ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1470.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1470/2016-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 o dovolání obviněného M. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 5 To 105/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 74/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 11. 9. 2015, sp. zn. 39 T 74/2015, uznal obviněného M. K. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
III.
1. poté, co nejprve přiměl obviněného M. W. ml. k tomu, aby se pokusil vylákat finanční prostředky na koupi motorového vozidla zn. Škoda Superb, kdy vymyslel plán trestné činnosti a zaúkoloval obviněného W. ml. k tomu, aby vyhledal osobu vhodnou pro roli bílého koně, a když vytipovaného bílého koně obviněný M. W. v podobě J. O. pod příslibem částky ve výši 20 000 Kč k účasti na trestné činnosti přesvědčil, a následně obviněný K. J. O. prostřednictvím obviněného M. W. ml. navedl, aby při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti WEBASS, s. r. o., a jeho příjem činí 29 000 Kč čistého, ačkoli všichni obvinění věděli, že J. O. není ve společnosti WEBASS, s. r. o., zaměstnán, tak dne 30. 10. 2012 v P. v ul. U V., uzavřel J. O. s Home Credit, a. s., IČ: 26978636, úvěrovou smlouvu, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěrových prostředků ve výši 311 718 Kč určených na úhradu kupní ceny vozidla tov. zn. Škody Superb, kdy úvěr byl sjednán na dobu 48 měsíců s měsíčními splátkami ve výši 10 179 Kč, když při sjednávání úvěrové smlouvy obviněný J. O. uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti WEBASS, s. r. o., a jeho příjem činí 29 000 Kč čistého, ačkoli u společnosti WEBASS, s. r. o., nikdy nepracoval a jeho příjem v té době také částky zdaleka nedosahoval, přičemž v průběhu schvalovacího procesu obviněný M. W. pracovníku úvěrové společnosti telefonicky potvrdil, že obviněný J. O. ve společnosti pracuje a jeho příjem je 29 000 Kč čistého, a dále J. O. při sjednávání úvěrové smlouvy deklaroval, že bude řádně hradit úvěrové splátky, ačkoli již od počátku neměl v úmyslu splátky hradit, neboť se s obviněným M. W. dohodli, že splátky bude hradit M. W., kdy na úhradu splátek ve výši 10 179 Kč neměl obviněný J. O. potřebné finanční prostředky, kdy rovněž J. O. a zprostředkovatel úvěru deklarovali, že před uvolněním úvěrových prostředků byla uhrazena akontace ve výši 105 000 Kč, ačkoli akontace ze strany J. O., M. W. a z jeho strany (obviněného M. K.) uhrazena nebyla a byla splacena až z poskytnutých úvěrových prostředků, přičemž bezprostředně po uzavření smlouvy obviněný J. O. vozidlo předal M. W. a I. S., vozidlo po dobu cca 14 dnů užíval I. S., kdy jej zanechal v jeho (obviněného M. K.) provozovně (World Car Prag, s. r. o.), následně vozidlo užíval obviněný M. W., čímž společnosti Home Credit, a. s., IČ: 26978636, Nové sady 996/25, Staré Brno, Brno, způsobili škodu ve výši 311 980 Kč, přičemž po odstoupení od smlouvy žádný z obviněných vozidlo poškozené Home Credit, a. s., nevydal, a toto bylo zajištěno až dne 23. 1. 2013,
2. poté, co nejprve přiměl obviněného M. W. ml. k tomu, aby se pokusil vylákat finanční prostředky také na koupi motorového vozidla zn. Škoda Roomster, kdy vymyslel plán trestné činnosti a zaúkoloval obviněného M. W. ml. k tomu, aby ještě jednou přiměl k účasti na trestné činnosti J. O., kdy obviněný M. W. znovu J. O. pod příslibem částky ve výši 10 000 Kč k účasti na trestné činnosti přesvědčil, a poté, co J. O. prostřednictvím obviněného M. W. ml. navedl, aby při sjednávání úvěrové smlouvy shodně jako v předchozím případě uvedl, že je zaměstnán od 1. 2. 2011 u společnosti WEBASS, s. r. o., a jeho příjem činí 29 000 Kč čistého, ačkoli všichni obvinění věděli, že J. O. není ve společnosti WEBASS, s. r. o., zaměstnán, tak dne 30. 10. 2012 v P. v ul. U V., uzavřel J. O. s Essox, s. r. o., IČ: 26764652, úvěrovou smlouvu, jejímž předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků v částce 150 000 Kč určených na úhradu kupní ceny vozidla tov. zn. Škoda Roomster, přičemž úvěr byl sjednán na dobu 36 měsíců a měsíční splátka úvěru ve výši 5 689 Kč včetně pojistného, když při sjednávání úvěrové smlouvy obviněný J. O. uvedl, že je zaměstnán od 1. 2. 2011 u společnosti WEBASS, s. r. o., a jeho příjem činí 29 000 Kš čistého, ačkoli u společnosti WEBASS, s. r. o., nikdy nepracoval a jeho příjem v té době také částky zdaleka nedosahoval, a dále J. O. při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl, že nemá žádného závazku, ačkoli týž den uzavřel smlouvu o úvěru se společností Home Credit, a. s., jíž se zavázal ke každoměsíčním splátkám ve výši 10 179 Kč, a rovněž deklaroval, že bude řádně hradit úvěrové splátky, ačkoli již od počátku neměl v úmyslu splátky hradit, neboť se s obviněným M. W. dohodli, že splátky bude hradit M. W., kdy na úhradu splátek neměl obviněný J. O. potřebné finanční prostředky, kdy rovněž J. O. a zprostředkovatel úvěru deklarovali, že před uvolněním úvěrových prostředků byla uhrazena akontace ve výši 30 000 Kč, ačkoli akontace ze strany J. O., M. W. ani z jeho strany (obviněného M. K.) uhrazena nebyla a byla splacena až z poskytnutých úvěrových prostředků, když ihned po uzavření smlouvy J. O. předal vozidlo M. W., který jej užíval, a následně jej předal do užívání M. W., čímž společnosti Essox, s. r. o., IČ: 26764652, se sídlem Senovážné náměstí 231/7, způsobili škodu ve výši 150 000 Kč,
VI.
1. v přesně nezjištěné době od 8. 2. 2013 do 27. 2. 2013 jménem společnosti World Car Praha, s. r. o., zažádal s odkazem na pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla tov. zn. Škoda Octavia, o vyplacení pojistného plnění z pojistné události ze dne 2. 12. 2012 za pronájem náhradního vozidla za poškozené vozidlo tov. zn. Audi A4, ačkoli věděl, že náhradní vozidlo vlastníku vozidla poškozeného v důsledku hlášené pojistné události O. Š. nebylo poskytnuto, čímž způsobil České pojišťovně, a. s., IČ: 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, škodu ve výši 8 339 Kč,
2. v přesně nezjištěný okamžik po dni 25. 3. 2013, kdy telefonicky ohlásila odděleně stíhaná M. M.– po předchozí domluvě s odděleně stíhaným L. K. a H. M.– poškozené Hasičské vzájemné pojišťovně, a. s., fiktivní pojistnou událost, ke které mělo dojít dne 14. 3. 2013 v 16:00 hod. v P. v ul. V. Ž., kde od vozidla zn. Renault Megane, které řídila H. M., měl odlétnout kámen a poškodit čelní sklo vozidla tov. zn. Mercedes Sprinter, které řídil L. K., a uplatnila tak pojistnou událost z pojistné smlouvy odpovědnosti z provozu vozidla, uzavřené mezi M. M. a pojistitelem Hasičskou vzájemnou pojišťovnou, a. s., ačkoli k pojistné události udávaným způsobem nedošlo, na základě písemného zmocnění L. K., s vědomím, že se jedná o fiktivní pojistnou událost, tedy že k pojistné události nedošlo způsobem, v čase a místě tvrzeném, ohlásil téže poškozené za poškozeného L. K. shodně jako M. M. fiktivní pojistnou událost, ke které mělo dojít dne 14. 3. 2013 v 16:00 hod. v P. v ul. V. Ž., kde od vozidla zn. Renault Megane, které řídila H. M., měl odlétnout kámen a poškodit čelní sklo vozidla tov. zn. Mercedes Sprinter, které řídil L. K., v případě vyplacení pojistného plnění by společnosti Hasičská vzájemná pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 2, Římská 45, IČ: 46973451, vznikla škoda ve výši 10 583 Kč .
2. Takto popsané jednání obviněného M. K. soud právně kvalifikoval jednak jako účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku (pod body III. 1., 2. rozsudku) a dále jako přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (pod body VI. 1., 2. rozsudku). Za to mu uložil podle §211 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 a §84 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, kdy denní sazba činí 500 Kč, celkem tedy ve výměře 250 000 Kč (dvě stě padesáti tisíc korun českých) a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců.
3. Podle §226 písm. a) tr. ř. soud obviněného M. K. zprostil obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 2 ZT 57/2013, pro skutek, že po předchozí domluvě s M. W. dne 5. 12. 2012 vědomě nepravdivě uvedl leasingovému pronajímateli NOVA leasing, a. s., že kupní cena k předmětu leasingu – vybavení lakovny – byla řádně uhrazena kupující společností WEBASS, s. r. o., ačkoli tomu tak nebylo, v důsledku čehož 7. 12. 2012 byla leasingovou společností na účet vedený UniCredit Bank, a. s., pro WEBASS, s. r. o., převedena částka 469 276 Kč , jímž měl spáchat pomoc k přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán.
4. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byli uznáni vinnými i obvinění J. O., M. W. a M. W. U obviněného J. O. soud upustil od potrestání a zbývajícím dvěma obviněným soud uložil tresty (obviněnému M. W. st. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti roků, a obviněnému M. W. ml. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s dozorem) a povinnost nahradit škodu.
5. Proti citovanému rozsudku podali obvinění M. K., M. W. a M. W. odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 5 To 105/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného M. K. jen ve výroku o uložení peněžitého trestu a trestu náhradního, a ohledně obviněných M. W. st. a M. W. ml. ve výrocích o trestech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému M. W. st. při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody uložil podle §209 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a současně mu podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. dále znovu rozhodl tak, že obviněnému M. W. ml. při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody uložil podle §209 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků, a současně mu podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
6. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Karla Volfa dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházející, tj. rozhodnutí soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. V úvodu svého podání dovolatel konstatoval svou vědomost o tom, že uplatněný dovolací důvod je určen toliko k nápravě právních vad napadeného rozhodnutí, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a jeho prostřednictvím nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Poukázal nicméně na to, že uvedené zásady je možné prolomit za situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení v rámci soudního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu; v tomto směru zmínil zejména případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, a v neposlední řadě případy, kdy soudem učiněná skutková tvrzení jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy s tím, že v určitém rozsahu tato situace nastala i v dané věci.
8. Následně obviněný rozvedl argumentaci ke skutkům popsaným pod body III. 1., 2. a VI. 1., 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. K prvně uvedenému skutku namítl, že skutková zjištění soudů nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku spáchaného ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy organizátorství. Zdůraznil, že účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu, přičemž organizátor je účastníkem, který se na spáchání trestného činu ve skupinových věcech podílí rozhodujícím způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel, a zosnování je činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti apod. Vytkl soudu prvního stupně, že se otázce jeho úmyslu jakožto účastníka na spáchání daného přečinu věnoval toliko okrajově, a soudu druhého stupně, že se s tímto postupem zcela ztotožnil, když konstatoval, že plán vymyslel, dalšího obviněného M. W. na věci zainteresoval, přesvědčil ho ke spáchání trestného činu, dal mu pokyn k vyhledání osoby vhodné pro roli bílého koně, trestnou činnost skupiny pachatelů řídil a stal se disponentem výtěžku z trestné činnosti. Namítl přitom, že ačkoli soudy učinily citované závěry s odkazem na výpovědi spoluobviněného J. O. a svědka MUDr. I. S., jež považovaly za věrohodné a přesvědčivé, z odůvodnění jejich rozhodnutí je bez jakýchkoli pochybností patrné, že je neučinily předmětem svých úvah a hodnocení, a spokojily se toliko s dílčími, selektivně učiněnými prohlášeními jmenovaných osob, jež však v žádném případě nevytvářejí pravdivý obraz skutkového stavu věci. Poukázal v tomto směru na zvukové záznamy z jednotlivých hlavních líčení, z nichž, resp. z výpovědí těchto osob vyplynuly skutečnosti týkající se jeho role v dané trestné činnosti, které postrádají obsahovou spojitost se skutkovými závěry soudů v této otázce, a vyplývá z nich, že se svým jednáním za žádných okolností na jejím zosnování nepodílel, a tedy jej nelze ztotožnit s osobou organizátora spáchání posuzovaného přečinu. Uvedl, že působil toliko jako zprostředkovatel prodeje osobního automobilu, aniž by za tuto činnost obdržel jakýkoliv prospěch, a dodal, že závěr soudů o tom, že působil jako organizátor, učiněný s ohledem na skutečnost, že převzal výtěžek z trestné činnosti, potažmo se tuto snažil zastřít částečnou úhradou dlužné částky dle směnky, neobstojí a jde o zcela nepodložené spekulace; v této souvislosti poukázal na to, že jeho opakované návrhy na doplnění dokazování výslechem vlastníků autobazaru a jejich zaměstnanců, kteří byli osobně přítomni podepisování úvěrových smluv, byly soudy odmítnuty jako nedůvodné. Vyjádřil proto přesvědčení, že shora uvedené vady v postupu soudů obou stupňů ve smyslu zjišťování skutkového stavu věci dosahují takové intenzity, že se dostávají do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
9. Ve vztahu ke skutku popsanému pod body VI. 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolatel namítl, že i v tomto případě závěry soudů obou stupňů o skutkových zjištěních jsou v rozporu s právním posouzením skutku, a neumožňují tak učinit jednoznačný závěr o tom, že spáchal přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Konkrétně k útoku pod bodem VI. 1. vytkl soudům, že učinily závěr o jeho vině zejména s odkazem na výpověď svědka O. Š., kterou hodnotily jako zcela věrohodnou a upřímnou navzdory tomu, že jednak jmenovaný svědek nejen v přípravném řízení, ale i v řízení před soudem prvního stupně opakovaně odmítal připustit, že podepsal smlouvu o nájmu dopravního prostředku, včetně prohlášení o výplatě pojistného plnění, a znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, specializace expertíza ručního písma, byl prokázán pravý opak, a dále bylo vyvráceno rovněž jeho tvrzení, že se neangažoval v komunikaci s pojišťovnou. Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný vyjádřil přesvědčení, že bylo prokázáno, že náhradní vozidlo bylo tomuto svědkovi opravdu půjčené, resp. mu půjčené mohlo být. K útoku pod bodem VI. 2. poukázal na to, že soudy učinily závěr o jeho vině na základě jeho doznání, byť podstata tohoto doznání spočívala toliko v tom, že věděl o tom, že k pojistné události tvrzené ze strany původně obviněných L. K., M. M. a H. M. nedošlo způsobem, v čase a na místě uvedeném v hlášení pojistné události, a nikoli v tom, že by se jakkoli podílel na spáchání tohoto útoku. Uzavřel proto, že spáchání citovaného útoku bylo od počátku a v plném rozsahu výlučně v režii jmenovaných původně obviněných, a to bez jakéhokoliv přičinění nebo ingerence z jeho strany.
10. Obviněný vyslovil dále názor, že shora popsaná vada v postupu soudů obou stupňů ve smyslu zjišťování skutkového stavu věci dosahuje takové intenzity, že se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Soudům obou stupňů konečně vytkl, že v potřebné míře nezkoumaly, ba ani se nevěnovaly otázce jeho zavinění, a odvolacímu soudu navíc, že nedostál své zákonné přezkumné povinnosti ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. a pochybení nalézacího soudu neodstranil.
11. V závěru svého podání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 5 To 105/2016, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 9. 2015, sp. zn. 39 T 74/2015, a všechna další rozhodnutí na citovaná rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, nebo věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
12. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k němu uvedla, že dovolatel uplatnil opět argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby a z odvolání, přičemž soud druhého stupně se jeho námitkami podrobně zabýval, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Obviněný se navíc v dovolací argumentaci zabývá prakticky výlučně otázkami skutkovými, soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy, přičemž tvrdí, že jejich hodnocení mělo vyznít výrazně v jeho prospěch, sám je vykládá jinak a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti. Ve skutečnosti tak uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, takto pojaté výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, a proto nevyhovují jím tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádnému jinému ze zákonných důvodů dovolání.
13. Státní zástupkyně konstatovala, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a tento soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko pak vyjádřil i soud odvolací, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možné bez dalšího odkázat.
14. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 21. 11. 2016). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
18. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
19. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřovaly výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování (vytýkal soudům, že učinily skutkové závěry jednak ve vztahu ke skutku pod body III. 1., 2. na podkladě výpovědí spoluobviněného J. O. a svědka MUDr. I. S., jež považovaly za věrohodné a přesvědčivé, přestože ve skutečnosti je neučinily předmětem svých řádných úvah a hodnocení a spokojily se toliko s dílčími a selektivními prohlášeními jmenovaných svědků, kdy rovněž ze zvukových záznamů z hlavních líčení, na nichž jsou zachyceny jejich výpovědi, vyplývá, že se svým jednáním na zosnování daného přečinu jako organizátor nepodílel a působil jen jako zprostředkovatel prodeje osobního automobilu, a dále ve vztahu k útoku pod bodem VI. 1. na podkladě výpovědi svědka O. Š., již také považovaly za věrohodnou a upřímnou navzdory tomu, že určitá jeho tvrzení byla provedenými důkazy vyvrácena, a k útoku pod bodem VI. 2. na základě jeho doznání, přičemž však jeho podstata nespočívala v tom, že by se jakkoli na spáchání tohoto útoku podílel, neboť naopak tvrdil, že jeho spáchání bylo od počátku a v plném rozsahu výlučně v režii původně obviněných L. K., M. M. a H. M. bez jakéhokoliv přičinění nebo ingerence z jeho strany; současně vytkl soudům, že nevyhověly jeho opakovaným návrhům na doplnění dokazování ke skutku pod body III. 1., 2. rozsudku, a to výslechem vlastníků autobazaru a jejich zaměstnanců), a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily. Současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů, předložil vlastní verzi skutkového děje a tvrdil, že vadným postupem soudů obou stupňů při zjišťování skutkového stavu věci bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces.
20. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a rovněž svou vědomost o tom, že uplatněný dovolací důvod je určen toliko k nápravě právních vad napadeného rozhodnutí, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a jeho prostřednictvím nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů), po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným (včetně jejich subjektivní stránky ve formě úmyslu), nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení (přičemž současně výslovně tvrdil, že se předmětných jednání nedopustil). Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
21. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
22. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného a vyložil, proč pro své rozhodnutí nepovažuje za potřebné provádět další důkazy obviněným navrhované (srov. zejména odůvodnění jeho rozsudku č. l. 1670 až 1679 a č. l. 1687 až 1692 spisu). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho strany 15 a 16).
23. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
24. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 1. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu