ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.911.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 911/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 68 To 14/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 132/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 1 T 132/2016, byl obviněný M. H. st. (dále též „obviněný“) uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Týmž rozsudkem byl obviněný M. H. ml. (dále též „spoluobviněný“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění se těchto trestných činů podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že
„M. H. ml., dne 1. 6. 2016 v době nejméně od 3.35 hod. do 3.38 hod. v Š. řídil pod vlivem alkoholu osobní motorové vozidlo zn. Ford Galaxy, r. z. ......, když konkrétně řídil nejméně od parkoviště u Obchodní akademie na nám. S. v Š., přes křižovatku s ulicí Š. do ulice 8. k., dále řídil vozidlo do ulice Čsl. A., kterou jel až k domu č. ...., přičemž byl sledován hlídkou Městské policie Šumperk a kamerovým systémem města Šumperk. Po zastavení vozidla před domem č. ..... na ul. Čsl. A. byl on i osádka vozidla kontrolována hlídkou Městské policie Šumperk, kdy jako řidič byl ztotožněn M. H. ml., který odmítl předložit doklady, odmítl se podrobit dechové zkoušce a začal být spolu s otcem M. H. st., který jel ve voze po zadním sedadle, agresivní, nejprve slovně, kdy oba strážníkům Městské policie Šumperk nadávali a vyhrožovali slovy: „Na co si tu hrajete vy piče, však počkejte, až vás potkáme bez uniformy, tak si to s váma vyřídíme“ a M. H. ml. pokračoval slovy „nechte mě být nebo vás zmlátím a klidně si to půjdu odsedět“, situace se dále vyhrotila poté, kdy strážníci zamezili M. H. ml. v konzumaci nezjištěné tekutiny z PET lahve, který na to reagoval pohybem proti strážníkovi Městské policie Šumperk P. Š., což vyhodnotil na místě přítomný policista OOP Šumperk nstržm. G. tak, že proti M. H. ml. zakročil a za pomoci hmatů a chvatů jej svedl na zem a s pomocí strážníka Š. přiložil podezřelému pouta, během poutání napadl strážníka Městské policie Šumperk Š. M. H. st. s tím, že mu skočil na záda a levou rukou jej začal škrtit, strážníci Městské policie Šumperk P. Š. a F. N. pak svedli M. H. st. na zem a přiložili mu pouta, přičemž následným lékařským vyšetřením realizovaným dne 1. 6. 2016 v 4.50 hod. byla u M. H. ml. zjištěna hodnota 1,50 g/kg alkoholu v krvi; dechovou zkouškou provedenou na OOP Šumperk v 4.00 hod. dne 1. 6. 2016 byla M. H. ml. naměřena hodnota 1,94 promile alkoholu v dechu,
a tohoto jednání se dopustil M. H. st. přesto,
- ačkoli již byl dříve rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 8. 2009, č. j. 2 T 124/2009 – 64, v právní moci dne 13. 10. 2009, odsouzen mimo jiné pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, který vykonal dne 23. 2. 2010,
- ačkoli již dříve byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 3. 2011, č. j. 2 T 24/2011 – 83, odsouzen pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, kdy výrok o tomto trestu byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 2 T 154/2011, v rámci ukládání souhrnného trestu.“
2. Obviněný byl za uvedené přečiny odsouzen podle §325 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3,5 roku. Spoluobviněný byl odsouzen podle §326 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Spoluobviněnému byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen rovněž trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 2 let.
3. Z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku podaného v neprospěch obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 68 To 14/2017, napadený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen v celém výroku o trestu ve vztahu k obviněnému a při nezměněném výroku o vině byl obviněný odsouzen podle §325 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného bylo týmž rozsudkem podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Rozsudek odvolacího soudu označil za chybný s tím, že spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení otázek vztahujících se k ukládání trestu. Soudu druhého stupně totiž vytknul, že při ukládání trestu odnětí svobody důkladně neaplikoval všechna související ustanovení, přestože zásadním způsobem změnil druh a výměru trestu. V dané souvislosti příkladmo poukázal na to, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vůbec nevyplývá, že by použil ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku nebo že by zohlednil všechny aspekty ustanovení §39 odst. 1 tr. zákoníku, když přihlédl pouze k jeho trestní minulosti. Dále namítl, že soud druhého stupně porušil zásadu zákazu dvojího přičítání tím, že odkazoval na jeho předchozí odsouzení, která jsou již zahlazena a zároveň jsou již součástí právní kvalifikace. Odvolací soud se podle jeho názoru naopak vůbec nezabýval skutečnostmi, které by bylo možné podřadit pod polehčující okolnost podle §41 písm. o) tr. zákoníku, jelikož po předchozím odsouzení nastoupil do zaměstnání, bydlel v nájemním bytě a řádně si plnil své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, pečoval o svoji rodinu atd. V návaznosti na to vyjádřil své přesvědčení, že jeho předchozí odsouzení nemůže samo o sobě bránit přiznání této polehčující okolnosti, neboť se po prominutí zbytku jeho posledního trestu choval přiměřeně dlouhou dobu řádně a prokázal tak svou nápravu.
6. Dále namítl, že porušení jeho práva na spravedlivý proces z důvodu odepření jeho procesních práv zakládá nezákonnost rozhodnutí soudu druhého stupně, načež konstatoval, že extrémní porušení procesních práv, jež ovlivňuje hmotně právní kvalifikaci, může za určitých okolností naplnit dovolací důvod. Porušení jeho práva na spravedlivý proces shledal zejména v tom, že výrok rozsudku odvolacího soudu o trestu nemá relevantní odůvodnění, když neobsahuje zhodnocení všech kritérií podle §39 tr. zákoníku, jak bylo zmíněno již výše. Soudům obou stupňů pak vytknul, že mu neumožnily prokazovat skutkový stav, odmítly výslechy navržených svědků a v rozporu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř. zcela pominuly záznam z průmyslové kamery, z něhož je patrná jeho silná podnapilost. Posouzení toho, zda obviněný byl objektivně schopen policistu napadnout, jakou formu mělo zavinění a zda se jednalo o naplnění znaku skutkové podstaty užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebyla podle jeho názoru vůbec objasněna. Namítl proto, že závěr soudů obou stupňů je v extrémním rozporu se skutkovým zjištěním vyplývajícím z provedení uvedeného důkazu. S vědomím toho, že dovolací soud nemůže jakkoliv přehodnocovat důkazy, poukázal rovněž na to, že důkazní situace byla vyhodnocena v rozporu s ustanovením §2 odst. 2 tr. ř., neboť bylo porušeno pravidlo in dubio pro reo .
7. Soudu druhého stupně v neposlední řadě vytknul, že se důsledně nevypořádal s jeho odvolací argumentací. V dané souvislosti zdůraznil, že pokud odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho neprospěch, aniž by se zabýval všemi odvolacími argumenty, je jeho pochybení vzhledem k instanční nepřezkoumatelnosti takového rozhodnutí o to závažnější.
8. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu zrušil. Zároveň požádal, aby předseda senátu Okresního soudu v Šumperku podal Nejvyššímu soudu k posouzení návrh podle §265h odst. 3 tr. ř.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání obviněného uvedla, že s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování s tím, že výjimečný zásah do skutkových zjištění lze připustit pouze za předpokladu existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, nicméně taková situace podle jejího názoru nenastala. V návaznosti na to konstatovala, že závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými hmotně právními závěry, a je z nich zřejmý skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dále poznamenala, že doplněné důkazy o výslechy navržených svědků v intencích argumentace obviněného by výsledek dokazování nijak nezměnily, natož zvrátily. Zjištěný skutkový stav označila za správný a úplný s tím, že správně a logickým způsobem byly hodnoceny i důkazy ze strany soudu. Dovolací argumentaci zpochybňující zjištěný skutkový stav neshledala relevantní, a to i pokud obviněný v konečném důsledku napadl hmotně právní posouzení, konkrétně subjektivní a objektivní stránku daného trestného činu, přičemž však vycházel z odlišných skutkových úvah, než jaké vyslovily soudy obou stupňů.
10. K další výhradě obviněného stran nově uloženého trestu odvolacím soudem státní zástupkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, z něhož se podává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, načež zdůraznila, že obviněný žádné takové námitky nevznesl, takže jeho související dovolací argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na rozhodnutí č. 6/1975 a č. 40/1981 Sb. rozh. tr. pouze na okraj poznamenala, že přihlédnutí k tomu, že pachatel v minulosti spáchal trestný čin, není vyloučeno za předpokladu, že tato skutečnost má materiální význam, poté nicméně uvedla, že jde o okolnost, která není totožná s recidivou a při úvaze o druhu a výměře trestu má jiný význam po obsahové i věcné stránce. Dále konstatovala, že odvolací soud při úvaze o druhu a výměře trestu k zahlazeným odsouzením přihlížel tak, že dvě zahlazená odsouzení byla vyhodnocena v rámci naplnění znaku opětovně u skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a odsouzení, u nichž platí fikce neodsouzení, byla vyhodnocena jen v rámci posuzování osoby obviněného, nikoliv jako přitěžující okolnost podle §42 písm. p) tr. zákoníku. Dodala, že soud druhého stupně i proto dospěl k závěru, že uložený výchovný trest prvostupňovým soudem za daných okolností není pro obviněného dostačující.
11. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolaní obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné s tím, že obviněný v něm v podstatě jen opakuje svoji obhajobu, kterou uplatnil již v rámci řízení před soudy nižších stupňů. Se zřetelem k tomu neshledala důvod k postupu podle §265h odst. 3 tr. ř. Současně vyjádřila svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
13. Nejvyšší soud shledal, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 68 To 14/2017, je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř. jej podal prostřednictvím svého obhájce. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda konkrétní námitky obviněného naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Těžiště dokazování totiž leží v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud musí tak zásadně vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn soudy nižších stupňů a nepřísluší mu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., protože to jsou otázky upravené normami procesního, nikoli hmotného, práva.
16. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
17. V posuzované věci uplatněné dovolací námitky vztahující se k vině obviněného směřují do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný soudům obou stupňů vytýká neúplné důkazní řízení (neprovedení jím navržených výslechů dvou svědků), jakož i nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Svými argumenty a úvahami o jiném možném skutkovém ději se snaží zpochybnit skutkové a na to navazující právní závěry obou soudů. Z těchto skutkových a procesních námitek pak dovozuje „nesprávné hmotně právní posouzení skutkových okolností“.
18. Obviněný ve skutečnosti nenamítá nesprávné hmotně právní posouzení skutkových okolností, když tvrdí, že nebyla dostatečně objasněna subjektivní stránka trestného činu, a ani to, zda jeho jednání naplnilo všechny znaky skutkové podstaty užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť tyto výhrady buduje na vlastní verzi skutkového děje, resp. na zpochybňování skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nenamítá tedy rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
19. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud nicméně v nyní posuzované věci neshledal žádnou vadu důkazního řízení ve shora vymezeném smyslu, přesto se alespoň stručně k některým výhradám obviněného vyjádří.
20. K námitce obviněného o opomenutých důkazech je namístě poznamenat, že soudy postupují v řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Není tedy jejich povinností provést veškeré navržené důkazy. Jestliže soudy nižších stupňů odmítly provést důkazy navržené obviněným (tj. výslechy svědků), a priori to neznamená, že by svá rozhodnutí zatížily vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů, pokud je vzhledem k zjištěnému skutkovému stavu považovaly za nadbytečné, jak explicitně vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. Nelze přitom dovozovat, že by důkazy již provedené neskýtaly patřičný základ pro rozhodnutí v dané věci. K další výhradě obviněného stran záznamu z průmyslové kamery Nejvyšší soud konstatuje, že tímto záznamem nebyl v daném řízení důkaz proveden, byl nicméně proveden důkaz fotodokumentací z tohoto záznamu pořízenou a dále jeho analýzou. Z uvedené fotodokumentace je sice zřejmé, že pár minut před shora popsaným skutkem byl obviněný podpírán dalšími osobami, na druhou stranu z něj ale také vyplývá, že následně (ještě před spácháním činu) byl schopen samostatné chůze a nastoupení do automobilu. Ostatně, jak vypověděl při hlavním líčení, sám z něj i poté vystoupil. Nelze tedy přisvědčit jeho argumentaci, že byl v takovém fyzickém stavu, který vylučoval jeho schopnost spáchat shora popsaný skutek.
21. Dále je zapotřebí uvést, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, jak hodnotil jednotlivé důkazy a jakou váhu každému z nich přiznal. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Totéž platí i pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených výroků, jakož i správnost postupu řízení, jež vydání rozsudku předcházelo, přičemž se dostatečně vypořádal s otázkou správnosti závěru soudu prvního stupně o vině obviněného, včetně tvrzených rozporů mezi usvědčujícími výpověďmi strážníků městské policie a příslušníků Policie ČR. Dlužno poznamenat, že skutková zjištění soudů nižších stupňů mají svůj základ zejména ve výpovědích svědků P. Š., F. N. a V. K. jakožto přímých usvědčujících důkazech. Za této situace nelze konstatovat, že by skutková zjištění soudů nižších stupňů byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Možno rovněž připomenout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu pak nelze přisvědčit ani námitce stran porušení pravidla in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř.
22. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
23. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
24. Týž závěr je třeba vztáhnout k námitkám obviněného směřujícím vůči výroku o trestu, jejichž podstatou bylo zpochybňování přiměřenosti trestu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41 a §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
25. Se zřetelem k výše uvedenému nelze výhrady obviněného stran výroku o trestu podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný důvod dovolání. K tomu lze pouze na okraj poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu vyměřený v rámci trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
26. Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci došel k závěru, že námitky obviněného nelze podřadit pod žádný ze zákonných důvodů, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
27. K podnětu obviněného učiněnému v dovolání, aby předseda senátu Okresního soudu v Šumperku podal Nejvyššímu soudu návrh na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že žádný takový návrh mu podán nebyl, přičemž ani sám neshledal důvod postupovat podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu