ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.576.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 576/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovolání obviněného K. M., roz. H. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 13 To 89/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 145/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích podala dne 11. 11. 2013 u Okresního soudu v Pardubicích obžalobu na obviněného K. M., roz. H. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“), pro skutek spočívající v tom, že
dne 14. 2. 2013 v přesně neupřesněné době mezi 05:40 do 06:30 hodin v šatně odsouzených v ... nadzemním podlaží budovy č. ... (vězeňská kuchyně) ve věznici P., ulice H. čp. ..., fyzicky napadl odsouzeného T. Š., a to tak, že jej nejprve udeřil jednou ranou uzavřenou pěstí do obličejové části, kdy poškozený po tomto úderu upadl na podlahu, přiklekl k němu, lehl si pod něho a nasadil mu na krk tzv. „kravatu“ , dvakrát nebo třikrát ho kopl levou nohou do oblasti břicha, poté ho pustil a ležícího T. Š. kopl s nápřahem do spodní části zad, na noze měl obutou pevnou obuv tzv. „kanady“, poškozený utrpěl zhmoždění hrudníku vlevo, zlomeninu XI. žebra a v důsledku toho krvácení do hrudní oblasti, zhmoždění bederní oblasti, hematom levé ledviny s posttraumatickou příměsí krve v moči, kdy tato zranění si vyžádala hospitalizaci poškozeného na oddělení JIP chirurgického oddělení Pardubické krajské nemocnice a. s. ode dne 14. 2. 2013 do 18. 2. 2013 a následně byl přemístěn do vězeňské nemocnice Praha-Pankrác, kde byl hospitalizován do 28. 3. 2013,
který právně posoudila jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Okresní soud v Pardubicích svým (v pořadí prvým) rozsudkem ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 4 T 145/2013, uznal obviněného vinným plně ve smyslu podané obžaloby (co se týkalo jak popisu skutku, tak jeho právní kvalifikace) a uložil mu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Hradec Králové, Pobočce pro Královéhradecký a Pardubický kraj, se sídlem Hradec Králové, Hořická 1710/19a, škodu ve výši 92 220 Kč.
3. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 13 To 117/2014, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu v Pardubicích s pokynem, aby doplnil dokazování jednak o výslechy svědků J. P. a A. F., a dále aby pečlivě posoudil možnost osobního výslechu korunního svědka a poškozeného T. Š. [jehož výpověď byla u hlavního líčení s ohledem na jeho zdravotní stav přečtena podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř.], a následně zvážil přibrání znalce z odvětví psychologie ohledně jeho obecné a specifické věrohodnosti, případně, nebude-li z lékařského psychiatrického hlediska jeho osobní výslech možný, aby ustanovil znalce z odvětví psychiatrie k posouzení jeho duševního (psychického) stavu, a to v době, kdy mělo k incidentu dojít, v době kdy byl vyslechnut jako svědek a též k jeho současnému stavu.
4. Okresní soud v Pardubicích (poté, co doplnil dokazování podle pokynů soudu druhého stupně) svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 4 T 145/2013, uznal obviněného vinným, že
dne 14. 2. 2013 v přesně nezjištěné době mezi 05:40 do 06:30 hodin v šatně odsouzených v ... nadzemním podlaží budovy č. ... (vězeňská kuchyně) ve věznici P., ulice H. čp. ..., fyzicky napadl odsouzeného T. Š., nar. ..., a to tak, že jej nejprve udeřil jednou ranou uzavřenou pěstí do obličejové části, kdy poškozený po tomto úderu upadl na podlahu, kde jej obviněný dvakrát nebo třikrát kopl levou nohou do oblasti břicha, poté ještě ležícího T. Š. obviněný kopl s nápřahem do spodní části zad, přičemž na noze měl obutou pevnou obuv tzv. „kanady“, kdy poškozený utrpěl zhmoždění hrudníku vlevo, zlomeninu XI. žebra a v důsledku toho krvácení do hrudní oblasti, zhmoždění bederní oblasti, hematom levé ledviny s posttraumatickou příměsí krve v moči, kdy tato zranění si vyžádala hospitalizaci poškozeného na oddělení JIP chirurgického oddělení Pardubické krajské nemocnice a. s. ode dne 14. 2. 2013 do 18. 2. 2013 a následně byl přemístěn do vězeňské nemocnice Praha-Pankrác, kde byl hospitalizován do 28. 3. 2013, a dále u poškozeného v důsledku jednání obviněného došlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, jejíž léčení dosud bezúspěšně probíhá .
5. Takto v podstatě shodně popsané jednání obviněného (když upřesnil způsob napadení poškozeného obviněným a doplnil nově zjištěné údaje o zdravotním stavu poškozeného a následcích mu způsobených) soud opět právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle téhož zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Hradec Králové, Pobočce pro Královéhradecký a Pardubický kraj, se sídlem Hradec Králové, Hořická 1710/19a, škodu ve výši 92 220 Kč.
6. Také proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 13 To 89/2015, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Následně podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro výše popsaný skutek (srov. shora v odstavci 1.), neboť dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán. Podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, se sídlem v Hradci Králové, Hořická čp. 1710/19a, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Konkrétně vytkl odvolacímu soudu, že svým postupem porušil ustanovení §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř. a jeho právní závěr se dostal do extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.
8. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 811/2016, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 13 To 89/2015, a současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ztotožnil se totiž s výše uvedenou dovolací argumentací nejvyššího státního zástupce, že odvolací soud postupoval v rozporu s citovanými zákonnými ustanoveními a překročil trestním řádem stanovené limity dokazování, změny skutkového stavu a pak i samotného způsobu rozhodnutí.
9. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích následně rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 13 To 89/2015 (tedy v pořadí svým třetím rozhodnutím), z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o uloženém trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
10. Obviněný se s tímto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc. proti němu podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že napadený rozsudek ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), a zjištěný skutkový stav je v hrubém nepoměru se skutkovými a právními závěry odvolacího i nalézacího soudu.
11. V dalším textu svého podání dovolatel rozvedl, že soudy obou stupňů jej uznaly vinným skutkem popsaným v rozsudku soudu prvního stupně, přestože vinu v celém rozsahu popřel s tím, že celá věc je smyšlenou aférou; poukázal přitom na to, že se již deset let nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, po celou dobu se choval vzorně, s nikým neměl konflikt, a tedy je naprosto nelogické, aby spáchal daný skutek. Dále vyjádřil přesvědčení, že jeho vina nebyla prokázána ani provedenými důkazy. V této souvislosti se podrobně zabýval jednak výpověďmi svědků P. H., T. Z., A. K., M. H. a V. F., přičemž zdůraznil, že ani jeden z nich incident neviděl, nepotvrzoval skutkový děj tak, jak je popsán ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, a nevšiml si zranění poškozeného T. Š. (dále jen „poškozený“). Ve vztahu k výpovědi poškozeného namítl, že již s ohledem na jeho duševní poruchu a tehdejší pobyt v psychiatrické léčebně je nevěrohodná, když navíc tento ji účelově měnil s tím, že nejprve (pravdivě) uvedl, že úraz se mu stal při pádu, a až po třech měsících, své hospitalizaci a nátlaku ze strany OPAZ (ve věznici mělo probíhat zastrašování svědků) začal vypovídat, že zranění mu měl způsobit on. Doplnil, že navíc byl diskriminován ve své procesní obraně, neboť vzhledem k tomu, že poškozený v roce 2016 zemřel, byla jeho výpověď z přípravného řízení čtena, aniž by mu mohl položit jedinou otázku; v návaznosti na to vytkl odvolacímu soudu, že pokud dal za pravdu soudu nalézacímu, že poškozeného motivoval nejen strach, ale i obava, aby nebyl označen za „práskače“, za situace, kdy poškozený již nemohl vypovídat, je takový jeho přístup zcela mimo chápání čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který garantuje právo na spravedlivý proces. Konečně zrekapituloval závěry znaleckých posudků znalkyně MUDr. Veroniky Cardové a znalce MUDr. Petra Baláže a akcentoval, že jednak podle jmenované znalkyně vnímal poškozený věc velice úzkostně, a dále, že uvedený znalec nevyloučil, že zranění se mohlo stát tak, jak poškozený uvedl původně, tedy že upadl; dodal, že poškozený byl nemocný, a následky zranění byly způsobeny i jeho nemocí. Z uvedených důvodů dospěl k závěru, že skutkové a právní závěry soudů obou stupňů jsou v hrubém nepoměru s provedenými důkazy.
12. Obviněný dále vyjádřil svou povědomost o výjimečnosti institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a o tom, že dovolací soud nemůže nahradit soud odvolací, a zdůraznil, že proto upozorňuje Nejvyšší soud na ty skutečnosti, které z hlediska jím uplatněných dovolacích důvodů považuje za podstatné. Poukázal na zásady trestního řízení zakotvené v ustanoveních §2 odst. 2, §2 odst. 5 a §2 odst. 6 tr. ř., jejichž případné narušení je narušením principu spravedlivého procesu a ústavně zaručeného práva na obhajobu, a shrnul, že rozhodnutí obou soudů nižších instancí vykazují vady, jež naplňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., v důsledku čehož bylo narušeno i ústavní právo na spravedlivý proces. Navrhl proto (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích a věc vrátil tomuto soudu se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
13. K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci uvedl, že dovolací argumentace obviněného je v zásadě toliko polemikou s hodnocením důkazů, které učinily soudy obou stupňů, a současně pouhým opakováním jeho odvolacích námitek. Za takové situace dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů, které připouští trestní řád v ustanovení §265b, přičemž v dané věci nenastal ani případ extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
14. Státní zástupce dále poukázal na usnesení Nejvyššího soudu, jenž ve věci již jednou rozhodoval, s tím, že se plně ztotožnil s jeho odůvodněním. K tvrzením obviněného v jeho dovolání pro úplnost zdůraznil, že není pravdou, že svědecká výpověď poškozeného, která byla zcela zákonně po jeho smrti čtena za podmínek §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., by byla jediným usvědčujícím důkazem proti obviněnému; věrohodnost této výpovědi potvrzují závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (to za situace, kdy poškozený před nástupem na ranní pracovní směnu byl zcela zdráv, jak správně konstatuje soud odvolací), a dále zejména z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kdy u poškozeného byly po prožité události zjištěny soustavné stavy obav o život a zdraví, aniž by hovořil o aktuálních konkrétních výhrůžkách, a znalkyně dovozuje u poškozeného příznaky posttraumatické stresové poruchy mající počátek právě v prožitých událostech. Není případný ani argument obviněného, že soudy hodnotily k jeho tíži skutečnost, že poškozený nebyl vyslechnut ani jednou během řízení u soudu a jeho výpovědi byly toliko čteny, neboť výslechu poškozeného bránily nejprve závažné zdravotní důvody na jeho straně (k nimž se ostatně vyjádřili i přibraní znalci) a posléze poškozený zemřel, a soud tudíž neměl ani jinou zákonnou možnost, jak provést důkaz výpovědí svědka, než přečíst jeho procesně použitelnou výpověď z přípravného řízení, kterou ovšem následně podrobil procesu hodnocení ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
15. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
16. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 12. 5. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
19. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
20. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
21. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o uloženém trestu (v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn) a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
22. Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
23. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na uvedený dovolací důvod, směřovaly výhradně proti vedení dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (namítl, že jeho vina nebyla provedenými důkazy prokázána, neboť jednak ani jeden ze svědků incident neviděl, nepotvrzoval skutkový děj tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a nevšiml si zranění poškozeného, a dále výpověď poškozeného je nevěrohodná a byla jím účelově změněna, přičemž poukázal i na závěry znaleckých posudků znalkyně MUDr. Veroniky Cardové a znalce MUDr. Petra Baláže, k nimž zdůraznil, že nevyloučily, že zranění si mohl poškozený způsobit tím, že upadl, a jeho následky mohly vzniknout i v důsledku nemoci poškozeného), a proti skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily. Současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů, když tvrdil, že celá věc je smyšlenou aférou, a vinu popřel též s poukazem na to, že je naprosto nelogické, aby spáchal daný skutek, když po celou dobu deseti let, kdy je ve výkonu trestu odnětí svobody, se choval vzorně a s nikým neměl konflikt. Vzhledem k jím tvrzeným pochybením měl za to, že v dané věci je dán „hrubý nepoměr“ mezi skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů a provedenými důkazy, a že vadným postupem soudů bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces.
24. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a rovněž svou vědomost o výjimečnosti institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a o tom, že dovolací soud nemůže nahradit soud odvolací), po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
25. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
26. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se i obhajobou obviněného (srov. zejména strany 8 až 10 odůvodnění jeho rozsudku).
27. S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku, přičemž tento soud po zrušení a vrácení věci Nejvyšším soudem doplnil dokazování přečtením výpovědi svědka T. Š. podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. (jenž v mezidobí, dne 23. 6. 2016, zemřel), výslechem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Petra Baláže a výslechem znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. Veroniky Cardové. Po opětovném zhodnocení důkazů (podle §2 odst. 6 tr. ř., a to i v intencích zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu), které provedl sám, a v kontextu s důkazy, které provedl soud prvního stupně, dospěl k závěru, že jeho rozsudek je správný; poukázal přitom na to, že v době nynějšího rozhodování nastala odlišná procesní situace, neboť jestliže v předchozí fázi trestního řízení vyvstávaly pochyby odůvodněné tím, že svědek T. Š. zjevně nechtěl k věci vypovídat před soudem (důvody tohoto postoje však zcela věrohodně vysvětlila znalkyně při veřejném zasedání před odvolacím soudem), v nynější fázi trestního řízení – po jeho úmrtí – bylo již jediným řešením přečtení jeho výpovědi z přípravného řízení (odvolací soud přitom nesdílel názor obhajoby, že by tato skutečnost byla vyložena v neprospěch obviněného, srov. zejména strany 6 až 12 rozsudku odvolacího soudu).
28. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
29. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v podstatě opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
30. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 7. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu