ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.512.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 512/2017-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2017 o dovolání, které podala obviněná B. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 55 To 359/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 102/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné B. F. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 5 T 102/2014, byla obviněná B. F. (dále jen „obviněná“ či „dovolatelka“) uznána vinnou pod bodem I.) a dále pod body II.) a III.) dvěma zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jichž se dopustila tím, že
„I. v N. M. p. S., okres L. dne 15. 7. 2010 ve snaze získat finanční prostředky přesvědčila T. K., pod příslibem a ujištěním, že smlouvu o půjčce bude řádně splácet a v blízké době očekává příjem z probíhajícího dědického řízení, z něhož uhradí i předchozí dluhy vůči jeho osobě ve výši minimálně 100.000,-Kč, k podepsání smlouvy o půjčce č. ....... sepsané dne 15. 7. 2010 mezi věřitelem spol. Raif Money Group s. r. o., IČ 27566994 zastoupené jednatelem F. M. a dlužníky B. F., r. č. ...... a T. K., r. č. ......., jejímž předmětem bylo poskytnutí půjčky ve výši 365.000,-Kč a taktéž k podpisu navazující a související smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. ....... sepsané dne 15. 7. 2010 mezi spol. Raif Money Group s. r. o., IČ 27566994 jako zástavním věřitelem a T. K., r. č. ...... jako zástavcem, jejímž předmětem bylo zřízení zástavního práva k nemovitostem v ul. M. představující rodinný dům na pozemku p. č. ....., pozemky p. č. ......, p. č. ...... v katastrálním území N. M. p. S., obec N. M. p. S., vše zapsané na listu vlastnictví č. ..., vedené u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Frýdlant a následně dne 13. 8. 2010 s ohledem na termín splatnosti shora uvedené smlouvy, za účelem zisku finančních prostředků částečně určených pro splacení předchozí půjčky a z části určených pro její osobní potřebu, přiměla opětovně T. K. pod příslibem a ujištěním, že uvedenou smlouvu bude řádně splácet a že v současné době očekává příjem z probíhajícího dědického řízení, z něhož mu kromě uvedené smlouvy uhradí i předchozí dluhy vůči jeho osobě ve výši minimálně 100.000,-Kč k podpisu smlouvy o úvěru č. ..... sepsané mezi věřitelem spol. Real Finance CZ a. s., IČ 28550617 a dlužníky B. F., bytem J., N. M. p. S. a T. K., bytem M., N. M. p. S., jejímž předmětem bylo poskytnutí další půjčky ve výši 580.000,-Kč, a taktéž k podpisu související smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitému majetku sepsané téhož dne mezi spol. Real Finance CZ a. s., IČ 28550617, jako věřitelem a T. K., r. č. ........, jako dlužníkem, jejímž předmětem bylo zařízení zástavního práva k nemovitostem v ul. M., představující rodinný dům na pozemku p. č. ...., pozemky p. č. ....., p. č. ..... vše v katastrálním území N. M. p. S., obec N. M. p. S., vše zapsané na listu vlastnictví č. ...... vedené u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Frýdlant a uvedeného jednání se dopustila přesto, že věděla, že žádné příjmy z dědického řízení neobdrží, půjčku nebude vzhledem ke své dlouhodobě špatné finanční situaci a jiným závazkům několik set tisíc korun vůči různým subjektům, schopna splácet, a to i vzhledem k tomu, že vůči T. K. měla k datu podpisu smlouvy závazek za dřívější zapůjčení finančních prostředků ve výši minimálně 100.000,-Kč, půjčky vzhledem ke své dlouhodobě špatné finanční situaci řádně nesplácela a ani splácet nemohla a věřitel za účelem uspokojení své pohledávky uplatnil zajišťovací institut vyplývající ze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitému majetku vážící ke smlouvě o úvěru č. ......... a T. K., tímto jednáním způsobila škodu ve výši minimálně 580.000,-Kč,
II. v N. M. p. S., okr. L. dne 27. 1. 2011 za účelem získání finančních prostředků pro svou osobní potřebu přesvědčila P. Š., a J. Š., pod příslibem a lživým ujištěním, že se jedná o ručení pro potřeby probíhajícího dědického řízení po jejím zemřelém otci, k podepsání smlouvy o zajištění závazku převodem vlastnického práva č. ..... sepsané dne 27. 1. 2011 mezi věřitelem T. H., r. č. ....... a převodci P. Š., r. č. ........ a J. Š., r. č. ........., jejímž předmětem bylo převedení vlastnického práva k nemovitostem v ul. L. na pozemku p. č. ...... v katastrálním území N. M. p. S., obec N. M. p. S. zapsané na listu vlastnictví č. ....... vedené u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Frýdlant, kdy poškozeným zamlčela, že podpisem uvedené smlouvy se jmenovaní poškození jako ručitelé zavázali ke krytí smlouvy o půjčce uzavřené téhož dne mezi věřitelem T. H., r. č. ......... a dlužníkem B. F., r. č. .........., jejímž předmětem je poskytnutí finančních prostředků ve výši 850.000,- Kč, kterými zčásti uhradila své existující závazky ve výši 600.000,-Kč a část finančních prostředků ve výši 250.000,-Kč jí bude vyplacena společně s poplatkem 50.000,- Kč za zprostředkování této smlouvy, tedy celkový dluh činil 900.000,-Kč, dále poškozeným zamlčela, že má neuhrazené závazky vůči jiným subjektům ve výši několik set tisíc Kč a uvedenou půjčku vzhledem ke své dlouhodobě špatné finanční situaci řádně nesplácela a ani splácet nemohla a věřitel za účelem uspokojení své pohledávky uplatnil zajišťovací institut vyplývající ze smlouvy o zajištění závazku převodem vlastnického práva č. ........ a poškozeným P. Š., a J. Š., způsobila škodu ve výši 450.000,-Kč,
III. v N. M. p. S., okr. L. dne 27. 1. 2011 za účelem získání finančních prostředků pro svou osobní potřebu přesvědčila J. R., a J. R., pod příslibem a lživým ujištěním, že se jedná o ručení pro potřeby vyřízení úvěru pro jejich potřebu, k podepsání smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv v bytovém družstvu sepsané dne 27. 1. 2011 mezi T. H., r. č. ....... jako nabyvatelem a J. R., r. č. .......... a J. R., r. č. ........ jako převádějícími, jejímž předmětem bylo převedení členských práv k bytové jednotce ....... v domě čp. ...... v ul. V. v katastrálním území N. M. p. S., obec N. M. p. S., zapsané na listu vlastnictví č. ...... vedené u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Frýdlant, přičemž poškozeným zamlčela, že podpisem uvedené smlouvy se jmenovaní poškození jako ručitelé zavázali ke krytí smlouvy o půjčce uzavřené téhož dne mezi věřitelem T. H., r. č. ......... a dlužníkem B. F., r. č. ............, jejímž předmětem je poskytnutí finančních prostředků ve výši 850.000,- Kč, kterým zčásti uhradí své existující závazky ve výši 600.000,-Kč a část finančních prostředků ve výši 250.000,-Kč jí bude vyplacena společně s poplatkem 50.000,- Kč za zprostředkování této smlouvy, tedy celkový dluh činil 900.000,-Kč, dále jim zamlčela, že k datu podpisu uvedené smlouvy má neuhrazené závazky vůči jiným subjektům ve výši několik set tisíc korun a uvedenou půjčku vzhledem ke své dlouhodobě špatné finanční situaci řádně nesplácela a ani splácet nemohla a věřitel za účelem uspokojení své pohledávky uplatnil zajišťovací institut vyplývající ze smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv v bytovém družstvu a poškozeným J. R., a J. R., tímto jednáním způsobila škodu ve výši minimálně 450.000,-Kč.“
2. Za to byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost uhradit P. Š. a J. Š. škodu ve výši 450 000 Kč a J. R. a J. R. škodu ve výši 400 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. K. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podaly obviněná a její matka V. P., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 55 To 359/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, kterým byl poškozený T. K. odkázán podle §229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněné B. F. uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že ve vztahu k výroku o vině namítá nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání neboli porušení právní povinnosti, nesprávné hodnocení otázky zavinění, nesprávné hodnocení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, jakožto pojmových znaků trestného činu (nesprávné právní posouzení skutku), a vydání rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. Soudy porušily její právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů, resp. aniž by se s tím vypořádaly, odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování a dovolatelkou tvrzený popis rozhodných skutečností. Výrok o vině je podle ní nesprávný, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti neboli pojmové znaky trestného činu. Dovolatelka je přesvědčena, že se zločinu podvodu nedopustila. V rámci odvolacího řízení vytýkala nejasnost a neúplnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, týkajících se tvrzení, že se nezákonně obohatila na úkor jiných. Pro takováto tvrzení nebyly provedeny a nejsou žádné důkazy. Presentovala, že se nedopustila úmyslného jednání, neboť veškeré skutečnosti týkající se její osoby a jejích závazků či jejího majetku poškozeným sdělila. Opakovaně zdůraznila, že závěr soudu, že jednala úmyslně, nemá oporu v provedeném dokazování. Navíc se soudy nezabývaly otázkou, co jsou podstatné informace, kdy a jak byly zatajovány. Tvrdila, že nezamlčovala podstatné skutečnosti týkající se jejího majetku, resp. počtu exekucí, poškození znali skutečný stav věci a byli jí (dovolatelkou) se vším seznámeni a se vším srozuměni. Snažili se dovolatelce, která rozhodně nesdělovala poškozeným informace o očekávání dědictví či očekávání majetku z dědictví, pomoci. Během řízení byla její procesní práva porušena natolik, že z řízení vzešlý hmotněprávní závěr je dle dovolatelky natolik ovlivněn, že není možné vést samostatnou úvahu o jeho správnosti. Dále namítla, že nemůže být uznána vinnou a odsouzena vzhledem ke svému zdravotnímu stavu k tak likvidačnímu trestu odnětí svobody, jakým je úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Soudy podle ní pochybily, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka – podvodný úmysl. Musí být prokázáno, že škodlivý následek je skutečně následkem daného protiprávního jednání, neboli že mezi jednáním a následkem je příčinná souvislost. Podle dovolatelky tato okolnost není soudy dostatečně přezkoumána a řádně zhodnocena, neboť jednotlivé poškozené nikdo k podpisu smluv nenutil, neznalost či nerozumnost poškozených nelze přenášet na dovolatelku. Příčinná souvislost není podle ní postavena najisto, jde pouze o nepodložené spekulace. Obviněná nesouhlasila rovněž s druhem a výměrou trestu, neboť především výměra trestu se jí jevila jako nepřiměřeně vysoká a stanovená v rozporu se zákonnými ustanoveními. Dodala, že nerozumí tomu, proč jí, a to především s ohledem na předchozí bezúhonnost, nebyl uložen trest podmíněný. Soudy podle ní nehodnotily všechny pro výměru trestu rozhodné okolnosti, např. rodinné poměry, kdy pečuje o svého bratra trpícího Crohnovou chorobou, a sama je invalidní důchodkyně. Soudy podle ní porušily §2 odst. 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud podle ní její obhajobu zčásti opomněl. Postup soudů a hodnocení důkazů považovala za jednostranné a vedené snahou jí uškodit.
5. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí v celém rozsahu a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí, které by mělo znít tak, že se (obviněná) obžaloby zprošťuje, popř. tak, že se jí ukládá podmíněný trest.
6. Následně (ještě v zákonné lhůtě pro podání dovolání) zaslala obviněná soudu doplnění dovolání. V tomto druhém podání uplatnila dva další dovolací důvody, a to důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. Namítla zde, že odvolací soud se dopustil pochybení podřaditelného pod uvedené dovolací důvody, neboť napadené rozhodnutí vydal v senátě, který byl složen v rozporu s rozvrhem práce, resp. její věc projednával a rozhodl o ní soudce, jenž k tomu nebyl oprávněn. Konkrétně uvedla, že podle rozvrhu práce daného odvolacího soudu nebyl Mgr. Jiří Malinovský uveden mezi soudci, kteří mohou být členy senátu č. 55, resp. že jmenovaný soudce nemohl být „členem senátu v postavení člena senátu“. Přesto její věc tento soudce přezkoumal a rozhodl o ní v postavení člena senátu, čímž podle jejího přesvědčení došlo k porušení principu zákonného soudce. Závěrem učinila stejný návrh jako v prvotním podání.
7. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že námitky, které obviněná vztáhla k dovolacímu důvodu podle §265i odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou pod tento (ani jiný) dovolací důvod podřaditelné. Připomněl přitom, že dovolání není běžným opravným prostředkem a neplní funkci dalšího odvolání. Obviněná neuplatnila žádné námitky, že by soudem zjištěné a ve výroku rozsudku popsané skutky nenaplňovaly znaky dvojnásobného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obsahem jejího dovolání je pouze polemika s provedenými důkazy s důrazem na rozporování výpovědí poškozených. Prostřednictvím toho pak dovozuje, že nebylo prokázáno její zavinění. Pokud dovolatelka namítla neprokázání příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, opomněla, že poškození smlouvy podepsali právě v návaznosti na lživá tvrzení či zamlčování rozhodných skutečností. Akceptovat nebylo možno ani výhradu, že nebyly provedeny některé navržené důkazy, neboť není bezpodmínečnou povinností obecného soudu akceptovat jakýkoliv důkazní návrh. V trestní věci obviněné nalézací soud podle státního zástupce povinnosti rozhodnout u hlavního líčení o všech navržených důkazech dostál. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu stojí námitka, kde obviněná brojí proti uloženému trestu. Zde poukázal na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce uvedl, že argumentace obviněné není příliš rozsáhlá. Její formulace použitá v úvodu by naznačovala, že obviněná uplatňuje uvedený dovolací důvod v jeho prvé alternativě. Ta však v jejím případě nepřichází v úvahu, neboť její odvolání bylo odvolacím soudem řádně projednáno. Pokud jde o druhou alternativu, tak ta je vázána na některý z dalších dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., primárně zde na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud uplatněné námitky obviněné nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ohledně doplnění dovolání vycházel státní zástupce z předpokladu, že bylo doručeno včas. Byl toho názoru, že žádná z uplatněných výhrad se nevztahovala k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., obviněná jej uplatnila ve variantě spočívající v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Pochybení spatřovala v tom, že ve věci rozhodl jako člen senátu č. 55 soudce Mgr. Jiří Malinovský. Podle státního zástupce je nerozhodné, že při rozhodování o odvolání obviněné byl pouze řadovým členem senátu, když je veden v kolonce jako předseda senátu č. 55. Obsazení senátu odvolacího soudu odpovídalo rozvrhu práce co do jeho členů a obviněná svému zákonnému soudci odňata nebyla.
8. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby v případě včasně podaného doplnění dovolání bylo dovolání obviněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud by však toto doplnění bylo podáno opožděně a včasným bylo jen první podání, navrhl odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí (o dovolání) učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
10. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 55 To 359/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
12. Podle dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je možno uplatnit tehdy, když ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
14. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.) (druhá alternativa) . Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
19. V posuzované věci však všechny námitky obviněné týkající se výroku o vině vztažené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) potažmo písm. l ) tr. ř. směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům obou stupňů vytýká v prvé řadě neúplnost dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr, že se skutků specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nedopustila. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
20. Obviněná své podání uvodila tvrzením, že soudy nesprávně hodnotily otázku protiprávního jednání, otázku zavinění a otázku příčinné souvislosti. Tato tvrzení by zdánlivě mohla navozovat dojem, že obviněná uplatnila námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Avšak není tomu tak, neboť dovolatelka toliko vyslovila v úvodu svého podání tyto obecné formulace, aniž by je dále řádně rozvinula relevantní argumentací vztahující se ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Jinak řečeno, neuplatnila žádné námitky v tom smyslu, že by soudy zjištěné a ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsané skutky nenaplňovaly znaky zločinů podvodu podle §209 odst. 1 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
21. Obviněná tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a užitou právní kvalifikací. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
22. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
23. V dovolání obviněná namítla, že navrhovala řadu důkazů, které podle ní nebyly provedeny, aniž by se soud s jejich neprovedením jakkoliv vypořádal. Toto tvrzení však ponechala pouze v obecné poloze bez příslušného konkrétního obsahu. Dovolací soud přesto považoval za vhodné alespoň stručně zmínit následující skutečnosti.
24. Nejprve v obecnosti poznamenává, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Není přitom povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
25. Z rozhodnutí soudů obou stupňů plyne, že považovaly dokazování v provedeném rozsahu za dostatečné k náležitému objasnění věci. Tuto skutečnost explicitně vyjádřil soud druhého stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně postupoval v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je pro rozhodnutí nezbytný. V průběhu hlavního líčení zákonným způsobem provedl všechny potřebné důkazy a tyto zhodnotil způsobem odpovídajícím zásadám hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Není přitom od věci k námitce obviněné poznamenat, že v závěru hlavního líčení neměla (stejně jako její tehdejší obhájce) žádné další návrhy na doplnění dokazování, v odvolání neúplnost důkazního řízení ve smyslu nevyhovění jejím důkazním návrhům (tedy opomenuté důkazy) vůbec nenamítala a v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu neučinila žádný návrh na doplnění dokazování. Nejvyšší soud pak konstatuje, že neshledal vadným citovaný závěr soudu druhého stupně, podle něhož byly v daném řízení provedeny důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Se zřetelem k uvedeným skutečnostem vyjadřuje přesvědčení, že důkazní řízení netrpělo deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
26. Jak již výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
27. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.; v dosavadním řízení přitom bylo, jak již shora uvedeno, provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Své závěry opřely o výpovědi poškozených T. K., J. a J. R. a J. a P. Š. (přímé důkazy), jež si v zásadních momentech korespondují (mimo jiné ukazují na stejnorodý či obdobný modus operandi činů obviněné), a o další jimi uvedené (zejména listinné) důkazy.
28. Za této situace nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Možno rovněž připomenout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V kontextu uvedeného je třeba uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
29. V této souvislosti je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
30. Činí-li za této situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a vyvozuje-li právě a pouze z toho vadnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
31. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Avšak odvolací soud rozhodl tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a nově uložil obviněné tam stanovený trest. Tudíž nerozhodl tak, že by zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. V důsledku toho pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
32. Dovolací soud neopomněl, že obviněná vyjádřila výhrady i vůči uloženému trestu (především výměra trestu se jí jevila jako nepřiměřeně vysoká a stanovená v rozporu se zákonnými ustanoveními, přičemž též uváděla, že nerozumí tomu, proč jí nebyl uložen trest podmíněný).
33. K tomu třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
34. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výhrady obviněné směřující proti výroku o trestu (de facto tvrdila jeho nepřiměřenou přísnost) pod (výše uvedené) uplatněné dovolací důvody (ani pod jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Pouze stručně lze nad tento rámec konstatovat, že jí byl uložen přípustný druh trestu v rámci příslušné zákonné trestní sazby.
35. Obviněná dále namítla, že ve veřejném zasedání u odvolacího soudu rozhodl její věc Mgr. Jiří Malinovský, ačkoliv podle rozvrhu práce nebyl uveden mezi soudci, kteří mohou být členy senátu č. 55 To.
36. Citovanou námitku podřadila pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. S druhým z uvedených dovolacích důvodů se ovšem – vzhledem k jeho obsahovému vymezení – tato námitka zcela míjí. Základní podmínkou jeho uplatnění je totiž skutečnost, že napadené rozhodnutí učinil, nebo se na něm podílel soudce (předseda senátu nebo člen senátu), který byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 tr. ř. Obviněná však, jak je z výše uvedeného zřejmé, neuvádí žádnou skutečnost, z níž by se podávalo, že jmenovaný soudce byl vyloučen z vykonávání úkonů v dané trestní věci.
37. Uvedenou námitku lze z hlediska formálního podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. ve variantě, že rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. K tomu je nutné zmínit, že ve věci rozhodl tříčlenný senát ve složení předseda senátu Mgr. František Jahůdka, soudci JUDr. Zdeňka Mitošinková a Mgr. Jiří Malinovský. Proti prvým dvěma osobám dovolatelka námitky nevznáší, pochybení spatřuje pouze v tom, že v senátu č. 55 zasedal Mgr. Jiří Malinovský v pozici soudce. Tuto námitku opírá o rozvrh práce odvolacího soudu, kdy Mgr. Jiří Malinovský není uveden v kolonce označené jako členové senátu. Přehlíží již však skutečnost, že Mgr. Jiří Malinovský byl v rozhodné době, pokud jde o složení zmíněného senátu, uveden hned v kolonce předchozí, označené jako předseda senátu. Jestliže byl Mgr. Malinovský veden jako předseda senátu, tím spíše mohl zasedat jako řadový člen senátu, protože předseda je logicky členem senátu a každý ze členů má stejné hlasovací právo. Lze tak uzavřít, že dotčený senát odvolacího soudu byl obsazen v souladu s rozvrhem práce a obviněná nebyla odňata svému zákonnému soudci. Její námitka je tudíž zjevně neopodstatněná.
38. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné (jako celek) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 5. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu