ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.295.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 295/2017-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o dovolání obviněného V. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 1 To 32/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 12/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 61 T 12/2014, uznal obviněného V. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným níže konkretizovaným jednáním, které právně kvalifikoval pod bodem 1. jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zák.“), pod bodem 2. jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., pod bodem 3. jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod bodem 4. jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a pod bodem 5. jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a jedenácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil, jak je uvedeno v rozsudku ve výroku o náhradě škody, nahradit jednotlivým poškozeným škodu v tam přesně vyčíslených částkách. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal jednu z poškozených (D. F.) se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených trestných činů dopustil pěti skutky podrobně popsanými pod body 1. až 5. výroku o vině citovaného rozsudku, přičemž každý z nich spáchal několika dílčími útoky popsanými pod jednotlivými písmeny těchto bodů.
3. Skutku uvedeného v bodě 1. rozsudku se obviněný dopustil tím, že v přesně nezjištěnou dobu dne 11. 5. 2005 ve Z., ve své kanceláři na ulici K., se záměrem zbavit svého věřitele Ing. M. S., jediného dokladu o svém existujícím závazku, vylákal od něj pod záminkou pořízení kopie a vystavení nové směnky směnku na 5 050 000 Kč, kterou svým jménem vystavil na jeho řad dne 11. 5. 2005 po přijetí částky 3 600 000 Kč na nákup blíže nespecifikované starožitnosti a která měla podle dohody znít na částku 5 500 000 Kč, s uvedenou směnkou se vzdálil do vedlejší místnosti mimo dohled poškozeného, načež se vrátil s tvrzením, že směnku ztratil nebo ji někdo odcizil, a odmítl poškozenému vystavit směnku novou, čímž mu způsobil škodu minimálně ve výši 3 600 000 Kč .
4. Skutku popsaného v bodě 2. rozsudku se obviněný dopustil tím, že (stručně shrnuto) se záměrem vylepšit svoji nepříznivou finanční situaci, která mu nedovolovala hradit ani své starší splatné závazky, v období od konce října roku 2007 do března roku 2009 s tvrzením o své dobré ekonomické situaci a s příslibem brzkého vrácení finančních prostředků vylákal půjčky od D. F. a Ing. M. S. , přes četné urgence však peníze ve sjednaném termínu ani později nevrátil, resp . pod záminkou budoucího společného podnikání v offshore společnosti vylákal finanční částku od Ing. J. B., o založení offshore společnosti však nijak neusiloval a přes četné urgence peníze nevrátil, a jmenovaným poškozeným tím způsobil škodu, přitom ve všech těchto případech použil peníze pro svoji potřebu a s vědomím, že v dohledné době nebude mít z čeho je jejich poskytovatelům vrátit, následně o to ani nijak neusiloval, a poškozeným tím způsobil škodu v celkové výši 2 293 610 Kč.
5. Skutek popsaný v bodě 3. rozsudku spočíval v tom, že obviněný (stručně shrnuto) se záměrem vylepšit svoji nepříznivou finanční situaci, která mu nedovolovala hradit ani své starší splatné závazky, v období od října roku 2009 do února roku 2010 vylákal půjčky od Ing. M. S., peníze však ve sjednaném termínu ani později nevrátil, resp. uzavřel smlouvu o půjčce od poškozených Ing. M. S., resp. uzavřel smlouvu o půjčce s RNDr. Z. S., z této půjčky však uhradil pouze dvě splátky, zbytek peněz již nevrátil, a jmenovaným poškozeným tím způsobil škodu, přitom ve všech těchto případech použil peníze pro svoji potřebu a s vědomím, že v dohledné době nebude mít z čeho je jejich poskytovatelům vrátit, následně o to ani nijak neusiloval, a poškozeným tím způsobil škodu v celkové výši 178 660 Kč.
6. Skutku uvedeného v bodě 4. rozsudku se obviněný dopustil tím, že (stručně shrnuto) se záměrem vylepšit svoji nepříznivou finanční situaci, která mu nedovolovala hradit ani své starší splatné závazky, v období od léta roku 2010 do prosince roku 2010 jednak pod záminkou výhodné investice v obchodní platformě SAXO Trader společnosti Saxo bank A/S a s příslibem úhrady předchozích půjček či s příslibem zhodnocení investice převzal peněžní prostředky od D. F., resp. MUDr. J. L. a E. S., peníze však deklarovaným způsobem neinvestoval, přes četné urgence je ani nevrátil, a dále vylákal půjčky od Ing. M. S., peníze však ve sjednaném termínu ani později nevrátil, a jmenovaným poškozeným tím způsobil škodu, a dále pod záminkou úhrady soudních poplatků v civilním řízení a s příslibem vypořádání předchozí půjčky v případě svého úspěchu v tomto sporu vylákal od Ing. J. B. půjčku, peníze však ve sjednaném termínu ani později nevrátil, a jmenovanému poškozenému tím způsobil škodu, přitom ve všech těchto případech použil peníze pro svoji potřebu a s vědomím, že v dohledné době nebude mít z čeho je jejich poskytovatelům vrátit, následně o to ani nijak neusiloval, a poškozeným tím způsobil škodu v celkové výši 1 163 429 Kč .
7. Skutek popsaný v bodě 5. rozsudku soudu prvního stupně obviněný spáchal tím, že (stručně shrnuto) se záměrem vylepšit svoji nepříznivou finanční situaci a zbavit se svých závazků, pod přísliby vylepšení jejich postavení při vymáhání pohledávek, přesvědčil své věřitele (poškozené A. P., Ing. M. S., Ing. J. B.) k přijetí či k indosaci směnek vystavených L. H., o němž věděl, že je zcela nemajetný, a to v období od května roku 2010 do května roku 2011, přitom ve všech těchto případech sledoval pouze svůj vlastní prospěch, své sliby dané věřitelům ani částečně nesplnil, naopak jednal v příkrém rozporu s jejich zájmy, a způsobil jim tím nebo hodlal způsobit škodu v celkové výši 11 120 000 Kč.
8. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 1 To 32/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
9. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Štípka proti němu podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
10. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu dovolatel především vyjádřil přesvědčení, že ze skutkových zjištění ustálených nalézacím soudem vyplývá jednoznačný závěr, že skutky, pro které byl uznán vinným, nejsou trestnými činy, přečiny ani zločiny. Upozornil na to, že v této trestní věci se jedná v pořadí již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když svým v pořadí prvním rozhodnutím, jímž předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, dal nalézacímu soudu řadu pokynů, zejména jej pak zavázal, aby dané skutky posuzoval i z hlediska zásady ultima ratio, tedy v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10; tento pokyn (kromě dalších pokynů) však soud prvního stupně nesplnil, neboť v opačném případě by posuzované skutky nemohl právně kvalifikovat jako trestné činy, přečiny a zločiny. Vyslovil proto názor, že uvedená zásada měla být v jeho trestní věci aplikována, a vytkl rovněž odvolacímu soudu, že se touto otázkou ve svém usnesení vůbec nezabýval, stejně jako se nezabýval žádnými odvolacími námitkami, a jeho rozhodnutí je v podstatě paušální, obsahující pouze obecné odkazy, takže nesplňuje ani požadavky trestního řádu na odůvodnění rozhodnutí. Takové rozhodnutí je naprosto v rozporu s hmotným i procesním trestním právem, narušuje jeho právo na spravedlivý proces, soudní ochranu i jeho právo na obhajobu, a tudíž nemůže obstát.
11. V dalším textu obviněný rozvedl svou dovolací argumentaci k použití zásady ultima ratio v dané trestní věci. Vyslovil názor, že posuzované skutky jsou ryze občanskoprávními závazkovými vztahy, a tudíž měly být řešeny v občanskoprávním řízení před civilním soudem, nikoliv v řízení trestním, což vyplývá zejména ze skutkového děje v souvislosti s půjčkami od poškozeného Ing. M. S. Poukázal jednak na to, že jmenovaný poškozený uváděl rozdílné výše částek, jež mu měl předat, a dále na – z hlediska formální logiky nevysvětlitelnou a nepochopitelnou – skutečnost, že tento neměl kromě směnky na 5 050 000 Kč žádný jiný doklad, který by potvrzoval převzetí finanční částky obviněným, a přesto neučinil na policii trestní oznámení na něj nebo neznámou osobu, když se měl od něj dovědět, že směnku ztratil, nebo ji někdo odcizil; postup poškozeného je navíc nepochopitelný i v následném období, když tento nejenže v dalších letech nepodal trestní oznámení, ale dokonce mu opětovně půjčoval další finanční částky, a nechal se přesvědčit, aby od L. H. žádal vystavení směnky na řad jeho manželky RNDr. Z. S. a aby byla indosací převedena na řad obviněného. Konstatoval, že vzhledem k tomu, jak poškozený nezodpovědně nakládal se svým majetkem, nezachoval základní opatrnost, a nedomáhal se ani ochrany svého majetku u občanskoprávního soudu, měla být právě v případech skutkových dějů jeho se týkajících aplikována zásada ultima ratio.
12. V návaznosti na zmíněné skutečnosti dovolatel vyjádřil přesvědčení, že z hlediska použití zásady ultima ratio je identická situace i u poškozené RNDr. Z. S. Podivil se nad tím, že jako manželka výše jmenovaného poškozeného, jenž přišel v roce 2005 o významnou finanční částku, jakož i o další z půjček, které mu nebyly vráceny, přesto indosovala na jeho řad směnku na částku 2 500 000 Kč; rovněž toto její jednání označil za nevysvětlitelné a nepochopitelné, neboť jestliže poškozeným manželům nevrátil půjčené peněžní prostředky v řádech milionu korun, jak tito tvrdí, pak nejenom, že s ním neměli provádět další obchodní operace, ale neměli s ním vůbec mluvit, a měli celou věc oznámit orgánům činným v trestním řízení. Shodnou dovolací námitku uplatnil též u poškozené D. F., jež mu po dobu dvou let opakovaně půjčovala peníze, aniž se zamyslela nad tím, z jakého důvodu jí nebyly vráceny předchozí půjčky v řádu statisíců korun; zejména není pochopitelné, že poté, co jím byla několikrát podvedena, přinesla mu peníze (33 150 USD, v přepočtu 585 429 Kč) od MUDr. J. L. poté, co s ním sama sepsala smlouvu o sdruženém investování. Ve vztahu k poškozenému Ing. J. B. uvedl, že nelze uvěřit jeho tvrzení, že mu nevrátil částku 1 040 000 Kč, když tento na něj indosoval směnku na jeho řad vystavenou L. H.; k tomuto poškozenému poukázal rovněž na to, že bylo jednoznačně prokázáno, že nejenom, že inicioval protizákonné jednání podezřelého P. M. vůči němu, ale dokonce, že se na tomto jednání i dále podílel a spojil se s poškozeným Ing. M. S. a svědkem L. H.
13. Obviněný zdůraznil, že dosud nebyl odsouzen, a dále, že skutky spadají do období od roku 2005 do roku 2011, takže od počátku skutkového děje uplynulo již dvanáct let a od jeho konce šest let. Vytkl soudům obou stupňů, že tuto dobu nehodnotily nijak v jeho prospěch, nezohlednily ji v rámci ukládání trestu, a uložily velmi represivní trest odnětí svobody ve výměře sedmi let a jedenácti měsíců, který je (i s ohledem na shora uvedené skutečnosti) trestem nepřiměřeným.
14. V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Dále navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
15. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření předně uvedl, že část dovolacích námitek obviněného směřujících proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se nachází zcela mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jsou nepřípustné již s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. (na čemž nic nemění ani skutečnost, že argumentační část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je snad až příliš stručná, zejména ve srovnání s prostorem, jaký tento soud věnoval reprodukci odvolacích námitek obviněného). Mimo deklarovaný dovolací důvod se nacházejí též námitky, podle kterých soud prvního stupně nesplnil pokyny obsažené v předcházejícím kasačním rozhodnutí odvolacího soudu.
16. Dále státní zástupce poukázal na to, že ačkoli dovolatel obecně namítl, že skutky, kterými byl uznán vinným, nejsou trestnými činy, nevznesl žádné konkrétní námitky, jež by se týkaly nesouladu zákonných znaků trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, resp. podle §250 tr. zák., a skutkových okolností vymezených pod jednotlivými body výroku o vině; takto obecně formulovaná námitka není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť není jeho povinností, aby z vlastní iniciativy ze všech možných hledisek přezkoumával správnost zvolené právní kvalifikace.
17. K dalším námitkám obviněného, jež se týkaly především otázky aplikace zásady ultima ratio, státní zástupce uvedl, že i v jejich případě vznikají určité pochybnosti o tom, zda se dovolatel skutečně domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe uvedené v §12 odst. 2 tr. zákoníku (tj. zda namítá, že skutky i přes existenci formálních znaků trestného činu nedosahují potřebného stupně společenské škodlivosti), nebo zda spíše poukazuje na údajnou nelogičnost a nehodnověrnost výpovědí poškozených, pokud mu půjčovali další peníze nebo s ním prováděli směnečné transakce poté, co již měli vůči němu neuhrazené pohledávky (interpretaci námitek jako polemiky s hodnověrností svědků by nasvědčovala navazující argumentace týkající se zpochybnění výpovědi RNDr. Z. S. v civilním řízení a údajného protiprávního jednání některých poškozených vůči němu). Pokud dovolatel mínil zpochybnit věrohodnost výpovědí poškozených a domáhal se jiného hodnocení svědeckých výpovědí, takové jeho námitky deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
18. Státní zástupce poukázal na to, že obviněný spatřuje důvody pro aplikaci zásady ultima ratio v podstatě v neopatrnosti a v nezodpovědném přístupu některých poškozených, kteří – zjednodušeně řečeno – se od něj nechali podvést (vesměs formou uvedení v omyl) opakovaně. K tomu zdůraznil, že ani objektivně existující možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, popř. zkušenost poškozeného s předchozím protiprávním jednáním pachatele, bez dalšího nevylučuje, aby jednání poškozeného nemohlo být ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu. O podvodné jednání jde tedy i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn podáním nepravdivých informací nebo skutečností; je samozřejmé, že pro naplnění svého podvodného úmyslu musí pachatel vynaložit větší či menší míru úsilí v závislosti na obezřetnosti poškozeného. Trestněprávní úprava neobsahuje a nikdy neobsahovala nějakou omezující podmínku v tom směru, že o trestný čin podvodu se nejedná v případě, že poškozený se mohl omylu vyvarovat. V této souvislosti odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž například v případě, že pachatel vyvolal u poškozených přesvědčení, že jim ve sjednaných lhůtách vrátí půjčené finanční prostředky, a poškození mu svěřili své peníze v přesvědčení, že pachatel bude schopen své závazky splnit, je z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin podvodu irelevantní, že poškození znali pachatelovu špatnou finanční situaci; vyjádřil přesvědčení, že tyto závěry lze přiměřeně vztáhnout i na situaci, kdy poškozený uvěří tvrzením pachatele i přesto, že by měl zachovat zvýšenou ostražitost, protože již byl pachatelem v minulosti podveden. Státní zástupce shrnul, že nelze klást přehnané požadavky na opatrnost a obezřetnost poškozených, když kladení takových přehnaných požadavků by mohlo vést k beztrestnosti řady pachatelů společensky škodlivých podvodných jednání.
19. Ve vztahu k předmětné trestní věci státní zástupce uvedl, že mnozí poškození skutečně půjčovali obviněnému další a další peníze, resp. se s ním pouštěli do problematických směnečných transakcí přesto, že již měli zkušenost s jeho dřívějším podvodným jednáním a měli vůči němu z dřívější doby neuhrazené pohledávky. Nelze však dovozovat, že by v důsledku této skutečnosti společenská škodlivost jednotlivých skutků nedosahovala škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících podvodných jednání. V tomto směru zdůraznil, že v praxi bude u velké části podvodných jednání možno dovodit určité „spoluzavinění“ ze strany poškozených, a nejsou nijak zvlášť výjimečné ani případy, kdy „schopný podvodník“ vyláká vícenásobně peníze od téže osoby. V tomto směru poukázal na zjištění nalézacího soudu v dané věci, který konstatoval jednak, že obviněný je „osobou s výrazným nadáním pro manipulativní jednání, osobou, která má výrazné schopnosti v rámci podvodného jednání, takže při jednání s obviněným bývá protistrana dlouhodobě v domnění o hodnověrnosti tvrzení obviněného a následně dlouhodobě v domnění o splnění slibů ze strany obviněného“, a dále, že jednání obviněného vůči poškozenému Ing. M. S. se vyznačovalo výraznou lstivostí. Uzavřel proto, že snížená obezřetnost, přehnaná důvěřivost a někdy snad až naivita některých poškozených není okolností, která by výrazně snižovala společenskou škodlivost jednání dovolatele, a není důvodem pro neuplatnění prostředků trestního práva k ochraně majetkových práv poškozených. Dodal, že důvody pro neuplatnění trestní represe by nebyly dány ani v případě, že někteří poškození by se snad s mnohaletým časovým odstupem od doby, kdy byli podvedeni, uchýlili k nějakým nepřípustným svémocným praktikám vůči obviněnému, jak dovolatel naznačoval.
20. K námitkám obviněného týkajícím se nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody státní zástupce uvedl, že neodpovídají nejen uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nelze je vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu určen. Současně konstatoval, že za situace, kdy dovolatel páchal trestnou činnost soustavně pod dobu šesti let, nemůže být několikaletý časový odstup od jejího ukončení okolností, kterou by bylo třeba při ukládání trestu výrazně zohledňovat. Zohlednit při ukládání trestu by bylo nutno především nepřiměřenou délku trestního řízení vyvolanou nečinností orgánů státu; takovéto průtahy však obviněný nevytýká a délku trestního řízení (cca dva roky a deset měsíců od zahájení trestního stíhání dne 30. 1. 2011 do jeho pravomocného skončení) nelze s ohledem na rozsah věci považovat za nijak nestandardní.
21. Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupce shrnul, že dovolací námitky obviněného, pokud je vůbec lze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod, jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
22. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 7. 4. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
25. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
26. Z tohoto pohledu je zřejmé, že část námitek, jež obviněný ve svém dovolání uplatnil (jak uvedl ve svém přiléhavém vyjádření státní zástupce), nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Jednalo se jednak o jeho výhrady, jimiž zpochybňoval správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, jakož i jeho náležitosti podle trestního řádu, přičemž Nejvyšší soud zde připomíná, že navíc podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Jestliže v této souvislosti dovolatel namítl rovněž porušení jeho práva na spravedlivý proces (na soudní ochranu i na obhajobu), lze v obecné rovině připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného; uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nacházejí rovněž výtky dovolatele, že soud prvního stupně nesplnil pokyny odvolacího soudu – zejména posuzovat dané skutky z hlediska zásady ultima ratio – poté, co zrušil jeho v pořadí první rozhodnutí a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
27. Stejný závěr pak Nejvyšší soud učinil rovněž ohledně námitky obviněného, že jemu uložený trest je velmi represivní a s ohledem na jím tvrzené skutečnosti je trestem zjevně nepřiměřeným. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Z tohoto důvodu není zmíněná námitka podřaditelná pod obviněným zvolený dovolací důvod. Jen pro úplnost lze dodat, že takovou námitku nepřiměřenosti uloženého trestu by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
28. Veškerá další dovolací argumentace obviněného spočívala na jeho tvrzení, že soudy obou stupňů měly v jeho trestní věci aplikovat zásadu ultima ratio, neboť skutky, jimiž byl uznán vinným, jsou ryze občanskoprávními vztahy, a proto měly být řešeny v občanskoprávním řízení před civilním soudem, nikoliv v řízení trestním.
29. Nejvyšší soud se také v tomto směru plně ztotožnil s názorem státního zástupce, že uvedená výhrada sice je relevantním dovolacím důvodem (přestože i zde s ohledem na obviněným užité formulace vznikají určité pochybnosti, zda se skutečně domáhá užití zásady subsidiarity trestní represe, či vznáší skutkové námitky, když polemizuje s provedenými důkazy, zejména poukazuje na nelogičnost nebo nehodnověrnost výpovědí poškozených), současně však je zjevně neopodstatněná. A protože se i v další části ztotožnil s výstižnou argumentací státního zástupce v jeho vyjádření, je možné, aby na toto vyjádření (již z důvodů procesní ekonomie) z podstatné části odkázal, přičemž považuje za potřebné zmínit či zdůraznit jen následující skutečnosti.
30. Trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, resp. podle §250 tr. zák. se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, resp. kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, resp. škodu uvedenou v některé z kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu.
31. U trestného činu podvodu podle citovaného zákonného ustanovení je jednáním myšleno uvedení jiného v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Následkem takového jednání je pak obohacení pachatele nebo jiné osoby a zároveň způsobení škody (minimálně nikoli nepatrné) na cizím majetku. Tyto aspekty musí být samozřejmě ve vzájemné příčinné souvislosti (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 127 a násl.). Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy (větší škodou je škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, značnou škodou je škoda ve výši nejméně 500 000 Kč, škodou velkého rozsahu je škoda ve výši nejméně 5 000 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku, resp. v §89 odst. 11 tr. zák. pro určení hranic výše škody). Uvedené znaky představují objektivní stránku daného trestného činu. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku, resp. §3 odst. 3, §4 tr. zák.), které musí zahrnovat všechny zmíněné znaky objektivní stránky.
32. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině ještě připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému; může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Pachatelem může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba. Mimo pachatele proto mohou vystupovat u podvodu další tři osoby – osoba jednající v omylu, osoba, které byla způsobena škoda – poškozený (v praxi jde často o jedinou osobu), a obohacená osoba, není-li jí pachatel (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052 až 2059).
33. Z tzv. právních vět výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně se podává, že tento soud považoval za naplněné zákonné znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spočívající v tom, že obviněný „ sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku větší (značnou) škodu “, dále podle 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že „dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu“ , a podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spočívající v tom, že „ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu“ .
34. Podle skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný se daných trestných činů dopustil jednáními, jejichž podstata spočívala v tom, že od května roku 2005 do května roku 2011 se záměrem vylepšit svoji nepříznivou finanční situaci, která mu nedovolovala hradit ani své starší splatné závazky, případně zbavit se svých závazků, či v jednom případě zbavit svého věřitele jediného dokladu o svém závazku, s tvrzením o své dobré ekonomické situaci, s příslibem brzkého vrácení finančních prostředků, pod záminkou výhodné investice či odborné pomoci při vymáhání pohledávek (ev. uměle vytvořených pohledávek), resp. pod záminkou pořízení kopie a vystavení nové směnky, vylákal peněžní půjčky od jednotlivých poškozených, prováděl s nimi směnečné transakce nebo v jednom případě vylákal od poškozeného směnku, přičemž ve všech případech použil peníze pro svou potřebu a s vědomím, že v dohledné době nebude mít z čeho je poškozeným vrátit, a následně o to ani nijak neusiloval, čímž jim způsobil škodu, nebo sledoval pouze svůj vlastní prospěch, své sliby dané poškozeným ani částečně nesplnil, naopak jednal v příkrém rozporu s jejich zájmy, a způsobil jim tím nebo hodlal způsobit škodu, resp. odmítl poškozenému vystavit novou směnku, čímž mu způsobil škodu.
35. Z uvedených skutečností vyplývá, že na podkladě provedených důkazů dospěly soudy obou stupňů k závěru, že obviněný (pachatel) uvedenými jednáními uvedl jednotlivé poškozené v omyl (osoby jednající v omylu), tito (v příčinné souvislosti s ním) učinili příslušné majetkové dispozice (půjčili mu peněžní prostředky, účastnili se směnečných transakcí), v jejichž důsledku jim vznikla škoda (osoby poškozené) a současně došlo k obohacení obviněného (pachatele). V posuzovaném případě je nade vší pochybnost zřejmé, že obviněný jednal úmyslně (srov. §4 tr. zák. a §15 tr. zákoníku).
36. Za této situace závěr obou soudů nižších instancí, že zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, naplňuje všechny znaky skutkových podstat shora citovaných trestných činů, je správný a zákonný. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se rovněž obhajobou obviněného (srov. zejména strany 42 až 55 jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a závěry se plně ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 20 až 22). Nejvyšší soud nemá, co by takovému postupu obou soudů nižších instancí mohl vytknout.
37. V posuzovaném případě však nemohla obstát ani obhajoba obviněného spočívající v tvrzení o občanskoprávním charakteru vztahů mezi ním a poškozenými mířící k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
38. V obecné rovině je třeba předně uvést, že tato zásada je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
39. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, s. 117 a 118).
40. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně (srov. stranu 55 odůvodnění jeho rozsudku) a státního zástupce, že jednání obviněného vzhledem k charakteru trestné činnosti (závažná majetková trestná činnost), době jejímu páchání (šest let) a výrazně lstivému způsobu jejího páchání (zejména vůči poškozenému Ing. M. S.) takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě rozhodně nepostačovala.
41. Jestliže se obviněný domáhal aplikace zásady subsidiarity trestní represe s poukazem na nepochopitelné, nelogické a nezodpovědné jednání poškozených Ing. M. S., RNDr. Z. S., D. F. a Ing. J. B., kteří mu opakovaně půjčovali peníze, resp. vstupovali s ním do směnečných závazkových vztahů, přestože jim nesplatil předchozí půjčky, a to po dobu několika let, nelze takové argumentaci v žádném případě přisvědčit. Uvedení v omyl se totiž může stát lstí (jíž se vyznačovalo jeho jednání zejména vůči poškozenému Ing. M. S., jak bylo zmíněno výše), ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. O podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn podáním nepravdivých informací nebo skutečností (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2053, a dále z judikatury Nejvyššího soudu usnesení ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000, a usnesení ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Svazku 1/2004 pod č. T 648). Pokud se tedy obviněný snažil tímto způsobem zbavit trestní odpovědnosti a vyhnout se trestněprávním důsledkům svého jednání, je třeba konstatovat, že snížená obezřetnost, přehnaná důvěřivost až naivita výše jmenovaných poškozených, a tudíž určitá míra jejich „spoluzavinění“ nijak nesnižuje společenskou škodlivost jeho podvodných jednání. K tomu je zapotřebí doplnit, že – jak vyplývá ze zjištění soudu prvního stupně – „obviněný je osobou s výrazným nadáním pro manipulativní jednání, osobou, která má výrazné schopnosti v rámci podvodného jednání, takže při jednání s obviněným bývá protistrana dlouhodobě v domnění o hodnověrnosti tvrzení obviněného a následně dlouhodobě v domnění o splnění slibů ze strany obviněného … jeho metody, kdy manipulativnost, lstivost a bezostyšnost tohoto jednání jsou zcela zřejmé“ (viz str. 43 jeho rozsudku).
42. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
43. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný v závěru svého dovolání rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno. Takový návrh však může učinit (srov. §265h odst. 3 tr. ř.) pouze předseda senátu soudu prvního stupně a jen o takovém návrhu je Nejvyšší soud povinen ve stanovené lhůtě rozhodnout. Z těchto důvodů lze na „návrh“ obviněného nahlížet jen jako na podnět, o němž Nejvyšší soud nemá povinnost rozhodovat. Nad rámec uvedeného lze jen dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky pro případné rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. – už s ohledem na způsob meritorního rozhodnutí o podaném dovolání – neshledal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu