ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.588.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 588/2017-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2017 o dovoláních obviněných mladistvých „TULIPÁNA“ *) a „ PETRKLÍČE “ *), proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 4 Tmo 35/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 73 Tm 6/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných mladistvých „TULIPÁNA“ a „PETRKLÍČE“ odmítají .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ostravě, soud pro mládež (dále jen „Okresní soud v Ostravě“), rozsudkem ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 73 Tm 6/2016, uznal obviněného mladistvého „PETRKLÍČE“ (dále převážně jen „obviněný mladistvý“, příp. „dovolatel“) vinným, že
1) v období od května 2015 do 14. 7. 2015 v O.-P., v bytě na ul. P., během návštěvy u prarodičů využil jejich nepozornosti a z kožené kazety i z příručního trezorku, umístěných v nočním stolku ložnice, postupně odcizil obálky s penězi či hotovost samotnou v celkové sumě 86 143 Kč ke škodě prarodičů – R. V. a F. V.
a dále oba obviněné mladistvé „PETRKLÍČE“ a „TULIPÁNA“ (dále převážně jen „obvinění mladiství“, příp. „dovolatelé“) vinnými, že
2) v období od 28. 6. 2015 do 26. 7. 2015 v O.-H., v rodinném domě na ul. S., kde bydleli spolu se svým otcem, nezjištěným způsobem odcizili z počítačové skříně, umístěné na psacím stole pracovny, finanční hotovost ve výši 540 000 Kč, čímž svému otci P. V., způsobili škodu v uvedené výši.
2. Takto popsané jednání obviněného mladistvého „PETRKLÍČE“ pod body 1) a 2) a obviněného mladistvého „TULIPÁNA“ pod bodem 2) soud právně kvalifikoval jako provinění krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a uložil každému z nich podle §205 odst. 4 tr. zákoníku a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), v platném znění (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“), trestní opatření odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. u každého z nich podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Dále podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému mladistvému „PETRKLÍČI“ povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody poškozené R. V., bytem O.-P., ul. P., částku ve výši 86 143 Kč, a oběma obviněným mladistvým „PETRKLÍČI“ a „TULIPÁNU“ uložil povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody společně a nerozdílně poškozenému P. V., bytem O.-H., S., částku ve výši 540 000 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění mladiství odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež (dále jen „Krajský soud v Ostravě“), usnesením ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 4 Tmo 35/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podali rovněž oba obvinění mladiství dovolání.
5. Obviněný mladistvý „TULIPÁN“ tak učinil prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Stoklase z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. V podrobnostech dovolatel zdůraznil zejména skutečnost, že doposud v celém řízení před soudy obou stupňů nebylo bezpečně prokázáno, že poškozený P. V. disponoval částkou 540 000 Kč v hotovosti, když v civilním řízení souběžně vedeném s řízením trestním, ve věci výživného rozvedené manželky tvrdil, že je nemajetný; z uvedeného je tedy zřejmé, jak nevěrohodná jsou tvrzení tohoto poškozeného ohledně jeho majetku. Na podporu verze o tom, že poškozený měl v hotovosti méně peněžních prostředků, poukázal jednak na výpověď svědka J. G., který hovořil o částce přes 300 000 Kč, a dále na bankovní pásku, kterou byly bankovky převázány, na níž sice byla napsána částka 500 000 Kč, však bankovky v této částce se v balíčku již dávno nemusely nacházet. Vyslovil proto názor, že za takové situace je třeba vycházet ze skutkové verze, že poškozený neměl u sebe v hotovosti tolik peněz, přičemž je též značně nevěrohodné, že by se u něj nacházely po dobu delší než jeden rok. Uzavřel, že soudy obou stupňů tak měly v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout v jeho prospěch a měly jeho jednání právně kvalifikovat podle §205 odst. 1,. 3 tr. zákoníku, nikoli podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Doplnil ještě, že nebylo jednoznačně prokázáno ani to, že tento skutek spáchal.
7. Obviněný mladistvý poukázal rovněž na facebookovou komunikaci (mimo jiné na jejímž základě oba soudy učinily závěry o vině), u které nelze bezpečně určit skutečnost, zda z předmětného účtu psala osoba, která je jeho držitelem, když i sám poškozený P. V. v hlavním líčení uvedl, že klikl na svůj počítač a tam se mu otevřel facebook, kde byl přihlášen jeho syn "PETRKLÍČ"; na podkladě této skutečnosti je možné učinit závěr, že stejně tak mohl být jmenovaný přihlášen na jiných počítačích, ke kterým mohly mít přístup i jiné osoby. V závěru svého dovolání tudíž navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
8. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání též obviněný mladistvý „PETRKLÍČ“ , a to prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vladimíra Soukupa. Konkrétně brojil proti bodu 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku o náhradě škody na tento výrok navazujícímu s tím, že jako dovolací důvod uplatnil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zmíněné výroky o vině a o náhradě škody spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
9. Tvrzenou nesprávnost právního posouzení skutku a nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení dovolatel spatřoval v nesprávném uplatnění ustanovení §228 odst. 1, 2 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. Zdůraznil, že podle ustálené rozhodovací praxe soudů adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován, a trestní soud je povinen postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, tj. musí vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení (odkázal přitom na ustanovení §450 obč. zák.). Namítl, že v daném případě soudy obou stupňů této povinnosti nedostály, neboť předně opomenuly důkazy ohledně výše předmětné částky, které zpochybňovaly tvrzení poškozeného P. V., že mělo jít o částku 540 000 Kč, jimiž byly výpovědi svědků A. K. a J. G., kteří uváděli shodně s obviněnými částku kolem 300 000 Kč. Soudy se přitom vůbec nevypořádaly s tím, proč by v tomto ohledu měla být výpověď jinak usvědčujících svědků nevěrohodná, nebo méně věrohodná, než výpověď jmenovaného poškozeného, jenž sám opakovaně v minulosti, a to i v civilním řízení, uvedl, že ze zdravotních důvodů v předmětném období již nepodnikal a pobíral dávky sociální podpory, a příjem 540 000 Kč zamlčel jak v řízení o určení výživného manželky, tak v řízení o rozvod manželství. Vyjádřil přesvědčení, že argument poškozeného ohledně výběru celkové částky 539 105,89 Kč z jeho účtu v období od 27. 6. 2014 do 4. 7. 2014 neprokazuje, že v době, kdy měl být daný skutek spáchán, tedy rok poté měl poškozený u sebe v hotovosti částku 540 000 Kč (navíc když v uvedeném roce byl bez příjmu z podnikání a pobíral pouze dávky sociální podpory). V této souvislosti vytkl soudu prvního stupně, že vyšel výlučně z tvrzení poškozeného, že manželé si mezi sebou vypořádali majetek vzájemnou dohodou (ač oba uvedli, že tomu tak nebylo); odvolací soud sice toto tvrzení nalézacího soudu korigoval, avšak s tím, že to pro věc není podstatné a manželka poškozeného může do budoucna participovat na přiznané částce v rámci následného vypořádání společného jmění manželů.
10. Obviněný mladistvý dále vytkl soudům obou stupňů, že se nezabývaly tím, že poškozený jako jejich otec měl tyto svěřeny do své péče a jeho povinností bylo mimo jiné poskytovat jim přiměřené zabezpečení a zajistit jim právo reálně se podílet na jeho životní úrovni, avšak tento své povinnosti řádně neplnil a na jejich výživu (fakticky žili u matky) nepřispíval; vyjádřil přitom přesvědčení, že neobstojí závěr, že zde nejsou žádné důvody pro užití moderačního práva. Konečně vyslovil názor, že konstituovat napadeným rozhodnutím exekuční titul, kterým budou zavázáni oba obvinění mladiství solidárně výlučně vůči poškozenému jako jejich otci, jenž je má svěřeny do péče, nepřispívá na jejich výživu, nežije s nimi ve společné domácnosti a současně tvrzenou finanční částku opakovaně popřel v řízeních o rozvod manželství a o určení výživného manželce, je bez dalšího v rozporu s §229 odst. 1 tr. ř. Zdůraznil navíc, že v daném případě by ve standardním civilním řízení mělo být prováděno dokazování ohledně zákonnosti uplatnění dané pohledávky i z hlediska práva rodinného a zachování dobrých mravů, které by patrně podstatně protáhlo řízení trestní, a tudíž poškozený měl být odkázán se svým nárokem na civilní řízení.
11. Z výše uvedených důvodů tento dovolatel navrhl (aniž zde citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc ohledně výroku o vině pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně soudu (patrně měl na mysli soudu druhého stupně, když navrhl zrušení toliko napadeného rozhodnutí tohoto soudu) k novému rozhodnutí s tím, aby mu uložil řádně zkoumat a vyhodnotit výši způsobené škody a veškeré podstatné okolnosti umožňující užití moderačního práva, eventuelně aby zrušil podle §265m odst. 2 tr. ř. toliko výrok o náhradě škody způsobené skutkem pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a odkázal poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
12. Dovolání obou obviněných mladistvých byla v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručena v opisech nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v přípisech ze dne 14. 2. 2017 a ze dne 21. 2. 2017 sdělil, že se k nim nebude vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují rovněž obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnými mladistvými shodně uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
15. Jak již bylo uvedeno, oba obvinění mladiství svá dovolání výslovně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
16. V tomto ohledu dovolání obviněných mladistvých nemohla obstát. Oba dovolatelé totiž opřeli svá tvrzení o existenci citovaného dovolacího důvodu v podstatě o shodnou argumentaci. Ta spočívala v tom, že ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jímž byli uznáni vinnými, namítli, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo bezpečně prokázáno, že poškozený P. V. měl u sebe v hotovosti skutečně částku ve výši 540 000 Kč, kterou měli odcizit. V rámci této výhrady poukázali jednak na to, že tvrzení poškozeného zpochybňovaly výpovědi svědků J. G. a A. K., kteří uváděli ve shodě s jejich výpověďmi, že se jednalo o částku ve výši asi 300 000 Kč, přičemž soudy se vůbec nevypořádaly s tím, proč by v tomto ohledu měly být jejich výpovědi nevěrohodné (když jinak je za věrohodné považovaly), a rovněž výpověď samotného poškozeného, který opakovaně v řízeních o rozvod manželství a určení výživného manželky předmětnou finanční částku zamlčel, resp. popřel, a dále tvrdili, že argument poškozeného ohledně výběru celkové částky 539 105,89 Kč v období od 27. 6. 2014 do 4. 7. 2014 taktéž neprokazuje, že v době spáchání skutku, tedy rok poté, měl stále u sebe finanční prostředky v takové výši, když navíc byl v uvedeném roce bez příjmu z podnikání a pobíral dávky sociální podpory. V této souvislosti obviněný mladistvý „PETRKLÍČ“ zdůraznil také skutečnost, že odcizené finanční prostředky náležely do společného jmění manželů a že poškozený jako jejich otec nepřispíval na jejich výživu; na podkladě také těchto okolností a s poukazem i na aspekt rodinný a dobrých mravů v dané věci, pak brojil též proti výroku o náhradě škody s tím, že soudy nesprávně rozhodly o přiznání nároku v plné výši poškozenému, s nímž se tento připojil k trestnímu řízení, když jej měly odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních (případně aplikovat tzv. moderační ustanovení).
17. Takové námitky rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli oba obvinění mladiství ve svých dovoláních formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnili námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, přičemž současně předložili vlastní verzi skutkového děje; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jímž byli uznáni vinnými, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
18. Jestliže přitom obviněný mladistvý „TULIPÁN“ vyslovil názor, že rozhodující soudy měly v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout v jeho prospěch a jemu vytýkané jednání, pokud dospěly k závěru o jeho vině, právně kvalifikovat podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění, a nejde tudíž o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
19. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
20. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. zejména strany 8 a 9 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. zejména jeho strany 4 až 7).
21. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněných mladistvých je opakováním jejich obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
22. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněných mladistvých podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelů, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 7. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
)* Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.