ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1419.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1419/2017-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2017 o dovolání obviněného Z. T. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 10 To 59/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 47/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2016, sp. zn. 5 T 47/2016, byl obviněný Z. T. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. zákoníku uložena povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 7 527 Kč.
2. Proti označenému rozsudku prvního stupně podal obviněný odvolání, a to proti výroku o vině i trestu. Odvolání obviněného bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 10 To 59/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že v noci dne 1. 6. 2016 v době od 00:30 hod. do 4:15 hod. v přesně nezjištěné době v obci S. – Č. B., v okrese B., na levém břehu řeky Sázavy v zaparkovaném vozidle tovární značky Renault Laguna, v opilosti za účelem sexuálního vzrušení a uspokojení opakovaně zasouval předmět o průměru menším než 2 cm do pochvy nezletilé XXXXX *) , takovým způsobem, že jí způsobil poranění hymenu, poškození poševního vchodu, porušení poševní sliznice se zakrvácením a vznikem krevní sraženiny uvnitř pochvy, které bylo pro poškozenou velmi bolestivé, přičemž si byl vědom jejího věku, pro který nemohla být schopna jeho jednání chápat a dostatečným způsobem se bránit.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 5 T 47/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) a l ) tr. ř. Namítl, že měl mít obhájce již od okamžiku, kdy byl vyslýchán jako podezřelý, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, což spatřoval ve skutečnosti, že v napadeném usnesení nebyla řešena otázka zavinění, když se odvolací soud omezil pouze na to, že právní kvalifikace odpovídá skutkovým zjištěním, a nakonec také, že usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto odvolání obviněného i přesto, že pro takové rozhodnutí nebyly splněny podmínky stanovené zákonem.
5. V rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný vytkl, že měl mít obhájce již od okamžiku, kdy byl vyslýchán Policií České republiky dne 2. 5. 2016, jelikož byl orgány činnými v trestním řízení zadržen pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, u kterého je účast obhájce nutná vzhledem k §36 odst. 3 tr. ř. V této souvislosti poukázal na odůvodnění napadeného usnesení, kde odvolací soud (na str. 19) uvedl, že protokol o výpovědi Z. T. v procesním postavení podezřelého nebyl ve věci procesně použitelný a neměl být v trestním spisu založen. Odvolací soud však opominul, že právě z tohoto protokolu o výslechu podezřelého bez přítomnosti obhájce vycházejí všechny následné procesní úkony, zejména znalecké posudky a odborná vyjádření, ale též usnesení o zahájení trestního stíhání. Soudy prvního a druhého stupně se navíc nepozastavily nad tím, že se obviněný, kterému bylo následně zjištěno IQ 77, při výslechu v postavení podezřelého vyjadřoval košatě ve srovnání s tím, jak to činil později v řízení. Z těchto vad podle obviněného vyplynul stav, kdy na něj orgány činné v trestním řízení pohlížely předpojatě. Měl za to, že výše popsaným způsobem byla porušena jeho ústavní práva na právní pomoc, obhajobu a ve svém důsledku i na spravedlivý proces.
6. Nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle obviněného spočívá v nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení, a to v té části, kde měla být řešena otázka zavinění, když odvolací soud se ve svém usnesení k zavinění nevyjadřuje, pouze se omezuje na konstatování, že skutkovým zjištěním nalézacího soudu odpovídá právní kvalifikace. Logická a přesvědčivá argumentace soudů obou stupňů však chybí.
7. Obviněný uplatnil též dovolací důvod uvedený §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jelikož podle něj nebyly v řízení splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl podle jeho mínění rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. zrušit a věc tomuto soudu vrátit k novému projednání. V této souvislosti odkázal jednak na již vytýkaná procesní pochybení, jednak na zjevné nesrovnalosti, které vznikly při zjišťování skutkového stavu v hlavním líčení, ale odvolací soud se s nimi náležitě nevypořádal a zopakoval tak chybu soudu prvního stupně. Obviněný měl za to, že nelze připustit, aby se soudy omezily na konstatování, že některé důkazní prostředky nejsou již proveditelné, neboť se tak mělo stát již na samém počátku trestního řízení. Poukázal na zásady uvedené v §2 tr. ř., při jejichž dodržování by se orgány činné v trestním řízení musely zabývat tím, jak se obviněný se svou obezitou ve velmi stísněném prostoru osobního automobilu měl současně sexuálně ukájet a zároveň zavádět do genitálií nezletilé poškozené předmět o průměru 2 cm, když to podle obviněného není reálně možné, a to zejména z důvodu jeho opilosti v době spáchání trestného činu a heterosexuální orientace spíše na starší ženy, než je on sám, dále tím, jak je možné, že si svědkyně D. B. nevšimla žádného poškození zdraví nezletilé poškozené, když ji z vozidla přenášela v náručí na ubytovnu, přičemž ji držela pod zadečkem, jak je možné, že legíny, které na sobě měla poškozená a které byly na zadní části potřísněny krví, nezanechaly stopy na rukou či oblečení svědkyně D. B., tím, že zcela nepochybně traumatickým zážitkem stižená poškozená mohla několik málo hodin po domnělém útoku ze strany obviněného v přítomnosti svých nejbližších trpět přítomnost obviněného ve své bezprostřední blízkosti a neprojevit vůči němu žádné negativní emoce, tím, že z genetických stop získaných z rukou obžalovaného nevyplývá, že by přišly do kontaktu s krví či sliznicemi nezletilé poškozené, a to tím spíše za situace, kdy z fotografií rukou obviněného je patrné, že tyto nebyly nijak operovávané a nevykazují znaky jejich záměrně pečlivého čištění, aby z nich byly předestřené genetické stopy smyty, tím, jak je možné, že při sběru stop a jejich genetického zkoumání se orgány činné v trestním řízení zaměřily toliko na obviněného, ale ve vztahu k jiným osobám nepostupovaly tak pečlivě, zvláště když genetické stopy vykazují markanty více osob, tím, proč výslech nezletilé poškozené opakovaně směřoval výhradně k identifikaci obviněného navádějícími otázkami, dále tím, že biologické stopy na svršcích obviněného mohou být důsledkem kontaktu mezi nezletilou poškozenou a obviněným, které mohly vzniknout při zcela běžných nijak škodlivých aktivitách, jako je chytání ryb či hra, tím, že obviněný ze znaleckého zkoumání vychází jako osoba, která není nedůvěryhodná, nebyly prokázány sklony ke lhaní, ani lhaní samotné, a konečně tím, že spousta stop v osobním automobilu mohla vzniknout i tím, že v něm bylo hýbáno věcmi třetími osobami, například orgány činnými v trestním řízení, přičemž orgány činné v trestním řízení se nezabývaly ani tím, proč obviněný nijak nezametal stopy. Výsledky dokazování tak podle obviněného netvoří zcela logický a ničím nepřetržený řetěz nepřímých důkazů, které by směřovaly k jedinému možnému závěru, že skutek, pro který byla podána obžaloba, se skutečně stal a že jej spáchal právě obviněný. Obviněný také poukázal na skutečnost, že v usnesení odvolacího soudu nejsou uvedeny všechny důkazy, z nichž měl soud vycházet. Z uvedeného je podle obviněného zřejmé, že v řízení došlo i k vadám, ke kterým měl přihlížet jak soud prvního stupně v souladu s §181 a 226 písm. c) tr. ř., tak i soud druhého stupně podle §254 tr. ř., což se však nestalo. Rozhodnutí bylo proto nezákonné.
8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a sám obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby, případně aby zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k podanému dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) a l ) tr. ř.
12. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174, 3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ a na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. záleží v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod postihuje především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti. Současně je vhodné uvést, že podle praxe soudů citovaný dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Takovou situaci však podle přesvědčení dovolacího soudu nelze v řízení zaznamenat.
16. Úkony trestního řízení byly zahájeny pro podezření ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dne 2. 5. 2016, kdy byl také v 17:20 hodin zadržen jako podezřelý Z. T. (č. listu 7, 8) a vyslechnut v souladu s §76 odst. 3 tr. ř. (č. listu 247 až 252). Jelikož z provedeného prověřování vyšly najevo skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin právě podezřelým Z. T., bylo dne 3. 5. 2016 rozhodnuto o zahájení trestního stíhání této osoby podle §160 tr. ř., přičemž tímto se z podezřelého stal obviněný. Trestněprávní nauka i praxe soudů vycházejí z názoru, že je-li dán některý z důvodů nutné obhajoby podle §36 tr. ř. (zde důvod uvedený v §36 odst. 3 tr. ř.), nutná obhajoba začíná v přípravném řízení od zahájení trestního stíhání a až od zahájení trestního stíhání musel mít obviněný obhájce. Jinak řečeno, nutná obhajoba počíná až od zahájení trestního stíhání, což vyplývá z pojmu „obviněný“ použitého v §36 tr. ř., když od té doby se také řízení vede proti konkrétní osobě (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 443, či též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 29/2015, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1266/2010). Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněnému Z. T. byl po uplynutí stanovené lhůty ke zvolení obhájce ustanoven obhájce JUDr. Jan Camrda dne 3. 5. 2016 ve 12:45 hodin (č. listu 238). Z výše uvedených důvodů je tedy zřejmé, že obviněný obhájce v souladu s §36 odst. 3 tr. ř. měl.
17. Pokud obviněný namítal, že z procesně nepoužitelného protokolu o jeho výslechu v postavení podezřelého ze dne 2. 5. 2016 vycházejí všechny následné procesní úkony, zejména znalecké posudky, odborná vyjádření a zahájení trestního stíhání, pak je nutno podotknout, že soudy při shledání viny obviněného vycházely především z výpovědi obviněného, výpovědi svědkyně J. L., svědka A. B. a výpovědí dalších svědků, dále ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví, se specializací na dětskou gynekologii, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie se zaměřením na děti, protokolu o ohledání předmětného vozidla, expertizy z odvětví biologie a genetiky či expertizy z odvětví genetiky, přičemž tyto důkazy nikterak nevycházely z protokolu o výslechu podezřelého ze dne 2. 5. 2016 a jejich ovlivnění předmětným protokolem je těžko představitelné. Pokud byl obsah protokolu o výslechu podezřelého ze dne 2. 5. 2016 zmíněn ve znaleckých posudcích, odborných vyjádřeních či jiných procesních úkonech, které však obviněný v dovolání blíže nespecifikoval, pak tak bylo učiněno pouze při rekapitulaci celého dosavadního spisového materiálu, přičemž ze znaleckých posudků a odborných vyjádření nevyplývá žádná souvislost mezi jejich závěry a obsahem tohoto protokolu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že orgány činné v trestním řízení prošetřovaly všechny možnosti spáchání předmětného trestného činu a spolehlivě vyloučily, že by tento trestný čin spáchala jiná osoba než obviněný. Protokol o výpovědi podezřelého ze dne 2. 5. 2016, kdy vypovídal v postavení podezřelého bez přítomnosti obhájce, nebyl v trestním řízení jako důkaz použit a nebyl při hodnocení důkazů brán soudy v úvahu, což zjevně vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud správně uvedl, že obsah výpovědi Z. T. v procesním postavení osoby podezřelé nebyl procesně použitelný a neměl být v trestním spise vůbec založen (str. 19), byl-li však nadále, ač nepatřičně jeho součástí, byly si toho soudy vědomy a jako s relevantním důkazem s ním nenakládaly, nepřihlížely k němu. Námitka obviněného, že v řízení neměl obhájce, ač ho mít měl, jež by mohla založit existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tak není podložena konkrétním průběhem řízení.
18. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
21. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. poukázal na skutečnost, že odvolacímu soudu byly zjevné nesrovnalosti při zjišťování skutkového stavu v hlavním líčení, ale náležitě se s nimi nevypořádal, a dále vymezil otázky, kterými se podle jeho názoru měly v rámci skutkových zjištění zabývat orgány činné v trestním řízení a z nichž podle obviněného vyplývá nesprávnost skutkových závěrů. Ačkoliv tyto námitky nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., bylo by možné je uplatnit pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a právě v tomto smyslu se jimi Nejvyšší soud též zabýval.
22. K námitkám obviněného, kterými zpochybňuje, že se skutek stal tak, jak jej zjistily soudy nižších stupňů, je třeba zdůraznit, že obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčován řadou důkazů, např. výpovědí poškozené XXXXX *) , svědkyně J. L., svědka A. B., svědkyně D. B., svědkyně A. Z., svědka J. Š., svědka J. Š., svědka F. B., znalce klinického psychologa specializujícího se na sexuologii, ale i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví, se specializací na dětskou gynekologii (č. listu 170 až 182), znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie se zaměřením na děti (č. listu 190 až 205), protokolem o ohledání předmětného vozidla (č. listu 24 až 47), expertizou z odvětví biologie a genetiky (č. listu 109 až 118) či expertizou z odvětví genetiky (č. listu 119 až 130). Tyto důkazy vylučují verzi skutkového děje tvrzenou obviněným, zpochybnění, která ve svém dovolání uvádí, stejně jako to, že by se jednání naplňujícího trestný čin znásilnění vůči poškozené nezletilé měl dopustit někdo jiný. Je nutno odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména str. 16 a 17 rozsudku soudu prvního stupně, str. 18 až 21 usnesení odvolacího soudu). Skutečností je, že soudy opřely své rozhodnutí o vině obviněného o nepřímé důkazy, což ale v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý proces či zásadou in dubio pro reo .
23. Presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů (k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03). Také platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného tak, jak se obviněný dožaduje. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku i přes nijak jednoduchou důkazní situaci nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného zločinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
24. Pokud obviněný namítal, že odvolací soud ve svém usnesení neuvedl všechny důkazy, ze kterých měl soud vycházet, pak je nutno připomenout, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz věc Helle proti Finsku, č. 20772/92, rozsudek ze dne 19. 12. 1997, či usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16). Odvolací soud v této souvislosti na str. 20 svého usnesení odkázal na důkazy, které jsou „jednotlivě podrobně citovány a zhodnoceny“ v písemném odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a nedopustil se tak v tomto smyslu žádné vady.
25. Nejvyšší soud se konečně zabýval i významem důkazů, jež podle obviněného vyvracejí závěry soudů prvního a druhého stupně. Nelze než souhlasit, že z expertizy z oboru kriminalistika, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat a znaleckého posudku o duševním stavu obviněného, vypracovaného znalci psychiatrem a klinickým psychologem se specializací na sexuologii, jakož i výpovědí znalců v hlavním líčení vyplývá, že obviněný preferuje spíše starší ženy, než je on sám, a nemá sexuální zájem o děti. Znalci však v předmětném znaleckém posudku nevyloučili, že by z důvodu absence zájmu o děti obviněný trestný čin znásilnění nezletilé poškozené nespáchal, naopak podotkli, že motivace inkriminovaného trestného činu pravděpodobně souvisela s jeho snahou po sexuálním uspokojení a desinhibujícím vlivem alkoholu (č. listu 235). Dále obviněný poukázal na anatomické měření proporcí, především jeho rukou. Obviněný nerozvedl, co by mělo toto měření podle jeho názoru dokazovat či vyvracet. Za předpokladu, že podle obviněného anatomické měření proporcí rukou vylučuje, že by mohl zavádět do pochvy poškozené svůj prst, když prsty byly změřeny v průměru nad 2 cm, přičemž dle zjištění soudů byl do pochvy poškozené zaváděn předmět o průměru do 2 cm, je třeba odkázat na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětská gynekologie, zaměřeného na poškozenou, ve kterém znalkyně upozornila na skutečnost, že šíře prstů obviněného byly měřeny v jejich nejširším místě, přičemž z fotodokumentace rukou obviněného je zřejmé, že jeho prsty jsou v oblasti posledního článku prstu viditelně užší (č. listu 179). Sama znalkyně tedy uvedla možnost, kdy by obviněný zasouval prst do pochvy poškozené pouze částečně, a to do cca 2 cm v průměru. Pokud obviněný dále namítal, že z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetika, nevyplývá, že by se na rukou obviněného nacházely biologické stopy mající původ u poškozené, pak je nutno poukázat, že soudy neuzavřely, že obviněný zaváděl do pochvy poškozené svůj prst, avšak uzavřely, že do pochvy nezletilé poškozené zasouval nezjištěný předmět o průměru do 2 cm, kterým mohl, ale i nemusel být prst obviněného. Z uvedeného odborného vyjádření nelze tedy učinit závěr vylučující, že se obviněný jednání popsaného v tzv. skutkové větě soudu prvního stupně dopustil. Námitka, že z výslechů rodičů poškozené je patrné, že těmto nepřipadá sexuální útok obviněného na poškozenou jako představitelný, je s ohledem na velice blízký vztah rodičů poškozené a obviněného naprosto irelevantní. Další výhrada, že z fotografií z místa činu vyplývá, že obviněný by se při své váze jen těžko mohl v předmětném vozidle na zadních sedadlech hýbat, ukájet a současně jednat vůči poškozené tak, jak bylo zjištěno soudy nižších stupňů, je nevěcná, což vyplývá i z výpovědi obviněného, uvedl-li, že v předmětném vozidle na zadních sedadlech spal.
26. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
27. Z hlediska napadeného usnesení, obsahu dovolání a důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný relevantně námitku, že se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly otázkou zavinění ve vztahu ke spáchanému zločinu.
28. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spočívající v tom, že obviněný donutil jiného k pohlavnímu styku, k takovému činu zneužil jeho bezbrannosti a spáchal takový čin pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a na dítěti mladším patnácti let. Vůči naplnění zákonných znaků objektivní stránky tohoto zločinu obviněný žádnou námitku neuplatnil, dovolací soud se tedy touto otázkou nezabýval (ani mu to nepříslušelo), jen ve stručnosti shrnuje, že v tomto ohledu nezjistil žádné pochybení. Obviněný soustředil své výhrady k otázce zavinění a vytkl, že chybí logická a přesvědčivá argumentace a že závěry soudů jsou nepřezkoumatelné.
29. V těchto souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, jmenovitě pak zavinění (§15, §16 tr. zákoníku.), je sice otázkou hmotněprávního posouzení, musí však vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.).
30. V případě trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku je co do zavinění v základní skutkové podstatě třeba úmyslného zavinění. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). Ve vztahu k použití tzv. kvalifikované skutkové podstaty tohoto zločinu postačí podle §17 písm. b) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti nevědomé ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Trestný čin spáchán z nedbalosti nevědomé, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele.
31. Pokud jde o subjektivní stránku zločinu, jenž je obviněnému kladen za vinu, pak nalézací soud přiléhavě uzavřel, že je dán úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Připomněl, že donutil k pohlavním aktivitám poškozenou, ve smyslu §126 tr. zákoníku dítě, a to dítě předškolního věku, vzhledem k věku bezbranné, neschopné se účinně bránit, navíc na počátku též z důvodu spánku, a to za účelem sexuálního vzrušení a uspokojení, kdy zasouval opakovaně prst či jiný předmět o průměru 2 cm do pochvy nezletilé, což je jednání mající charakter pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží. Obviněný podle závěrů soudu znal všechny relevantní okolnosti, jednání se dopustil v prosté opilosti a charakter tohoto jednání vede závěru, že takto jednat chtěl (str. 17 rozsudku). S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil a na příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v plném rozsahu odkázal (str. 22 usnesení).
32. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudu prvního stupně v tom, že obviněný v opilosti za účelem sexuálního vzrušení a uspokojení opakovaně zasouval předmět o průměru menším než 2 cm do pochvy nezletilé XXXXX *) , takovým způsobem, že jí způsobil poranění specifikovaná ve výroku rozsudku, přičemž si byl vědom jejího věku, pro který nemohla být schopna jeho jednání chápat a dostatečným způsobem se bránit. Obviněný se přátelil s rodiči poškozené a rodinu poškozené navštěvoval, znal tudíž i věk poškozené, nebo nejméně o uvedené okolnosti vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl, věděl, jak vypadá, jak se chová, jak se vyjadřuje. Třebaže jde o jedince intelektově výrazně podprůměrného, musel vědět, že takové jednání je v rozporu nejen s hodnotami mravními, ale především že je protizákonné. Se zřetelem k jeho povaze nelze učinit jiný logický úsudek, než že šlo o jednání chtěné, a vyvodit závěr, že se ho obviněný dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
33. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem má Nejvyšší soud za to, že námitky obviněného ve vztahu k otázce zavinění nejsou opodstatněné, když právní kvalifikaci použitou soudem prvního a druhého stupně je nutné označit za přiléhavou a správnou.
34. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm a) až k) tr. ř. Obviněný konkrétně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno dílem z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. naplněn nebyl, platí totéž i z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
35. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 11. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.