ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.392.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 392/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 4. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 6 To 396/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 251/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 4 T 251/2013, byl obviněný M. Š. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku. Za tento zločin byl podle §234 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 6 To 396/2016. Podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil citovaný rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným tím, že „ dne 1. 11. 2012 v notářské kanceláři JUDr. Ing. J. S. v K. V. se sídlem T. G. M., s úmyslem přihlásit pohledávku do dědického řízení a neoprávněně získat majetkový prospěch, předložil smlouvu o půjčce ze dne 1. 3. 2011, podle které půjčil J. M. částku 1,4 mil. Kč a směnku vystavenou J. M. na řad M. Š. na částku 1,4 mil. Kč datovanou 1. 3. 2011, splatnou 30. 11. 2012, které si opatřil v přesně nezjištěné době bez vědomí J. M., přestože si byl vědom, že podpisy J. M. na smlouvě o půjčce i směnce nejsou pravými podpisy J. M., což bylo později potvrzeno znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma.“ Tento skutek kvalifikoval jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku za použití §238 tr. zákoníku a obviněného odsoudil podle §234 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
II.
3. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
4. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to proto, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a odsoudily ho na základě nepřímých důkazů, domněnek a spekulací. Prezentoval, že odvolací soud odůvodnil svůj závěr, že svědek Ž. neposkytl obviněnému částku 1.400.000,- Kč, tím, že proti tomuto svědkovi bylo vedeno exekuční řízení. Podle jeho názoru však toto zjištění samo o sobě nemůže vyvracet možnost jmenovaného svědka poskytnout půjčku třetí osobě. Navíc svědek Ž. prokázal výpisem z účtu, že mu byla v roce 2008 poukázána částka 3.000.000,- Kč, přičemž setrval na svém stanovisku, že obviněnému peníze půjčil a že ten se mu svěřil se záměrem podnikat ve strojírenství a zakoupit stroj spolu se starším mužem. Soud se podle obviněného nevypořádal s tím, že jmenovaný svědek podle něj zcela věrohodně vysvětlil, že exekuce proti němu vedená za nehrazení plateb Okresní správě sociálního zabezpečení byla způsobena jeho účetní a že v rámci exekuce byly tyto platby bez prodlení uhrazeny. Dále obviněný namítl, že soudy obou stupňů založily své závěry o nevěrohodnosti dohody mezi ním a panem M. na výpovědích rodinných příslušníků pana M., avšak z provedených důkazů je jednoznačné, že rodinné vztahy pana M. nebyly dobré, a proto není vyloučeno, že se dotyčný rodinným příslušníkům nesvěřoval se svými podnikatelskými záměry. To podle obviněného vyplývá i z toho, že rodinní příslušníci uváděli, že pan M. si žil téměř nad poměry, měl dostatek finančních prostředků a neměl důvod si půjčovat. Z důkazů však vyplynulo, že dědictví bylo zadlužené. Není tedy vyloučeno, že finanční prostředky zapůjčené obviněným spotřebovala rodina pana M. Z písmoznaleckého posudku vyplynulo, že podpis výstavce na směnce ani podpis na smlouvě o půjčce nejsou pravými podpisy pana M., vyloučen jako pisatel byl i obviněný. Pisatelem obou podpisů byla totožná neznámá osoba. Na základě tohoto zjištění obviněný dovodil, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že podklady, které převzal od pana M., považoval za doklady jím osobně podepsané a neměl důvodu o tom pochybovat. Domnívá se, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a na základě nesprávného hodnocení důkazů dospěl k nesprávnému závěru o jeho vině. Obviněný pak shrnul, že z dosud provedených důkazů nebyla prokázána jeho vina a soud by měl rozhodnout o jeho zproštění obžaloby. Podle jeho názoru soud nepostupoval v souladu se „zásadou přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu a zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“, a neměl tak zjištěn objektivní skutkový stav, přičemž měl doplnit dokazování, aby mohl objektivně rozhodnout.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu druhého stupně zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně projevila svůj výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
8. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 6 To 396/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
12. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
13. Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
14. V posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný vytýká soudům obou stupňů neúplné důkazní řízení (to ovšem zcela nekonkrétně a pouze v obecné poloze), nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a předkládá vlastní skutkový závěr (že se souzeného skutku vůbec nedopustil). Právě a pouze z těchto skutkových a procesních námitek pak dovozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
15. Obviněný tedy fakticky nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
16. V návaznosti na uvedené lze konstatovat, že výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je opodstatněn pouze v případech, kdy mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad (rozpor) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
17. V kontextu uvedeného je třeba uvést, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že obviněný se dopustil shora popsaného skutku, se opírá o výpovědi řady svědků, a to nejen z okruhu rodiny zesnulého J. M., ale i z okruhu jeho známých, které jsou podpořeny dalšími provedenými důkazy (zejména znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, který potvrdil zfalšování podpisů zesnulého J. M.). Za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely z řady zcela si korespondujících výpovědí utvářejících pevný a důvěryhodný obraz podpořený také dalšími důkazy, přičemž se mimo jiné náležitě vypořádaly s obhajobou obviněného, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Dlužno dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
18. V této souvislosti je vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
19. Činil-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozoval vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že šlo o námitky z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
20. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 4. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu