ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.453.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 453/2017-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o dovolání obviněné R. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 5 To 462/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 92/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. K napadenému rozhodnutí
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 2 T 92/2016, byla obviněná R. S. uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustila skutkem popsaným tak, že
4. 6. 2016, kolem 23.00 hodin, v pravém jízdním pruhu dálnice ..., v katastru obce H., okres K. řídila ve směru na O. nepojištěné, z provozu vyřazené, osobní motorové vozidlo TOYOTA Yaris, reg. zn. ..., majitelky M. G., po předchozím požití alkoholických nápojů, když při policejní kontrole bylo opakovanými orientačními dechovými zkouškami přístrojem DRÄGER ve 23.40 hod., ve 23.42 hod. a ve 23.55 hod, v jejím dechu zjištěno 2,9 promile, 3,15 promile a 2,76 promile alkoholu, přitom vlivem jeho množství, pro které nebyla schopna vozidlo bezpečně ovládat, na přímém úseku dálnice bezdůvodně najela vpravo na nezpevněný povrch, kde narazila do směrového sloupku a ve smyku čelně narazila do středových svodidel, a to přesto, že trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 2 T 91/2015, který nabyl právní moci dne 17. 2. 2016, jí byl uložen mj. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců, a to za skutek kvalifikovaný jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za tyto přečiny byla obviněná podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dohledem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti let.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 5 To 462/2016, odvolání obviněné podané proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání, neboť odvolací soud konal veřejné zasedání v její nepřítomnosti, přestože se řádně a včas omluvila. Tím nebyl dodržen postup při zajišťování její účasti, ani nebylo respektováno jasné rozlišení mezi vyrozuměním a předvoláním k veřejnému zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. a příslušné judikatury soudů. Obviněná zdůraznila rozdíl mezi předvoláním a vyrozuměním obviněného, a konstatovala, že s ohledem na tiskopis, který ji byl k veřejným zasedáním na den 7. 11. 2016 a 30. 11. 2016 doručen, si není jista, o jaký formulář se jednalo. Na obě veřejná zasedání od odvolacího soudu obdržela formulář, „Vyrozumění o veřejném zasedání“ a v jeho obsahu bylo uvedeno, že se „…může konat ve Vaší nepřítomnosti, avšak je pro Vás důležité, aby se k němu dostavila …“. Dále obviněná poukázala na poučení ve vztahu k podkladům pro zaměstnavatele, podle něhož „ … přineste s sebou toto předvolání“. V té souvislosti obviněná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1193/2016, ve kterém se Nejvyšší soud obdobnou situací zabýval, a vyložil ji ve prospěch dovolatele. Z těchto skutečností obviněná dovodila, že jí bylo doručeno předvolání k veřejnému zasedání, a nikoliv vyrozumění, neboť když odvolací soud veřejné zasedání odročil, dával tím najevo, že účast obviněné u veřejného zasedání je nutná. Poukázala i na to, že dala výslovně najevo, že trvá na své účasti, protože se omluvila takovými důvody, které ji ani při nejlepší vůli objektivně účast na veřejném zasedání neumožňovaly. V té souvislosti zmínila judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04 (publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 45/2004) a nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/0504 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 37/2006). Zmínila, že její důvody byly závažné a soud je měl akceptovat i přesto, že se omluvila krátce před konáním veřejného zasedání. Poukázala na to, že její rodina procházela a prochází značně těžkým životním obdobím a tak byla nucena starat se o členy své rodiny, kteří vyžadovali její nepřetržitou péči (např. těžce nemocná tchýně V. T.).
5. Na základě těchto námitek obviněná shrnula, že odvolací soud postupoval nesprávně, jestliže její omluvu k veřejnému zasedání nepřijal a veřejné zasedání dne 30. 11. 2016 konal v její nepřítomnosti.
6. V závěru takto podaného dovolání obviněná navrhla, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 5 To 462/2016, podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a podle §265o odst. 1 tr. ř. ve spojení s §232 odst. 2 tr. ř. odložil na dobu 6 měsíců výkon trestu odnětí svobody v této věci jí uložený. Navíc obviněná v dovolání učinila návrh adresovaný soudu prvního stupně na odklad výkonu zmíněného trestu.
7. K takto podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž uvedl, že odvolací soud v posuzované věci nepovažoval účast dovolatelky u veřejného zasedání za nezbytnou, a proto ji o konání zasedání pouze vyrozuměl. Použil přitom formulář srozumitelně označený „Vyrozumění o veřejném zasedání“, ve kterém je jasně napsáno, že „Veřejné zasedání je možno konat ve Vaší nepřítomnosti“. Tiskopis tak považoval za nevzbuzující žádné pochybnosti. Pokud by odvolací soud chtěl obviněnou k veřejnému zasedání předvolat, použil by tiskopis značený jako „Předvolání k veřejnému zasedání“, kde je v první větě textu pod označením věci formulace „Vaše přítomnost při veřejném zasedání je nutná“. Tuto skutečnost dovozoval i z toho, že odvolací soud při konaném veřejném zasedání neprováděl žádné dokazování.
8. Za řádnou ani včasnou nepovažoval státní zástupce omluvu obviněné, ze které nevyplývají žádné konkrétní důvody, jež by jí v účasti u veřejného zasedání dne 14. 12. 2016 bránily. Tyto důvody nelze dovodit ani z listin, které obviněná předložila jako přílohu k podanému dovolání a k žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody. Setrval na tom, že obviněná byla náležitě vyrozuměna o konání veřejného zasedání o odvolání, a soud jí účast na něm umožnil. Ke srovnávanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1193/2016, státní zástupce zmínil, že nejasnosti o předvolání či vyrozumění byly v citované věci směřovány k možnosti doručit tzv. fikcí, a v důsledku toho, zda vůbec měl obviněný doručení tiskopisu vykázáno, a tudíž jestli mu byla umožněna účast u veřejného zasedání. Z uvedeného usnesení na rozdíl od nyní posuzované věci plyne, že Nejvyšší soud nevyloučil možnost konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, pokud by mu bylo předvolání řádně doručeno, byť by se tak stalo formou vyrozumění.
9. Vzhledem k těmto úvahám státní zástupce považoval dovolání obviněné za neopodstatněné a navrhl ho odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněné, z jehož strany neobdržel Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání jakoukoliv reakci.
III. K formálním náležitostem dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této dikce je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
12. V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem by bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž by byl obviněný zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
13. Podmínky, za nichž se může konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, nejsou na rozdíl od hlavního líčení stejně rigorózní, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Tento závěr vyplývá mimo jiné i z judikatury Evropského soudu pro lidská (dále „ESLP“) práva týkající se práva osobně se účastnit jednání soudu jako nezbytné součásti spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí např. ve věci Zahirovic proti Chorvatsku, stížnost č. 58590/11, nebo Kamasinski proti Rakousku, stížnost č. 9783/82, kde bylo vysloveno, že osobní účast obviněného není tak důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení. Rovněž je třeba zmínit, že v případě řízení před odvolacími soudy záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení, k čemuž se rovněž ESLP vyjádřil, a lze shrnout, je podle jeho judikatury musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. rozhodnutí ve věcech Ekbatani proti Švédsku, stížnost č. 10563/83, Monnell a Morris proti Spojenému království, stížnost č. 9562/81 a č. 9818/82 nebo Zahirovic proti Chorvatsku, č. stížnosti 58590/11). Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
14. Na základě těchto hledisek Nejvyšší soud v přezkoumávané věci poznamenává, že obviněná svými námitkami mířila proti své nepřítomnosti u veřejného zasedání konaného dne 14. 12. 2016, a je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že přítomnost osob u veřejného zasedání se v tomto případě řídí ustanovením §234 odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že tato ustanovení přítomnost obviněné při veřejném zasedání neupravují a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu §233 odst. 1 tr. ř., podle něhož předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná, což je zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné je vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp zn. III. ÚS 95/04 (U 45/34 SbNU 431)]. Za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. bylo možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněné, která se nenacházela ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody.
15. V projednávané věci je nutné poukázat na skutečnosti plynoucí z obsahu připojeného spisu, z něhož se podává, že Krajský soud v Brně z podnětu odvolání obviněné nařídil veřejné zasedání na 30. 11. 2016 (č. l. 67), aniž by výslovně uvedl, jaký vzor má být použit, zda vyrozumění či předvolání. Z dostupných informací je zřejmé, že předmětná zásilka byla dne 8. 11 2016 vložena do domovní schránky na adrese obviněné. O tom, že se obviněná dověděla, že bude dne 30. 11. konáno veřejné zasedání, není pochyb, neboť obviněná tuto skutečnost sama v dovolání nezakrývá a rovněž plyne z toho, že sama dne 30. 11. 2016 v 8.15 hod. sdělila pracovnici INFOcentra odvolacího soudu R. V., že se k veřejnému zasedání nařízenému na 30. 11. 2016 v 8.50 hod. nemůže z rodinných důvodů dostavit, jelikož odvezli její tchýni do nemocnice a nemá jí kdo hlídat děti. Uvedla i to, že se omlouvá a nesouhlasí s tím, aby se jednalo v její nepřítomnosti, a závěrem dodala, že lékařské potvrzení zašle soudu dodatečně (č. l. 68). Podle protokolu o veřejném zasedání ze dne 30. 11. 2016 v 8.50 hod. byla tato omluva obviněné, která byla přečtena, akceptována, a bylo vyhlášeno usnesení o odročení veřejného zasedání na den 14. 12. 2016 v 10.00 hod.
16. O odročeném veřejném zasedání byla obviněná opět s dostatečným časovým odstupem informována a zásilka byla dne 2. 12. 2016 v 8.40 hod. vhozena do schránky na její domovní adrese (č. l. 69). Dne 14. 12. 2016 v 9.18 hod. byla doručena do e-mailové schránky odvolacího soudu zpráva zaslaná obviněnou, ve které soudu sdělila, že se z vážných rodinných a zároveň zdravotních a psychických důvodů nebude schopna nařízeného jednání zúčastnit, že podklady s uvedením konkrétních důvodů předloží. Sdělila, že se nemohla dovolat telefonicky a velmi ji záleží na tom se k celé záležitosti vyjádřit, a že předem soudu děkuje za stanovení náhradního termínu (č. l. 70 až 71). Veřejné zasedání bylo dne 14. 12. 2016 v 10.00 hod. konáno a z protokolu o něm je zřejmé, že poté, co byla omluva obviněné přečtena, bylo vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněné (č. l. 72). V rámci tohoto veřejného zasedání nebyly prováděny žádné důkazy a poté, co byl konstatován obsah odvolání obviněné a obsah spisu, bylo vyhlášeno přezkoumávané usnesení.
17. Na podkladě takto zjištěných skutečností je třeba předeslat, že byť není z obsahu spisu, zejména ze způsobu, jímž byla obviněná o veřejném zasedání informována, jednoznačně zřejmé, jaký vzor předvolání byl pro tento účel použit, pochybnosti o tom, že se jednalo o vyrozumění, nevznikají. Podle argumentace, jíž obviněná v podaném dovolání uvedla, sama konstatovala obsah „vyrozumění“ a přesně popsala i konkrétní pasáže ze vzoru, který opakovaně od odvolacího soudu obdržela. Byť vůči němu vznáší pochybnosti, resp. se vyhrazuje k jeho textovým náležitostem, je dostatečně zřejmé, že konstatuje obsah vzoru č. 7a – „Vyrozumění o veřejném zasedání“ podle sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 18. 6. 2009, č. j. 126/2009-Org., o vydání vzorů doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení. Tento formulář se používá tehdy, není-li účast obviněného nutná. Tyto závěry lze, jak bylo zmíněno, dovodit zejména z obsahu podaného dovolání, ve kterém obviněná konkrétně uvádí, že v doručených tiskopisech bylo uvedeno, že se jedná o „vyrozumění o veřejném zasedání“ a také poučení o tom, že „veřejné zasedání se může konat ve Vaší nepřítomnosti, avšak je důležité, abyste se k němu dostavil(a)“, a dále že „ jste předvolán(a)…přineste s sebou toto předvolání a svůj občanský průkaz…ve lhůtě 3 dnů ode dne doručení tohoto předvolání…“ . Takto popsaný tiskopis koresponduje se zněním zmiňovaného vzoru č. 7a tr. ř., kterým se obviněný o konání veřejného zasedání vyrozumívá, čímž dal předseda senátu najevo, že přítomnost obviněné u veřejného zasedání není z hlediska soudu nezbytná (§233 odst. 1 věta první tr. ř. ), a tedy, že se může jednat v její nepřítomnosti [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004, s. 282 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Naopak vzor č. 8a tr. ř., tedy „Předvolání k veřejnému zasedání“, obsahuje titulek „Předvolání k veřejnému zasedání“ a mj. poučení, že „Vaše přítomnost při veřejném zasedání je nutná.“ O takový formulář se však v přezkoumávané věci nejednalo, neboť text, jejž obviněná citovala, mu neodpovídal.
18. V posuzovaném případě tak mohl odvolací soud, který obviněné na základě pokynu předsedy senátu doručoval vyrozumění o konání veřejného zasedání v obálce typu č. III. (viz č. listu 67) – tedy ji doručoval jako tzv. jinou písemnost – konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněné. Při doručování zmíněné zásilky obsahující dané vyrozumění odvolací soud dodržel ustanovení §50 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a respektoval i ustanovení §63 odst. 1 tr. ř., podle něhož platí, že nestanoví-li tento zákon jinak (viz např. §64 tr. ř.), užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení; v tomto případě jde konkrétně o již zmiňované ustanovení §50 o. s. ř. Podle §50 odst. 1 o. s. ř. nezastihne-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti. Takto bylo v přezkoumávané věci postupováno.
19. Kromě toho, že byla v této věci u obviněné dodržena pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání (a to již v případě prvního z nařízených veřejných zasedání), je nutné též zmínit, že odvolací soud mimo vyrozumění obviněné a státního zástupce žádné jiné osoby k veřejnému zasedání nevolal, a ani jiné důkazy během veřejného zasedání neprováděl. Podle jeho průběhu jen konstatoval obsah odvolání, jež obviněná sama podala, a stav věci vyplývající z obsahu spisu, který obviněná z předchozího řízení před soudem prvního stupně znala. Protože odvolání obviněné směřovalo pouze proti výroku o trestu, a v něm poukazovala na svou rodinnou situaci, nešlo o okolnosti, které by s ohledem na výsledek řízení byly pro obviněnou jakkoli překvapivé, jestliže odvolací soud s argumenty, které v odůvodnění svého usnesení uvedl, odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl. Pokud Nejvyšší soud posoudil neúčast obviněné při veřejném zasedání z hledisek zvláštních aspektů tohoto dotčeného řízení a bral do úvahy celý průběh dosavadního řízení a účast obviněné v něm, i její možnost uplatnit svou obhajobu a vyjádřit se ke všem rozhodným otázkám, nebyla v něm role odvolacího soudu rozhodující pro výsledek celého řízení, a to ani pro uložený trest, vůči němuž obviněná v odvolání brojila. Ten zůstal stejný v té výměře, jak k němu byla obviněná odsouzena soudem prvního stupně (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 33 pod č. T 972, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 23 pod č. T 517).
20. Pro neopodstatněnost námitky obviněné mělo rovněž význam to, že byť jí byla písemnost zaslána v obálce typu č. III. (viz č. l. 67 a 69), nebylo na překážku dalším závěrům Nejvyššího soudu, že z důvodu nezastižení byla zásilka obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání vložena do domovní schránky na adrese, kterou obviněná určila pro doručování a která je současně adresou jejího trvalého bydliště. Podmínky stanovené §50 odst. 1 o. s. ř. byly splněny, a na těchto závěrech nic nemění ani nesprávná úprava obálky typu III., tj. zásilky, v níž jsou tzv. jiné písemnosti poštou doručovány (viz Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 27. 9. 2011, č. j. 145/2011-OD-ST, kterou se vydávají vzory obálek pro doručování písemností soudů a státních zastupitelství, potvrzení o přijetí, vzory, výzvy a sdělení pro vyvěšení na úřední desce soudu a státního zastupitelství). Nesprávně a zcela nepřípadně jsou obálky (užívané v trestním i občanskoprávním řízení) označeny sdělením „Doporučeně do vlastních rukou. Neukládat“, ačkoliv z textu obsaženého na obou stranách obálky zjevně vyplývá, že nejde o doručování do vlastních rukou ve smyslu §64 tr. ř., ale o doručování jiných písemností ve smyslu §50 o. s. ř. Jestliže předseda senátu nařídil, aby bylo vyrozumění o veřejném zasedání doručeno jako tzv. jiná písemnost obálkou typu III. a způsobu doručování tzv. jiné písemnosti odpovídá také poučení na obálce, není žádný rozumný důvod zpochybnit relevantnost právě tohoto způsobu doručení písemnosti. Uvedené nesprávnosti obálky typu III. formální povahy, jež nemůže předseda senátu, soud a ani pošta v konkrétním případě nijak napravit, nemohou mít na platnost doručení vliv (srov. usnesení Nejvyššího soud ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1307/2013 a nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2847/14 ). Tento přístup vychází z doktríny materiálního právního státu, která je deklarována i judikaturou Ústavního soudu (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 7/2000, ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 521/06, apod.).
21. Jen pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že pokud se obviněná ve věci domáhala srovnání své věci a závěrů, k nimž došel Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1186/2011, jde o zcela jiné okolnosti, za kterých se v nepřítomnosti obviněných v neveřejném zasedání jednalo. Nesrovnatelnost je zejména v tom, že na rozdíl od nyní přezkoumávané věci nebyla obviněnému zásilka řádně doručena, kdežto v nyní napadené věci obviněná zásilku převzala, a o tom, že bude veřejné zasedání konáno, včas věděla. Ve srovnávaném řízení taková skutečnosti nenastala, což bylo důvodem pro její zrušení.
22. Nejvyšší soud ze všech výše rozvedených důvodů v právě zkoumané trestní věci shledal, že nedošlo k porušení základních práv obviněné R. S. ve smyslu výše citovaných ustanovení trestního řádu upravujících přítomnost osob při veřejném zasedání. Zejména je třeba připomenout, že odvolací soud akceptoval první omluvu obviněné z veřejného zasedání dne 30. 11. 2016, jíž avizovala telefonicky přibližně 45 minut před zahájením veřejného zahájení. Odvolací soud ji vyhověl, avšak ona svůj slib doložit důvod oznámené nepřítomnosti nesplnila (slíbila, že lékařské potvrzení soudu zašle). Odvolací soud veřejné zasedání na její žádost odročil, o čemž byla obviněná znovu vyrozuměna (viz shora bod 19). I v případě druhého veřejného zasedání se obviněná z účasti na něm omluvila necelých 45 minut před jeho nařízeným zahájením, tentokrát e-mailovou zprávou, a opět uvedla rodinné, zdravotní a psychické důvody, aniž by dodala k této omluvě jakékoliv podklady. Odvolací soud tak při opakované absenci konkrétního poznatku ze strany obviněné k důvodům, pro něž se omluvila, při splnění obecných podmínek, o konání v nepřítomnosti rozhodl, a veřejné zasedání provedl bez účasti obviněné, kde toliko kromě dosavadního průběhu řízení konstatoval obsah jejího odvolání, jež zamítl, tím ponechal stav takový, jak o něm rozhodl soud prvního stupně, čímž do poměrů vyplývající z rozsudku soudu prvního stupně obviněné nikterak nezasáhl.
23. V uvedeném postupu odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal takové zásadní vady, které by svědčily o porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, či přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004), naopak bylo možné v přístupu obviněné shledat znaky obstrukčního chování [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123), uveřejněný pod č. 293/1996 Sb.]. Přitom je třeba zdůraznit, že ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v článku 38 odst. 2 Listiny, a z práva na právní pomoc, které je upraveno v článku 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08 (N 106/53 SbNU 331)].
24. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Jelikož tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
25. S ohledem na tyto závěry, jenž Nejvyšší soud učinil, nebyl prostor pro to, aby bylo vyhověno žádosti obviněné o odklad výkonu uloženého trestu, a to mimo jiné i proto, že Okresní soud v Kroměříži na žádost, kterou mu obviněná adresovala, rozhodl usnesením ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 2 T 92/2016, tak, že podle §323 odst. 1, 2 tr. ř. obviněné výkon shora uvedeného trestu odložil na dobu šesti měsíců do 14. 6. 2017.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu