ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.556.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 556/2017-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2017 o dovolání, které podal obviněný T. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2017, č. j. 4 To 296/2016-91, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 103 T 140/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2017, č. j. 4 To 296/2016-91, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 4. 10. 2016, č. j. 103 T 140/2016-62, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 4. 10. 2016, č. j. 103 T 140/2016-62 , byl obviněný T. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
v době od 16:00 hodin do 16:37 hodin dne 9. 6. 2016 v O.-P., okres K., na ul. M. R., v úmyslu získat vhodné věci, vnikl nezjištěným způsobem přes vstupní dveře do přízemního bytu č. ..., odkud poté odcizil DVD přehrávač zn. Panasonic, typ ...... v hodnotě 540 Kč, subwoofer zn. Panasonic v hodnotě 596 Kč, mini HiFi věž zn. Philips, typ ...... v hodnotě 1.165 Kč včetně dvou reproduktorů zn. Philips v hodnotě 882 Kč, přičemž tímto svým jednáním způsobil majiteli P. W. odcizením věcí škodu ve výši 3.183 Kč, dále z bytu odcizil finanční hotovost ve výši 5.000 Kč ke škodě L. C.
2. Obviněný byl odsouzen podle §178 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozenému L. C. ve výši 5.000 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 1. 2017, č. j. 4 To 296/2016-91, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zbyňka Vašinky dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím rozsudkem okresního soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a z něho plynoucí princip presumpce neviny.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvádí, že odvolací soud pouze nekriticky převzal skutkový stav zjištěný okresním soudem, který nemůže obstát. V rozporu se zásadami spravedlivého procesu shledává výrok o vině okresního soudu, neboť ten jej postavil na základě bezvýhradné důvěry ve výpovědi poškozeného L. C. a jeho přítelkyně N. S., z nichž však každá představuje vlastní verzi událostí. Střetávají se pouze v otázce údajného zmizení bankovky v nominální hodnotě 5.000 Kč. Nic jiného v jejich výpovědích společného není. Nejedná se tedy pouze o drobnější neshody v jejich výpovědích. Za nepřípadné shledává závěry odvolacího soudu, že tyto rozpory mohly být způsobeny delším časovým odstupem přibližně čtyř měsíců mezi událostí a nařízeným hlavním líčením. Skutečnosti uvedené těmito svědky do úředních záznamů ihned po události narušují jejich věrohodnost. Obviněný tvrdí, že neměl žádnou motivaci prohledávat skříň N. S. Závěr o jeho vině stran odcizení částky 5.000 Kč se podle něj vzhledem k „absenci přímých a nedostatečnosti nepřímých důkazů… ocitl v extrémním rozporu s provedenými důkazy“. Odcizení zbývající elektroniky nepopírá, P. W. ji však obratem vrátil. Z provedeného dokazování je patrné, že do jeho bytu nevstupoval v úmyslu krást, nýbrž zvolil pouze nešťastný způsob, jakým se chtěl dostat ke svým věcem, které v bytě nenašel. Z hlediska právního posouzení se může jednat toliko o přestupek. K tomu vede závěr, že P. W. o svém úmyslu vstoupit do bytu za účelem vyzvednutí si svých věcí vyrozuměl prostřednictvím sms zprávy a následnou komunikaci hodnotil jako srozumění P. W. se vstupem do bytu. Takové okolnosti svědčí podle jeho názoru o absenci subjektivní stránky přečinu porušování domovní svobody.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě a témuž soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž uvedl, že v podaném dovolání jsou obsaženy námitky, které pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Třebaže obviněný namítá porušení práva na spravedlivý proces a nerespektování presumpce neviny, je státní zástupce přesvědčen, že rozhodnutí soudů v posuzované trestní věci tímto nedostatkem zatížena nejsou. Z dovolací argumentace je podle něj patrné, že dovolatel jen polemizuje s provedenými důkazy a jejich hodnocením, potažmo zpochybňuje skutková zjištění, k nimž dospěl nalézací soud. K jeho výhradám doplnil, že ve vztahu k jednání spočívajícímu v odcizení bankovky 5.000 Kč obviněný rozporuje výlučně to, že by právě on finanční částku 5.000 Kč odcizil a že tuto hotovost poškozený v bytě vůbec měl uschovánu. Ze skutkových zjištění však vyplývá, že finanční hotovost byla odcizena v době, kdy do bytu obviněný vnikl. Vyjma P. W., L. C. a N. S. to byl právě jen obviněný, kdo znal mechanismus otevření dveří. To, že uvedenými finančními prostředky poškozený L. C. disponoval, vyplývá jak z výpovědi jeho a N. S., tak nepřímo i z výpovědi P. W., který potvrdil, že L. C. pracoval, měl příjem a platil nájemné. Poškozený L. C. věc oznámil Policii ČR krátce po zjištění krádeže (ještě téhož dne), a tedy neměl časový prostor na přípravu verze výpovědi, která by byla nepravdivá a která by obviněného očerňovala. Závěr soudů o tom, že pachatelem krádeže bankovky v hodnotě 5.000 Kč je dovolatel, považuje státní zástupce za závěr logický, odpovídající provedeným důkazům.
8. K tvrzení dovolatele stran jeho nedostatku úmyslu krást státní zástupce uvedl, že z další argumentace obviněného plyne bezvýhradnost k závěru, že samotné odcizení věcí bylo jednáním protiprávním. Dovozuje totiž, v důsledku tvrzeného neprokázání peněžní hotovosti, že s ohledem na hodnotu odcizené elektroniky, která nedosáhla 5.000 Kč, jde pouze o přestupek. V souvislosti s tím je pak klíčovou jeho výhrada v tom smyslu, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a do bytu nevstoupil neoprávněně, když odkázal na sms komunikaci. Ačkoli by se podle státního zástupce na první pohled mohlo jevit, že jde o námitku pod uplatněný dovolací důvod podřaditelnou, není tomu tak. Obviněný neměl ke vstupu do bytu žádné oprávnění a tato skutečnost mu byla velmi dobře známa. Ani z sms komunikace mezi jeho osobou a P. W. nevyplývá, že by poškozený se vstupem obviněného do bytu jakkoli souhlasil. Závěr soudů o vině obviněného přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku tak shledává jako opodstatněný.
9. Protože podstatou námitek předložených obviněným je výlučně zpochybnění skutkových zjištění učiněných na podkladě řádně provedeného dokazování a dovolání obviněného tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva (např. též v otázce, jaký trest zda samostatný či souhrnný měl být obviněnému uložen), nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí zpravidla vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Tyto obecně se uplatňující zásady je však nezbytné korigovat v případě, že by důsledné lpění na nich vedlo ve svých důsledcích k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. K jeho porušení může dojít zejména tehdy, pokud se vykonaná skutková zjištění ocitají v tzv. extrémním nesouladu s obsahem soudem provedených důkazů, a to v důsledku toho, že jsou výsledkem takového jejich zhodnocení, při nichž nebyly důkazy vyhodnoceny způsobem upraveným v §2 odst. 6 tr. ř., ať již proto, že k některým podstatným důkazům nebylo přihlédnuto, byly ve své podstatě opomenuty, došlo k obsahovému zkreslení provedených důkazů či došlo k jiným hrubým vadám v hodnotících postupech soudu, pro které jeho skutkové závěry nemohou být podkladem pro zákonný odsuzující výrok. Obdobné důsledky mohou nastat v důsledku náležitého nevypořádání se soudů (ať již nalézacího s uplatněnou obhajobou obviněného, či soudu druhého stupně s odvolacími námitkami) s tvrzeními obviněného, jimiž zpochybňuje správnost skutkových či právních závěrů soudů.
16. Protože právě z pohledu těchto posledně uváděných skutečností (viz dále k přečinu krádeže), avšak nejen jich (viz dále k přečinu porušování domovní svobody), nebylo možno k dovolacím námitkám obviněného přistoupit způsobem, který by svého vyústění našel v odmítnutí dovolání, přezkoumal Nejvyšší soud na jejich podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející a dospěl k následujícím poznatkům.
vlastní posouzení dovolání
17. Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opírá o tvrzené porušení svého práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, jež má podle něj základ v existenci extrémního rozporu skutkového závěru soudů o odcizení bankovky v hodnotě 5.000 Kč ke škodě L. C. s obsahem provedených důkazů a v nesplnění procesní role odvolacího soudu vypořádat se důsledně s jeho odvolacími námitkami (výtka o nekritickém převzetí skutkového zjištění a neobhajitelného zhodnocení výpovědí L. C. a N. S.). Ve vztahu k závěru soudů o spáchání přečinu krádeže mimo namítané nesprávnosti označené části skutkového zjištění soudům vyčítá i nedostatečné posouzení motivace odnětí věcí poškozenému P. W. (zástava). Ve vztahu k přečinu porušování domovní svobody namítá nesprávnost závěru o existenci subjektivní stránky tohoto trestného činu a nesprávnost skutkového závěru, že do bytu vnikl v úmyslu získat vhodné věci (tj. s již existujícím záměrem odcizit cizí věci).
18. Obviněný soudům vytýká, že zpochybněná věrohodnost nepřímých důkazů (i s odkazem na údaje sdělené L. C. a N. S. při podaném vysvětlení v rámci posouzení hodnověrnosti jejich osob jako svědků „jejich svědeckou důvěryhodnost zcela rozmetává“ ) vylučuje učinění skutkového závěru, že odcizil částku 5.000 Kč, neboť se zhodnocením těchto důkazů soudy se nelze ztotožnit. Podle obviněného v případě označených svědků nelze činit závěr, že by se v jejich údajích objevovala jen řada drobnějších rozporů, jejichž existence je odůvodnitelná časovým odstupem, jenž nemá vliv na závěr, že jde o důkazy, o něž lze opřít odsuzující výrok.
19. Má-li být rozhodnuto, zda tato tvrzení dovolatele jsou důvodná ve smyslu naplnění jím deklarovaného dovolacího důvodu (tj. skrze existenci extrémního nesouladu skutkového zjištění a v důsledku toho porušení práva obviněného na spravedlivý proces), či naopak zjevně nedosahující tvrzeného ústavního rozměru (v důsledku pokračující polemiky dovolatele s opodstatněnými skutkovými a potažmo právními závěry soudů), nelze než vyjít z toho, co ve svých odůvodněních ve vztahu k uplatněné obhajobě a odvolacím námitkám uvedly soudy nižších stupňů.
K přečinu krádeže
20. Nalézací soud, při vědomí toho, že obviněný odcizení bankovky o nominální hodnotě 5.000 Kč popírá i z důvodu zpochybnění jejího vlastního výskytu na místě činu (str. 2 rozsudku „ … nemá tolik prostředků, aby disponoval úsporami ve výši 5.000,- Kč.“ ), vyšel z usvědčujících výpovědí L. C. a N. S., když uvedl, že „nepřikládal takový důraz drobným rozporům ve výpovědích svědků jako obhajoba“. Soud prvního stupně tak postupoval proto, že podle něj se rozpory týkaly „tvrzení, zda byli venku spolu, či pouze svědkyně sama se psem nebo psem a kamarádem a zda peníze byly pod černou nebo růžovou mikinou…“. Podle soudu proto „není třeba řešit, zda peníze byly určeny jako rezerva nebo peníze na nájem a rezervu…“ , neboť podstatné je, že „ihned poté, co zjistili, že v bytě byl někdo v jejich nepřítomnosti, věci v bytě a skříni rozházené a chybí elektronika, volali policii a sdělili jim odcizení peněz a konstantně pak oba N. S. a L. C. vypovídali jak ve zkráceném řízení, tak i před soudem. Dokonce na svém tvrzení setrvali i při konfrontaci s obžalovaným v jednací síni“. Je třeba dodat, že soud nalézací se při hodnocení věrohodnosti svědků dovolává i informací L. C. obsažených v úředním záznamu o prvotním trestním oznámení, odkazuje i na protokol o ohledání místa činu a potvrzení o příjmech L. C. na č. l. 34 spisu.
21. Odvolací soud ve svém rozhodnutí (jak uvedl dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku) v obecnosti odkázal na správnost hodnotících úvah nalézacího soudu a k odcizení částky 5.000 Kč v konkrétnosti zmínil, že toto je „prokazováno výpověďmi poškozeného L. C. a svědkyně N. S. Dotyční byli u hlavního líčení vyslechnuti po řádném poučení, vypovídali s vědomím případné sankce za křivou výpověď, nebyl u nich shledán žádný motiv vypovídat nepravdu, přičemž jejich výpovědi v tom podstatném vzájemně korespondovaly. Pokud jde o celou řadu drobnějších rozporů v jejich výpovědích, pak ty byly evidentně způsobeny časovým odstupem od celé události a svědčí ostatně i o tom, že své výpovědi nijak neslaďovali. Okresní soud pak zcela správně dovodil (viz č. l. 5 odůvodnění rozsudku), že obžalovaný na zmíněný peněžní obnos evidentně narazil při hledání svých věcí a využil tak příležitosti, která se mu naskytla.“
22. Z uvedené citace je zřejmé, že odvolací soud k hodnocení věrohodnosti svědků přistoupil obdobným způsobem jako soud prvního stupně, tedy poukazem na jejich procesní postavení a na to, že u nich nebyl shledán motiv k uvádění nepravdy. Aniž by konkretizoval, jaké skutečnosti má na mysli, zmínil, že „jejich výpovědi v tom podstatném vzájemně korespondovaly“. Jinými slovy vyjádřeno, správnost závěru o zhodnocení věrohodnosti uvedených svědků nalézacím soudem potvrdil vcelku bezobsažným a zejména nepřezkoumatelným vyjádřením, jež se zcela vyhnulo jakékoli detailnější reakci na odvolací námitky obviněného, které v podrobnosti na rozdílnost údajů poukázaly.
23. Z pohledu požadavků plynoucích z práva obviněného na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2445/09, a ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14) nelze přístup soudů nižších stupňů považovat za jim odpovídající. Odvolací soud totiž v odůvodnění svého rozhodnutí nezaujal žádné stanovisko ani k zjevným nedostatkům a nesprávnostem, jež rozsudek nalézacího soudu obsahuje. V konkrétnosti lze zmínit např. to, že soud prvního stupně svůj úsudek o věrohodnosti svědků zaštiťuje tvrzením, že svědkové C. a S. na svých shodných usvědčujících údajích „setrvali i při konfrontaci s obžalovaným v jednací síni“ (str. 4 rozsudku), ač z protokolu o hlavním líčení (č. l. 55-57) je zcela zřejmé, že procesní úkon ve smyslu §104a tr. ř., o kterém se soud zmiňuje, jím vůbec prováděn nebyl. Odvolací soud se ani nezabýval takovými skutečnostmi, zda obsahu spisového materiálu jsou odpovídající ty údaje obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v nichž soud uvádí obsah jednotlivých důkazů. Pokud by tomu tak bylo, musel by si položit otázku, kde má podklad např. tvrzení nalézacího soudu (str. 4 rozsudku), že „ [p] oškozený L. C. uvedl, že když mu přítelkyně psala, co se stalo, požádal kolegu, aby jej z práce přivezl.“ Z protokolu o hlavním líčení totiž plyne (č. l. 57), že svědek uvedl: „… my jsme byli venku s mou přítelkyní a volala mi K., že se něco stalo, my jsme tam šli a zjistili jsme, že se z bytu ztratila elektronika a moje věci. … my jsme všechna okna pozavírali, když jsme šli ven…. Přítelkyně N. S. pak řekla, že jdeme domů, byli jsme na procházce, tak jsme se hned vrátili.“ Toliko nad rámec nezbytného se podotýká, že v rozsudku citované údajné vyjádření svědka L. C. nemá podklad ani v tom, co podchycuje procesně nevyužitelný úřední záznam ze dne 9. 6. 2016 (č. l. 1), kde je stran sdělení poskytnutého jmenovaným uvedeno: „Byt opouštěli společně se S. kolem 16:00 hodin, kdy poté kolem 16:37 hodin zjistili, že byly odcizeny věci od W. a jeho finanční hotovost.“ Zbývá dodat, že společný návrat do bytu svědek zmínil i při podání vysvětlení téhož dne (č. l. 9-10).
24. Usuzuje-li soud prvního stupně, že není podstatné, zda byli svědkové v době, kdy k odcizení částky 5.000 Kč mělo dojít, na vycházce nebo někde jinde, pak takto k věci přistupovat nelze, neboť je třeba vzít na zřetel, že s uvedeným zjištěním souvisí otázka, kdo a za jakých okolností přišel na to, že se z bytu věci ztratily. Podle svědka C. bylo důvodem k návratu do bytu telefonické sdělení K. (zjevně míněna K. S.), na něž svědek reagoval způsobem výše uvedeným s tím, že podstatné zjištění o odcizení věcí učinil nejprve on sám ( „Když jsme se vrátili do bytu, jsem šel první já, kdyby tam ještě někdo byl a viděl jsem hned, že v pokoji jsou rozházené věci, chybí elektronika a já jsem šel pro přítelkyni, aby šla zkontrolovat, co jí zmizelo“ ) . Oproti těmto údajům svědkyně N. S. (č. l. 56 verte) u hlavního líčení vypověděla, že na odcizení přišla ona a telefonicky o něm vyrozuměla C. ( „… přišla jsem domů, byl tam bordel, tak jsem se podívala do skříně. Zjistila jsem to bezprostředně, jak jsem přišla do bytu. Stalo se to v době, kdy jsem byla venku se psem… Pan C. byl zrovna v práci a já jsem mu napsala, že má přijít, že se stal problém…. K. v té době skutečně v domě byla, ale nahoře u babičky. … Z práce přijel s kamarádem v zeleném autě.“ ).
25. Při hodnocení hloubky rozporů ve svědeckých výpovědích nalézací soud ve svém rozsudku v podstatě přešel problematiku vážící se k otázce toho, kdy a za jakých okolností svědek C. nabyl bankovku, kterou měl dovolatel odcizit. Přitom tuto otázku s ohledem na tvrzení obviněného, že jí poškozený nemohl disponovat, nelze pomíjet. Soud prvního stupně sice poukázal na zprávu F. M. na č. l. 34 (a v ní obsažený údaj o výdělku L. C. ve výši 413 Kč v dubnu a 767 Kč v květnu), avšak již nevyložil, jaký význam jí přisuzuje s ohledem na tvrzení svědků, že odcizena byla bankovka o hodnotě 5.000 Kč. K odlišnosti tvrzení svědků C. a S. ohledně zdroje, z něhož předmětná bankovka měla pocházet a zda její předání bylo či nebylo spojeno i s vystavením nějakého dokladu, se soud prvního stupně nevyslovil, a neučinil tak v reakci na odvolací námitky obviněného ani soud odvolací. Není úkolem dovolacího soudu, aby zcela detailně a v konkrétnostech popisoval jednotlivá vyjádření uvedených svědků učiněná v tomto procesním postavení před soudem, či v pozici osob podávajících vysvětlení v předsoudním stadiu řízení (zde s ohledem na níže zmíněný procesní postup okresního soudu, který zvolil z důvodu posouzení věrohodnosti svědka L. C.), avšak v souvislosti s posouzením odlišností jednotlivých údajů soudy nižších stupňů jako nepodstatných nelze nezmínit alespoň následující poznatky.
26. U hlavního líčení se svědek L. C. k otázce nabytí bankovky 5.000 Kč nakonec vyjádřil tak, že peníze dostal od F. M., strýce a jeho kamarádů ( „V té době i v současnosti pracuji u F. M.… Co se týče částky 7.000 Kč, byly to peníze za práci a výpomoc u rodiny, takže z těch peněz jsem vzal tu 5.000 Kč bankovku a dal do úschovy přítelkyni. Těch 7.000 Kč jsem dostal v pátek, šéf mi dal tu výplatu …šel jsem pomáhat strejdovi a jeho kamarádům a tam jsem si vydělal zbytek peněz.“ ), zatímco ve vysvětlení podaném podle §158 odst. 6 tr. ř. dne 24. 6. 2016, jež bylo (stejně jako jeho vysvětlení ze dne 9. 6. 2016 a úřední záznam na č. l. 1) soudem podle §212 tr. ř. k posouzení věrohodnosti přečteno (č. l. 57 verte), uvedl skutečnosti odlišné ( „.. kdy jsem se vrátil z tzv. fušky od známého, kdy jeho jméno si v současné době již nevybavuji. Pracoval jsem u něj cca tři čtyři dny.. poté mi byla tímto známým předána finanční hotovost ve výši 5.000 Kč.“ ) – k procesní využitelnosti srov. viz níže body 29. a násl.
27. Zatímco svědek L. C. ve své výpovědi (č. l. 57 verte) v souvislosti s nabytím hotovosti o žádném dokladu nehovořil ( „.. výplatní lístek jsem nedostal“ ), svědkyně N. S. (č. l. 56 verte) tvrdila opak ( „Pan C. mi ukazoval papír, že dostal výplatu řádově 7.500 Kč. ). Aniž by dovolací soud poukazoval na další odlišnosti mezi údaji uvedených dvou svědků, nelze pominout, že údaje svědka C. se rozcházejí např. i s údaji svědka W. Ten totiž uvedl, že dovolatelem odnesená elektronika byla v jeho vlastnictví ( „...T. mi vzal tu elektroniku..“ ) – tak ostatně vyznívá i skutkové zjištění soudu, zatímco svědek C. tvrdil, že odcizena byla i věc z majetku S. ( „Přítelkyni zmizela Hifi věž…“ ), což se projevilo i ve výpovědi svědkyně S. ( „.. elektronika patřila strejdovi a mě taky.“ ), ač původně tvrdila něco jiného (vyjádření ze dne 24. 6. 2016: „Mi (rozuměj mně) osobně jednáním p. T. H. nebyla způsobena žádná škoda na majetku.“ ).
28. Přestože nalézací soud svým (nesprávným) procesním postupem musel nabýt poznatků o zmíněných rozporech v údajích sdělených L. C. v průběhu šetření věci (odlišnost údajů sdělených při podání vysvětlení a ve svědecké výpovědi při hlavním líčení), v odůvodnění jeho rozhodnutí se to nijak neprojevilo. Jak již bylo uvedeno, konzistentnost sdělení svědka L. C. prakticky nebyla hodnocena, neboť okresní soud zmínil pouze část odlišností a ty označil za nepodstatné. Závěr o věrohodnosti svědka založil zejména na jeho procesním postavení.
29. Shledává-li dovolací soud procesní postup soudu prvního stupně vadným, je tomu tak proto, že tento nepostupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, jež upravují možnosti nakládání s úředním záznamem o podání vysvětlení sepsaného podle §158 odst. 6 tr. ř. Soud podle protokolu o hlavním líčení (č. l. 57 verte), poté, co ukončil výslech svědka L. C. a provedl dokazování specifikovanými listinnými důkazy, úřední záznamy o podání vysvětlení s ním sepsanými podle §212 tr. ř. přečetl ( „S odkazem na ustanovení §212 trestního řádu pro posouzení věrohodnosti poškozeného L. C. čte úřední záznam z č. l. 1 a jeho vyjádření z č. l. 9 a 11.“ ).
30. Nesprávnost tohoto postupu lze dovodit z ustanovení §158 odst. 6 tr. ř., z něhož plyne, že zákon soudem zvolený způsob využití úředního záznamu neumožňuje. Stanoví totiž jednak to, že [ú] řední záznam lze v řízení použít jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem (věta třetí), jednak to, že [j] e-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah. Z dikce nemůže mu být … konstatován jeho obsah je nezbytné dovodit, že není přípustné, aby svědku byl obsah úředního záznamu předestřen postupem upraveným v §212 tr. ř. Nemožnost takového naložení s úředním záznamem ostatně zdůraznila i judikatura (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/2003 Sb. rozh. tr.) a zmiňuje ji i komentářová literatura (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s Komentář. 7. vydání, Praha : C. H. Beck, 2013, str. 1958 a 2673).
31. Ustanovení §212 tr. ř. se vztahuje nikoli k podání vysvětlení, nýbrž ke svědecké výpovědi ( Odchyluje-li se svědek… od své dřívější výpovědi… ) a upravuje i odlišný způsob naložení s ní (tzv. předestření dřívější výpovědi – viz §212 odst. 2 tr. ř.), než který zvolil okresní soud (přečtení úředního záznamu). Byť je zřejmé, že soud ve skutečnosti nepostupoval způsobem, který §212 tr. ř. předpokládá (tj. za účelem získání vyjádření svědka k odlišnostem údajů, které jsou mu v obsahovém vymezení sděleny formou předestření), neboť k přečtení úředních záznamů přistoupil po ukončení výslechu svědka, aniž by se snažil jakékoli jeho vyjádření získat, nemohl k posouzení věrohodnosti a pravdivosti výpovědi svědka L. C. učiněné v hlavním líčení přistoupit na základě aplikace §212 tr. ř. Důvody zvoleného procesního postupu okresního soudu navíc zůstávají nejasné. Jak již uvedeno, v jím vydaném rozsudku přečtení úředních záznamů žádného výrazu v hodnotících úvahách nenalezlo. V rámci volného hodnocení důkazů jím nebyla věrohodnost a pravdivost výpovědi svědka L. C. (obecně důvod předestření údajů podle §212 tr. ř.) posouzena s přihlédnutím ke čtenému úřednímu záznamu, resp. s přihlédnutím k rozpornosti údajů v něm obsaženým s údaji jím sdělenými v procesním postavení svědka.
32. Je nezbytné připomenout, že v důkazním řízení lze úřední záznam využít při aplikaci §211 odst. 6 tr. ř., případně ve zjednodušeném řízení při aplikaci §314d odst. 2 tr. ř. Citovaná ustanovení jsou těmi případy, na něž míří ustanovení §158 odst. 6 věta třetí tr. ř. Při splnění podmínek jejich aplikace proto může soud, při vědomí odlišností údajů, které osoba jím slyšená jako svědek sdělila ve stadiu přípravného řízení, přistoupit k posouzení věrohodnosti a pravdivosti získaného důkazu poté, co v důsledku realizace těchto postupů učiní úřední záznam (resp. jeho obsah) součástí důkazní materie (úřední záznam nabude podobu soudně využitelného důkazu).
33. Z výše uvedeného plyne, že hodlá-li se soud vypořádat s rozpornými údaji, které oproti svědecké výpovědi obsahuje úřední záznam o podání vysvětlení sepsaný s touž osobou podle §158 odst. 6 tr. ř., nemůže postupovat tak, že tento záznam přečte podle §212 tr. ř., nýbrž že jím provede důkaz postupem podle §314d odst. 2 tr. ř. v zjednodušeném řízení, nebo za souhlasu obviněného a státního zástupce podle §211 odst. 6 tr. ř.
34. Nalézací soud měl proto postupovat např. tak, že měl zjistit stanovisko obviněného a přítomného státního zástupce, zda souhlasí s přečtením úředních záznamů o podání vysvětlení sepsaných s L. C. dne 9. 6. 2016 (č. l. 9) a dne 24. 6. 2016 (č. l. 11), a v kladném případě měl tyto podle §211 odst. 6 tr. ř. přečíst. Tímto postupem by si vytvořil podmínky k tomu, aby mohl zvážit to, které údaje svědka je možné pokládat za pravdivé a zda vůbec (a pokud ano, z jakých důvodů), lze tento důkazní prostředek považovat za takový, o nějž se lze při konstrukci skutkových zjištění opřít.
35. V souvislosti s rozhodováním soudů v otázce viny musí dovolací soud připomenout, že z ústavního principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), jenž se promítá v §2 odst. 2 tr. ř., plyne povinnost orgánů činných v trestním řízení prokázat vinu obviněného způsobem, jenž nepřipouští pochybnost. Výslovně to ostatně plyne z §2 odst. 5 tr. ř., jenž orgánům činným v trestním řízení ukládá povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Pro odsuzující rozsudek to znamená, že o prokázání skutkových zjištění, jež vyslovení viny odůvodňují [tj. těch, která jsou soudem subsumována (podřazena) pod příslušné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž obviněného uznává vinným], musí soud nabýt přesvědčení na úrovni praktické jistoty ( „… dokazování v českém trestním řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, jejímž těžištěm je vnitřní přesvědčení soudce o tom, že obviněný trestný čin kladený mu za vinu spáchal. Toto přesvědčení musí mít kvalitu tzv. praktické jistoty, tj. stavu, v němž soud nemá při dodržení předepsaného procesního postupu po kompletním, řádně a všestranně provedeném dokazování o vině obviněného důvodné pochybnosti. – srov. nález ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15).
36. Podle zjištění dovolacího soudu se tak ve věci posuzované nestalo, neboť i v důsledku toho, že soudy nižších stupňů se s otázkou přesvědčivého zhodnocení věrohodnosti svědků C. a S. nevypořádaly způsobem akceptovatelným, je třeba přisvědčit dovolateli v jeho názoru, že z hlediska průkaznosti správnosti zpochybněný řetězec nepřímých důkazů nedostačuje k závěru o jeho vině odcizením částky 5.000 Kč podle požadavku zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.).
37. Co se týče otázky věcí odňatých dovolatelem z majetku poškozeného P. W., o jejich rozsahu nevznikají pochybnosti. V současném stadiu celkové objasněnosti věci není nezbytné reagovat na námitku dovolatele, které se pojí k otázce motivace činu, neboť hodnota pouze těchto věcí důvod k vyvození trestní odpovědnosti obviněného ve smyslu užité právní kvalifikace – §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, vzhledem k vymezení pojmu škody nikoli nepatrné v §138 odst. 1 tr. zákoníku, nezakládá.
K přečinu porušování domovní svobody
38. Přestože soud prvního stupně si (s ohledem na obsah předložených sms a vyjádření obhájce v rámci jeho závěrečné řeči: „.. pan H. usoudil, že poškozený W. je srozuměn s tím, že si pro věci přijde…“ ) musel být vědom obhajoby dovolatele spočívající v tvrzení o jeho subjektivním přesvědčení, že poškozený svolil k jeho vstupu do bytu z důvodu vyzvednutí v sms označených věcí, ve svém rozhodnutí se s takto uplatněnou obhajobou nikterak nevypořádal. Omezil se totiž na konstatování, že „zákonné znaky skutkové podstaty naplnil tím, že bez souhlasu oprávněného a bez jeho vědomí blíže nezjištěným způsobem, přes vadné uzamčení či nedovřeným oknem, vnikl do bytu uživatele P. W.“. Odvolací soud k tvrzenému konkludentnímu srozumění poškozeného se vstupem dovolatele do bytu uvedl, že „poškozený P. W. se v tomto směru poměrně pregnantně vyjádřil u hlavního líčení dne 4. 10. 2016, kde uvedl, „já jsem si nepřál, aby dále v bytě bydlel, a tedy určitě jsem si nepřál, aby tam docházel. Ostatně ani z doložené SMS komunikace nevyplývá, že by poškozený jakkoliv souhlasil se vstupem obžalovaného do bytu“.
39. Dovolací námitka obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky tohoto přečinu spočívá v tom, že soudem odkazované vyjádření poškozeného učiněné ex post u hlavního líčení podle jeho přesvědčení neodpovídá textu sms zprávy.
40. Jelikož ani jeden ze soudů v odůvodnění svého rozhodnutí obsah této korespondence vedené mezi dovolatelem a poškozeným inkriminovaného dne nezmínil, jeví se vhodným její text nyní uvést. Protože poškozený znění zpráv poté, co s ním byl seznámen nalézacím soudem (podle protokolu o hlavním líčení mu byly přečteny), nikterak nerozporoval, je podle dovolacího soudu možno při jejich citaci vyjít z toho důkazního prostředku, jaký byl obhajobou předložen (listiny založené na č. l. 59-61). I s ohledem na vyjádření poškozeného k nim (např. „Já jsem si vymyslel, že jsem v Polsku…“ ), je možno rozlišit, která část odráží jeho sdělení a která sdělení dovolatele. V doslovném znění je vzájemná komunikace taková: „Stav se jutro. Dneska nejsem doma. – Budu pryč jutro.. A mam na dneska auto.. – Nemam jak. Jsem v polsku ještě. Leda pisnu az se vratim. – Tzn?? Jedu do ovy odpol.. Však věci si muzu vzit sam, jen mi řekni kde jsou boty k obleku a pro kalhoty se stavim jindy.. – Boty lezi v pokoji. Gate ti pak nachystam, Uz jsou vyprane. – OK dík;)“.
41. Uvedený text umožňuje interpretaci, k níž došel soud odvolací (dovozený nesouhlas svědka se vstupem dovolatele do bytu), neboť důsledně vzato expresis verbis v něm pozitivní stanovisko svědka W. (jeho výslovný souhlas), aby dovolatel v jeho nepřítomnosti do bytu vstoupil, vyjádřen není. Absentuje-li v korespondenci takový jednoznačný projev vůle poškozeného, pak patrně není dán důvod k dovození nepochybného závěru, že obviněný jednal za svolení poškozeného podle §30 tr. zákoníku. Podle jeho odstavce druhého totiž platí, že vyjma toho, že svolení musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, musí být dáno dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně.
42. Na straně druhé však nelze pominout, že v obhajobou předložené komunikaci není obsažen ani explicitně vyjádřený nesouhlas poškozeného s případným vstupem dovolatelem do bytu, ač o něm bylo lze, jako o vstupu dovolatelem zamýšleném ( „Však věci si muzu vzit sam..“ ), uvažovat. Nelze proto (a důležité je zjištění, že toto netvrdí ani jeden ze soudů) učinit ani ten závěr, že z této komunikace muselo být dovolateli bez jakýchkoli pochybností zcela zřejmé záporné stanovisko poškozeného, jak je vyjádřil podle hodnocení odvolacího soudu ve své výpovědi při hlavním líčení.
43. Pokud odvolací soud interpretoval vyjádření poškozeného tak, že tento jím vyjádřil jakýkoli nesouhlas s návštěvou bytu dovolatelem, tj. včetně toho, že do něj neměl vstoupit ani z důvodu vyzvednutí svých věcí, pak lze učinit ten závěr, že ani dodatečně ve smyslu ustanovení §30 odst. 2 tr. zákoníku neudělil své svolení k tomu, aby dovolatel porušil zákonem chráněný zájem na ochraně domovní svobody. Takové dodatečné svolení, jímž na základě jeho posouzení odvolacím soudem nelze v posuzované věci argumentovat, by přitom mohlo vést k beztrestnosti dovolatele za podmínek v něm stanovených ( je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že osoba uvedená v odstavci 1 by tento souhlas udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům ) pro nedostatek protiprávnosti činu .
44. Tímto konstatováním se však řešená problematika z hlediska posuzování trestní odpovědnosti dovolatele nevyčerpává. Obviněný totiž na základě předložené sms komunikace uplatnil obhajobu, že proti tomu, aby do bytu vstoupil, poškozený nic nenamítal (viz např. jeho odvolání: „… kdy následnou korespondenci touto formou P. W. ukončil zprávou o obsahu: „Boty lezi v pokoji. Gate ti pak nachystam. Uz jsou vyprane.“, což … vyhodnil tak, že P. W. je s jeho vstupem do bytu srozuměn, zvláště když na závěrečnou zprávu … o obsahu: „OK dík;) P. W. již nijak nereagoval.“ ), což v jeho subjektivním vnímání je třeba chápat tak, že měl (jak patrno mylně) za to, že poškozený s jeho vstupem do bytu z důvodu vyzvednutí jeho věcí souhlasil a k tomuto jeho jednání svolil.
45. Vyjádřeno jinak, při strohosti provedeného dokazování, které neupřelo dostatečnou pozornost na objasnění skutkových okolností nezbytných pro správné právní posouzení, v návaznosti na obhajobu uplatněnou obviněným u hlavního líčení, zůstalo zcela vně pozornosti soudů obou stupňů, zda výše uvedená obhajoba, stran níž v rozhodnutích není uvedeno nic konkrétního v tom směru, že by důkazním řízení byla vyvrácena, nezavdává příčin k aplikaci §18 odst. 4 tr. zákoníku. Citované ustanovení upravující skutkový omyl pozitivní o okolnosti vylučující protiprávnost stanoví, že ten, kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje jeho protiprávnost, nejedná úmyslně. Stranou pozornosti soudů zůstalo zhodnocení, zda obviněný, který podle svého (zatím soudy nevyvráceného tvrzení) do bytu vstoupil poté, co si korespondenci s poškozeným vyhodnotil tak, jak na to ve své obhajobě poukazuje, nejednal právě za těchto zákonem upravených okolností. Nerozhodnuto tedy zůstalo, zda své jednání mylně nepokládal za jednání dovolené, a to pro svolení poškozeného (vylučujícího protiprávnost činu), jež ve skutečnosti, podle zhodnocení důkazů soudy, neměl.
46. Závěr, že se obviněný dopustil úmyslného trestného činu (v daném případě přečinu porušování domovní svobody) je nezbytné pokládat za předčasný, pokud se soud ve svém rozhodnutí nevypořádal s jím tvrzenou skutkovou alternativou spočívající v tom, že čin spáchal v důsledku své mylné představy, že jedná na základě svolení poškozeného, tedy pokud nevyvrátí, že obviněný jednal ve skutkovém pozitivním omylu o okolnosti vylučující protiprávnost činu, jenž tuto formu zavinění vylučuje. Protože se soudy s obhajobou obviněného, kterou vůči úmyslné formě zavinění svého jednání uplatnil, nezaobíraly způsobem svědčícím o tom, že ji spolehlivě vyvrátily, nelze jejich právní závěr o jeho odpovědnosti přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku pokládat za odůvodněný. To proto, že pachatel jednající za situace upravené §18 odst. 4 tr. zákoníku nemůže být shledán odpovědným dolózním, nýbrž pouze nedbalostním trestným činem ( tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti ).
Důvody rozhodnutí dovolacího soudu
47. Z předchozích odstavců plyne, že se Nejvyšší soud ztotožnil s kritikou dovolatele vůči hodnotícím přístupům soudů nižších stupňů, která ústí do závěru, že věci dosud nevěnovaly takovou pozornost, jakou si zasluhuje. V případě soudu prvního stupně nelze nezmínit, že nižší stupeň vstřebání a zhodnocení skutkových okolností posuzované věci se u něj projevil již při vydání jeho prvního rozhodnutí, neboť v trestním příkazu ze dne 18. 7. 2016 mimo jiné zavázal dovolatele k náhradě škody poškozenému P. W. ve výši 3.183 Kč i přesto, že z jeho vyjádření vyplynulo, že v důsledku navrácení věcí v nepoškozeném stavu mu škoda v konečném důsledku nevznikla, a proto se jako poškozený k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody nepřipojuje (č. l. 14). I s přihlédnutím k tomuto zjištění vnímá dovolací soud poněkud expresivněji laděnou kritiku napadených soudních rozhodnutí dovolatelem v jeho řádném opravném prostředku (např. při formulaci námitky projevu svévole: „… by nutně přijal úlohu zpátečnického učence snažícího se tři sta let po Koperníkovi obhájit teorii, že Slunce obíhá kolem Země“ ) za částečně důvodnou, resp. ze subjektivního hlediska pochopitelnou.
48. Co je z pohledu možností rozhodování dovolacího soudu to nejpodstatnější ve věci posuzované, je zjištění, že tvrzení dovolatele o existenci extrémního rozporu skutkových zjištění soudů, potažmo o porušení jeho práva na spravedlivý proces, není tvrzením nepodloženým. V situaci, kdy obsahové shrnutí důkazů, o něž soud prvního stupně opřel svůj odsuzující výrok, neodpovídá skutečnému obsahu důkazů, jak jsou zachyceny v protokolech o příslušných procesních úkonech, je nutno dojít k závěru, že již v tomto směru jsou napadená rozhodnutí z pohledu práva dovolatele na „ fair proces “ neudržitelná, neboť jsou zatížena vadou spočívající v deformaci důkazů. Opřel-li nalézací soud své závěry o výsledky procesního postupu, jež nebyl realizován (zmiňované konfrontace), byť patrně chtěl vyjádřit věc odlišnou (tj. že svědci na svých tvrzeních setrvali v jeho přítomnosti), přičemž na tuto zjevnou nesprávnost nereagoval soud odvolací, který se v rozsahu pro jeho meritorní rozhodnutí nezbytném nevypořádal se smysluplnými námitkami obsaženými v řádném opravném prostředku obviněného, ač to bylo jeho povinností [ Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. US 961/09)], neboť jinak právo obviněného na přístup k soudu druhého stupně (čl. 2 dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) postrádá svého obsahového významu, pak nelze na takový stav nereagovat v řízení dovolacím. Jeho přehlížením by Nejvyšší soud nedostál své zákonné povinnosti, na niž opakovaně ve svých rozhodnutích (např. nález ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04) upozornil Ústavní soud. Podle něj „ [j] sou-li ve hře základní práva, musí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků“, dovolání nevyjímaje.
49. Z uvedeného důvodu, tj. již pro vady, která napadená rozhodnutí vykazují ve vztahu k závěru, že obviněný spáchal přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, bylo třeba přistoupit ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí. Současně je třeba zmínit, že důvod pro jeho zrušení vyvstal i ve vztahu k souběžné právní kvalifikaci skutku v podobě přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, neboť i zde je právní posouzení skutku třeba hodnotit jako předčasné, neberoucí dostatečný zřetel na veškeré v úvahu přicházející alternativy.
50. Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání, jež shledal pro výše uvedené skutečnosti důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2017, č. j. 4 To 296/2016-91, avšak s ohledem na to, že vydání zákonného rozhodnutí je primárně vázáno na řádné zhodnocení důkazního stavu věci a zjištění skutkového stavu věci dle požadavku §2 odst. 5 tr. ř., i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 4. 10. 2016, č. j. 103 T 140/2016–62. Současně s těmito rozhodnutími zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
51. Úkolem soudu prvního stupně je důsledně se zabývat hodnocením provedených důkazů v rámci jednotlivostí i vzájemném souhrnu, a to tak, aby z něj bylo transparentně zjistitelné, jaký význam a proč tomu či onomu důkazu soud přisuzuje a jaký dílčí skutkový závěr z něj má za prokázaný. Připomíná se, že dosud tomu tak nebylo, neboť např. z pouhého odkazu na protokol o ohledání místa činu nebylo seznatelné, v jakém směru má podporovat závěr o vině dovolatele stran odcizení bankovky (tj. zda podporuje tvrzení o prohledání skříně, resp. rozkopání věcí podle tvrzení svědkyně S. apod.). Stran hodnocení věrohodnosti svědků, resp. závěru o pravdivosti jejich údajů, nelze vycházet toliko, resp. v rozhodující míře pouze ze zjištění, že své údaje sdělili v tomto procesním postavení, neboť prvotně je dané závěry třeba budovat na zhodnocení konzistence, logičnosti a přesvědčivosti jimi sdělených údajů, a to v porovnání s poznatky plynoucími z jiných důkazů, jež sdělené údaje podporují a potvrzují nebo naopak znevěrohodňují či přímo vyvracejí. V daném směru lze odkázat např. na rozhodnutí uveřejněné pod č. 30/1966-I. Sb. rozh. tr. , které zdůraznilo, že hodnocení důkazů „musí soud provádět tak, že uváží všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tedy že zkoumá, zda výpověď svědka je logická, zda se svědek popřípadě i v okolnostech méně podstatných neodchyluje od své předchozí výpovědi… atd. “, přičemž vyzdvihlo, že bezpečný základ pro skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného může důkaz poskytnout jen tehdy, je-li zhodnocen v kontextu důkazů ostatních.
52. Ve vztahu ke způsobu zhodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí soudem lze poukázat na to, že i Ústavní soud uznává, že určitému druhu důkazu nelze a priori přiznat vyšší důkazní sílu, když každý důkaz „musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti“ (viz např. nález ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12). Uvedený soud dále zdůrazňuje nutnost obecného soudu „dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a věrohodnosti důkazu samostatného“ (viz např. usnesení ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 337/17).
53. Nad rámec uvedeného lze zmínit, že výše prezentovaný názor Nejvyššího soudu, o potřebě posoudit hodnověrnost a pravdivost svědecké výpovědi především na základě zhodnocení její obsahové konzistence, nelze pokládat za ojedinělý, neboť se prosazuje i v rozhodování soudů nižších stupňů (srov. např. odůvodnění obsažené v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2016, sp. zn. 7 To 411/2016: „… zákonné poučení o trestních následcích křivé výpovědi a o povinnosti vypovědět pravdu není logickým argumentem pro hodnocení výpovědi jakéhokoli svědka jako věrohodné“ ).
54. Je třeba, aby se nalézací soud ve svém novém rozhodnutí vypořádal s námitkami, jež obviněný uplatnil ve svém odvolání, a aby s přihlédnutím k tomu, co zmínilo toto usnesení, o jeho vině znovu rozhodl. Je na soudu, aby zvážil, zda k jasnému zodpovězení nastíněných otázek (např. problematika svolení poškozeného, resp. otázka skutkového omylu o okolnosti vylučující protiprávnost činu), dostačuje dosud provedené dokazování, nebo je nezbytné, byť dílčím doplněním dokazování zaměřeným na objasnění konkrétních otázek, toto doplnit případným opětovným výslechem dosud slyšených svědků, svědků dalších či opětovným výslechem obviněného. Především však je nezbytné, aby soud prvního stupně zjistil stanovisko obviněného a státního zástupce v otázce udělení souhlasu s přečtením úředních záznamů o podaném vysvětlení (návrh na doplnění dokazování jejich přečtením za těchto podmínek může navrhnout i sám obviněný) a v závislosti na výsledku tohoto zjištění postupoval způsobem, který plyne z výše vyloženého. V daném směru se toliko doplňuje, z důvodu zabránění případné nesprávné interpretace právního názoru, jenž Nejvyšší soud vyslovil ve svém usnesení ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1230/2016 [viz bod 29. jeho odůvodnění - zejm. zmiňovaný předpokládaný souhlas státního zástupce s přečtením úředního záznamu opřený o citované právní normy / §2 odst. 2 zák. č. 283/1993 Sb., §2 odst. 5 tr. ř. ve spojení s čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy/], že stanovisko státního zástupce stran přečtení úředního záznamu postupem podle §211 odst. 6 tr. ř. je třeba zjistit, neboť tento lze přečíst až po jeho výslovném udělení (při současném shodném stanovisku obviněného).
55. Zcela na závěr se připomíná, že soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozhodnutí a že v důsledku zrušení jejich rozhodnutí výlučně na podkladě dovolání podaného ve prospěch obviněného se ve věci ve smyslu §265s odst. 2 tr. ř. uplatňuje zákaz refomationis in peius.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. května 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu