého z obviněných k jednání jim kladeného za vinu (což ve vtahu ke svojí osobě odmítl), měla se poškozená společnost chovat tak, aby předešla škodě na svém majetku, a pokud tak neučinila, takový snadno odhalitelný omyl nemůže jít k jeho tíži. Krajskému soudu v Českých Budějovicích vytkl, že laxnost tehdejších zaměstnanců Československé obchodní banky, a.s. ve svém rozsudku nezohlednil.
Pokud jde o smlouvu o dílo uzavřenou mezi společností Jihočeská obchodní společnost spol. s r.o. a společností KTS Konstrukt s.r.o. dne 21. 10. 2005, poznamenal, že soud svůj závěr, že se mělo jednat o padělek, odůvodnil jen zcela povrchně a neopřel jej o grafologický posudek. Za této situace podle něho nelze než uzavřít, že předmětná smlouva existuje a otázkou pouze zůstává, zda byl oprávněn tuto smlouvu podepsat. Podotkl, že i kdyby nebyl a Jihočeská obchodní společnost spol. s r.o. pro společnost KTS Konstrukt s.r.o. předmětné dílo realizovala, vzniklo by na straně společnosti KTS Konstrukt s.r.o. bezdůvodné obohacení ve výši ceny díla, kterou by byla povinna společnosti Jihočeská obchodní společnost spol. s r.o. vydat. Dodal, že skutečnost, že práce realizovány byly, vyplývá z předložených faktur a z toho, že cena díla byla zaplacena.
Ani stran smlouvy se společností Kůžel s.r.o. nebylo před soudem prokázáno, že by se mělo jednat o padělané listiny. V této souvislosti poukázal na výpověď svědka P. J. Vyslovil názor, že soud se v daném případě nevypořádal s §15 obch. zák., kde se uvádí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvyklé dochází. Zmínil, že P. J.vedl pobočku společnosti Kůžel s.r.o. pro České Budějovice a okolí s tím, že je zřejmé, že při této činnosti dochází i k uzavírání obchodních smluv (viz výpověď jednatele společnosti pana B. K.).
Dospěl k závěru, že z dokazování provedeného v řízení vyplývá, že nikdy neměl v úmyslu vylákat z poškozeného subjektu neoprávněné finanční plnění, a to ani nepřímo, a že soudy obou stupňů při svém rozhodování pominuly zásadu in dubio pro reo.
Proto obviněný Č. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 12 To 73/2011, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 17 T 2/2009, a sám rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby v celém rozsahu.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Pokud jde o dovolání obviněného J. T. konstatoval, že toto je dílem nepřípustné a dílem bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Shledal, že obviněný setrvává ve své polemice na poli napadání skutkových zjištění, která soud dovodil z provedených důkazů a jejichž ustálení řádně odůvodnil. Obsahově jde o prakticky totožné námitky, jaké uplatnil v řádném opravném prostředku, příp. v nalézacím řízení. Bohužel však nijak blíže nerozvádí, v čem spatřuje onu nelogičnost závěrů či absenci konkrétních zjištění, která soud vedla k těm kterým závěrům. Nejlepším příkladem zde může být např. závěr o neexistenci strojů, kdy obviněný J. T. pouze paušálně konstatuje, že stroje existovaly, aniž by namítal, že závěr soudu o neexistenci strojů nebylo možné ze žádných skutkových zjištění dovodit. Jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, obviněný J. T. mohl těžko takový argument vznést, neboť soud poměrně jasně a uchopitelně konstatoval, z čeho závěr o neexistenci strojů vyvodil. Mutatis mutandis lze vyhodnotit i další námitky obviněného, směřované ke skutkovým závěrům. Státní zástupce prohlásil, že stran skutkových závěrů oba soudy zcela dostály při rozhodování parametrům tzv. řádného procesu, vymezeným zejména v §2 odst. 5, 6, §89 a §120 až §125 tr. ř., neboť jasně a přesvědčivě odůvodnily závěr o vině, opírajíce se toliko o zjištění a závěry, vyplývající z provedeného dokazování. Uzavřel, že tento okruh námitek obviněného obsahově neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, neboť jde toliko o nedůvodnou polemiku s tím, jak nalézací soud hodnotil důkazy.
Stran druhého okruhu námitek však podle státního zástupce o bezdůvodnosti dovolání hovořit nelze. Obviněný J. T. napadá právní kvalifikaci svého jednání a domáhá se jejího zdánlivého zmírnění. Námitky se tedy prvoplánově jeví jako spadající do okruhu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a jistou důvodnost jim přiznat lze. Státní zástupce však zdůraznil, že zásady českého trestního řízení ovšem neumožňují obviněnému dovolání v tomto směru podat. Na první pohled je zřejmé, že obviněný žádá reformationem in peius, konkrétně kvalifikaci činu jako dvě organizátorství zločinu úvěrového podvodu, přičemž jen jeden čin má mít mírnější právní kvalifikaci. Obecně je totiž za „nápravu k horšímu“ považováno i to, pokud by došlo výlučně na základě opravného prostředku obviněného k odsouzení za více stejných trestných činů, byl-li by původně přijat závěr o tom, že jde o jeden čin totožné právní kvalifikace. K otázce právní kvalifikace, jak jí volil nalézací soud, státní zástupce poznamenal, že tuzemské trestní právo je postaveno na zásadě akcesority účastenství, tedy trestný čin účastníka je zcela podmíněn jednáním pachatele. V tomto trestním řízení se již v obžalobě objevuje úvaha o tom, že jednání obviněných J. T. a J. R. představuje tzv. pokračování v trestném činu. Postup obou soudů stran právní kvalifikace jednání obviněných J. T. a J. R. nelze považovat za správný. Vše se zde odvíjí od poněkud nestandardní právní kvalifikace, kterou jak obžaloba, tak soud nalézací volí. Fakticky totiž nejde o zločin, resp. zvlášť závažný zločin (§13 odst. 3 věta za středníkem tr. zákoníku), ale o účastenství na zločinu. Přiléhavější právní kvalifikace, odhlédnuto od její faktické správnosti, by měla znít buď „účastenství na zvlášť závažném zločinu úvěrového podvodu ve formě organizátorství“, příp. „organizátorství zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu“. Toto pochybení pak soud zřejmě mylně nasměrovalo k tomu, že na §24 tr. zákoníku aplikoval stejné zásady, jaké se uplatňují u trestného činu dokonaného či pokusu trestného činu. Právě zásada akcesority účastenství brání tomu, aby stejnými osobami organizované stejné činy jiných pachatelů byly považovány za jeden skutek ve smyslu hmotně právním. Naopak, jde-li o různost pachatelů organizovaných trestných činů, pak bezpodmínečně půjde vždy o mnohost účastenství ve smyslu hmotně právním, byť by na straně účastníka byl shledán např. stejný záměr či kumulativně jiné další skutečnosti, které charakterizují pokračování v trestném činu. Je evidentní, že v případě každého z posuzovaných skutků byl pachatel zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu vždy jiný, jmenovitě v prvním případě spoluobvinění Č. K. a R. K., ve druhém spoluobviněný F. S. Nalézací soud proto měl jednání obviněných J. T. a J. R. právně kvalifikovat jako dvojnásobné účastenství na zvlášť závažném zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Tato právní kvalifikace je však přísnější, než soudem zvolená, a tedy nemůže být napadena obviněným v rámci dovolání. Ani odvolací soud nemohl do takto zvolené právní kvalifikace zasahovat, neboť by šlo o reformatio in peius.
K úvahám obhájce o tom, že by okolnosti, zjištěné stran organizátorství skutku pod bodem 2. měly znamenat jeho jinou, resp. mírnější právní kvalifikaci, státní zástupce podotkl, že jde o nepochopení nosné konstrukce trestního zákoníku, totiž formálního pojetí trestného činu. Míra závažnosti a společenské škodlivosti se dá v zásadě, odhlédneme-li od otázek aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, uplatnit toliko v rámci ukládání trestu. Přitom akcentoval, že trestní zákoník nemá žádnou obdobu dřívějšího §88 odst. 1 tr. zákona.
Státní zástupce dospěl k závěru, že jako celek je nutno dovolání obviněného J. T. posoudit jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou vymezeny v §265b tr. ř., neboť jde o důvod z hledisek procesních pro obviněného příznivější.
Také dovolání obviněného Č. K. státní zástupce zhodnotil jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Uvedl, že byť obviněný Č. K. formálně staví konstrukci svého dovolání na tom, že soud učinil ve věci nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, obsahově je dovolání toliko polemikou se skutkovými závěry nalézacího soudu. Obviněný svou pozici a účast na činu redukuje do jakýchsi „minipříběhů“, opomíjí celý děj jako celek a svou roli v něm. Státní zástupce upozornil, že z pohledu celkového je to obviněný Č. K., kdo byl klíčovou osobou v celém skutku, byť jej nezorganizoval. S námitkami obviněného Č. K., které prakticky opakuje od své výpovědi v přípravném řízení, se již soud nalézací adekvátně vypořádal. Nemá tedy smysl tyto závěry soudu opakovat. I v případě obviněného Č. K. oba soudy zcela dostály při rozhodování parametrům tzv. řádného procesu, vymezeným zejména v §2 odst. 5, 6, §89 a §120 až §125 tr. ř., neboť jasně a přesvědčivě odůvodnily závěr o vině, opírajíce se toliko o zjištění a závěry, vyplývající z provedeného dokazování. Jelikož obviněný fakticky nenapadá, že by výroková část rozsudku, jmenovitě skutková věta, neobsahovala jazykové vyjádření zákonných znaků zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu, nelze konstatovat, že by okruh námitek obviněného Č. K. obsahově odpovídal některému ze zákonných dovolacích důvodů, neboť jde toliko o nedůvodnou polemiku s tím, jak nalézací soud hodnotil důkazy. Tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení obviněný Č. K. nenapadá a nekonstatuje.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. T. a Č. K. v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 12 To 73/2011, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného Č. K. směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný Č. K. totiž soudům vytýká neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad obviněný Č. K. vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným Č. K. ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný Č. K. namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného neúplného důkazního řízení, z nesprávného hodnocení důkazů, z porušení procesní zásady in dubio pro reo a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný Č. K. neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný Č. K., musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad tento rámec Nejvyšší soud dodává, že předmětná věc je skutkově podstatně odlišná od věci posouzené v jeho rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 461/2007, jehož závěry zde proto nelze aplikovat. Především je nezbytné poukázat na odlišnost spočívající v sofistikovanosti provedení činu (viz zvláště celou řadu padělaných podkladů užitých ke spáchání činu), a to v kontextu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu svazku 1/2004 pod číslem T 648), podle něhož možnost podvedené osoby, aby sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu podle §250 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“, příp. „trestní zákon“), který podvedeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas. Pouze na okraj pak lze v souvislosti s faktem, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 461/2007 řešilo otázku trestní odpovědnosti pro (obecný) trestný čin podvodu (nikoli pro trestný čin úvěrového podvodu), poznamenat, že základní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku neobsahuje na rozdíl od skutkové podstaty (obecného) podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (dříve §250 odst. 1 tr. zák.) znak uvedení v omyl. Trestnost je podmíněna tím, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy (nebo při čerpání úvěru) uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Rovněž nikoli nepodstatnou část dovolací argumentace obviněného J. T. nelze vzhledem k její skutkové (procesní) povaze pod jím uplatněný a shora vyložený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Tato argumentace, jíž obviněný J. T. soudům vytýká neúplnost důkazního řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní, od skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných odlišnou verzi skutkového stavu věci, přitom nenaplňuje ani další dovolací důvody podle §265b tr. ř.
Obviněný J. T. dále ve svém mimořádném opravném prostředku bez jakéhokoli bližšího upřesnění deklaruje, že „pro stejnou transakci byl stíhán i Městským soudem v Praze, kde došlo k jeho zproštění“ . Taková námitka, jež by mohla mít relevanci z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (tento dovolací důvod, který obviněný J. T. výslovně neuplatnil, je dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné), však pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost. Není totiž možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady podřaditelné pod některý z taxativně vymezených dovolacích důvodů rozhodnutí vytýká.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že v rámci trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 4/2008, o němž se v odůvodnění svého rozsudku zmiňuje nalézací soud, byl obviněný J. T. (společně se spoluobviněným J. R.) podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající (stručně řečeno) v prodeji fiktivního repasovaného stroje Menzi Muck společnosti ČSOB Leasing, a.s. za částku 8.054.039,- Kč, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Ze skutkových okolností vyjádřených v příslušném zprošťujícím výroku v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2010, sp. zn. 45 T 4/2008, je ovšem zřejmé, že v této trestní věci a v trestní věci nyní posuzované nebyly projednávány totožné skutky.
Naproti tomu, dovolací argumentaci obviněného J. T. brojící proti posouzení jeho jednání popsaného pod body 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku (z důvodu absence jednotného záměru a blízké souvislosti časové) s tím, že by oba skutky měly být kvalifikovány mírněji nežli podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, lze formálně podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že jde v konečném důsledku o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Na tomto místě je zapotřebí v první řadě upozornit, že účastenství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku na trestných činech různých pachatelů nelze z důvodu akcesority účastenství posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků uvedené v §116 tr. zákoníku (k tomu viz např. rozhodnutí č. 61/1994 Sb. rozh. tr.).
Za situace, kdy v předložené trestní věci je evidentní, že v případě každého z posuzovaných skutků byla hlavním pachatelem trestného činu jiná osoba (přímými pachateli skutku popsaného v bodě 1. výroku o vině v rozsudku soudu první instance byli spoluobvinění Č. K. a R. K., u skutku popsaného v bodě 2. výroku o vině téhož rozsudku byl potom hlavním pachatelem spoluobviněný F. S.), proto soud prvního stupně pochybil, pokud tyto dva skutky ve vztahu k obviněnému J. T. (a také spoluobviněnému J. R.) právně posoudil jako jeden (pokračující) zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Právě s ohledem na akcesoritu účastenství, jež brání tomu, aby stejnými osobami organizované shodné trestněprávně relevantní jednání jiných pachatelů bylo považováno za jeden skutek ve smyslu hmotně právním, měly být totiž předmětné skutky kvalifikovány stran obviněného J. T. (i spoluobviněného J. R.) jako dva samostatné delikty - dvě účastenství na zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku.
Nutno však v této souvislosti zdůraznit, že nelze přisvědčit dovolací argumentaci obviněného, pokud v návaznosti na závěr o vadné právní kvalifikaci předmětných skutků jako pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku prosazuje myšlenku, že tyto – posuzovány jednotlivě – s ohledem na zjištěné okolnosti případu nedosahují stupně společenské škodlivosti potřebné pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle odstavce 6 písm. a) ustanovení §211 tr. zákoníku, a proto přichází v úvahu jejich právní posouzení podle mírnějšího ustanovení §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Míra společenské škodlivosti trestného činu se totiž dá v dané trestní věci uplatnit toliko v rámci úvah o druhu a výměře ukládaného trestu, jelikož trestní zákoník, podle něhož bylo rozhodováno o vině a trestu obviněného J. T., nemá obdobu dřívějšího ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k ustanovení §2 odst. 1 tr. zák. nepřichází v úvahu ani posouzení podle trestního zákona. Okolnosti prvního skutku - sofistikovanost provedení, spáchání činu součinností více osob v přímém úmyslu (nejzávažnější formou zavinění), způsobení škody podstatně převyšující spodní hranici škody velkého rozsahu – by odůvodňovaly právě z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. nutnost kvalifikovat tento skutek ve vztahu k obviněnému J. T. jako účastenství na trestném činu úvěrového podvodu podle 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, 5 tr. zák. Již za této situace (bez ohledu na právní posouzení druhého skutku), kdy by obviněnému byl ukládán přísnější trest odnětí svobody v sazbě od pěti do dvanácti let, je zjevné, že použití trestního zákona by bylo pro obviněného méně příznivé než použití trestního zákoníku (obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let v rámci trestní sazby od pěti do deseti let). Pokud pak jde o právní posouzení skutku druhého, je sice zřejmé, že jím byla způsobena škoda na spodní hranici škody velkého rozsahu, v ostatním však platí v podstatě stejné skutečnosti jako u skutku prvního, navíc přistupuje právě fakt, že jej obviněný J. T. spáchal opětovně. To by ve svém souhrnu i v tomto případě odůvodňovalo právní kvalifikaci jako účastenství na trestném činu úvěrového podvodu podle 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, 5 tr. zák. Tím spíše užití trestního zákona nebylo možné.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že přiléhavá právní kvalifikace skutků jako dvojího účastenství na zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku je nepochybně pro obviněného J. T. méně příznivá, než ta soudem zvolená, neboť za „nápravu k horšímu“ je obecně považováno i to, pokud na základě opravného prostředku dojde k odsouzení pachatele za více stejných trestných činů, byl-li by původně přijat závěr o tom, že jde o jeden čin totožné právní kvalifikace. To také bylo důvodem, pro který odvolací soud nemohl pochybení soudu prvního stupně v právní kvalifikaci napravit. Rozhodnutí odvolacího soudu, v jehož důsledku by byl obviněný J. T. za skutky uvedené v bodech 1. a 2. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu uznán vinným dvojnásobným účastenstvím na zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, by bylo rozhodnutím v neprospěch obviněného, které za výše popsané procesní situace, s poukazem na ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. (princip zákazu reformationis in peius), nebylo lze učinit. Koneckonců, týmž principem byl podle §265p odst. 1 tr. ř. vázán i Nejvyšší soud.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného Č. K. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného J. T. (jako celek) v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý