ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.478.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 478/2017-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2017 o dovolání obviněného M. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 10 To 86/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 48/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 6 T 48/2015, uznán vinným, že
1) od přesně nezjištěné doby v roce 2003 do listopadu 2007 ve svém bydlišti v obci D., okr. P., v různých prostorách rodinného domu a i jinde, opakovaně, nejméně dvakrát měsíčně, za účelem sexuálního uspokojení vyžadoval, aby ho jeho biologická dcera poškozená „KOPRETINA“*), jejíž věk znal, sexuálně uspokojovala orálními a masturbačními praktikami a od ledna 2007 s ním souložila, a když s tím nesouhlasila a chtěla odejít z místnosti nebo se bránila tím, že ho odstrkovala rukama a vzpírala se, tak její aktivní odpor překonával tím, že si ji přidržel nebo ji udeřil do obličeje, jakož i verbálními hrozbami, aby se podřídila, a tímto jednáním způsobil poškozené posttraumatickou stresovou poruchu závažného a chronického charakteru trvající jedenáct roků, která přerůstá do poruchy osobnosti,
2) nejméně od července 2012 do 22. března 2015 ve svém bydlišti v obci D., okr. P., v různých prostorách rodinného domu a i jinde – zčásti v pronajatém bytě v domě, v ul. N. P. v D., okr. P. (červenec 2012 – únor 2013), opakovaně, nejméně jedenkrát týdně, za účelem sexuálního uspokojení, vyžadoval, aby ho jeho biologická dcera poškozená „SEDMIKRÁSKA“ *), jejíž věk znal, sexuálně uspokojovala orálními a masturbačními praktikami a ještě před jejími 14. narozeninami s ním i souložila, a když to od počátku slovně odmítala, odstrkovala ho rukama a dávala si ruce na břicho a níže, tak její aktivní odpor překonával tím, že ji udeřil do obličeje, dával jí ruce pryč z intimních partií, za účelem orálního uspokojení ji chytal za hlavu a přitlačoval ji k sobě, vsouval jí pohlavní úd do úst a tlačil, až se dusila, a používal i verbální pohrůžky (včetně fyzickým násilím) směřující k tomu, aby ho poslechla, což nakonec činila – v pozdějším období se mu i podrobovala ve strachu z jeho neustálých pohrůžek, a tímto jednáním jí způsobil posttraumatickou stresovou poruchu, která u ní dosud trvá,
3) nejméně od července 2012 do 8. října 2014 ve svém bydlišti v obci D., okr. P., v prostorách rodinného domu – zčásti i v pronajatém bytě v domě, v ul. N. P. v D., okr. P. (červenec 2012 – únor 2013) digitálním fotoaparátem Olympus, model FE-120, pořídil nejméně 304 fotografií a 15 videozáznamů zachycujících detailní dráždivé snímky odhaleného přirození a těla jeho dcery poškozené „SEDMIKRÁSKY“, a prováděné sexuální praktiky a polohy sexuálních styků s ní, a v době od 30. ledna 2013 do 13. listopadu 2013 pořídil nejméně 4 fotografie zobrazující dráždivé snímky odhaleného přirození jeho biologické dcery poškozené „RŮŽE“ *), a snímky uchovával v osobním počítači typu MidiTower, výrobní číslo, pevný disk Seagate Barracuda 7200.10 80GB, modelové číslo pevného disku, výrobní číslo pevného disku 9QZ57NZT a na paměťové kartě Olympus xD-Picture Card 1GB.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), b) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) [bod 1) výroku o vině rozsudku], zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a přečin soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku [bod 2) výroku o vině rozsudku] a přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku [bod 3) výroku o vině rozsudku]. Za to mu uložil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu soud uložil též trest propadnutí věci, a to osobního počítače černé barvy ve skříni typu MidiTower, výrobní číslo, pevný disk Seagate Barracuda 7200.10 80GB, modelové číslo pevného disku ST380215, výrobní číslo pevného disku 9QZ57NZT, paměťové karty Olympus xD-Picture Card 1GB a digitálního fotoaparátu Olympus, model FE-120 stříbrné barvy. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu soud uložil rovněž ochranné ústavní sexuologické léčení. Konečně podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost nahradit poškozené „KOPRETINĚ“, bytem D., okr. P., škodu ve výši 270 000 Kč a nemajetkovou újmu v penězích ve výši 360 000 Kč, poškozené nezl. „SEDMIKRÁSCE“, bytem D., okr. P. (zastoupené opatrovníkem Městským úřadem Dobříš, odbor sociální, Mírové nám. 119, Dobříš) škodu ve výši 180 000 Kč a nemajetkovou újmu v penězích ve výši 360 000 Kč a poškozené nezl. „RŮŽE“, bytem D., okr. P. (zastoupené opatrovníkem Městským úřadem Dobříš, odbor sociální, Mírové nám. 119, Dobříš), nemajetkovou újmu v penězích ve výši 50 000 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku [v pořadí již druhému ve věci, když první rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 10 To 10/2016, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí – reagoval tak na obsah dopisu poškozené „SEDMIKRÁSKY“, v němž tato dosti zásadním, i když ne konkrétním způsobem zpochybnila své předchozí výpovědi tvrzením, že některé věci přibarvila či zveličila] podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze (rozhodoval tedy ve věci také již podruhé) rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 10 To 86/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinem soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku a v důsledku toho i v celém výroku o trestu, ve výroku o uloženém ochranném ústavním sexuologickém léčení a ve výroku, kterým byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovena povinnost nahradit poškozené nezl. „SEDMIKRÁSCE“, bytem D., okres P. (zastoupené opatrovníkem Městským úřadem Dobříš, odbor sociální, Mírové nám. 119, Dobříš) škodu ve výši 180 000 Kč a nemajetkovou újmu v penězích ve výši 360 000 Kč. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným skutkem pod bodem 2) popsaným ve své podstatě shodně jako v rozsudku soudu prvního stupně s úpravou, jak níže konkretizováno [napravil tím pochybení soudu prvního stupně, který po zrušení a vrácení věci, jak výše zmíněno, ve snaze o co nejpřesnější formulaci výroku o vině pod bodem 2) rozšířil popis skutku oproti původnímu rozhodnutí, čímž porušil zásadu zákazu reformace in peius, když odvolání proti prvnímu rozsudku podal toliko obviněný], resp. popsaným shodně jako v prvním rozsudku nalézacího soudu (zde formulovaný skutek specifikované pohrůžky násilím neobsahoval) spočívajícím v tom, že:
2) nejméně od července 2012 do 22. března 2015 ve svém bydlišti v obci D., okr. P., v různých prostorách rodinného domu a i jinde – zčásti v pronajatém bytě v domě, v ul. N. P. v D., okr. P. (zde byly vypuštěna konkretizace období červenec 2012 – únor 2013 ) , opakovaně, nejméně jedenkrát týdně, za účelem sexuálního uspokojení, vyžadoval, aby ho jeho biologická dcera poškozená „SEDMIKRÁSKA“, jejíž věk znal, sexuálně uspokojovala orálními a masturbačními praktikami a ještě před jejími 14. narozeninami s ním souložila, a když to (zde bylo vypuštěno od počátku slovně ) odmítala a odstrkávala ho rukama (zde bylo vypuštěno a dávala si ruce na břicho a níže ) , tak její aktivní odpor překonával tím, že ji udeřil do obličeje [zde bylo vypuštěno, resp. nově zformulováno dával jí ruce pryč z intimních partií, za účelem orálního uspokojení ji chytal za hlavu a přitlačoval ji k sobě, vsouval jí pohlavní úd do úst a tlačil, až se dusila, a používal i verbální pohrůžky (včetně fyzickým násilím) směřující k tomu, aby ho poslechla, což nakonec činila – v pozdějším období se mu i podrobovala ve strachu z jeho neustálých pohrůžek ] nebo ji držel za ruce a i jí verbálně hrozil, aby ho poslechla, což nakonec udělala, a tímto jednáním jí způsobil posttraumatickou stresovou poruchu, která u ní dosud trvá,
který právně kvalifikoval – stejně jako soud prvního stupně – jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a přečin soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku a uložil mu za tyto trestné činy a za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. ad 1) napadeného rozsudku a za přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku ad 3) napadeného rozsudku podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku rovněž shodný úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon jej nově podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015 shodný trest propadnutí věci, a znovu též podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku ochranné sexuologické léčení v ústavní formě, a dále podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozené nezl. „SEDMIKRÁSCE“, bytem D., okres P. (zastoupené opatrovníkem Městským úřadem Dobříš, odbor sociální, Mírové nám. 119, Dobříš) škodu ve výši 180 000 Kč a nemajetkovou újmu v penězích ve výši 360 000 Kč.
Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen [tj. ve výrocích o vině ad 1), ad 3) a ve výrocích o přiznání náhrady škody a nemajetkové újmy poškozené „KOPRETINĚ“, a přiznání nemajetkové újmy poškozené nezl. „RŮŽI“].
4. Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Dagmar Říhové proti němu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal dovolání z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel jako již ve svém odvolání předně vyjádřil přesvědčení, že se nikdy vůči svým dcerám nedopustil trestného činu, resp. zločinu znásilnění, a dále vyslovil názor, že i když dovolání jako mimořádný opravný prostředek neslouží k přezkumu skutkové stránky případu a shora citovaný dovolací důvod umožňuje jen zákonem předvídaný, omezený přezkum napadeného rozhodnutí, je možné dospět k názoru o nesprávnosti původních rozhodnutí.
6. V dalším textu svého podání obviněný rozvedl, že základním předpokladem naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění je existence násilí, pohrůžky násilí, pohrůžky jiné těžké újmy či zneužití bezbrannosti, které musí vést k donucení k pohlavnímu styku. Zdůraznil, že nikdy nezpochybňoval, že k sexuálním stykům (různého druhu) mezi ním a poškozenými docházelo, avšak jednalo se o zcela dobrovolný sex. Popřel, že by k sexu docházelo za jakýchkoli násilných projevů či pohrůžek z jeho strany, a poukázal na to, že sama poškozená „SEDMIKRÁSKA“ vyloučila, že by se při sexuálních praktikách vůči ní choval násilně, tj. i kdyby se vycházelo z popisu jednání poškozenými, ani toto by nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin či zločin znásilnění, a navíc rozhodně ne po celé předmětné období. Opětovně jako v odvolání akcentoval i to, že samotná verze poškozených je daleko skutečné realitě, skutečnému stavu, co se mezi ním a jeho dcerami odehrávalo; na to, že lze vážným způsobem pochybovat o pravdivosti výpovědí poškozených, lze usuzovat z postoje poškozené „SEDMIKRÁSKY“, která výslovně i před soudem uvedla, že si obsah své výpovědi přikrášlila a zveličila, a též z toho, že druhá poškozená nenalezla odvahu vypovídat před soudem. Vyslovil názor, že v žádném případě nelze odsoudit člověka na základě nejasných a samotnou poškozenou zpochybněných výpovědí.
7. Dovolatel dále uvedl, že k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení daného případu došlo rovněž v důsledku toho, že dokazování provedené před soudy obou stupňů bylo neúplné. V tomto směru uplatnil zásadní výhrady (shodné jako v odvolání) ke znaleckému posudku na obě poškozené s tím, že má pochybnosti, že poškozené trpí předmětnou závažnou psychickou poruchou; sama poškozená „SEDMIKRÁSKA“ při hlavním líčení konaném dne 21. 4. 2016 uvedla, že žádnou poruchou zdraví netrpí a neprojevují se u ní ani žádné nepříznivé příznaky ji signalizující, takže závěry znalců, kteří vycházeli z naprosto chybného skutkového stavu, jsou zcela najisto nesprávné. Na podporu tohoto tvrzení poukázal na znalecký posudek vypracovaný na jeho osobu renomovaným znalcem prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., který se zmýlil, když u něj neshledal žádnou nemoc, resp. odchylku od normálního stavu, neboť v rámci doplněného dokazování byl vypracován znaleckým ústavem Psychiatrické nemocnice Bohnice nový znalecký posudek, z něhož vyplývá závěr znalců o tom, že trpí parafilií s orientací hebefilní. Vyjádřil proto přesvědčení, že je třeba, aby byl vypracován nový znalecký posudek na obě poškozené, a pokud soudy obou stupňů takový důkazní návrh nepřipustily, je dokazování nekompletní.
8. Obviněný vyslovil také názor, že hmotněprávně nemůže obstát ani výrok o náhradě škody. Jako již ve svém odvolání (a též v řízení před soudem prvního stupně) uvedl v tomto ohledu, že nárok poškozené „KOPRETINY“ je již nepochybně promlčen, neboť škoda měla vzniknout před jedenácti lety, a navíc považoval uplatněný nárok za přemrštěný. V návaznosti na to zdůraznil, že nyní nelze přiznat náhradu škody podle již zrušeného právního předpisu – vyhlášky č. 440/2001 Sb., když její ustanovení §6 odst. 1 písm. c) bylo vyhrazeno pro nejtěžší případy. Ve vztahu k poškozené „SEDMIKRÁSCE“ odkázal jednak na její tvrzení, že se necítí být poškozena a že žádný finanční požadavek proti němu neuplatňuje, a jednak na argumentaci uvedenou k poškozené „KOPRETINĚ“ (s výjimkou promlčení). Shrnul, že poškozené měly být se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
9. V závěru svého podání dovolatel uvedl, že si je vědom toho, že neměl nikdy mít se svými dcerami jakékoli intimní styky a že to bylo jeho největší životní chybou. Současně však poukázal na to, že jeho jednání bylo projevem nemoci, a je třeba, aby se léčil. Požádal Nejvyšší soud o opětovné přezkoumání výše uvedených námitek a navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby dovolací soud zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 10 To 86/2016, tak rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 6 T 48/2015, a věc přikázal Krajskému soudu v Praze (zde zjevně písařským pochybením uvedl Vrchní soud v Praze), či Vrchnímu soudu v Praze, pokud zruší pouze rozsudek tohoto soudu, k novému projednání a rozhodnutí.
10. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření uvedla, že byť obviněný podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve svém mimořádném opravném prostředku nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale ve skutečnosti převážně polemizuje s hodnocením provedených důkazů a napadá soudy učiněná skutková zjištění s tím, že své jednání popírá, zejména v tom ohledu, že k sexuálním stykům s jeho dcerami došlo na základě jeho požadavku doprovázeného násilím. Takové jeho skutkové a procesní námitky však nemohou uplatněný dovolací důvod naplnit. Pro úplnost doplnila, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a rovněž výsledným právním posouzením skutku není dán rozpor, především nalézací soud pečlivě hodnotil věrohodnost poškozených s ohledem na příbuzenský vztah k obviněnému a změnu výpovědi poškozené „SEDMIKRÁSKY“ vzhledem k vazbám v rodině a vlivům, které se snaží popírat trestnou činnost obviněného, a přihlédl i k nestandardnímu rodinnému prostředí, ve kterém docházelo ze strany otce k opakovanému sexuálnímu násilí vůči jeho vlastním dcerám, a zjistil, že jeho vztah je deformován hebefilií, jejíž zjištění ovlivnilo zejména výrok o trestu a uložení ochranného léčení. Zdůraznila, že o věrohodnosti poškozených není možné pochybovat nejen na podkladě znaleckého posudku zmiňovaného obviněným, ale je podporována i dalšími důkazy, především svědeckými výpověďmi; v tomto směru je třeba odmítnout tvrzení dovolatele o tzv. opomenutém důkazu spočívajícím v jeho návrhu na přibrání nových znalců k vyřešení otázky věrohodnosti poškozených (oba soudy se ostatně s tímto řádně vypořádaly a vysvětlily, z jakého důvodu nebylo třeba navrhovaný důkaz provádět).
11. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně považovala za relevantní námitku obviněného, kterou se ohradil proti nesprávnému výroku o náhradě škody, jež měla být způsobena jeho jednáním dcerám „KOPRETINĚ“ a „SEDMIKRÁSCE“. Uvedla, že v případě posouzení nároku na náhradu škody v adhezním řízení je soud povinen aplikovat příslušnou hmotněprávní úpravu práva soukromého. Nic na tom nemění skutečnost, že samotné rozhodování v adhezním řízení se oproti tomu řídí tzv. zásadou lex fori, v níž se soud řídí procesní úpravou účinnou v době rozhodování. Z hlediska hmotněprávního posouzení soukromoprávního nároku se uplatní i zákaz retroaktivity, ovšem nikoliv ve vztahu k trestněprávní úpravě, ale v tomto dílčím aspektu pouze ve vztahu k úpravě soukromoprávní; z uvedeného pohledu je důležité, že k protiprávnímu zásahu do osobnostní sféry „KOPRETINY“ a „SEDMIKRÁSKY“ v rozporu s §13 občanského zákoníku došlo za účinnosti této normy, což podmínilo její aplikaci v rovině hmotněprávní. K uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy pak došlo za účinnosti trestního řádu ve znění zákona č. 181/2011 Sb., který s účinností ode dne 1. 7. 2011 vedle náhrady škody zakotvil mimo jiné i náhradu nemajetkové újmy. V uvedené souvislosti státní zástupkyně vyzdvihla i ustanovení §3079 odst. 2 nového občanského zákoníku, které stanoví, jak uvedl již nalézací soud, že nerozhodl-li soud ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, může na návrh poškozeného člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (§2 odst. 3), přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona. Poukázala k tomu též na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, uveřejněného pod č. 14/2014 Sb. rozh. tr., které hovoří o tom, že za nemajetkovou újmu se považuje příkoří, které se projevuje jinde než na majetku, a dále na přiléhavé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Nárok na náhradu škody byl uplatněn v subjektivní promlčecí lhůtě, která je v případě škody na zdraví určující, neboť objektivní lhůta se u tohoto práva neuplatní. K náhradě nemajetkové újmy uvedla, že je neoddiskutovatelné, že na ni mají všechny poškozené nárok, neboť ve všech případech se jednalo o závažný zásah do jejich osobnostních práv s tím, že jím došlo ke snížení jejich důstojnosti; útok obviněného (navíc opakovaný) zasahoval do nejintimnějších složek osobnosti člověka, a deformoval tak odpovídající vztah poškozených k otázkám sexuálního života, přičemž jeho závažnost zvyšovalo i to, že šlo o jejich otce, což posilovalo ambivalentní vztah k obviněnému a nevyústilo v bezprostřední odmítnutí jeho jednání. Doplnila ještě, že nelze upozadit ani důsledky tzv. sekundární viktimizace související s tím, že všechny poškozené musely o trestné činnosti vypovídat, což oživovalo jejich paměťové stopy.
12. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že ačkoliv jej obviněný ve svém podání uplatnil, žádnou výhradu vůči výroku o trestu nevznesl, a tento nezpochybnil ani prostřednictvím žádné jiné námitky.
13. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
14. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 18. 4. 2017). Případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
17. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Vzhledem k tomu, že dovolatel k tomuto jím pouze citovanému důvodu dovolání neuvedl žádnou argumentaci (neodůvodnil jej dokonce ani vadami ve znění předmětného zákonného ustanovení, resp. nekonkretizoval jej ani žádnou z jeho zde uvedených alternativ), Nejvyšší soud se tímto dovolacím důvodem (vymezeným toliko zákonným ustanovením) nemohl jakkoli zabývat.
19. Dalším dovolacím důvodem, o nějž obviněný opřel svoje dovolání, byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
20. Z tohoto pohledu převážná většina námitek, které dovolatel ve svém podání uplatnil s odkazem na právě citovaný dovolací důvod s tím, že soudům obou stupňů vytkl nesprávné právní posouzení skutků a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nemohla obstát. Šlo o ty výhrady, jimž zpochybňoval skutkové zjištění soudu prvního stupně (jež shledal správným rovněž soud odvolací) o násilném charakteru sexuálních styků se svými dcerami, tvrdil, že verze poškozených je daleko skutečné realitě, že lze vážným způsobem pochybovat o pravdivosti jejich výpovědí, jež označil za nejasné, stejně jako o námitky, že dokazování provedené před soudy obou stupňů bylo neúplné, přičemž vyjádřil pochybnosti o závěrech znaleckého posudku, že poškozené „KOPRETINA“ a „SEDMIKRÁSKA“ trpí předmětnou závažnou psychickou poruchou a považoval za nutné, aby byl vypracován nový znalecký posudek (když soudy obou stupňů k tomuto jeho návrhu dokazování nedoplnily).
21. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do rozsahu dokazování, hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a rovněž svou vědomost o tom, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek neslouží k přezkumu skutkové stránky věci), po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal doplnění dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků (z hlediska absence znaku násilí skutkové podstaty trestného činu znásilnění), jímž byl uznán (mimo jiné) vinným a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení (přičemž současně výslovně tvrdil, že se násilného jednání v souvislosti se sexuálními styky se svými dcerami nedopustil a že šlo o zcela dobrovolný sex). Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
22. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání (což v daném případě obviněný ani neučinil). Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
23. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se i obhajobou obviněného (srov. zejména strany 54 až 67 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku (srov. zejména jeho strany 6 až 8).
24. Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod nelze podřadit (jak ve svém vyjádření přiléhavě uvedla i státní zástupkyně), a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
25. Obviněný ovšem ve svém dovolání s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž namítl, že hmotněprávně nemůže obstát ani výrok o náhradě škody, neboť jednak ve vztahu k poškozené „KOPRETINĚ“ je její nárok promlčen, její návrh je přemrštěný a nelze jí přiznat náhradu škody podle již zrušeného právního předpisu, a dále ve vztahu k poškozené „SEDMIKRÁSCE“ zdůraznil, že tato sama při hlavním líčení uvedla, že žádnou poruchou zdraví netrpí, necítí se být poškozena a žádný finanční požadavek proti němu neuplatňuje, a rovněž označil její návrh za přemrštěný, přičemž ani jí nelze přiznat náhradu škody podle zrušeného právního předpisu.
26. Takové námitky sice lze z hlediska tvrzeného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněné, Nejvyšší soud však současně shledal (opět ve shodě s výstižným vyjádřením státní zástupkyně), že uvedené výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
27. Nejvyšší soud považuje za důležité předně uvést, že uvedenými výhradami obviněného k výroku o náhradě škody poškozeným „KOPRETINĚ“ a „SEDMIKRÁSCE“, které uplatnil již jak v řízení před soudem prvního stupně, tak ve svém odvolání, se oba soudy nižších instancí řádně zabývaly a podrobně (zejména nalézací soud) a přesvědčivě odůvodnily své závěry o přiznání náhrady škody a nemajetkové újmy a o výši, v jaké je uložily obviněnému poškozeným zaplatit. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud se s odůvodněním soudů obou stupňů (a rovněž s vyjádřením státní zástupkyně) v tomto směru plně ztotožňuje a nemá, co by postupu soudů v této otázce vytkl, považuje za potřebné (již z důvodu procesní ekonomie) pouze zrekapitulovat a zdůraznit následující skutečnosti.
28. Poškozené dcery obviněného „KOPRETINA“ a „SEDMIKRÁSKA“ se připojily k trestnímu řízení s nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy, přičemž návrh „KOPRETINY“ činil 270 000 Kč za újmu na zdraví a 360 000 Kč za nemajetkovou újmu, a návrh „SEDMIKRÁSKY“ činil 180 000 Kč za újmu na zdraví a 360 000 Kč za nemajetkovou újmu. U obou poškozených byla přitom v průběhu trestního řízení diagnostikována posttraumatická stresová porucha, jež nastala v důsledku jednání obviněného, jímž zasáhl závažným způsobem do jejich osobní integrity, duševního zdraví, morálního vývoje, důstojnosti, práva na svobodu v sexuálním životě i práva na rodinný život. Co se týče vyčíslení újmy na zdraví, která byla vyhodnocena jako těžká, tato byla poškozeným způsobena za účinnosti vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění [skutky popsané pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu druhého stupně spáchal obviněný ještě před jejím zrušením], a proto soud prvního stupně správně rozhodl o přiznání náhrady škody za újmu na zdraví poškozeným v částkách vyčíslených znalkyní MUDr. Alenou Gayovou podle citované vyhlášky, tj. podle tehdejší právní úpravy. Jestliže dovolatel v této souvislosti namítl promlčení nároku poškozené „KOPRETINY“ na náhradu škody, je třeba uvést, že samotná porucha zdraví u ní byla diagnostikována až v průběhu trestního řízení a nárok byl uplatněn v subjektivní promlčecí lhůtě, takže jeho výhrada nemůže obstát. Pokud obviněný dále tvrdil, že poškozená „SEDMIKRÁSKA“ v průběhu hlavního líčení uvedla, že žádnou poruchou zdraví netrpí, necítí se být poškozena a žádný finanční požadavek proti obviněnému neuplatňuje, pak Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně na straně 75 jeho rozsudku, v němž výstižně rozvedl, proč jejímu tvrzení nelze při hodnocení otázky utrpění posttraumatické stresové poruchy přiznat relevanci. Ohledně nemajetkové újmy soudy obou stupňů správně poukázaly na ustanovení §3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „NOZ“) s tím, že i když k jednání obviněného došlo v případě poškozené „KOPRETINY“ za účinnosti předchozího občanského zákoníku, v případě poškozené „SEDMIKRÁSKY“ zčásti za jeho účinnosti, bylo možné v daných případech přiznat poškozeným náhradu nemajetkové újmy podle občanského zákoníku účinného v době rozhodování soudu. U obou poškozených jsou totiž dány mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele, resp. okolnosti zvláštního zřetele hodné (srov. §2957 NOZ), a to zejména ta z nich, jež spočívá ve zneužití závislosti poškozeného na škůdci. V posuzovaném případě byly poškozenými dcery obviněného, které na něm byly závislé v mnoha ohledech, a tento svým jednáním zcela rozvrátil vztah otec – dítě (a současně i veškeré vztahy v rodině) a naprosto zásadním způsobem narušil jejich vývoj v mnoha směrech (jak již bylo výše zmíněno, vývoj psychický, mravní, sociální, sexuální atd.). V tomto ohledu je třeba zásadně odmítnout názor dovolatele, že nároky poškozených na náhradu škody jsou přemrštěné; naopak je možné říci, že ve skutečnosti ani není možné vyčíslit „toliko“ finančními částkami škodu, jakou na svých dcerách jako jejich vlastní otec napáchal, neboť s následky jeho jednání se budou pravděpodobně vyrovnávat (pokud se vůbec kdy vyrovnají) celý život.
29. Lze tak shrnout, že soudy obou nižších instancí rozhodly o uplatněných nárocích poškozených správně a zcela důvodně uložily obviněnému povinnost nahradit jim jak škodu za újmu na zdraví, tak nemajetkovou újmu v penězích v částkách, jak byly výše specifikovány.
30. Pro úplnost je vhodné dodat (ostatně vyplývá to i z textu shora), že veškeré dovolací námitky obviněného jsou pouhým opakováním jeho obhajoby již uplatněné v předchozím řízení před soudy obou stupňů, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně a přesvědčivě se s ní vypořádaly.
31. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 6. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.