ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.494.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 494/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2017 o dovolání obviněného J. E. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2016, sp. zn. 6 To 250/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 116/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. E. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 24 T 116/2013, byl obviněný J. E. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 17. 1. 2013 kolem 15.05 hod. ve směru od R. na Š., okr. D., řídil dodávku zn. Mercedes Benz V 220 CDI 2.1 RZ ... po silnici č. ..., kdy na rovném a přehledném úseku sjížděl z klesání k jednokolejnému železničnímu přejezdu, přičemž se nepřesvědčil, zda může železniční přejezd bezpečně přejet a nerespektoval výstrahu dávanou dvěma červenými střídavě přerušovanými světly signálu přejezdového zabezpečovacího zařízení zakazující vjezd na železniční přejezd a v rozporu s touto výstrahou vjel na přejezd přímo před zleva přijíždějící osobní vlak č. ... jedoucí ze železniční stanice Š. do R., čímž porušil ustanovení §28 odst. 1 a §29 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., v důsledku toho došlo k nárazu osobního vlaku do levého boku dodávkového vozidla a k následnému odhození dodávky vlevo mimo trať, přičemž v době střetu se ve vlaku nacházelo cca 20 lidí a osobní vlak jel rychlostí 58 km/hod .
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu podle §273 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti (12) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti (18) měsíců, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání třiceti (30) měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Totéž učinila v jeho neprospěch též státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Děčíně. Krajský soud v Ústí nad Labem obě tato odvolání usnesením ze dne ze dne 15. 8. 2016, sp. zn. 6 To 250/2016, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Evžena Zachariáše proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky pro takové rozhodnutí, a dále dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel v podrobnostech poukázal na skutečnost, že technický stav konkrétního přejezdu v době dopravní nehody nebyl zjišťován objektivním nezávislým orgánem. Učinila tak pouze drážní inspekce, což je ovšem součást Českých drah. Proto nebylo nade vší pochybnost vyloučeno, že došlo k selhání technického zabezpečovacího zařízení. V této souvislosti se pozastavil i nad průtahy v trestním řízení, během nichž byl stav terénu v okolí zastávky V. podstatně změněn, a to s cílem vyloučit úvahu o zavinění někoho jiného než jeho. Připomněl, že v blízkosti přejezdu se nachází trvale obydlený drážní domek, jehož obyvatelé měli hovořit o neustálých technických problémech, které činnost signalizačního zařízení provázely. Tito důležití svědci však nebyli soudem vyslechnuti.
6. Následně dovolatel zpochybnil výpověď svědkyně Z. T., o níž se dodatečně zjistilo, že je policistkou v pracovním vztahu k policejnímu orgánu, který nehodu vyšetřoval a účelově jej obvinil. Jmenovaná svědkyně měla popsat situaci až nevěrohodně podrobně a ve prospěch Českých drah. Nadto se soudy nevypořádaly s rozporem s výpovědí svědka K. N., který tvrdil úplně jiné skutečnosti. Poté se obviněný zaměřil na povinnosti strojvedoucího v případě projetí nebezpečným a nespolehlivým přejezdem, zejména ve spojitosti se zastávkou. V takové situaci je maximální povolená rychlost vlakové soupravy 40 km/h. V okamžiku srážky tedy jel vlak nedovolenou rychlostí 58 km/h. I tato skutečnost mohla (vedle nefunkčního signalizačního zařízení) způsobit střet.
7. Dovolatel v návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že nebyla zkoumána příčinná souvislost s potížemi zabezpečovacího zařízení a pravděpodobností vzniku následků v důsledku dopravní nehody. Dále se zmínil i o otázce zavinění ve formě nedbalosti s tím, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby se nespoléhal na to, že zabezpečovací zařízení bezchybně funguje. Z toho podle něj plyne, že se žádné nedbalosti nedopustil, a to i z důvodu, že vlak jel nepřiměřenou rychlostí.
8. Z výše uvedených důvodů dovolatel v závěru svého podání (bez uvedení příslušných zákonných ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud shledal toto dovolání důvodným, obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, in eventum jej zprostil obžaloby.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání písemně vyjádřila. Stran rozhodnutí soudů nižších instancí neshledala žádné pochybení, plně se s jejich závěry ztotožnila a v podrobnostech odkázala na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. K námitkám obviněného uvedla, že se týkají rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů. Jelikož v dané věci nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (naopak soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř.), není naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na to ani dovolací důvod popsaný v druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
10. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl , neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v §265b tr. ř. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
11. Nejvyšší soud v průběhu dovolacího řízení zjistil, že obhájci dovolatele JUDr. Evženu Zachariášovi byla po podání dovolání pozastavena (ke dni 6. 1. 2017) advokátní činnost. Následně odbor matriky České advokátní komory v Praze dne 17. 1. 2017 určil jeho nástupcem Mgr. Zdeňka Tomáše. Nejvyšší soud proto zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí právě jemu (bylo mu doručeno dne 27. 4. 2017). Jeho případnou repliku již do dne svého rozhodnutí neobdržel.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této věci je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
14. Obviněný zvolil jako prvý dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Je třeba zdůraznit, že první z právě citovaných alternativ se vztahuje pouze na rozhodnutí odvolacího soudu učiněná bez věcného přezkumu rozhodnutí napadeného řádným opravným prostředkem. Jde tedy výhradně o případy zamítnutí nebo odmítnutí odvolání podle některého z odstavců §253 tr. ř., resp. stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. Smyslem prvé varianty tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě domoci se řádného přezkoumání věci odvolacím, resp. stížnostním soudem, jež by mělo být podle zákona provedeno. Pokud naopak soud druhého stupně k věcnému přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně přistoupí (podle §254 tr. ř. nebo §147 tr. ř.), lze uvedený dovolací důvod uplatnit toliko v jeho druhé variantě, tedy ve spojení s některým z dalších dovolacích důvodů.
15. V této souvislosti dovolatel ve svém podání výslovně uvedl, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí“. Z toho lze dovodit, že uplatnil uvedený dovolací důvod v jeho první alternativě. Takto ovšem vzhledem ke shora zmíněnému rozsahu uvedené varianty učinit nemohl, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem odvoláním napadené rozhodnutí nalézacího soudu podle §254 odst. 1, 3 tr. ř. věcně přezkoumal. Nadto obviněný ani blíže nezdůvodnil, jakého konkrétního pochybení se měl odvolací soud v daném ohledu dopustit. Rovněž se nezmínil, že by hodlal uplatnit citovaný dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což by se v posuzovaném případě logicky nabízelo. Z těchto všech důvodů je zřejmé, že argumentací obviněného prvý jím zvolený dovolací důvod naplněn nebyl.
16. Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
17. Z dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že brojil výhradně proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy ( především se snažil zpochybnit svědeckou výpověď Z. T. a výsledky šetření drážní inspekce), a proti skutkovým zjištěním, které tyto soudy učinily. Zároveň předkládal vlastní verzi skutkového děje (konkrétně, že v kritickém okamžiku nefungovalo signalizační zařízení, jež mělo řidiče motorových vozidel varovat před blížícím se vlakem, a že vlak projížděl přilehlou zastávku nepřiměřenou rychlostí). Jinak řečeno, v prvé řadě se domáhal změny ustálených skutkových zjištění, a teprve na základě této změny (tedy až sekundárně) požadoval jiné, pro něj příznivější, právní posouzení skutku. V předchozím odstavci však bylo podrobně rozvedeno, že opětovné hodnocení důkazů a přezkoumávání či dokonce změna skutkových zjištění není úlohou Nejvyššího soudu v dovolacím řízení. To ve svém důsledku znamená, že uplatněnými námitkami skutkového charakteru není tento soud povinen a v podstatě ani oprávněn se jakkoliv věcně zabývat.
18. Nadto je potřeba uvést, že v dané věci nelze shledat ani žádné porušení některého z ústavně zaručených práv obviněného na spravedlivý proces, např. (s ohledem na konkrétní dovolací výhrady) ve formě tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy na jedné straně a z nich učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Naopak soudy vycházely z několika vzájemně souladných svědeckých výpovědí (nikoliv pouze svědkyně Z. T., jak by se zdálo z dovolatelova podání, ale i z výpovědi dalšího svědka J. V., který řídil jedno z aut jedoucích za vozidlem obviněného a na ně navazujících dalších důkazů (např. závěrů Josefa Kříže, znalce z oboru doprava, odvětví doprava železniční), které shodně a naprosto jednoznačně potvrdily, že v době bezprostředně před dopravní nehodou světelná signalizace v podobě dvou červených přerušovaně blikajících světel na železničním přejezdu fungovala, a že to byl právě obviněný, kdo toto výstražné znamení nerespektoval a vjel na železniční přejezd, čímž zapříčinil srážku svého vozidla s projíždějící vlakovou soupravou se všemi jejími neblahými následky. K tomuto závěru tedy soudy dospěly po zcela logickém zhodnocení všech důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), a proto jejich konečné skutkové závěry žádné důvodné pochybnosti nevyvolávají (§2 odst. 5 tr. ř.). Proto lze – i z hlediska procesní ekonomie – na odůvodnění jejich rozhodnutí v podrobnostech odkázat (srov. strany 5 a 6 rozsudku nalézacího soudu a strany 4 až 7 usnesení odvolacího soudu).
19. Jen pro úplnost lze dodat, že k porušení práv obviněného na spravedlivý proces nedošlo ani tím, že nebyly provedeny další důkazy, které obviněný v průběhu trestního řízení navrhoval. Pravidla spravedlivého procesu totiž nezavazují obecné soudy povinností vykovat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které obviněný v rámci své obhajoby navrhne, zejména pak těm, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obviněného (srov. přiměřeně například nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, nebo ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000).
20. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 5. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu