ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1278.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1278/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2017 o dovolání obviněného P. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 6 To 408/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 48 T 71/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 48 T 71/2016, uznal obviněného P. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
dne 3. 12. 2014 ve Wellness Party Hotelu v B., okres Z., byl jako provozní ředitel provozovny zastupující spol. AMASCO, s. r. o., seznámen se závěry epidemiologického šetření zaměstnanců Krajské hygienické stanice Zlínského kraje se sídlem ve Zlíně a byl jimi upozorněn na masívní kontaminaci společných rozvodů vody bakterií Legionella pneumophilia a bylo mu vysvětleno onemocnění legionelózou a rizikové faktory včetně všech možných důsledků s touto nemocí spojených, kdy téhož dne bylo i vydáno rozhodnutí o nařízení protiepidemického opatření obsahující mj. zákaz používání studené pitné a teplé vody v celé ubytovací části hotelu, dne 10. 12. 2014 byl rovněž seznámen s tím, že pitná voda dodávaná do objektu hotelu je fekálně znečištěna a kontaminována intestinálními enterokoky a bakterií Escherichia coli, nerespektoval rozhodnutí Krajské hygienické stanice Zlínského kraje se sídlem ve Zlíně vyhlášené dne 3. 12. 2014, sp. zn. S-KHSZL 26035/2014/1.13/EPID/ZL/TKA, hotel neuzavřel a nadále ho plně bez jakýchkoliv upozornění a omezení provozoval, přičemž v období od 3. 12. 2014 do 11. 2. 2015, kdy byla v platnosti protiepidemická nařízení, ubytoval v hotelu 36 osob s možností využití sauny, bazénu a restaurace hotelu, dne 31. 12. 2014 legionářskou nemocí, tzv. legionelózou, onemocněl poškozený J. M., protože byl v hotelu ubytován od 26. 12. 2014 do 28. 12. 2014, kdy léčba tohoto onemocnění si vyžádala dlouhodobou hospitalizaci poškozeného od 7. 1. 2015 do 30. 4. 2015 na Jednotce intenzivní péče a Anesteziologicko-resuscitačním oddělení Nemocnice P., o. z. Středomoravské nemocniční, a. s., při které u něho byla provedena řada invazivních zákroků včetně intubace a zavedení umělé plicní ventilace a následně i tracheostomie, výživa poškozeného byla zajištěna žaludeční sondou, přičemž v průběhu léčby se vyskytly komplikace způsobené další epizodou sepse („otrava krve“, postižení více orgánů závažnou infekcí), kterou u něho vyvolala jiná bakterie (Pseudomonas aeruginosa), a to v důsledku poškození organismu předchozí těžkou formou legionářské nemoci a akutním selháním ledvin a jater, kdy jeho stav byl hodnocen jako kritický s nejasnou prognózou, léčba poškozeného doposud nebyla ukončena a bez lékařské pomoci by onemocnění nepřežil.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání padesáti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Jeremenkova 11, 703 00 Ostrava – Vítkovice, IČ: 47672234, způsobenou škodu ve výši 1 320 899 Kč, a poškozenému J. M., bytem O., P., způsobenou škodu a nemajetkovou újmu celkem ve výši 5 888 370 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, jímž napadl výroky o trestu a o náhradě škody a nemajetkové újmy, přičemž namítl jednak, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, a dále, že výše škody a nemajetkové újmy, jež mu byly uloženy nahradit poškozenému J. M. (dále jen „poškozený“), jsou nepřiměřeně vysoké a likvidační. Z těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, uložil mu trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu a stanovením zkušební doby čtyř let, a současně, aby přiznal poškozenému náhradu škody v poloviční výši a se zbytkem jeho nároku jej odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně z podnětu tohoto odvolání rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 6 To 408/2016, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy ohledně poškozeného a za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. uložil obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 54 762 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 3 952 919 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. S takovým rozhodnutím odvolacího soudu se obviněný neztotožnil, a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Štípka dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Dovolatel spatřoval nesprávnost právního posouzení skutku konkrétně v tom, že skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně právně kvalifikován jako (též) zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru namítl, že nalézací soud učinil závěr o naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu na podkladě skutkového zjištění, pro které neprovedl potřebné důkazy, neboť v hlavním líčení upustil od provedení výslechů všech 36 potencionálně ohrožených návštěvníků hotelu, kteří byli vyslechnuti v přípravném řízení, a neprovedl tento důkaz ani jinak. Vyslovil názor, že nepostačí vycházet pouze z ubytovací knihy, nýbrž je nutné všechny hotelové hosty vyslechnout, a pokud tak soud prvního stupně neučinil, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku. Současně upozornil na to, že soud druhého stupně k jeho odvolání danou právní kvalifikaci nikterak neměnil.
7. Dále obviněný konstatoval, že jemu uložený trest je sice trestem v rozmezí dané trestní sazby pro zvolenou právní kvalifikaci, nicméně při „posouzení okolnosti případu škodlivého následku a dosavadní trestněprávní zachovalosti dovolatele“ se jeví jako nepřiměřeně přísný.
8. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 6 To 408/2016, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 48 T 71/2016, zrušil a přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření předně uvedl, že námitky obviněného ohledně neprovedení navrhovaných důkazů jsou zaměřeny proti výroku o vině, a proto je třeba zabývat se jejich přípustností, neboť řádný opravný prostředek obviněný proti výroku o vině nezaměřil, a napadl jím výroky o trestu a náhradě škody. Za tohoto stavu ve věci nejsou dány procesní podmínky pro přezkoumání výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně v dovolacím řízení, protože tento výrok nebyl přezkoumáván soudem druhého stupně; odvolací soud navíc ani nebyl povinen jej přezkoumávat (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
10. Nad rámec uvedeného pak státní zástupce obecně poukázal na to, že závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede (což ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů, obdobně k tomu nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, což se také v dané věci stalo, neboť soud prvního stupně na straně 3 svého rozsudku odůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení některých důkazů. Státní zástupce dodal, že navrhované výslechy osob, které byly jednáním obviněného vydány v nebezpečí těžké újmy na zdraví, by byly nadbytečné jednak s ohledem na charakter tohoto ohrožení (tyto osoby si zjevně ohrožení infikovanou vodou nemohly být vůbec vědomy), jednak i z toho důvodu, že k trestní odpovědnosti za citovaný zločin se nevyžaduje individualizace osob, kterým hrozilo nebezpečí těžké újmy na zdraví.
11. K obviněným zpochybněné přiměřenosti uloženého trestu státní zástupce zdůraznil, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněnému byl přitom uložen přípustný druh trestu a zcela v rámci zákonné trestní sazby, přičemž takto uložený trest nelze považovat ani za jakkoli excesivní či exemplární; je třeba zohlednit zejména rozsah hrozícího následku (ohrožení téměř čtyř desítek hostů hotelu), závažnost následku skutečně způsobeného (intenzita újmy na zdraví u poškozeného J. M.) a zároveň i v pozadí stojící zištnou motivaci jeho jednání. Shrnul, že dovolatelem uplatněné námitky proti výroku o trestu obsahově tomuto, ani žádnému jinému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídají.
12. Po zvážení shora zmíněných skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného ani v tom rozsahu, v jakém je lze považovat za přípustné, obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. , a současně, aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 3. 11. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Podle §265a odst. 1 tr. ř. totiž lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští (v druhém odstavci tohoto ustanovení je pak uveden výčet rozhodnutí, jimiž se rozumí rozhodnutí ve věci samé). V této souvislosti je velmi významný mimo jiné i rozsah, v jakém soud druhého stupně napadené rozhodnutí soudu nalézacího věcně přezkoumával. Této problematice je věnován §254 tr. ř. Jeho první odstavec uvádí, že odvolací soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání , i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou v odvolání vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání .
16. V posuzovaném případě (jak již bylo zmíněno výše) se proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu odvolal pouze obviněný, a to výhradně do výroků o trestu a o náhradě škody a nemajetkové újmy . Odvolací soud tedy napadené výroky ve smyslu ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, aniž bylo nutné, aby se věcně zabýval jiným výrokem (postupem podle §254 odst. 2 tr. ř.), a pouze o nich také svým rozsudkem rozhodl.
17. Jestliže obviněný v této souvislosti poznamenal, že odvolací soud k jeho odvolání zvolenou právní kvalifikaci nikterak nezměnil, pak z výše uvedeného vyplývá, proč tak soud druhého stupně neučinil, resp. proč výrok o vině nepřezkoumával; vzhledem k rozsahu odvolání obviněného ani nebyl povinen výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně přezkoumávat.
18. S ohledem na znění §254 odst. 1 tr. ř. a hlavně §265a odst. 1 tr. ř. je tudíž zřejmé, že dovolání podané obviněným v této věci sice je přípustné [podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], ovšem jedině proti výrokům o trestu a o náhradě škody a nemajetkové újmy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
19. Pouze pro úplnost nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněného směřující proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a spočívající na tvrzení, že nalézací soud učinil závěr o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku na podkladě skutkového zjištění, pro které neprovedl potřebné důkazy, neboť v hlavním líčení upustil od provedení výslechů všech 36 potencionálně ohrožených návštěvníků hotelu, kteří byli vyslechnuti v přípravném řízení, a neprovedl tento důkaz ani jinak, jsou výhradami skutkovými, které stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezakládají ani žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř.
20. Za konkrétní přípustnou námitku lze považovat (jak uvedl též státní zástupce ve svém výstižném vyjádření) tudíž jen dovolatelovu výhradu nepřiměřeně přísného trestu, jenž mu uložil soud prvního stupně a s nímž se ztotožnil jak co do jeho výměry, tak co do způsobu jeho výkonu, rovněž soud odvolací, když v tomto směru obviněný poukazoval na okolnosti případu, škodlivý následek a svou dosavadní trestněprávní zachovalost.
21. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda taková námitka je podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014).
22. Z tohoto důvodu není zmíněná námitka podřaditelná pod obviněným zvolený dovolací důvod. Jen pro úplnost lze dodat, že takovou námitku nepřiměřenosti uloženého trestu by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští a ve výměře v rámci zákonné trestní sazby]. Navíc (jak přiléhavě uvedl též státní zástupce ve svém vyjádření) s ohledem na rozsah hrozícího následku a závažnost skutečně způsobeného následku poškozenému J. M. v důsledku jednání obviněného, nelze jemu uložený trest přitom v žádném případě považovat ani za nepřiměřený.
23. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu