ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1224.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1224/2017-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2017 o dovolání obviněného V. R. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 4 To 95/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 127/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. R. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný V. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 1 T 127/2016, uznán vinným, že
dne 21. 9. 2016 v době kolem 13:21 hodin v B. na ulici B. ve 4. patře domu vnikl do bytu, který obývá nájemnice poškozená V. D. (dále převážně jen „poškozená“) , tím způsobem, že nejprve nepravdivě tvrdil poškozené, že je z elektrárny a jde opisovat stav elektroměru, a když mu poškozená přes dveře sdělila, že neotevře, neboť elektroměr je umístěn v přízemí domu, následně za využití služeb zámečníka jménem P. M. T., kterého vzal od počátku s sebou, rozlomil a poté vyměnil vložku zámku předních vstupních dveří do bytu, které byly zvenku uzavřeny na tzv. kouli, a snažil se otevřít i vnitřní vstupní dveře do bytu, které poškozená ze strachu bezprostředně předtím uzamkla, kdy lomcoval s klikou a kopal do dveří, a tedy neoprávněně vnikl a vstoupil do prostoru obydlí poškozené vymezeného vnějšími a vnitřními vstupními dveřmi, a takto činil přesto, že věděl, že poškozená tento byt obývá a opakovaně se soudně domáhá změny právního stavu ve vlastnictví tohoto bytu, a věděl, že ve prospěch poškozené bylo Městským soudem v Brně vydáno pravomocné předběžné opatření v podobě usnesení č. j. 30 C 134/2016-43, neboť poškozená jako žalobkyně podala dne 16. 5. 2016 žalobu o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví, a svým jednáním také způsobil poškozené V. D. hmotnou škodu ve výši 950 Kč coby náklady nutné k demontáži a montáži nového bezpečnostního zámku FAB.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a uložil mu podle §178 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozené V. D., bytem B., B., škodu ve výši 950 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal jmenovanou poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 4 To 95/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a o náhradě nemajetkové újmy. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že poškozenou V. D., bytem B., B., odkázal s jejím nárokem na náhradu škody a s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Staňka podal proti němu a rovněž proti rozsudku soudu prvního stupně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu dovolatel především vytkl soudu druhého stupně, že se důsledně nezabýval důvody odvolání a svoje rozhodnutí v podstatě pojal jako obhajobu závěrů soudu prvního stupně, neboť pouze formálně zopakoval obsah hlavních odvolacích námitek a pak se již věnoval zopakování skutkových a právních závěrů nalézacího soudu s konstatováním, že tento soud všechny jeho námitky již vyřešil.
6. V dalším textu svého obsáhlého podání pak obviněný tyto odvolací výhrady rozvedl, když konkretizoval, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadl skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Předně tomuto soudu vytkl, že učinil závěry o jeho vině na podkladě neúplného a nesprávného zhodnocení výsledků dokazování, když nerespektoval hlediska daná ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., v důsledku čehož se pak jeho závěry dostaly do extrémního rozporu s principy formální logiky a pak i jeho právní závěry jsou chybné. Dále vyslovil přesvědčení o porušení zásady „ultima ratio“ nalézacím soudem, jenž si jednak zcela chybně vyložil právní stav bytu a z toho plynoucí oprávnění poškozené v bytě bydlet, a jednak chybně zhodnotil výpovědi svědků, když se blíže nezabýval hodnocením věrohodnosti jejich tvrzení; od toho se pak odvíjelo řešení otázek, zda byl, či nebyl oprávněn do bytu vstoupit, zda vůbec do bytu vstoupil, jaká je společenská škodlivost jeho jednání, pokud do bytu vstoupil, případně že jednal v omylu, že byl oprávněn do bytu vstoupit, ač nebyl, a pak by podle citované zásady trestněprávní represe jistě nebyla namístě, a mohlo by se jednat toliko o přestupek. Vyjádřil přesvědčení, že daný skutek nepřekročil hranice trestní odpovědnosti, neboť do předmětného bytu šel na základě zmocnění vlastnice bytu O. K. a jejích informací, že poškozená nehradí nájemné, nekomunikuje, není oprávněnou nájemkyní bytu a měla se již vystěhovat, jak vyplývalo z rozsudků, které mu ukázala, s nimiž se však blíže neseznámil; uvedené informace byly zásadní z hlediska posouzení subjektivní stránky žalovaného přečinu. Namítl, že soud prvního stupně se rovněž nevypořádal s otázkou, zda poškozená byla oprávněnou uživatelkou bytu, již měl řešit jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř., a v této souvislosti poznamenal, že již dvakrát byl za neoprávněný vstup do bytu souzen, a proto v posuzovaném případě postupoval zvlášť obezřetně. Dodal, že do bytu šel podle nové nájemní smlouvy s nájemci L. K. a T. P., o nichž byl přesvědčen, že jsou jedinými oprávněnými uživateli bytu, a zámek vnějších dveří nechal vyměnit jen a jen na jejich výslovnou žádost. Vyjádřil rovněž podiv nad tím, proč za situace, kdy jeho jednání bylo posouzeno jako protiprávní, nebyla podána obžaloba rovněž na jmenované nové nájemce, kteří byli ještě aktivnější než on. K problematice oprávněnosti užívání bytu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 50/2004, a vyslovil přesvědčení, že v popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a ani v jeho odůvodnění nejsou obsažena skutková zjištění, z nichž by vyplývalo, že poškozená je skutečně oprávněnou osobou, jak vyžaduje skutková podstata předmětného přečinu. Ve vztahu k zásadě „ultima ratio“, jejíž porušení soudu prvního stupně vytýkal, citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 283/2013, a dále z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/2013.
7. Následně dovolatel poukázal na další část svých odvolacích námitek, jež se týkala skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Tvrdil, že není pravdou, že by se představil jako zaměstnanec elektrárny, že by kopal do dveří nebo lomcoval klikou. Zdůraznil, že jeho obhajobu potvrdili i svědci, avšak soud prvního stupně jejich výpovědi bagatelizoval s tím, že jsou nevěrohodné, přičemž současně odmítl výslechy policistů, kteří na místě zasahovali, a poškozené naopak uvěřil vše, co vypověděla; vytkl rovněž to, že soudy obou stupňů zcela pominuly provést důkaz DVD s nahrávkou (opomenutý důkaz), jenž předložil a z něhož mohly zjistit skutečný průběh skutkového děje. Prokázaný skutkový děj totiž vzbuzuje značné pochyby o tom, zda stupeň společenské škodlivosti je vyšší než nepatrný.
8. Obviněný pak zásadně nesouhlasil ani s posouzením věci odvolacím soudem, jenž nepochopil smysl jeho odvolání a v podstatě se ztotožnil se všemi závěry soudu nalézacího, považoval jím navržené dokazování za nadbytečné a označil skutkové a právní závěry tohoto soudu za správné a přesvědčivé. Soud druhého stupně svým chybným postupem porušil i jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a jeho rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (k tomu citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 958/2010).
9. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1 a 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu druhého stupně včetně rozhodnutí jemu předcházejících, a aby v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil názor, že jsou splněny podmínky pro odklad výkonu rozhodnutí, a proto navrhl, aby předseda senátu postupoval podle §265h odst. 3 tr. ř. a předložil spisy s návrhem na odložení (případně přerušení) výkonu rozhodnutí Nejvyššímu soudu za účelem rozhodnutí o tomto návrhu.
10. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření předně uvedl, že dovolatel ve svém podání opakuje obhajobu, kterou uplatnil v řízení před nalézacím i odvolacím soudem, a podstatná část dovolání je kopií textu odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně; k této argumentaci se proto již vyjádřil odvolací soud na stranách 4 až 6 svého rozsudku, a to způsobem zcela přesvědčivým.
11. Dále státní zástupce poukázal na to, že obviněný uplatnil poněkud nesourodou skupinu námitek, když na jedné straně popírá, že by se vůbec žalovaného skutku dopustil (uvádí, že jednal v omylu), avšak na straně druhé se domáhá užití zásady ultima ratio, tedy zásady uplatňované v případě naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu. Vyslovil názor, že soudy dostatečně vyvrátily jeho obhajobu, že nebyla dána subjektivní stránka posuzovaného přečinu, přičemž odkázal na soudy učiněná skutková zjištění, že společnost Cascada, s. r. o., nemá jednatele a její společník má sídlo na Seychelských ostrovech, na rozpory a nelogičnosti v jednání a výpovědích nových nájemců, kteří předmětný byt předtím nikdy neviděli a nebyli schopni vysvětlit, proč od daného dne chtěli bydlet v B., a rovněž na to, že poškozená patrně byla o užívací právo k bytu nezákonně připravena (jak vyplývá ze skutečností z vedené občanskoprávní věci). Zdůraznil, že v dané trestní věci občanskoprávní věc zdaleka nepostoupila až k rozhodnutí civilního soudu o vyklizení, a soud nerozhodl ani o meritu věci, a tudíž vše nasvědčuje tomu, že celá akce byla nepovolenou svépomocí, a zejména, že této skutečnosti si musel být se svými zkušenostmi (byl již dvakrát souzen „za neoprávněný vstup do bytu“) vědom i sám dovolatel. Podstatným však je, že v této části dovolání se jedná o námitky proti skutkovým zjištěním, které mohou obviněným tvrzený dovolací důvod založit jen v případě extrémního rozporu těchto zjištění s provedeným dokazováním, o němž sice dovolatel hovoří, aniž však uvádí, který konkrétní důkaz byl hodnocen bez jakéhokoliv racionálního logického základu; namísto toho předkládá vlastní verzi skutkových zjištění, ovšem verzi natolik nepravděpodobnou, že nemohla ani zpochybnit, natož vyvrátit verzi, které uvěřily soudy obou stupňů. Za nepravděpodobné pak státní zástupce označil zejména tvrzení obviněného, podle něhož po opakované zkušenosti s trestním stíháním za porušování domovní svobody počne vnikat do bytu jménem zcela nedůvěryhodné společnosti, aniž by se blíže seznámil s obsahem rozsudků blíže objasňujících vztah poškozené k předmětnému bytu, navíc se dvěma fyzicky velmi zdatnými muži z P., kteří nebyli ochotni či schopni odpovědět na otázku, proč si pronajali jim dosud neznámý a navíc i obsazený byt v B.
12. Státní zástupce vyslovil názor, že deklarovanému dovolacímu důvodu by mohla odpovídat námitka dovolatele, že soud porušil zásadu ultima ratio. K této otázce odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu s tím, že z citovaných názorů z jednotlivých rozhodnutí lze učinit závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, kdy okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. Vyjádřil přesvědčení, že čin dovolatele, jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu, však žádné takové výjimečné znaky nemá, neboť se jedná o běžné porušení domovní svobody oprávněného uživatele bytu, a proto právní posouzení daného skutku je správné. V této části tudíž dovolání označil za zjevně neopodstatněné (když ostatní jeho námitky, jimiž brojí pouze proti učiněným skutkovým zjištěním, tvrzenému důvodu dovolání neodpovídají). Jen na okraj dodal, že obviněný se ve svém podání vůbec nezabývá otázkou, zda vniknutím za první dveře předmětný čin dokonal, či zda se jednalo o pouhý pokus; vzhledem k tomu jen stručně poukázal na to, že již překonáním prvních neprosklených dveří byla nepochybně narušena „vnější obálka“ bytu zaručující bydlícím osobám pocit bezpečí a soukromí, neboť další dveře byly již prosklené, a považoval proto posuzovaný čin za dokonaný.
13. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
14. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 21. 9. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
17. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
18. Z tohoto pohledu je zřejmé, že většina námitek, jež obviněný ve svém dovolání (a též již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, když považoval za potřebné je v dovolání zopakovat vzhledem k tomu, že odvolací soud se jimi nezabýval, pouze je formálně v odůvodnění svého rozhodnutí citoval, aby následně konstatoval, že soud prvního stupně je již vyřešil a jeho skutkové i právní závěry jsou správné) uplatnil, nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Jednalo se jednak o jeho výhrady k úplnosti dokazování a správnosti hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí svědků, soudem prvního stupně, jemuž vytkl, že nerespektoval ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a ke správnosti skutkových zjištění, jež tento soud na jeho podkladě učinil, především těch, z nichž vyplývalo, že poškozená byla oprávněnou uživatelkou předmětného bytu. Takovými námitkami primárně napadal správnost procesního postupu a učiněných skutkových zjištění jak soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu, a domáhal se jejich změny ve svůj prospěch, přičemž současně předkládal vlastní verzi skutkového děje, když tvrdil, že není pravdou, že by se představil jako zaměstnanec elektrárny, že by kopal do dveří a lomcoval klikou, a setrvával dále na tvrzení, že v dané věci jednal v zastoupení společnosti CASCADA, s. r. o., a na základě zmocnění vyplývajícího z mandátní smlouvy uzavřené s vlastnicí bytu O. K., za jediné oprávněné uživatele bytu považoval nové nájemce L. K. a T. P. a zámek vnějších dveří bytu nechal vyměnit pouze na jejich výslovnou žádost; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku (včetně jeho subjektivní stránky) jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Uvedenou argumentaci obviněného však pod jím tvrzený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit.
19. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožnil s výstižným vyjádřením státního zástupce, což mu umožňuje, aby na toto vyjádření (již z důvodů procesní ekonomie) z podstatné části odkázal. Stačí jen připomenout, že dovolací soud je při svém rozhodování vázán skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, k nimž došly na základě procesu dokazování.
20. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť dovolatel se omezil v podstatě pouze na kritiku úplnosti provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů a extrémní rozpor toliko nekonkrétně zmínil v návaznosti na vytknuté porušení ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. , aniž však uvedl, který důkaz byl hodnocen bez jakéhokoliv racionálního a logického základu, a jeho existenci dovozoval v důsledku vlastního hodnocení provedených důkazů na základě svého přesvědčení s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Nadto je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení ze strany obou soudů nižších instancí, když soud nalézací při provádění a oba soudy při hodnocení důkazů postupovaly precizně, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., čímž dospěly ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Takto zjištěný skutek následně podřadily pod správnou a zákonnou skutkovou podstatu a právně jej kvalifikovaly jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
21. Nejvyšší soud již v minulosti v celé řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují takové vady, které by bylo nutno v dovolacím řízení napravovat. Ke stejným závěrům dospěl i Ústavní soud (srov. například jeho rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09 a I ÚS 1601/07 aj.). V návaznosti na to je třeba uvést, že v rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou řádně a podrobně zdůvodněny závěry, které oba soudy nižších instancí učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům (srov. zejména strany 6 až 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 4 až 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
22. Jak již shora zmínil státní zástupce ve svém vyjádření, z dovolací argumentace obviněného je relevantním dovolacím důvodem pouze námitka, že posuzovaný skutek nepřekročil hranice trestní odpovědnosti, a že tudíž soud prvního stupně porušil zásadu ultima ratio.
23. Nejvyšší soud se s takovým názorem státního zástupce ztotožnil. Stejně jako on současně takovou námitku, jejímž prostřednictvím dovolatel brojil proti právnímu posouzení daného skutku jako trestného činu a z toho vyplývající trestněprávní odpovědnosti a trestněprávním důsledkům, neshledal opodstatněnou; a protože se i v další části ztotožnil s jeho přiléhavou argumentací, považuje za potřebné zmínit či zdůraznit jen následující skutečnosti.
24. Podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku se přečinu porušování domovní svobody dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, užije-li při činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí .
25. Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda zaručená v článku 12 Listiny základních práv a svobod. Chráněna je domovní svoboda (svoboda obydlí) jak vlastníka, tak uživatele domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Obydlím se ve smyslu §133 tr. zákoníku rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Chráněn je jakýkoli oprávněný uživatel, zejména nájemce domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, tedy nejen vlastník, a to proti komukoli, tedy i proti vlastníkovi. Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležejícího, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí je jakákoli zábrana proti vniknutí do obydlí, zejména zamčené dveře, plot, zábradlí balkonu, mříže, ale i okno přístupné jen s použitím žebříku (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1775 až 1777).
26. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný (zkráceně) dne 21. 9. 2016 … vnikl do bytu, který obývá nájemnice poškozená V. D. ..., tím způsobem, že nejprve nepravdivě tvrdil poškozené, že je z elektrárny a jde opisovat stav elektroměru, a když mu poškozená přes dveře sdělila, že neotevře, neboť elektroměr je umístěn v přízemí domu, následně za využití služeb zámečníka jménem P. M. T. …, kterého vzal od počátku s sebou, rozlomil a poté vyměnil vložku zámku předních vstupních dveří do bytu, které byly zvenku uzavřeny na tzv. kouli, a snažil se otevřít i vnitřní vstupní dveře do bytu, které poškozená ze strachu bezprostředně předtím uzamkla, kdy lomcoval s klikou a kopal do dveří, a tedy neoprávněně vnikl a vstoupil do prostoru obydlí poškozené vymezeného vnějšími a vnitřními vstupními dveřmi, a takto činil přesto, že věděl, že poškozená tento byt obývá a opakovaně se soudně domáhá změny právního stavu ve vlastnictví tohoto bytu, a věděl, že ve prospěch poškozené bylo Městským soudem v Brně vydáno pravomocné předběžné opatření v podobě usnesení č. j. 30 C 134/2016-43, neboť poškozená jako žalobkyně podala dne 16. 5. 2016 žalobu o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví...
27. Podle takto soudy učiněných skutkových zjištění a obsahu spisového materiálu současně není pochyb o tom, že poškozená byla oprávněnou uživatelkou – nájemkyní – daného bytu (jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2013, č. j. 13 C 59/2010-115, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2014, č. j. 44 Co 248/2013-138, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2016, č. j. 30 C 134/2016-43, jímž bylo nařízeno předběžné opatření ve prospěch poškozené), do něhož obviněný vnikl za asistence zámečníka a dvou mužů (údajných nových nájemců bytu L. K. a T. P. bydlících v P., kteří však byt do té doby nikdy neviděli, nic bližšího o něm nevěděli a nedovedli ani přesvědčivě vysvětlit, proč chtěli najednou bydlet v B.) poté, co prostřednictvím zámečníka rozlomil a vyměnil vložku zámku vstupních (zamčených) dveří bytu a snažil se otevřít i jeho (rovněž zamčené) vnitřní dveře. Tohoto jednání se přitom dopustil, přestože věděl, že v té době poškozená předmětný byt obývá, a měl k dispozici veškerá soudní rozhodnutí prokazující, že poškozená byla osobou oprávněnou byt užívat (o jejichž obsah z hlediska objasnění vztahu poškozené k bytu se však blíže nezajímal, zejména ani o to, zda již byla podána žaloba o vyklizení bytu). Navíc takto jednal, ačkoliv měl již opakované zkušenosti s trestním stíháním pro porušování domovní svobody.
28. Z těchto skutečností a průběhu skutkového děje je nade vší pochybnost zřejmé, že obviněný jednal úmyslně [v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku – srov. stranu 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně] a tímto svým svémocným jednáním naplnil jak po objektivní stránce, tak i po stránce subjektivní skutkovou podstatu daného přečinu.
29. V posuzovaném případě nemůže obstát ani obhajoba obviněného odmítající posouzení skutku jako trestného činu a mířící k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
30. K tomu je třeba uvést, že tato zásada je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
31. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
32. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožnil s názorem soudu druhého stupně (srov. stranu 6 odůvodnění jeho rozsudku) a státního zástupce v jeho vyjádření, že vzhledem k okolnostem případu, průběhu skutkového děje a rovněž k subjektivní stránce daného trestného činu, tj. k úmyslné formě zavinění, jeho jednání takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě nepostačovala.
33. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
34. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v převážné části opakováním jeho obhajoby uplatněné v odvolání a již i před nalézacím soudem, a soudy obou stupňů se jí řádně zabývaly a dostatečně a přesvědčivě se s ní vypořádaly.
35. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
36. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně postupoval podle §265h odst. 3 tr. ř. a Nejvyššímu soudu předložil spisy s návrhem na odložení (případně přerušení) výkonu rozhodnutí. Předseda senátu soudu prvního stupně však takový návrh při předložení věci a spisu neučinil, a proto o něm Nejvyšší soud nerozhodoval. Jen pro úplnost lze dodat, že ani předseda senátu Nejvyššího soudu by zákonné podmínky pro takové případné rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. – už s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání – neshledal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu