ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.688.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 688/2017-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o dovolání obviněné R. Ř. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 14 To 354/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 15/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 1 T 15/2016, byla obviněná R. Ř. uznána vinnou jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem 1) rozsudku] a dále přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem 2) rozsudku], za což byla podle §146 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání desíti měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, se sídlem Praha 10, Kodaňská 144/46, náhradu škody ve výši 1 688 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená A. B., bytem Č. T., L., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podala obviněná odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 14 To 354/2016, byl podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o vině pod bodem 2) a podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v celém výroku o trestu. Podle §222 odst. 2 tr. ř. byla trestní věc obviněné stíhané pro skutek specifikovaný v rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 2) postoupena k projednání a rozhodnutí Městskému úřadu v České Třebové. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněné byl za přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině pod bodem 1) v napadeném rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, uložen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jež zůstaly odvolacím soudem nedotčeny, se obviněná přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku dopustila tím, že „v Č. T., okres Ú. n. O., dne 5. 1. 2015 kolem 17. hodiny na stezce pro cyklisty u domu při míjení se s manželi B. z důvodu déle trvajících sousedských problémů nejprve hlasitým vrčením a štěkáním vydráždila jejich psa, kterého Z. B. držel v náručí, poté ze sněhu udělala kouli a se slovy, že si na ni nebudou stěžovat, tuto kouli hodila po A. B., a když manželé B. pokračovali v chůzi, rozběhla se a prudce strčila do zad A. B., kdy tímto jednáním napadenou srazila k zemi na kolena a ruce, čímž poškozená utrpěla podvrtnutí levého hlezna zevního kotníku, podvrtnutí levého zápěstí a zhmoždění obou kolen s bolestivostí, kdy tato zranění si vyžádala lékařské ošetření na chirurgické ambulanci, poté domácí léčení s klidovým režimem a sádrovou fixací levého zápěstí do 20. 1. 2015 s následným rozcvičováním“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 14 To 354/2016, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku napadla tu část rozsudku odvolacího soudu, ve které byl potvrzen výrok o vině pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu, a též výrok o trestu. Zpochybnila, že jednáním popsaným v označené skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byla naplněna jak skutková podstata přečinu výtržnictví, tak i skutková podstata přečinu ublížení na zdraví. Ve vztahu k přečinu výtržnictví namítla, že podle judikatury soudů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 286/2015) slovní vulgární a urážlivé projevy pachatele, které neměly delšího trvání a na které navázalo další méně intenzivní násilné jednání, nenaplňují znak objektu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ani nezbytnou míru společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle mínění obviněné měly soudy uplatnit princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe. Toto jednání pak mohlo být posouzeno nejvýše jako přestupek, a věc tak měla být postoupena příslušnému správnímu orgánu.
6. Nalézací soud shledal naplnění znaků přečinu výtržnictví v tom, že obviněná se dopustila napadení jiného. To však není podle mínění obviněné dostatečné, nalézací soud měl ještě dovodit, proč napadení jiného mělo povahu výtržnosti. K tomu, aby byl spáchán trestný čin výtržnictví, musí mít napadení jiného skutečně povahu výtržnosti, tzn. jednání musí představovat narušení veřejného pořádku a klidu, a to závažným způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). S těmito požadavky plynoucími i z judikatury Nejvyššího soudu se nalézací soud vůbec nevypořádal. Nejvyšší soud pro naplnění znaků trestného činu výtržnictví opakovaně zdůrazňuje, že za výtržnost je možné považovat jen takové napadení jiného, při němž jednání obviněného dosáhlo určité vyšší intenzity a závažnosti srovnatelné s ostatními alternativně stanovenými znaky objektivní stránky trestného činu výtržnictví. Z judikaturních závěrů je patrné, že ne každé fyzické napadení jiného, i když se jej útočník dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, vždy naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví. Pro trestný čin výtržnictví je typicky zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Při posuzování, zda byly naplněny formální znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, je proto třeba hodnotit i to, za jakých okolností byl čin spáchán, jestli šlo o pohnutku, kterou pachatel projevil aroganci vůči ostatním osobám, anebo zda byl např. vyprovokován a vybočil jen z rámce normální reakce. Důležité je i zhodnocení osoby pachatele a následku jeho jednání, včetně odezvy u veřejnosti (zde obviněná odkazuje na přiměřené užití závěru z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001). Ze systematického zařazení trestného činu výtržnictví v šesté hlavě zvláštní části trestního zákoníku dále vyplývá, že předmětem ochrany zde primárně není individuální zájem jednotlivých občanů, ale šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí.
7. Shrnula, že podmínky, za jejichž splnění lze považovat napadení jiného za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, je pak třeba odlišovat od vymezení některých přestupků obdobné povahy, zejména od přestupku proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) a c) téhož zákona. Vzhledem k tomu, že jednání, pro něž byla stíhána, nedosahovalo potřebné míry společenské škodlivosti nezbytné pro uplatnění její trestní odpovědnosti, mělo být s ohledem na uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a při uplatnění principu ultima ratio posouzeno toliko jako přestupek.
8. Obviněná zpochybnila i naplnění znaků přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznila, že protiprávní následek v podobě ublížení na zdraví smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku musí mít svůj podklad v takovém protiprávním jednání, které dosahuje určitý minimální stupeň intenzity. Pouhá vědomost pachatele o tom, že by mohl za použití násilí jakékoli intenzity způsobit zranění jiné osoby, nepostačuje bez dalšího k závěru o existenci úmyslného zavinění. Způsob provedení činu, jímž mělo údajně dojít ke způsobení poranění poškozené, nebyl podle obviněné prokazatelně zjištěn, a to včetně části těla, kam byl směřován útok, intenzita strčení obviněné mohla být vyhodnocena i jako malá. Způsobené zranění poškozené mohlo být objektivizováno až znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracování tohoto posudku však soudy nebylo přes opakované námitky obviněné zadáno.
9. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku obviněná argumentovala závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013, z něhož vyplývá, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž úmysl musel směřovat i ke způsobení následku ublížení na zdraví. Při posuzování jednání pachatele, který útočil proti zdraví jiného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovým útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo zranění způsobeno, jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo apod. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je přitom zřejmé, že oba soudy vyšly především z výsledku pádu poškozené a jejího objektivně zjištěného zranění. Soudy se však nemohou zabývat pouze tím, že úder obviněné vedl k pádu poškozené na zem, při kterém si poškozená způsobila uvedená zranění, ale musí se zabývat i tím, zda k tomuto následku vedl úmysl obviněné. Přitom bylo nutné vzít v potaz, že na pádu poškozené se mohl podílet rovněž zasněžený či zledovatělý povrch, únava či jiná fyzická indispozice poškozené atp. – tyto faktory však soudy vůbec nehodnotily a ani se jimi nezabývaly.
10. Obviněná dále namítla, že soudy dostatečně a přesvědčivě svá rozhodnutí neodůvodnily. Požadavek na vyčerpávající popis důkazního postupu zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, tyto požadavky jsou ještě zvýrazněny za situace, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou na soudy kladeny zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel. Jelikož podle názoru obviněné obecné soudy porušily tyto zásady trestního řízení, mající oporu i v ústavním pořádku, došlo k porušení práva obviněné na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
11. V další části svého dovolání obviněná dodala, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn i v případě, kdy se soudy vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy. Konkrétně obviněná namítla, že soudy nijak neprokazovaly hloubku a míru narušení vztahů mezi obviněnou a manželi B., odvolací soud pouze stručně konstatoval, že „je zřejmé, že sociální vztahy mezi B. a obžalovanou R. Ř. jsou dlouhodobě narušeny, nejeví se jako adekvátní předpoklad, že by krátce po napadení poškozená ihned telefonicky tuto skutečnost oznamovala na Policii a přitom fabulovala, že původcem napadení je právě R. Ř., či že by takovou fabulaci na místě vymyslela za situace, kdy by si sama zranění způsobila prostým pádem“. Obviněná přitom po celé trestní řízení namítala, že se na místě činu v uvedenou dobu nenacházela, že zranění si poškozená způsobila na zledovatělém povrchu sama a v důsledku narušených sociálních vztahů s obviněnou ji udala jako pachatelku smyšleného výtržnického jednání, kterým byl poškozené způsoben úraz popsaný ve skutkové větě výroku o vině. Z lékařské zprávy poškozené vyplývá pouze to, že poškozená trpí dlouhodobě artrózou a zranění si mohla způsobit i jiným způsobem, navíc se poškozená dlouhodobě léčila na psychiatrii. Obviněná požadovala, aby bylo důkazní řízení doplněno o lékařskou zprávu z psychiatrického oddělení a aby na poškozenou byl vypracován znalecký posudek ohledně její věrohodnosti. Současně žádala, aby byl proveden znalecký posudek z oblasti biomechaniky, popř. soudního lékařství „ohledně horní končetiny poškozené“. Těmto důkazním návrhům obviněné nejenže nebylo vyhověno, ale soudy se s těmito důkazními návrhy vůbec nevypořádaly, nebylo rozhodnuto ani o provedení, ani o zamítnutí provedení těchto důkazů a jedná se tedy o typický případ tzv. opomenutých důkazů.
12. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, resp. aby „zčásti sám ve věci rozhodl, že skutek označený jako přečin výtržnictví není trestným činem, případně že podléhá faktické konzumpci“. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud „zčásti věc přikázal ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí, neboť skutek označený jako ublížení na zdraví nebyl soudem správně kvalifikován, neboť zde nebyly provedeny navrhované důkazy (opomenuté důkazy), resp. krajský soud ve svém rozsudku ani výslovně neodůvodnil, proč nebyly tyto další důkazy provedeny“.
13. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) po rekapitulaci průběhu dosavadního řízení a obsahu dovolání především zdůraznila, že stejné námitky uplatnila obviněná v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací.
14. Souhlasila s názorem nalézacího soudu, který přiléhavě dovodil trestní odpovědnost obviněné v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně, a to za přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť správně dovodil, že napadení ze strany obviněné spočívající v tom, že zezadu srazila poměrně nečekaně starší ženu k zemi, učinila tak na veřejně přístupném místě a způsobila tak zranění omezující běžný způsob života poškozené přinejmenším délkou fixace horní končetiny po dobu patnácti dní, plně naplňuje zákonné znaky skutkových podstat obou trestných činů. Jednání obviněné považovala za velice hrubé a mimořádně neslušné počínání, míra společenské škodlivosti podle názoru státní zástupkyně bezpochyby dosáhla intenzity trestného činu a aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jak se jí domáhala obviněná, v daném případě nepřipadá v úvahu.
15. Uzavřela proto, že se nedomnívá, že by meritorní rozhodnutí v této věci bylo zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný dovolací důvod v dovolání naplněn nebyl. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
16. Obviněná v replice k vyjádření státní zástupkyně poznamenala, že pokud by se odvolací soud skutečně zabýval jejími námitkami (k problematice tzv. opomenutých důkazů), své stanovisko k nim by učinil součástí odůvodnění rozhodnutí o opravném prostředku. Uvedla, že soud prvního stupně vyvinul enormní úsilí, aby prokázal, že dovolatelka na místě činu daném čase mohla být přítomna, další dokazování čehokoliv tím pro něj ztratilo na významu. Jediným důkazem však zůstává svědectví poškozené a jejího manžela, nikdo jiný na místě přítomen nebyl, aby mohl být případně pohoršen přečinem výtržnictví. Dovolatelka nesouhlasila ani s hodnocením společenské škodlivosti jejího činu státní zástupkyní, její vyjadřování označila za poněkud expresivní a znovu v této souvislosti připomněla judikaturu Nejvyššího soudu (stanovisko publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1224/2015, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 553/2016).
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
18. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
20. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
21. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Obviněná vytkla, že soudy nižších stupňů, jmenovitě odvolací soud, se nezabýval navrhovanými důkazy a posoudil její vinu, aniž by o jí navrhovaných důkazech rozhodl a vypořádal se s nimi v odůvodnění rozhodnutí o opravném prostředku. Obviněná zopakovala, že žádala, aby si soud vyžádal zprávu z psychiatrického oddělení, kde se poškozená A. B. léčí, navrhovala i vypracování znaleckého posudku na posouzení věrohodnosti této poškozené a proveden nebyl ani znalecký posudek z oblasti biomechaniky či alespoň soudního lékařství ohledně horní končetiny poškozené. Tyto nedostatky označila za typický případ tzv. opomenutých důkazů. Tento procesní postup soudů měl podle dovolatelky zásadní dopad na správnost skutkových zjištění soudů a v důsledku toho i na kvalifikaci skutku.
22. K těmto námitkám je vhodné předeslat, že vadu spočívající v neúplnosti provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Dovolatelce nutno přisvědčit, že bylo povinností odvolacího soudu, aby se s jejími návrhy na doplnění dokazování v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval a vyložil, proč jim nevyhověl. To se v posuzovaném případě vskutku nestalo. S přihlédnutím k obsahu již opatřených důkazních prostředků a provedených důkazů ať již k hodnocení věrohodnosti poškozené A. B., mechanismu vzniku jejího zranění či k povaze jejího zranění však v konkrétní věci nejde o takový nedostatek, který by mohl vést k závěru o porušení spravedlivého procesu a relevantně zpochybnil skutková zjištění učiněná soudy. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevné, že považovaly již provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Podstatné je, že i odvolací soud (viz str. 4 až 6 jeho rozsudku), stejně jako soud prvního stupně (viz str. 11 jeho rozsudku) vyložil, že dosavadní důkazní řízení bylo úplné, dostatečné a poskytovalo základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, čímž dal jasně najevo, že další dokazování shledal nadbytečným. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že důkazní řízení netrpělo z hlediska úplnosti takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů, jak mínila dovolatelka. Ani dovolací soud neshledává potřebným doplnit dokazování o obviněnou navrhované důkazy, tj. lékařskou zprávou z psychiatrického oddělení, kde se léčí poškozená, o znalecký posudek (patrně z oboru psychologie) na její věrohodnost či znalecké posudky z oboru biomechaniky, popř. zdravotnictví, soudního lékařství, má je za nadbytečné.
23. Obviněná dále označila za významnou vadu řízení i to, že byla uznána vinnou na základě výpovědi poškozené A. B., která byla svým obsahem v rozporu s tvrzeními obviněné. K tomu nelze než připomenout, že závěr o vině obviněné byl v nyní projednávané věci založen především, avšak nikoliv pouze, na přímém důkazu, kterým je výpověď poškozené, ve které byl obsažen poznatek vztahující se bezprostředně k jednání obviněné, pro které bylo vedeno její trestní stíhání. Pokud obviněná v celém svém dovolání zpochybňuje věrohodnost poškozené jako svědkyně a namítá, že její výpovědi, která je v přímé opozici s tvrzením obviněné, neměly soudy uvěřit, brojí touto námitkou ve své podstatě proti hodnověrnosti poškozené jako svědkyně a hodnověrnosti usvědčujících důkazů. Otázce hodnocení věrohodnosti důkazů věnovaly soudy nižších stupňů odpovídající pozornost a sama dovolatelka ani neuplatnila žádnou argumentaci, která by svědčila pro závěr, že při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř. Pouze lze doplnit, že usvědčující výpověď poškozené A. B. je doplněna i dalším přímým důkazem, a to výpovědí svědka Z. B., který byl celému incidentu po celou dobu přítomen, a následně i souhrnem nepřímých důkazů, které pomohly určit pohyb obviněné v inkriminovanou dobu a které tak nepřímo potvrzují výpovědi očitých svědků – poškozené A. B. a jejího manžela Z. B.
24. Nejvyšší soud dodává, že ani rozpory mezi důkazy, tj. rozpory ve výpovědích poškozené a jejího manžela jakožto přímých svědků a výpovědích obviněné a jejích synů, kteří vypověděli, že v inkriminovanou dobu, kdy mělo dojít ke stíhanému skutku, byla jejich matka s nimi, nepředstavují překážku pro uznání obviněné vinnou, neboť ne všechny rozpory mezi provedenými důkazy musí nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo . To platí zejména za situace, kdy byla věrohodnost svědků vypovídající ve prospěch obviněné silně zpochybněna tím, že tito již v minulosti vypovídali lživě s úmyslem uchránit svoji matku – obviněnou před trestním stíháním. Za takové důkazní situace zde neexistovaly jakékoliv důvodné pochybnosti o věrohodnosti poškozené, naopak byly shromážděny a provedeny důkazy významně zpochybňující věrohodnost výpovědi obviněné.
25. Odmítnout je třeba i výhradu obviněné, že nebyl jednoznačně zjištěn způsob provedení činu, a to včetně části těla, kam byl útok směřován, a výhradu směřující k posouzení intenzity strčení (podle ní by intenzita útoku mohla být vyhodnocena i jako malá). Neobstojí ani úvaha obviněné, že poškozená si zranění mohla způsobit sama, neboť se jedná o starší osobu, která se v daný moment pohybovala na zasněženém a případně i zledovatělém povrchu. V této souvislosti nelze než odkázat nejen na výpověď poškozené A. B. a svědka Z. B., z nichž jednoznačně vyplývá mechanismus vzniku zranění, z výpovědi svědka Z. B. i intenzita útoku (prudké strčení), přičemž výpovědi svědků korespondují s lékařskými zprávami ošetřujících lékařů poškozené (č. listu 94 až 99). Jak z lékařských zpráv praktického lékaře pro dospělé MUDr. R. Z., tak MUDr. J. V. z chirurgické ambulance v Č. T. se shodně podává rozsah a povaha utrpěného zranění poškozené, přičemž způsob zranění odpovídá údajům poškozené (napadení strčením zezadu, pád na kolena a levé zápěstí; č. listu 99). Z výpovědi svědkyně A. B. je navíc zřejmé, že popis následků poranění rozhodně nezveličovala (č. listu 37). Svědkyně též přesvědčivě vysvětlila, že lékařskou pomoc vyhledala až následujícího dne, kdy se důsledky zranění znatelně projevily.
26. V dalším lze poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudků v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Námitky, které vůči způsobu hodnocení provedených důkazů a vůči postupu orgánů činných v trestním řízení obviněná uplatnila, jsou pouhou polemikou s výsledky dokazování. Nejvyšší soud připomíná, že není jeho úkolem coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, která měla za to, že důkazy byly jednostranně hodnoceny v její neprospěch, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad presumpce neviny, in dubio pro reo či jiných pravidel zajišťujících spravedlivý proces neznamená. Nezbytnost zásahu Nejvyššího soudu tak není ničím opodstatněna.
27. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené rozhodnutí odvolacího soudu, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významnou otázka, zda obviněná svým jednáním popsaným ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu, jenž zůstal rozsudkem odvolacího soudu nezměněn, naplnila skutkovou podstatu přečinů výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
28. Podle §358 odst. 1 tr. zákoníku přečin výtržnictví spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Ustanovením §358 tr. zákoníku se chrání občanské soužití proti závažným útokům narušujícím zároveň veřejný pořádek. Předmětem ochrany zde tedy primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, jakými jsou např. jejich zdraví, čest, osobní důstojnost, majetek apod., i když i tyto zájmy mohou být výtržnickým jednáním dotčeny jako tzv. sekundární objekt trestného činu. Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Objektem přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Z hlediska subjektivní stránky se u obou přečinů vyžaduje úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku; u přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku úmysl směřující k způsobení ublížení na zdraví (§122 odst. 1 tr. zákoníku).
29. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že se dopustila na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadla jiného, a přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že jinému úmyslně ublížila na zdraví. Skutková část výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě těchto přečinů. Podstata jednání obviněné podle nich záleží v tom, že při míjení se s manželi B. stezce pro cyklisty u domu z důvodu déle trvajících sousedských problémů nejprve hlasitým vrčením a štěkáním vydráždila jejich psa, kterého Z. B. držel v náručí, poté po A. B. hodila sněhovou kouli se slovy, že si na ni nebudou stěžovat, a když manželé B. pokračovali v chůzi, rozběhla se a prudce strčila do zad A. B., srazila ji tak k zemi na kolena a ruce, čímž poškozená utrpěla ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně popsaná zranění, jež si vyžádala lékařské ošetření na chirurgické ambulanci, poté domácí léčení s klidovým režimem a sádrovou fixací levého zápěstí do 20. 1. 2015 s následným rozcvičováním.
30. Obviněná s právními závěry soudů nesouhlasila. Namítla, že jejím jednáním nebyly naplněny všechny obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, zejména že se z její strany nejednalo o natolik intenzivní jednání, aby mohl být naplněn objekt tohoto přečinu, a současně její jednání nedosáhlo nezbytné míry společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Stejně tak nesouhlasila s naplněním všech obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž stěžejním argumentem její obhajoby je skutečnost, že její úmysl nesměřoval ke způsobení újmy na zdraví poškozené, a to zvláště s ohledem na nízkou intenzitu jejího protiprávního jednání.
31. Dovolací soud připouští, že povaha jednání obviněné, jež nese znaky „výtržnosti spočívající především v napadení jiného“, skutečně není příliš závažná, nicméně tento závěr ještě neznamená, že čin obviněné nemá charakter „výtržnosti“ ve smyslu zákonných znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (k tomu rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Obecně je přitom nutno uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době aj.), dále zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a též osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti) apod. (k tomu přiměřeně č. 4/1976, 1/1984 Sb. rozh. tr.). Ani podle dovolacího soudu není pochyb o tom, že jednání, jehož se obviněná dopustila na místě veřejnosti přístupném, bylo zjevně neuctivé, nikoliv nevýznamně uráželo manžele B., kteří k němu nezavdali žádnou příčinu, mělo postupnou gradaci, ústící až v zákeřný fyzický útok zezadu směřující na poškozenou. Zváží-li se současně poznatky k osobě obviněné, vyvolávající časté konflikty se svými spoluobčany, její nekritičnost vůči vlastním projevům, nelze mít závěry soudů o naplnění znaku „výtržnosti“ za nepřípadné.
32. Dovolatelka zpochybnila existenci úmyslného zavinění ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku s argumentem, že protiprávní následek v podobě ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku (který objektivně nezpochybnila) musí mít svůj původ v takovém protiprávním jednání, které dosahuje určitý stupeň intenzity, přičemž pouhé vědomí pachatele o tom, že by mohl za použití násilí jakékoliv intenzity způsobit zranění jiné osoby, závěr o úmyslném zavinění bez dalšího neopodstatňuje.
33. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222).
34. Ze zjištění soudů vyplývá existence úmyslného zavinění obviněné ve formě minimálně nepřímého úmyslu, jak uzavřel na str. 6 rozsudku odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, který shledal zavinění ve formě úmyslu přímého; viz str. 11 rozsudku). Závěr o existenci nepřímého úmyslu na straně obviněné má evidentně oporu v povaze jejího jednání. Způsob útoku obviněné založený na tom, že se obviněná rozeběhla a prudce strčila do zad poškozené A. B., která v důsledku toho upadla a způsobila si zranění popsaná ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, nelze označit za mechanismus výjimečně nízké intenzity. Tvrzení obviněné, že by bylo možné intenzitu útoku hodnotit i jen jako malou, nemá oporu v provedených důkazech. Zranění, jež poškozená objektivně utrpěla a jež mají povahu ve své celistvosti povahu ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, což ani dovolatelka nezpochybňuje, koresponduje s povahou útoku obviněné i okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dokládá úmysl obviněné poškozené přivodit následek v podobě ublížení na zdraví. Dříve popsané jednání obviněné tudíž znaky obou přečinů po stránce objektivní i subjektivní vykazuje.
35. Obviněná také vytkla, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio. K takto uplatněné výhradě nutno uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
36. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
37. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
38. Ani zde nelze přisvědčit názoru obviněné. Dosavadní poznatky o způsobu jednání obviněné jen dokládají, že právě uplatnění trestní odpovědnosti je v daném případě nezbytné, poněvadž uplatnění jiného druhu odpovědnosti (viz výsledky řízení o přestupcích) již není s to splnit všechny očekávané cíle, důraz je třeba položit i na funkci represivní. Jen tak lze očekávat, že odezva na neurvalé a protiprávní jednání obviněné najde svůj cíl a odradí obviněnou od páchání dalších obdobných činů.
39. Konečně je namístě reagovat také na návrh obviněné, aby Nejvyšší soud rozhodl, že „skutek označený za přečin výtržnictví není trestným činem, příp. že podléhá faktické konzumpci“. Jakkoliv je takový návrh nejasný zejména v souvislosti odkazu na tzv. faktickou konzumpci, jeví se potřebným k otázce vzájemného vztahu přečinů výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku uvést, že obecně platí, že jednočinný souběh trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku s trestným činem ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku je možný (ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3326, 1549). Souběh těchto trestných činů není vyloučen také s ohledem na skutečnost, že zatímco objektem trestného činu výtržnictví je občanské soužití, objektem trestného činu ublížení na zdraví je ochrana života a zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 889/2002). Jednání obviněné specifikované ve skutkové větě výroku o vině naplňuje znaky obou zmíněných přečinů. Obviněná jednáním, které naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku (napadení jiného na místě veřejně přístupném), současně způsobila poškozené poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Skutkové podstaty přečinů výtržnictví a ublížení na zdraví nejsou mezi sebou ve vztahu, kdy by byl jeden z nich speciálním vůči druhému, a to ani v případě, kdyby újma na zdraví záležela v tom, že „napadení jiného“ vedlo k předpokládanému následku na zdraví.
40. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněné bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu