ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.741.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 741/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2017 o dovolání, které podal obviněný T. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 4 To 391/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 39/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 15 T 39/2016, byl obviněný T. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku a pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se dopustil dvěma dílčími útoky popsanými ve výroku rozsudku.
2. Za shora uvedenou trestnou činnost byl odsouzen podle §234 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 4 To 391/2016, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině odsouzen podle §234 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
5. V podaném mimořádném opravném prostředku namítl, že provedené důkazy popsané v rozhodnutí nalézacího soudu, na něž soud druhého stupně ve svém rozsudku plně odkázal, jsou v zásadním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, k čemuž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 448/2010. Vyjádřil proto své přesvědčení, že rozsudek odvolacího soudu potvrzující jeho vinu naplňuje výše uvedené dovolací důvody spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutkových okolností.
6. Ke svým námitkám připomněl, že v hlavním líčení i veřejném zasedání u odvolacího soudu popřel, že by se spáchání jednání, jež jsou mu kladena za vinu, dopustil, když naopak vypověděl, že žádné příkazy k úhradě na vrub účtu paní B. nevyplňoval a není si ani vědom toho, že by takovéto příkazy předkládal v bance, ať už u přepážky či do sběrného boxu. Dále uvedl, že teprve později se od své družky R. Z. dozvěděl, že platební příkaz k úhradě částky 26.000 Kč na vrub účtu paní B. vypsala jeho družka společně s dcerou T. Z. a tento mu bez jeho vědomí daly, aby ho vhodil v bance do sběrného boxu. Stran jeho doznání v rámci výslechu ze dne 18. 11. 2015 konstatoval, že tak učinil z obavy před vazbou, neboť u podání vysvětlení dne 21. 10. 2015 mu bylo vyslýchajícími policisty sděleno, že na něho mají jednoznačné důkazy a pokud se nepřizná, bude vzat do vazby, přičemž při výslechu dne 18. 11. 2015 již vyslýchán nebyl a vyslýchající policista mu pouze předložil k podpisu již sepsanou výpověď s tím, že se nebudou znovu zdržovat jeho výpovědí. Následně konstatoval, že jeho výpověď jasně potvrdila svědkyně T. Z., která u hlavního líčení uvedla, že ví o tom, že její matka R. Z. přes internet žádala o poskytnutí půjčky ve výši 5.000 Kč, ale informace o schválení půjčky, ani peníze z této půjčky nepřišly, že poté, co ohledně dané půjčky přišlo upozornění na exekuční vymáhání, tak její matka zjistila, že půjčka byla poskytnuta omylem na jiný účet, a že poté, co J. B. chybně zaslanou částku na její účet popřela a odmítla cokoliv vracet, svědkyně vyplnila se svou matkou R. Z. platební příkaz k úhradě částky 26.000 Kč na vrub účtu paní B. Poukázal rovněž na to, že příkaz k úhradě této částky vyplňovala zčásti svědkyně T. Z. a zčásti její matka R. Z., což má potvrzovat i skutečnost, že v rámci daného příkazu se liší písmo. Jeho tvrzení má podporovat i písemné vyjádření R. Z., jež dobrovolně pro tyto účely poskytla a které navrhl provést u odvolacího soudu jako důkaz poté, co nalézací soud zamítl jeho návrh na doplnění dokazování výslechem T. Z., případně jejím písemným podáním. Dále vyslovil názor, že uplatněný dovolací důvod zakládají i pochybnosti stran závěru odvolacího soudu, podle něhož je pro posouzení jeho viny naprosto nerozhodné, kdo oba příkazy k úhradě vyplnil a opatřil nepravým podpisem, neboť podstatné je, že to byl obviněný, kdo oba příkazy předložil. Takový závěr soudu druhého stupně totiž označil za rozporný se samotným rozhodnutím, jelikož za situace, kdy byl shledán vinným z toho, že sám vyplnil veškeré číselné údaje, podepsal a předložil ke zpracování příkaz k úhradě, nemůže být nerozhodné, kdo příkazy vyplnil a podepsal. V návaznosti na to namítl, že žádným z důkazů není prokázáno, že by vyplnil a podepsal předmětné platební příkazy, jakož ani to, že by je předložil u přepážky nebo vhodil do sběrného boxu, přičemž i kdyby tyto příkazy skutečně předložil u přepážky a hodil do sběrného boxu, nebylo nijak prokázáno, že věděl o tom, že jsou padělané. Uzavřel proto, že z hlediska logiky popsané hodnocení důkazů vybočuje z mezí §2 odst. 6 tr. ř., a to do takové míry, že výsledná skutková zjištění stojí v extrémním rozporu s důkazy, neboť jsou opakem toho, co je jejich obsahem.
7. Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 4 To 391/2016, rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 15 T 39/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a Okresnímu soudu v Lounech přikázal, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovila svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
10. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 4 To 391/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
17. V posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný vytýká soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů a na jejich základě učiněná vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, vykresluje svůj obraz skutkového děje a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že se souzené trestné činnosti nedopustil, resp. že žádné příkazy k úhradě na vrub účtu paní B. nevyplňoval, nepodepisoval a nepředkládal v bance, popř. pokud by je i předkládal, tak nevěděl, že jsou padělané). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci dovozuje tvrzení o „nesprávném hmotně právním posouzení skutkových okolností“.
18. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
19. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že výjimečný zásah do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je opodstatněn pouze v případech, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad (rozpor) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry se přitom jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
20. V nyní posuzované věci však žádný z výše popsaných případů extrémního nesouladu dán není. Skutková zjištění soudu prvního stupně (včetně zjištění, že obviněný předmětné platební příkazy na vrub účtu J. B. sám vyplnil a podepsal), následně potvrzená rozsudkem odvolacího soudu, vycházejí především z doznání obviněného učiněného v přípravném řízení, které koresponduje i s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to mj. s kamerovým záznamem z pobočky Komerční banky, a. s., v Lounech, kamerovým záznamem z pobočky Komerční banky, a. s., v Žatci, výpovědí J. B., jakož i s příkazem k úhradě na částku 26.000 Kč a podpisovým vzorem J. B. V dané souvislosti lze zmínit, že za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely z výpovědi obviněného učiněné v přípravném řízení, jakožto přímého usvědčujícího důkazu podpořeného také dalšími, byť nepřímými, důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V neposlední řadě nutno zdůraznit, že soudy nižších stupňů (zejména soud nalézací) se již s výhradami obviněného stran hodnocení jednotlivých důkazů (jeho výpovědí učiněných v přípravném řízení a hlavním líčení, jakož i výpovědi svědkyně T. Z.) náležitě vypořádaly.
21. V tomto kontextu je pak zapotřebí konstatovat, že soudy nižších stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
22. V této souvislosti je navíc vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
23. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozuje vadnost právního posouzení skutků, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
24. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že tento nebyl uplatněn formálně právně relevantně ani v jedné jeho alternativě, jelikož odvolání obviněného nebylo rozsudkem soudu druhého stupně zamítnuto ani odmítnuto, nýbrž byl na jeho podkladě rozsudek nalézacího soudu zrušen ve výroku o trestu, o němž bylo nově rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu.
25. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 6. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu