ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1344.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1344/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 18. ledna 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 6 To 249/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 8 T 34/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 8 T 34/2015, byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný se trestných činů dopustil tím, že dne 20. 12. 2014 v době mezi 02:15 a 02:30 hodin v Č. T., okres K., na ul. S. T., v prostoru baru B., v době konání veřejné taneční zábavy za přítomnosti nejméně 10 dalších osob, po předchozí slovní rozepři udeřil za použití silnostěnné odlivky na whisky držené v ruce K. P. do hlavy v oblasti čela, čímž mu způsobil poranění v podobě čtyř řezných ran délek 4 cm a tří menších řezných ranek na čele vlevo v hloubi s krvácející cévou, tříštivé zlomeniny čelní kosti vlevo s vpáčením kostních úlomků a skla do lební dutiny s pneumocephalem a krevní podlitinou v rozsahu levostranných očních víček, tato si vyžádala lékařské ošetření, opakovaný operační zásah a léčbu do 5 týdnů.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 6 To 249/2016, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť soud II. stupně zamítl jeho odvolání, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s jeho odvolacími námitkami. Ty podle něj směřovaly proti skutkovým zjištěním soudu I. stupně, které však podle obviněného neodpovídají požadavkům §2 odst. 6 tr. ř. Uvedl, že v odvolání vyložil proč má za to, že hodnocení provedených důkazů za strany nalézacího soudu je nesprávné, resp. v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný zdůraznil, že má právo na to, aby byly nedostatky ve skutkových závěrech soudu I. stupně korigovány v rámci řízení před odvolacím soudem, což se však v jeho případě nestalo, když odvolací soud bez bližšího odůvodnění, v rozporu s požadavky §134 tr. ř. konstatoval, že „ přejímá argumentaci okresního soudu “ s tím, že v hodnocení důkazů okresním soudem neshledal žádné logické rozpory či nedostatky ani neúplnost. Ke konkrétním výhradám uvedeným v odvolání se podle obviněného konkrétně nevyjádřil, pouze konstatoval, že „ odvolání obžalovaného je pouze rozdílným hodnocením důkazů oproti hodnocení okresního soudu “. Takovým postupem podle obviněného došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. S ohledem na důkazy provedené soudem I. stupně trvá obviněný na tom, že skutková zjištění těmto provedeným důkazům neodpovídají. Rozhodnutí nalézacího soudu je tak podle obviněného postiženo vadou, jak namítal ve svém odvolání, kterou však odvolací soud neodstranil.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu II. stupně a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se ohledem na obsah dovolání a rozhodnutí soudů k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se domnívá, že v řízení u soudu I. stupně byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že obviněný v mimořádném opravném prostředku, dovolání, neuvedl jedinou konkrétní námitku, kterou by podložil uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí [v tomto případě nalézacího soudu – s ohledem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný namítá způsob rozhodnutí odvolacího soudu o jeho odvolání a obsah odůvodnění jeho rozhodnutí. Má za to, že se odvolací soud dostatečně nezabýval jeho námitkami uvedenými v odvolání, nesouhlasí s tím, že se odvolací soud ztotožnil s argumentací a závěry soudu I. stupně, které obviněný považuje obecně za chybné, resp. má za to, že skutková zjištění nalézacího soudu neodpovídají provedeným důkazům.
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Obviněný obecně sice v souladu s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž ale pouze odcitoval zákonné znění tohoto dovolacího důvodu. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, resp. kterým byl uznán vinným. Konkrétní námitka obviněného, že skutková zjištění nalézacího soudu neodpovídají provedeným důkazům, je založena na tvrzení zpochybňujícím nikoliv hmotně právní posouzení soudy zjištěného skutku, ale zejména procesní postup soudů při hodnocení důkazů.
K části uplatněného dovolání, v níž obviněný jen formálně odkazoval na obsah dříve v téže věci podaného odvolání, je nutné jen připomenout, že odvolací soud tyto námitky rovněž nemohl akceptovat, protože dovolatel se nemůže úspěšně v dovolání opírat o odkaz na skutečnosti obsažené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících fázích řízení, a to ani v závěrečných řečech učiněných před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, seš. 69, pod č. T-1325, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1192/2008, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1189/2011, či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1467/2011). V daných souvislostech je argumentace spočívající pouze v odkazu na jiná dříve učiněná podání jen formalistickým přístupem vůči orgánu veřejné moci, a proto ji není možné objektivně akceptovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/2005, uveřejněný pod č. 95 ve sv. 41 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Na základě takto obecně uvedených hledisek Nejvyšší soud zkoumal obsah podaného dovolání a shledal, že dovolání bylo podáno mimo rámec vytýčený důvody dovolání. Lze jen připomenout, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní (existenci takového rozporu ostatně ani obviněný výslovně nenamítal). Obviněný se domnívá, že odvolací soud se dostatečně nezabýval jeho námitkami a postupoval nesprávně, když se se závěry nalézacího soudu ztotožnil. Obviněný také nesouhlasí se způsobem argumentace soudu II. stupně v odůvodnění rozhodnutí, k čemuž Nejvyšší soud konstatuje, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily.
Z postupu nalézacího soudu je zřejmé, že ve věci provedl poměrně rozsáhlé dokazování, vyslechl řadu svědků, kteří se k incidentu mohli vyjádřit, provedl listinné důkazy, všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Jak ostatně potvrdil k námitkám obviněného uplatněným v odvolání také odvolací soud, který se se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem ztotožnil a dostatečně své rozhodnutí odůvodnil. K tomu lze také uvést, že pokud se odvolací soud zcela ztotožní s argumentací soudu I. stupně ohledně hodnocení důkazů, není nutné, aby k námitkám obviněného znovu opakoval tytéž argumenty a postačí na odůvodnění soudu I. stupně odkázat. Závěry nalézacího soudu o průběhu skutkového děje popsaného ve výroku o vině, mají svůj podklad zejména ve výpovědi poškozeného K. P. a ve výpovědi svědka M. J., kteří průběh incidentu v baru popisují zcela shodně, kdy těsně za sebou postupovali chodbou směrem na parket, první postupoval M. J., oba zaznamenali přítomnost dvou neznámých mužů (dalšího muže viděli stát opodál), z nichž jeden (P. Č.) žďuchl do M. J., poškozený se chtěl M. J. zastat, přičemž dostal od druhého muže obrovskou ránu do hlavy, na základě které spadl na zem a cítil, že krvácí. Poškozený i svědek M. J. přitom shodně označili P. Č. jako muže, který první strčil do svědka M. J. Svědek M. J. pak přímo označil obviněného M. M. jako muže, který vzápětí skleničkou udeřil poškozeného do hlavy, v důsledku čehož tento upadl na zem a začal krvácet. Soudy nezjistily žádnou skutečnost, která by zpochybňovala věrohodnost výpovědí poškozeného a svědka M. J. Shledaly, že jsou jejich výpovědi podepřeny dalšími ve věci provedenými důkazy. Svědeckými výpověďmi byla potvrzena přítomnost všech čtyř účastníků potyčky v baru předmětného dne. Svědek M. M. ve své výpovědi uvedl, že zaznamenal přítomnost obviněného, P. Č. a kamaráda poškozeného (M. J.) poblíž ležícího poškozeného. Uvedl také, že z místa, kde ležel poškozený, nejprve odešel obviněný s P. Č. Tento svědek (shodně s výpověďmi poškozeného a svědka M. J.) tak potvrdil účast 4 osob na incidentu, což je evidentně v rozporu s výpovědí obviněného, který popisuje, že z místa u baru kde seděl, viděl v chodbě stát dva muže, kolem nichž procházel další muž, do něhož jeden z těch dvou mužů začal strkat. Obviněný popisuje průběh tak, že on incident tří mužů zpočátku jen sledoval a nakonec byl i sám bezdůvodně napaden, když se šel na konflikt podívat. Rozporná je rovněž výpověď svědka P. Č., který popřel účast na incidentu, vypovídal, že venku telefonoval s přítelkyní, a když se vrátil do baru, poškozený již ležel zraněný na zemi. Z výpovědi svědkyně T. M. však vyplývá, že když s P. Č. telefonicky hovořila, již se zmínil o nějakém incidentu. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl (str. 8, 9 rozhodnutí), z jakých důvodů uvěřil výpovědím poškozeného a svědka M. J. a proč považoval obhajobu obviněného za vyvrácenou. Nejvyšší soud nemá důvod na závěrech soudů cokoli měnit. Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek nepozbylo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Ze souhrnu všech řádně provedených a zhodnocených důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněného.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu podle §265b tr. ř. a nebyl ve věci shledán ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Pokud nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu