ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.553.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 553/2017-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o dovolání obviněného Ing. I. D. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 1 To 42/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 2/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. I. D. odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 50 T 2/2015, uznal obviněného Ing. I. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
1. jako jediný společník a jednatel společnosti JVS GROUP s. r. o., IČ: 25865005, se sídlem Slavíkova 1744/12, Ostrava – Poruba, který byl oprávněn činit majetkové úkony s obchodním majetkem uvedené společnosti, poté, co dne 28. 12. 2012 oznámil bance Raiffeisenbank a. s., pobočka v O., požadovaný výběr peněžních prostředků v celkové výši 30 400 000 Kč z běžného účtu společnosti JVS GROUP s. r. o. a poté, co dne 2. 1. 2013 v dopoledních hodinách podepsal s R. Š. kupní smlouvu o podmínkách prodeje, formě a způsobu úhrady převodu obchodního podílu společnosti JVS GROUP s. r. o. a stanovení rozsahu předložení účetních podkladů k převodu obchodního podílu jediného společníka, ke kterému došlo dne 3. 1. 2013, vybral z běžného účtu společnosti vedeného u Raiffeisenbank a. s. postupně na jednotlivých pobočkách v O., v hotelu I., na ul. Z. dne 2. 1. 2013 ve 14:47 hod. částku ve výši 10 400 000 Kč, na pobočce v O. na ul. N. H. dne 2. 1. 2013 v 15:01 hod. částku ve výši 10 000 000 Kč a na pobočce v O., na ul. D. dne 2. 1. 2013 v 15:23 hod. částku ve výši 10 000 000 Kč, které v rozporu se zájmy společnosti použil pro svoji potřebu, čímž si neoprávněně přisvojil finanční prostředky společnosti JVS GROUP s. r. o. a této způsobil škodu ve výši 30 400 000 Kč,
2.
a) s vědomím, že dnem 3. 1. 2013 byl rozhodnutím jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady obchodní společnosti JVS GROUP s. r. o., IČ 25865005, se sídlem Slavíkova 1744/12, Ostrava-Poruba, téhož dne z funkce jednatele obchodní společnosti JVS GROUP s. r. o. odvolán, dostavil se dne 7. 1. 2013 v 9:25 hod. do pobočky banky ČSOB a. s. v O. na ul. H., kde z běžného devizového účtu společnosti JVS GROUP s. r. o. vybral hotovost ve výši 54 000 EUR, v přepočtu dle kurzu částku ve výši 1 378 890 Kč a tuto použil pro vlastní potřebu,
b) dne 3. 1. 2013 s vědomím, že téhož dne byl odvolán z funkce jednatele obchodní společnosti JVS GROUP s. r. o. udělil plnou moc Ing. T. S., k násilnému otevření bezpečnostní uzamykatelné schránky, kterou dle smlouvy z 25. 9. 2012 užívala společnost JVS GROUP s. r. o. v budově Komerční banky a. s., pobočka V. n. v P., ač si byl vědom toho, že jediným oprávněným disponentem byla A. L., přičemž Ing. T. S. se dne 8. 1. 2013 v neupřesněné době dostavil do pobočky banky, kde pracovnici banky předložil plnou moc k násilnému otevření bezpečnostní schránky a následnému zrušení bezpečnostní schránky, k čemuž zásahem pracovnice banky nedošlo, neboť byla na místo přivolána oprávněná disponentka A. L. a přístup do bezpečnostní schránky Ing. T. S. nebyl umožněn, tímto způsobem se prostřednictvím Ing. T. S. pokusil zmocnit finanční hotovosti ve výši 169 000 EUR, v přepočtu dle kurzu částky ve výši 4 329 780 Kč, a částky ve výši 1 800 000 Kč a listinných materiálů ve schránce uložených,
čímž jednáním pod body 2 a, b) uvedené společnosti způsobil škodu ve výši 1 378 890 Kč a pokusil se způsobit škodu ve výši 6 129 780 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval pod bodem 1) jako zvlášť závažný zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 2 a, b) jako pokus zvlášť závažného zločinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle §205 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu pěti let. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil rovněž propadnutí náhradní hodnoty částky 15 248, 93 Kč, jakož i peněžních prostředků včetně jejich příslušenství, které na účet ke smlouvě o penzijním připojištění, vedený u ČSOB, Penzijní společnosti, a. s., IČ: 61859265, se sídlem Radlická 333/150, 150 57 Praha 5, dodatečně dojdou. Konečně soud podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti JVS GROUP s. r. o., IČ 25865005, se sídlem Slavíkova 1744/12, Ostrava-Poruba (dále převážně jen „poškozená společnost“, příp. „společnost“), částku ve výši 20 578 890 Kč včetně zákonných úroků z prodlení od 23. 4. 2015.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 1 To 42/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Brudného dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že „je namítáno nedostatečné dokazování a rozpory v provedených důkazech“.
5. V dalším textu dovolatel rozvedl, že soudy obou stupňů zcela pominuly zásadní skutečnost, že byl jediným jednatelem a hlavně společníkem společnosti JVS GROUP s. r. o., tato byla jeho majetkem (vlastnictvím), a to v podstatě se vším, co k ní náleželo. Vyjádřil dále přesvědčení, že celá věc měla být řešena v rovině obchodněprávní a nikoli trestní, přičemž nebylo vůbec zdůvodněno, proč by měl být trestán za to, že si jako jediný společník své společnosti nemohl vyplatit finanční prostředky, které právem považoval za podíl na zisku. V této souvislosti vyslovil názor, že je zcela jedno, že účetní zákony kladou na takový postup určité nároky, neboť jednal v dobré víře, že po letech podnikání si vezme to, co mu právem náleží, s čímž byl srozuměn i nový nabyvatel podílu. Vyjádřil přesvědčení, že pokud nepostupoval správně, měla jej společnost, případně nový společník zažalovat, a bylo by zajímavé se dozvědět, jak by celou věc posoudil obchodní soud. Doplnil, že společnost zanechal v dobré kondici, s řadou pohledávek a se značným majetkem.
6. Jestliže mu bylo kladeno za vinu, že v době, kdy již nebyl jednatelem, vybral z účtu společnosti další finance, obviněný vytkl, že se nikdo nezabýval tím, že výběr těchto finančních prostředků nahlásil daleko dříve, tedy v době svého jednatelství. Pokud soudy obou stupňů považovaly za zásadní podpis kupní smlouvy, jejíž uzavření ovšem (on) popírá, podivil se nad tím, že se nikdy nepodařilo zajistit její originál; odkázal přitom na posudek z oboru písmoznalectví, jehož závěry jsou pro posuzovanou věc velmi zajímavé a dávají mu za pravdu. Namítl také, že nebylo vůbec řešeno, jaká případně měla vzniknout škoda, když pouhé početní sečtení finančních prostředků, které vyzvedl z účtu, nebylo správným postupem, a obě slyšené daňové poradkyně připustily, že měl nárok na podíl na zisku, ovšem nebyly schopné se shodnout na jeho výši, a soud toto vůbec neobjektivizoval; v této souvislosti dodal, že s ohledem na závažný trest odnětí svobody, který mu byl uložen v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou, nelze nepřipustit doplnění dokazování a spoléhat pouze na neúplné kalkulace nevycházející z reálného stavu věci.
7. V závěru svého podání dovolatel vyjádřil svou povědomost o tom, že Nejvyšší soud není ničím, co by mohlo být neprávem považováno za třetí instanci stojící nad obecnými soudy; podle jeho názoru ostatně nenamítl co do skutkových zjištění více než to, že v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces jednak nebyly provedeny jím požadované důkazy, a jednak existující důkazy nebyly správně hodnoceny, a stalo se tak v rozporu se skutečným stavem věci. Konečně poukázal na to, že není zcela zřejmé, jestli k nějaké peněžní škodě došlo.
8. Z výše uvedených důvodů se obviněný domníval, že jeho vina nebyla nadevší pochybnost prokázána, a navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2017, č. j. 1 To 42/2016-1244, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2016, č. j. 50 T 2/2015-1159, a vrátil věc k došetření soudu prvního stupně.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření uvedl, že dovolací argumentace obviněného je v zásadě polemikou s hodnocením důkazů, které učinily soudy obou stupňů, a s jejich skutkovými zjištěními, přičemž současně je pouhým opakováním argumentů z odvolání, případně uplatněných již během hlavního líčení.
10. Nad rámec uvedeného státní zástupce poukázal na to, že soudy zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v dané věci nenastala ani situace, kdy by byl dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Z provedeného dokazování plyne, že v bodu 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný ještě jako jednatel společnosti JVS GROUP, s. r. o., vybral z účtu této společnosti postupně částku 30 400 000 Kč, kterou si v rozporu se zájmy této společnosti přisvojil pro svoji potřebu, a jeho jednání tak naplňuje znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Byla přitom zcela vyvrácena obhajoba obviněného, že by tyto vybrané prostředky měly být jeho podílem na zisku společnosti, neboť společnost ani během roku 2012, ani v předchozích letech nevytvářela takový zisk, který by opravňoval k výplatě takového podílu, a pro jeho výplatu ani nebyly splněny zákonné podmínky, když zejména společnost neměla (a logicky ani dne 2. 1. 2013 nemohla mít) schválenou řádnou účetní závěrku za předchozí rok a neměla ani naplněný rezervní fond. Obviněný tak neměl nárok na výplatu žádného podílu na zisku poškozené společnosti, čímž je zodpovězena i otázka případně nižší škody způsobené jeho jednáním. Za zcela nepřípadnou označil státní zástupce argumentaci obviněného spočívající v tom, že byl jediným společníkem poškozené společnosti, a že tedy snad mohl nakládat s jejím majetkem zcela podle svého uvážení; jak uvádí oba soudy, majetek společnosti jakožto právnické osoby byl ve vztahu k němu věcí cizí a obviněný svým jednáním společnost výrazně poškodil, když ji nechal prakticky bez finančních prostředků na běžný provoz a platby obchodním partnerům. Vyvrácena byla navíc i obhajoba obviněného, že se na takovém postupu domluvil s nabyvatelem jeho obchodního podílu.
11. K otázce zpochybnění uzavření kupní smlouvy ze dne 2. 1. 2013 a podpisu obviněného na ní, považoval státní zástupce za potřebné poukázat na to, že skutečnost, že k podpisu této smlouvy opravdu došlo, plyne z výpovědi svědka R. Š. a ze zprávy o telekomunikačním provozu, když obviněný se v rozhodné době nacházel v okolí bydliště jmenovaného svědka, kde mělo dojít k podpisu této smlouvy, přestože to obviněný popírá. Především však zdůraznil, že podstatný je až notářský zápis ze dne 3. 1. 2013 a odvolání obviněného z pozice jednatele poškozené společnosti; jeho jednání před tímto datem je tedy právně posuzováno jako zločin zpronevěry a jednání poté, kdy již nebyl jednatelem a kdy se zmocnil či pokusil se zmocnit dalších prostředků, jako zločin krádeže (dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu). Obviněným předkládaný znalecký posudek z oboru písmoznalectví je pro posouzení protiprávnosti jeho jednání bez významu, neboť znalec v něm sice připouští, že podpis obviněného a jeho parafa mohou být tzv. technickým padělkem, ale zároveň výslovně uvádí, že ke znaleckému zkoumání neměl k dispozici originál zkoumaného dokumentu, ověřená kopie není originálu rovnocenná a neměl k dispozici ani větší množství srovnávacích podpisů a paraf obviněného, což jeho závěry výrazně relativizuje. Státní zástupce dodal, že vina obviněného je však spolehlivě prokázána z dalších opatřených důkazů a zpochybňování platnosti jeho podpisu na kupní smlouvě ze dne 2. 1. 2013 na tyto závěry nemá vliv.
12. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce shrnul, že oba nižší soudy nepochybily, pokud uznaly obviněného vinným předmětnými zločiny a uložily mu i přiléhavý trest. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 3. 5. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
17. Z tohoto pohledu je zřejmé, že většina námitek, jež obviněný ve svém dovolání (a rovněž ve svém odvolání a také již před soudem prvního stupně) uplatnil, nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit. Tak tomu bylo v případě, kdy poukazoval na nedostatečné dokazování, neprovedení jím navrhovaných důkazů, rozpory v provedených důkazech a jejich nesprávné hodnocení, odmítal uzavření předmětné kupní smlouvy dne 2. 1. 2013 s tím, že odkazoval na znalecký posudek z oboru písmoznalectví, jehož závěry mu měly dávat za pravdu, a předkládal vlastní verzi skutkového děje, podle níž jako jediný jednatel a společník společnosti JVS GROUP s. r. o., jež tak byla jeho majetkem v podstatě se vším, co k ní náleželo, byl oprávněn vyplatit si finanční prostředky jako podíl na zisku, s čímž byl srozuměn i nový nabyvatel obchodního podílu a připustily to též slyšené daňové poradkyně (v této souvislosti vytkl, že uvedená skutečnost pak nebyla zohledněna ani při stanovení výše škody, kterou měl způsobit, a soudy se spoléhaly pouze na neúplné kalkulace, které nevycházely z reálného stavu věci, kdy ani není zcela zřejmé, zda k nějaké peněžní škodě došlo), když navíc zanechal společnost v dobré kondici, s řadou pohledávek a se značným majetkem.
18. Takovými výhradami dovolatel primárně napadal správnost procesního postupu soudů a jimi učiněných skutkových zjištění a domáhal se jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedenou argumentaci obviněného však pod jím tvrzený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit.
19. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožnil s výstižným vyjádřením státního zástupce, což mu umožňuje, aby na toto vyjádření (již z důvodů procesní ekonomie) z podstatné části odkázal. Stačí jen připomenout (jak ostatně zmínil i obviněný ve svém dovolání), že dovolací soud je při svém rozhodování vázán skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, k nimž dospěly na základě procesu dokazování.
20. Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť dovolatel se omezil v podstatě pouze na kritiku úplnosti provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů a žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyplývajícími právními závěry obou soudů nenamítl. Nadto je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení ze strany obou soudů nižších instancí, když soud nalézací při provádění a hodnocení důkazů postupoval precizně, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., čímž dospěl ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a dostatečně a přesvědčivě se vypořádal i s obhajobou obviněného (srov. zejména strany 23 až 26 odůvodnění jeho rozsudku), a rovněž odvolací soud, který se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně plně ztotožnil, se řádně zabýval odvolacími námitkami obviněného v tomto směru a odůvodnil, proč těmto nemohl přisvědčit (srov. zejména strany 6 až 9 odůvodnění jeho usnesení). Takto zjištěné skutky soudy následně podřadily pod správné a zákonné skutkové podstaty a právně je kvalifikovaly jednak jako zvlášť závažný zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a jednak jako pokus zvlášť závažného zločinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
21. Jen pro úplnost (a z důvodu již zmíněné procesní ekonomie) Nejvyšší soud považuje za vhodné k výše rozvedeným tvrzením dovolatele uvést, že není možné souhlasit s tím, že daná společnost byla jeho majetkem (vlastnictvím) se vším, co k ní náleželo, a že jako její jediný společník a jednatel byl oprávněn vyplatit si předmětné finanční prostředky jako podíl na zisku. Jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění, je nepochybné, že finanční prostředky na účtu společnosti jakožto právnické osoby byly ve vztahu k obviněnému věcí cizí, mu svěřenou, přičemž tyto si nemohl vyplatit jako podíl na zisku, neboť pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Ve vztahu k rozdělení zisku byla stěžejním předpokladem účetní uzávěrka (řádná nebo mimořádná), jež v daném případě byla údajně obviněným schválena, která však nesplňovala požadavky zákona o účetnictví, neboť nepodávala věrný a poctivý obraz o předmětu účetnictví a finanční situaci účetní jednotky, jak uvedly znalkyně z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví, Ing. Věra Pavelcová a prof. Ing. Renata Hótová, a dále svědci Ing. L. V., A. T. a R. Ž., a jak je to zřejmé i z vykazovaných zisků společnosti v předcházejících letech 2006 až 2012. Obviněný tak neměl nárok na výplatu žádného podílu na zisku poškozené společnosti, a tudíž není namístě ani úvaha o případné nižší výši škody, kterou svým jednáním způsobil. Provedeným dokazováním byla vyvrácena rovněž obhajoba obviněného, že s takovým jeho jednáním byl srozuměn nový nabyvatel podílu (svědek R. Š. naopak popřel, že by dával souhlas s výběrem peněz, nebo o tom byl alespoň informován), a také jeho tvrzení, že zanechal společnost v dobré kondici a se značným majetkem (svědkyně A. T. a R. Ž. vypověděly, že v letech před spácháním skutků obviněným nebylo rozhodováno o rozdělení zisku, neboť společnost měla dluhy vůči státu, když po kontrolách prováděných finančním úřadem vznikly společnosti doměrky včetně penalizací, na něž byly uzavřeny splátkové kalendáře). Konečně i jeho zpochybňování uzavření kupní smlouvy ze dne 2. 1. 2013, je třeba na podkladě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění zásadně odmítnout s tím, že tato skutečnost plyne z výpovědi svědka R. Š. a je podporována i výpisem o telekomunikačním provozu. Stejně tak je zcela irelevantní, pokud ohledně výběru finančních prostředků z účtu poškozené společnosti v době, kdy již nebyl jejím jednatelem, poukazoval na to, že tento výběr nahlásil daleko dříve, tedy v době svého jednatelství; předmětné finanční prostředky vybral z devizového účtu společnosti dne 7. 1. 2013, ačkoliv věděl, že dne 3. 1. 2013 byl z funkce jednatele odvolán.
22. Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují takové vady, které by bylo nutno v dovolacím řízení napravovat. Ke stejným závěrům dospěl i Ústavní soud (srov. například jeho rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07 aj.). V návaznosti na to je třeba zopakovat, co již bylo uvedeno výše, že v rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou řádně a podrobně zdůvodněny závěry, které oba soudy nižších instancí učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům.
23. Z dovolací argumentace obviněného je s jistou mírou tolerance (neboť je do značné míry provázána se shora uvedenými námitkami procesní a skutkové povahy, případně jimi dokonce podmíněna – jde zejména o jeho tvrzení, že finanční prostředky, které vybral z účtu společnosti a použil pro svoji potřebu, byly jeho podílem na zisku) relevantním dovolacím důvodem pouze výhrada, že posuzovaná věc měla být řešena v rovině obchodněprávní a nikoli trestní s tím, že pokud nepostupoval správně, měla jej společnost, případně nový společník zažalovat, a bylo by zajímavé se dozvědět, jak by celou věc posoudil obchodní soud.
24. Nejvyšší soud současně však takovou námitku, jejímž prostřednictvím dovolatel brojil proti právnímu posouzení daných skutků jako trestných činů a z toho vyplývající trestněprávní odpovědnosti a trestněprávním důsledkům, mířící v tomto smyslu zřejmě k případné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, neshledal opodstatněnou.
25. Je třeba uvést, že tato zásada je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
26. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
27. Nejvyšší soud v tomto směru dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním spočívajícím v neoprávněném odčerpání podstatné části finančních prostředků poškozené společnosti, jež v rozporu se zájmy společnosti použil pro svoji potřebu, přivedl tuto do finančních problémů, a vzhledem k výši způsobené škody, která několikrát (nejméně šestkrát) převyšuje škodu velkého rozsahu (jež činí ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku částku 5 000 000 Kč), a rovněž k subjektivní stránce daných trestných činů, tj. k úmyslné formě zavinění [ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1písm. a) tr. zákoníku], jeho jednání takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě nepostačovala.
28. Pro úplnost je vhodné dodat (ostatně vyplývá to i z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je v převážné části opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou stupňů, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
29. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu