ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.699.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 699/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017 o dovolání obviněného Z. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 To 436/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 112/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 2 T 112/2016, uznal obviněného Z. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
v úmyslu oddálit povinnost vrácení dlužných peněžních prostředků D. Š., a vyhnout se plnění z jím zprostředkované smlouvy o půjčce uzavřené dne 18. 12. 2010 mezi M. V., jako věřitelem, a D. Š. jako dlužníkem, přesvědčil D. Š. a zprostředkoval jí dne 29. 7. 2011 uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky v domě na pozemcích parc., spoluvlastnického podílu o velikosti 6883/176936 id. na společných částech domu na pozemcích parc. a spoluvlastnického podílu o velikosti 6883/176936 id. k pozemkům parc., vše v katastrálním území S. B., obec B., část obce S. B., vše zapsáno na LV u Katastrálního úřadu pro JmK, Katastrální pracoviště B.-m., s kupující společností Max Credit Facility, s. r. o., s fiktivním sídlem Brno, Jakubská 121/1, IČ: 28611331, na jejímž základě D. Š. převedla svůj byt v osobním vlastnictví na ul. Ú., včetně přilehlých pozemků, v hodnotě nejméně 2 500 000 Kč do výlučného vlastnictví společnosti Max Credit Facility, s. r. o., ačkoli si byl vědom skutečnosti, že D. Š. se nachází v aktuální tísni z bytové a finanční situace a tzv. přeúvěrování v podobě uzavření smlouvy o převodu nemovitosti a dalších navazujících smluv je pro ni krajně nevýhodné v důsledku nejméně dvojnásobného rozdílu mezi hodnotou vyplacení předchozí půjčky a hodnotou převáděné nemovitosti, přičemž Z. D., jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, následně výše uvedenou smlouvu o převodu bytové jednotky za společnost Max Credit Facility, s. r. o., uzavřel na základě plné moci udělené jednateli společnosti M. P., a P. Š., jejichž trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, za předem stanovených podmínek, a to kupní ceny ve výši 750 000 Kč, s možností uplatnit zpětný převod do 5. 8. 2013 při úhradě úroků z půjčky ve výši 90 000 Kč, úhradě nájemného za užívání bytu ve výši 7 500 Kč měsíčně a veškerých plateb spojených s užíváním bytu, kdy D. Š. v kupní smlouvě prohlásila, že jako zástavce dne 13. 7. 2011 uzavřela smlouvu o zřízení zástavního práva a předkupního práva s věcnými účinky k nemovitosti se zástavním věřitelem M. V. k zajištění půjčky ze smlouvy o půjčce ze dne 18. 12. 2010, přičemž byli srozuměni se skutečností, že D. Š. je vázána smlouvou o půjčce uzavřené s M. V., včetně denní smluvní pokuty ve výši 1 148 Kč, vzhledem ke svému věku nemá dostatek finančních prostředků a možností ke splnění podmínek zpětného převodu bytu do svého vlastnictví a obvyklá cena bytové jednotky více než trojnásobně převyšuje výši plnění ze strany společnosti Max Credit Facility, s. r. o., kdy na základě smlouvy o advokátní úschově ze dne 29. 7. 2011 měla být z kupní ceny mimo jiné uhrazena M. V. částka ve výši 705 072 Kč a zaplacena odpovídající daň z převodu nemovitosti, která však zaplacena nebyla, v důsledku čehož Finanční úřad Jihomoravského kraje, územní pracoviště B., dodatečně D. Š. uložil povinnost doplatit nedoplatek na dani z převodu nemovitostí včetně penále ve výši 71 179 Kč, dne 21. 2. 2013 P. Š. a M. P. prostřednictvím svého zmocněnce JUDr. Michala Hudečka, advokáta, AK K., O., dali D. Š. výpověď z nájmu bytu z důvodu neplacení nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu a dne 3. 11. 2014 bez vědomí D. Š., na základě Z. D. zfalšovaného podpisu D. Š., požádali společnost E-on, a. s., o ukončení smlouvy o dodávce elektřiny, v důsledku čehož jí byla v srpnu 2015 odpojena v bytě elektřina, čímž P. Š. a M. P.. získali hodnotu ve výši nejméně 1 750 000 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a uložil mu podle §218 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. e) tr. zákoníku [správně mělo být citováno písmeno i) uvedeného zákonného ustanovení] mu dále uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 To 436/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Procházky proti němu podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V úvodu svého podání dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se ztotožnil s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, jeho skutkovými zjištěními, jež označil za správná a úplná, a právními závěry, které shledal přesnými a jasně a přesvědčivě odůvodněnými. Zásadně nesouhlasil rovněž s tím, pokud soud druhého stupně dospěl k závěru, že rozsudek nalézacího soudu je logický bez jakýchkoli rozporů a dané řízení netrpělo žádnými vadami. Současně uplatnil výhrady k odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které v důsledku porušení ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. označil za nedostatečné a nepřezkoumatelné.
6. V dalším textu obviněný vyjádřil svou povědomost o taxativním vymezení způsobilých dovolacích důvodů, mezi něž obecně nespadá nesprávnost skutkových zjištění. Poukázal nicméně na to, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem označit za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Zdůraznil, že při splnění určitých podmínek má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod (zejména práva na spravedlivý proces), a že dovolacím důvodem podle výše citovaného ustanovení proto může být i případ, když právní závěry soudu jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními obecných soudů nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Vyjádřil přesvědčení, že výše uvedené skutečnosti musí platit pro daný případ.
7. Dovolatel dále uvedl, že zásadně setrvává na tom, že se v posuzované věci žádné trestné činnosti nedopustil. Tvrdil, že poškozené D. Š. (dále jen „poškozená“) pouze doporučil vzít si úvěr přes paní M. P., když předtím selhaly možné úvěry od bankovních institucí či stavebních spořitelen vzhledem k věku poškozené. Poškozená dále jednala se jmenovanou samostatně, přičemž bylo ústně dojednáno, že úvěr splatí po prodeji svého bytu, či získáním peněz z prodeje spoluvlastnického podílu na nemovitostech, anebo splacením zůstatkové části vložených peněz k zhodnocení, pokud již budou vyplaceny. Zdůraznil, že nic víc v této věci nečinil a také nic nebylo prokázáno. K úvěru od M. V. namítl, že tento nezprostředkoval, učinila tak paní M. P., stejně jako vypracovala smlouvy a zařizovala vše na katastrálním úřadě; není pravdou tvrzení poškozené, že se s touto viděla pouze jedenkrát, neboť za tímto účelem měly několik schůzek. Dále poukázal na to, že M. V. a Z. D. potvrdili, že jej nikdy neviděli a neznali, a tudíž s nimi nemohl ani jednat v jakékoli záležitosti poškozené, což by úmyslná pomoc k jejich lichevnímu jednání jistě v daném případě a za daných okolností vyžadovala; totéž platilo v případě Max Credit Facility, s. r. o., kdy smlouvy zadával k vypracování již zmíněný Z. D., a tento rovněž zfalšoval údaje ohledně energií, včetně podpisu poškozené, přičemž on v následující době se pouze snažil řešit problémy, které ze smluv nastaly. Shrnul, že celá obžaloba stojí toliko na neprokázaných, nedoložených a neprůkazných tvrzeních poškozené a on nemohl být veden úmyslem oddálit svou povinnost k vrácení dlužných peněžních prostředků poškozené, jež měly být vyplaceny až ke dni 23. 7. 2012. Vyjádřil přesvědčení, že z uvedeného jasně vyplývá, že poškozenou nepřesvědčoval k uzavření lichevních smluv, neznal jejich obsah, nikdo mu je nepředložil a neměl z takto uzavřených úvěrů žádný finanční prospěch, tedy neměl žádnou povědomost o okolnostech zakládajících odpovědnost za daný přečin. Vyslovil proto názor, že věc nebyla řádně objasněna, důkazy nebyly řádně a logicky hodnoceny a ve věci existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, v důsledku čehož pak neobstojí ani právní závěry soudů, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dodal, že jeho role v celém případu je orgány činnými v trestním řízení démonizována a zásadně přeceňována a zcela nedůvodně a nezákonně zatahována do trestněprávní roviny jako pomocníka.
8. Obviněný rovněž namítl, že skutková věta v rozsudku soudu prvního stupně je formulována velmi nepřehledně, nejednoznačně a nelogicky tak, že se zákonnými znaky pomoci, tedy „úmyslného umožnění a usnadnění spáchání přečinu lichvy tím, že jinému opatřil prostředky k tomu …“ uvedenými v právní větě odsuzujícího rozsudku nekoresponduje žádná konkrétní okolnost ve skutkové větě téhož výroku, která by tyto zákonné znaky naplňovala (což je možné vytknout celkově, když právní větě nekoresponduje adekvátní přehledná, logická a ucelená skutková věta, a takový nedostatek skutkové věty nemůže být s ohledem na závěry ustálené judikatury zhojen ani cestou odůvodnění). Konkrétně uvedl, že podle právní věty měl úmyslně umožnit a usnadnit jinému spáchání trestného činu (lichvy), avšak ve skutkové větě je uváděno, že jeho úmysl měl směřovat k oddálení povinnosti vrátit dlužné peněžní prostředky poškozené a vyhnout se plnění z jím zprostředkované smlouvy o půjčce uzavřené dne 18. 12. 2010, v čemž spatřoval zásadní rozpor, který nelze zhojit ani překlenout a má svůj odraz v nesprávné právní kvalifikaci. Dále namítl, že ze skutkové věty není rovněž naprosto zřejmé, jaké fyzické pomoci ve formě opatření prostředků ke spáchání přečinu lichvy se měl dopustit, jak je též tvrzeno v právní větě; ve skutkové větě je v tomto směru uvedeno, a v tom má snad spočívat jádro jeho pomoci jako pomoci psychické (intelektuální) nespočívající v opatření prostředků, ale spíše v radě, utvrzování v přesvědčení, či v něčem podobném, že měl přesvědčit poškozenou a zprostředkovat jí uzavření předmětné lichevní smlouvy. K tomu poukázal na to, že pomocník takto (radou, utvrzováním v přesvědčení) pomáhá hlavnímu pachateli, nikoli osobě poškozené; i kdyby snad tímto způsobem poškozenou přesvědčoval, nemohlo by to zakládat jeho trestněprávní odpovědnost za úmyslnou pomoc spáchat úmyslný trestný čin, nýbrž maximálně případnou občanskoprávní odpovědnost za náhradu škody z důvodu, že poškozené nesprávně poradil, což je typicky nedbalostní jednání spočívající v porušení prevenční povinnosti předcházet škodám.
9. Další vadu, v jejímž důsledku došlo k nesprávnému právnímu posouzení daného skutku, spatřoval dovolatel v chybném posouzení jeho subjektivní stránky – úmyslné pomoci, neboť vyslovil názor, že tato ve formě přímého úmyslu (jak dovodily soudy) nebyla naplněna, resp. z ničeho přesvědčivě nevyplývá. Zdůraznil, že mu uniká motiv, proč by měl hlavním pachatelům pomáhat, protože i v případě, že by byl jeho závazek vůči poškozené již splatný, nepomohlo by mu v této situaci oddálení povinnosti vrátit jí finanční prostředky či plnit ze smlouvy o půjčce ze dne 18. 12. 2010; poškozené navíc již na začátku sdělil, že nemá finanční prostředky na vrácení částky, kterou jí dlužil, takže v zásadě nepotřeboval plnění oddalovat. Vyslovil proto přesvědčení, že v posuzovaném případě nebyl prokázán hodnověrným způsobem ani příčinný vztah mezi jeho jednáním jako účastníka a trestným činem spáchaným hlavním pachatelem, jenž musí být bezpodmínečně dán. V návaznosti na to namítl, že podkladem pro rozhodnutí o jeho vině byly důkazy, které zachycují určitou komunikaci s poškozenou a úkony, které jí pomáhal činit, až po uzavření smlouvy se společností Max Credit Facility s. r. o., ačkoliv pomoc ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku není možná po dokončení trestného činu.
10. Obviněný vytkl soudům obou stupňů též to, že svá rozhodnutí založily na nesprávném hmotněprávním posouzení norem občanského práva spočívajícím v nejasném závěru o motivu spáchání pomoci k přečinu lichvy, chybném hodnocení jeho závazku k plnění ze smlouvy o půjčce ze dne 18. 12. 2010 (uvedl, že nebyl zavázán k jakémukoli plnění, neboť nebyl účastníkem této smlouvy, a jestliže v protokole uvedl, že případně půjčku poškozené splatí on, neučiní-li tak poškozená, nejedná se o skutečný vymahatelný závazek, neboť oprávněný – věřitel z půjčky protokol ani nepodepisoval), a rovněž jeho role v celé věci, když tvrdil, že nevystupoval jako zprostředkovatel uzavření smlouvy o půjčce a následně ani předmětné lichevní smlouvy (a neobdržel v tomto směru ani žádnou finanční odměnu), a uzavření těchto smluv zprostředkovávala paní M. P., jež jistě nějakou finanční odměnu (podstatnou náležitostí zprostředkovatelské smlouvy je totiž úplatnost) obdržela.
11. Konečně naplnění dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel spatřoval i v tom, že byl zavázán k náhradě škody, která v trestním řízení nebyla vůbec uplatněna, ani nějak hmatatelně vyčíslena, a ani nevznikla, když mezi poškozenou a společností Max Credit Facility, s. r. o., došlo k dohodě o narovnání. Jestliže po něm poškozená vymáhá finanční částku v civilním řízení, uplatňuje tak právo vrácení prostředků, které mu poskytla za účelem zhodnocení, avšak nejedná se o uplatnění škody (v civilním řízení) způsobené údajným trestným činem v dané věci. Předmětný výrok tedy označil za zcela nezákonný, nadbytečný a také zcela neurčitý, neboť konkrétní částka jakékoli skutečné škody nebyla nějak vyčíslena či s ní jakkoli pracováno.
12. Ze všech uvedených důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 To 436/2016, a řízení jemu předcházející, a dále rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 2 T 112/2016, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém podrobném vyjádření předně zdůraznila, že pokud dovolatel vyslovil své přesvědčení o splnění podmínek pro výjimečný zásah do skutkového stavu věci, uplatnil opětovně svou setrvalou obhajobu a vlastní způsob vyhodnocení provedeného dokazování ji prokazující ve spojení s poukazem na důkazy, jež vytrhl z kontextu důkazů zbývajících. Takto přitom postupoval, aniž by zdůvodnil, že právě v jeho případě je dán rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, a současně že jde o rozpor takové extrémní intenzity, že skutková zjištění soudů nevyplývají z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo že jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Státní zástupkyně v tomto směru uvedla, že na podkladě spisového materiálu nebylo možno dospět k takovému názoru, že by se skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nacházely v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, neboť nalézací soud je vyhodnotil za splnění předepsaných podmínek §125 odst. 1 tr. ř. a učinil zcela správná skutková zjištění tak, že výsledek přezkumné činnosti na odvolací úrovni nemusel být spojen s objektivní potřebou jejich přehodnocení; odvolací soud tak mohl plně odkázat na příslušné hodnotící pasáže z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
14. V dalším textu se státní zástupkyně zaměřila na jednotlivé dovolací námitky obviněného (totožné s těmi, kterými se zabýval již odvolací soud). V prvé řadě se ztotožnila se soudem druhého stupně, pokud odmítl výhradu chybějící motivace obviněného k přisouzenému jednání vůči poškozené s ohledem na dojednaný termín vrácení jejích zhodnocených finančních prostředků, který spadal až k datu 23. 7. 2012. Nebylo totiž možné přehlédnout právní význam dovolatelem podepsané Dohody o uznání dluhu v celkové výši 677 500 Kč ze dne 12. 1. 2009, kterou se poškozené zavazoval splácet svůj závazek, a to od 1. 2. 2009 tak, aby došlo k úhradě celé dlužné částky nejpozději do 1. 2. 2011; jestliže na tomto smluvním podkladě svoji platební povinnost vůči poškozené neplnil, pak nelze žádnému ze soudů vytýkat jejich shodný skutkový závěr, že to byl právě on, kdo ji dostal do tíživé finanční situace, a to právě v době, kdy se jí nedostávalo finančních prostředků potřebných na úhradu kupní ceny nabízeného obecního bytu, který pokrýval jedinou možnost jejího bydlení v její sociální situaci starobní důchodkyně, a kdy tak právě na jeho straně bylo namístě spatřovat čitelnou motivaci na oddálení jeho termínované platební povinnosti vůči poškozené. Z toho důvodu vešel do kontaktu s M. P., která následně zprostředkovala s M. V. uzavření smlouvy o půjčce ze dne 18. 12. 2010, přičemž z obsahu protokolu o jednání s klientem téhož data vyplynulo, že dovolatel byl při tomto úkonu přítomen a současně s podpisem už i této krajně nevýhodné smlouvy o půjčce (navíc opatřené rozhodčí doložkou) se pod bodem 5. uvedeného protokolu zavázal k zajištění finančních prostředků k tzv. přefinancování poskytnuté půjčky v součinnosti s M. P., popř. k její samostatné úhradě. Tento jeho závazek vůči věřiteli M. V. propojený výše uvedeným způsobem se závazkem poškozené (de facto tzv. přistoupením k jejímu dluhu) jej pak přirozeně nutil k další oddalovací taktice, v daném případě ustálené na tvrzené možnosti tzv. přeúvěrování tohoto závazkového vztahu, a to za pomoci jediného realizovatelného aktiva poškozené, tedy její bytové jednotky, byť zatížené zástavním právem ve prospěch věřitele M. V. Za tímto účelem také přesvědčil poškozenou a zprostředkoval jí uzavření smlouvy o převodu předmětné bytové jednotky s kupující společností Max Credit Facility, s. r. o., ke které došlo dne 29. 7. 2011, a to za kupní cenu 750 000 Kč, a tedy v hrubém nepoměru s obvyklou hodnotou převáděného bytu a přilehlých pozemků nejméně ve výši 2 500 000 Kč, když z takto inkasované kupní ceny došlo vyrovnání pohledávky věřitele M. V. a k následnému ujednání podmínek nájemní smlouvy pro poškozenou. Podle ní byla zavázána k úhradě běžného nájemného a plateb spojených s užíváním bytu; tam zakotvená možnost uplatnit zpětný převod bytu do data 5. 8. 2013 pak byla vázána na úhradu takto vyplacené kupní ceny bytu navýšené o částku 90 000 Kč jako úroků z uvedené částky. V důsledku dalšího vývoje situace ohledně předmětného bytu (kdy poškozená spoléhala na dovolatelovy písemné závazky k úhradě její výchozí pohledávky za ním, jakož i na četné přísliby v tomto směru, přičemž sama měla příjem pouze ze starobního důchodu) pak doslova přišla o střechu nad hlavou; obviněný způsobem, jakým se rozhodl být jí tzv. nápomocen při řešení její tíživé finanční situace, do níž se dostala v důsledku výchozího a právě z jeho strany nefungujícího závazkového vztahu, spočívajícím v nabídce a následně také zprostředkování uzavření nejen krajně nevýhodné, resp. poškozující smlouvy o půjčce s M. V., ale především naprosto likvidační smlouvy o převodu vlastnického práva k jejímu bytu se zástupci společnosti Max Credit Facility, s. r. o., včetně tam dohodnutých podmínek jeho zpětného odkupu, pak nepochybně přispěl k tomu, aby si její smluvní partneři v obou uvedených případech při zneužití její tísně dali slíbit plnění, které bylo v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění.
15. K výhradám dovolatele stran znění právní věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně státní zástupkyně uvedla, že použitý způsob uskutečnění účastenské formy trestné součinnosti pomocníka spočívající v opatření prostředků není zcela přiléhavým. Oním opatřením prostředků měly soudy obou stupňů spíše na mysli naplnění zprostředkovatelského postavení obviněného mezi poškozenou a jejími smluvními partnery, resp. nabyvatelskou obchodní společností Max Credit Facility, s. r. o., a to v kombinaci s uskutečněním přesvědčovací metody vůči poškozené, aby učinila dovolatelem doporučený postup při řešení své finanční situace. Pokud obviněný v této souvislosti namítl, že mu chybí příčinný vztah mezi jeho jednáním a jednáním hlavního pachatele, pak zcela jednoznačně přehlíží, že jak bez jím vykonaného působení na poškozenou ovlivňováním způsobu jejích majetkových dispozic, jakož i bez jejich následného zprostředkování se subjekty, resp. subjektem jednajícím ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podle §218 tr. zákoníku, by nemohlo dojít k jejímu naplnění. Dovolatelem poskytnutá pomoc tak podle přisouzených skutkových zjištění spadala do fáze před činem hlavních pachatelů, nikoliv až po jeho uskutečnění, jak s odkazem na svoji komunikaci z období po uzavření smlouvy se společností Max Credit Facility, s. r. o., tento nesprávně namítá.
16. Ve vztahu k obviněným zpochybněné subjektivní stránce účastenského postavení pomocníka státní zástupkyně zdůraznila, že podstatným zůstává jeho zřetelné povědomí o tom, že přisouzeným způsobem vytváří podmínky k lichevnímu jednání hlavních pachatelů, resp. zástupců nabyvatelské společnosti Max Credit Facility, s. r. o., jakož i srozumění s eventualitou jejich neoprávněného obohacení o rozdíl mezi obvyklou cenou obchodovaného bytu a jeho cenou, za kterou se jim jej za jeho přispění podařilo získat. Konečně nepřisvědčila ani jeho názoru o naplnění tvrzeného dovolacího důvodu, jestliže je dále spatřoval v tom, že byl zavázán k náhradě způsobené škody (přičemž tvrdil, že nebyla v trestním řízení vůbec uplatněna, nebyla hmatatelně vyčíslena a ani nevznikla, a vzhledem k tomu, že poškozená uplatnila svůj nárok v civilním řízení, je uvedený výrok, spojený s platební povinností, zcela zbytečný). K tomu jednak obecně uvedla, že takto namítaná nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení se nemůže vztahovat k nesplněným podmínkám procesního ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. Dále poukázala na to, že takový adhezní výrok ani nebyl v daném případě vynesen a dovolatelova platební povinnost k náhradě způsobené škody za podmínek §82 odst. 2 tr. zákoníku tedy nebyla nikterak odvislá od způsobu, jakým poškozená naplnila v předmětném trestním řízení svůj procesní postoj poškozené.
17. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
18. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 19. 6. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
21. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
22. Z tohoto pohledu je zřejmé, že část námitek, jež obviněný ve svém dovolání uplatnil, nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Jednalo se jednak o jeho výhrady proti úplnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jemuž vytkl porušení ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. s tím, že odůvodnění nepovažoval za dostatečné, logické a přesvědčivé, a označil je tudíž za nepřezkoumatelné, a dále o jeho námitky k závěrům soudu odvolacího, jenž se ztotožnil jak se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu, které shledal správnými a úplnými, vyplývajícími z provedeného dokazování, tak s postupem tohoto soudu v souladu s ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Současně setrval na své obhajobě, kterou uplatnil již ve svém odvolání (a rovněž v řízení před soudem prvního stupně), založené na vlastním hodnocení provedených důkazů, v jejímž rámci tvrdil, že termín pro vrácení dlužných finančních prostředků poškozené byl až ke dni 23. 7. 2012, a proto ani nemohl být veden úmyslem oddálit svou povinnost tyto jí vrátit, že ve věci nečinil nic jiného (a také nic jiného nebylo prokázáno), než že doporučil poškozené vzít úvěr přes paní M. P., a poukazoval na to, že to byla jmenovaná, jež zprostředkovala úvěr od M. V., vypracovala potřebné podklady a smlouvy a zařizovala vše na katastrálním úřadě, přičemž zdůrazňoval, že M. V. a svědek Z. D. potvrdili, že jej nikdy neviděli a neznali, a tudíž s nimi nemohl ani jednat v jakékoli záležitosti poškozené, což by úmyslná pomoc k jejich lichevnímu jednání jistě v daném případě a za daných okolností vyžadovala, a totéž platilo v případě Max Credit Facility, s. r. o., kdy smlouvy zadával k vypracování již zmíněný Z. D., a tento rovněž zfalšoval údaje ohledně energií, včetně podpisu poškozené, přičemž on v následující době se pouze snažil řešit problémy, které ze smluv nastaly. Stejný charakter pak měly rovněž jeho výtky, že soudy obou stupňů, založily svá rozhodnutí na nesprávném hmotněprávním posouzení norem občanského práva spočívajícím v nejasném závěru o motivu spáchání pomoci k přečinu lichvy, chybném hodnocení jeho závazku k plnění ze smlouvy o půjčce ze dne 18. 12. 2010 a rovněž jeho role v celé věci, když tvrdil, že nevystupoval jako zprostředkovatel uzavření smlouvy o půjčce a následně ani předmětné lichevní smlouvy.
23. Taková argumentace dovolatele o neprokázaných, nedoložených a neprůkazných tvrzeních poškozené spočívající na výše uvedených vlastních tvrzeních, z nichž mělo vyplynout, že poškozenou nepřesvědčoval k uzavření lichevních smluv, neznal jejich obsah, nikdo mu je nepředložil a neměl z takto uzavřených úvěrů žádný finanční prospěch, a tedy neměl žádnou povědomost o okolnostech zakládajících odpovědnost za daný přečin, na jejichž podkladě pak vyslovil názor, že věc nebyla řádně objasněna, důkazy nebyly řádně a logicky hodnoceny a ve věci tedy existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, v důsledku čehož pak neobstojí ani právní závěry soudů, a tím došlo i k porušení jeho práva na spravedlivý proces, však nemohla obstát, neboť je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Obviněný se totiž primárně snažil zpochybnit způsob hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně a správnost učiněných skutkových zjištění (s nimiž se ztotožnil i soud odvolací), a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdil, že soudy obou stupňů učinily i chybné právní závěry, a jejich rozhodnutí pak spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Proto je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
24. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
25. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se rovněž obhajobou obviněného (srov. zejména strany 7 až 8 jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a závěry se plně ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. strany 2 a 3 jeho usnesení). Nejvyšší soud nemá, co by takovému postupu obou soudů nižších instancí mohl vytknout.
26. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
27. Další dovolací argumentace obviněného spočívala na jeho tvrzení, že jednak ve skutkové větě, která je formulována velmi nepřehledně, nejednoznačně a nelogicky, žádná konkrétní okolnost nekoresponduje zákonnému znaku subjektivní stránky pomoci ve formě úmyslu, tj. není dán jeho úmysl jako pomocníka umožnit a usnadnit jinému spáchání přečinu lichvy, a dále že ze skutkové věty není zřejmé, jaké fyzické pomoci ve formě opatření prostředků ke spáchání uvedeného přečinu se měl dopustit, přičemž nebyl prokázán ani příčinný vztah mezi jeho jednáním a trestným činem hlavního pachatele, a rovněž na jeho námitce, že pomoc není možná po dokončení trestného činu, kdy poukázal na to, že jako podklad o jeho vině byly použity důkazy zachycující jeho komunikaci s poškozenou a úkony, které jí pomáhal činit až po uzavření smlouvy se společností Max Credit Facility, s. r. o. Konečně naplnění tvrzeného dovolacího důvodu spatřoval v tom, že byl zavázán k náhradě škody, ačkoliv v trestním řízení nebyla vůbec uplatněna, nebyla nějak hmatatelně vyčíslena, a ani nevznikla, a proto předmětný výrok je zcela nezákonný, nadbytečný a neurčitý.
28. Takové jeho námitky lze s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněné, neboť jejich prostřednictvím vytkl rozhodnutím soudů nižších stupňů, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud však v souladu s výstižným vyjádřením státní zástupkyně shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné. A protože se i v další části ztotožnil s podrobnou a přiléhavou argumentací státní zástupkyně v jejím vyjádření, je možné, aby na toto vyjádření (již z důvodů procesní ekonomie) z podstatné části odkázal, přičemž považuje za potřebné zmínit či zdůraznit jen následující skutečnosti.
29. Trestného činu lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.
30. Objektem trestného činu lichvy je majetková sféra jako celek. Z hlediska pachatele jde o obohacovací jednání, kdy pachatel zneužívá některého z taxativně vyjmenovaných stavů poškozeného, které omezují jeho svobodu rozhodování a spočívají v rozumové oblasti, tísni, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení poškozeného. Tísní se rozumí mimořádně tíživá situace poškozeného (nebo jiné osoby, jejíž tíseň pociťuje poškozený jako tíseň vlastní), vyvolaná určitou, i přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. Zpravidla půjde o hospodářskou nesnáz, např. splatnost dluhu. Není podstatné, zda si stav tísně způsobil sám poškozený nebo zda k němu došlo pod vlivem okolností na něm nezávislých (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 3 To 904/99, publikované pod č. 5/2001 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 225/2012, publikované pod č. 23/2013 Sb. rozh. tr.). Pachatel dá sobě poskytnout plnění , jestliže na základě lichvářské pohledávky přijme od poškozeného to, co je předmětem plnění v uvedeném smyslu.
31. Hrubý nepoměr poskytnutého nebo slíbeného plnění ve vztahu k tomu, co za to poškozený obdrží, nutno posoudit z hlediska současných objektivních směnných hodnot obou plnění. Hodnota vzájemného plnění se stanoví podle stejných zásad, jako se určuje výše škody (viz §138 odst. 1 tr. zákoníku). Rovněž je třeba zvažovat i další okolnosti kromě hodnoty plnění, např. dobu, na kterou byla půjčka poskytnuta. Pro posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění záleží jen na hodnotě obou plnění a na jejich vzájemném srovnání, nikoli na výši výsledné škody, protože toto kritérium zákon neuvádí jako znak trestného činu lichvy. Při poskytování úvěrů a půjček existuje z hlediska požadovaných úroků určitá hranice, která odděluje standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu s právním řádem a lichvu. Uvedenou hranicí je podle trestního zákona to, co lze pokládat již za hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného ve smyslu §218 odst. 1 tr. zákoníku. Poskytnutí půjčky peněz s úrokem dosahujícím 70% a více za rok pak podle judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004, publikované pod č. 52/2005 Sb. rozh. tr., dále srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 3 To 904/99, publikované pod č. 5/2001 Sb. rozh. tr., zde se jednalo o úrokovou sazbu 180% za rok, stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1215/2011, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1256/2012, zde plnění v hrubém nepoměru představoval roční úrok ve výši 121,6%) zakládá takový hrubý nepoměr.
32. Soudní praxe však dovozuje zmíněný nepoměr i při nižším úroku, resp. roční procentní sazbě nákladů úvěru či půjčky (tzv. RPSN), pokud několikanásobně převyšuje obvyklou výši úroku (resp. výši RPSN), jakou požadují v daném místě a čase banky při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 225/2012, publikované pod č. 23/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož stačí úrok 65% a podle okolností i méně za rok, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 416/2013, podle něhož stačí úrok 44,1 % za rok, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1013/2015, v němž úvěrová smlouva s ohledem na úrok 28,8% za rok, zajišťovací a sankční nástroje a zjevnou nereálnost splnění ze strany poškozené byla smlouvou lichevní). Co se týče občanskoprávní judikatury, tato považuje za nepřiměřenou úrokovou míru ve výši 60%, jež podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahuje horní hranici obvyklé úrokové míry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy tehdy horní hranice obvyklé úrokové míry činila 15,5%).
33. K otázce hrubého nepoměru Nejvyšší soud považuje za potřebné dále poukázat na to, že tento je dovozován rovněž z nepoměru cen, a to mezi cenou, za kterou bylo koupeno, a cenou tržní. V tomto směru lze konstatovat, že platí (též podle občanskoprávní judikatury), že za hrubý nepoměr je třeba považovat takovou relaci, kdy plnění jedné strany nedosahuje ani polovinu plnění strany druhé, tj. např. kupní cena za nemovitost vynaložená jednou stranou nedosahuje ani polovinu její tržní ceny (srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 Tdo 64/2016, kde obvinění vynaložili na získání nemovitostí necelých 44% jejich tržní ceny).
34. Lze tedy shrnout, že v případě cen je hrubým nepoměrem cena ve výši nižší než 50% ceny tržní, v případě úroků jím je úrok 70% a výše za rok, případně při naprosté nereálnosti plnění i mnohem nižší, např. pouhých 28, 8% za rok.
35. V případě trestného činu lichvy jde o trestný čin úmyslný . Zavinění pachatele v této formě musí zahrnovat zejména i okolnosti, za nichž dochází k lichvářskému jednání (rozumová slabost, tíseň, nezkušenost poškozeného atd., srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 4 Tz 6/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Svazku 4/2001 pod č. T 108.). Na spáchání trestného činu lichvy nemá vliv okolnost, jestli jsou úkony, jimiž došlo ke sjednání lichvářské pohledávky nebo k jejímu převedení na pachatele nebo na jinou osobu, podle předpisů občanského nebo obchodního práva neplatné (resp. neúčinné) či nikoli. Pokud jde o získání značného prospěchu , jehož příjemcem je buď sám pachatel, nebo kterákoli jiná osoba, jedná se o prospěch získaný na úkor poškozeného, jehož rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení pachatel zneužil. Značným prospěchem se zde rozumí majetkový prospěch dosahující částky nejméně 500 000 Kč (viz §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku); z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2166 až 2171).
36. Účastníkem – pomocníkem na citovaném trestném činu (dokonaném nebo jeho pokusu) podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání tohoto trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu.
37. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu (arg. „… kdo úmyslně …“), která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako pachatelství nebo spolupachatelství. V trestním zákoníku je vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství podle §24 tr. zákoníku, jen jestliže se pachatel hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil (účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu). Čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu, včetně trestně odpovědného pachatele. Účastenství ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci je trestné pouze ve vztahu k úmyslnému trestnému činu. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Pokud jde o subjektivní stránku účastenství, předpokládá účastenství úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu; může jít o úmysl nepřímý. Trestní odpovědnost a trestnost účastníka se posuzuje stejně jako trestní odpovědnost a trestnost pachatele, pokud trestní zákoník nestanoví z této zásady výjimky (§24 odst. 2 tr. zákoníku).
38. Pomoc není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků (např. kasařského náčiní, páčidla k provedení vloupání, vražedné zbraně apod.), odstranění překážek (odemknutí uzamčeného prostoru atd.), vylákání poškozeného na místo činu, hlídání při činu, odvoz na místo činu, naproti tomu za psychickou pomoc se považuje rada (včetně tzv. „tipu“ spočívajícího ve vytipování objektu nebo osoby, na níž má být trestný čin spáchán), utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. Jak již bylo uvedeno, zákon definuje pojem pomoci jen příkladmo , když v ustanovení §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku podává jen výčet typických pomocných jednání, a s ohledem na to je třeba pod něj zahrnout i další obdobná jednání. Pomoc se vyskytuje ve velmi rozdílných formách s různou povahou a závažností. Pomoc přichází v úvahu jak před činem, tak i při činu. K pomoci se nevyžaduje, aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována, si byl této pomoci vědom (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 343 až 345 a str. 349 až 352).
39. Z tzv. právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně se podává, že tento soud považoval za naplněné zákonné znaky pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spočívající v tom, že obviněný „ úmyslně umožnil a usnadnil jinému spáchání trestného činu zejména tím, že jinému opatřil prostředky k tomu, aby zneužívaje něčí tísně dal sobě poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a získal tak pro sebe značný prospěch“ .
40. Podle skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný se daných trestných činů dopustil jednáním, jehož podstata spočívala v tom (stručně shrnuto), že v úmyslu oddálit povinnost vrácení dlužných peněžních prostředků D. Š. … a vyhnout se plnění z jím zprostředkované smlouvy o půjčce uzavřené dne 18. 12. 2010 mezi M. V. … jako věřitelem a D. Š. jako dlužníkem, přesvědčil D. Š. a zprostředkoval jí dne 29. 7. 2011 uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky …, spoluvlastnického podílu … na společných částech domu … a spoluvlastnického podílu … k pozemkům …, s kupující společností Max Credit Facility, s. r. o., …, na jejímž základě D. Š. převedla svůj byt v osobním vlastnictví na ul. Ú., včetně přilehlých pozemků, v hodnotě nejméně 2 500 000 Kč do výlučného vlastnictví společnosti Max Credit Facility, s. r. o., ačkoli si byl vědom skutečnosti, že D. Š. se nachází v aktuální tísni z bytové a finanční situace a tzv. přeúvěrování v podobě uzavření smlouvy o převodu nemovitosti a dalších navazujících smluv je pro ni krajně nevýhodné v důsledku nejméně dvojnásobného rozdílu mezi hodnotou vyplacení předchozí půjčky a hodnotou převáděné nemovitosti , přičemž Z. D. …, jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, následně výše uvedenou smlouvu o převodu bytové jednotky za společnost Max Credit Facility, s. r. o., uzavřel na základě plné moci udělené jednateli společnosti M. P. … a P. Š. …, jejichž trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, za předem stanovených podmínek, a to kupní ceny ve výši 750 000 Kč , s možností uplatnit zpětný převod do 5. 8. 2013 při úhradě úroků z půjčky ve výši 90 000 Kč, úhradě nájemného za užívání bytu ve výši 7 500 Kč měsíčně a veškerých plateb spojených s užíváním bytu, kdy D. Š. v kupní smlouvě prohlásila, že jako zástavce dne 13. 7. 2011 uzavřela smlouvu o zřízení zástavního práva a předkupního práva s věcnými účinky k nemovitosti se zástavním věřitelem M. V. k zajištění půjčky ze smlouvy o půjčce ze dne 18. 12. 2010, přičemž byli srozuměni se skutečností, že D. Š. je vázána smlouvou o půjčce uzavřené s M. V., včetně denní smluvní pokuty ve výši 1 148 Kč, vzhledem ke svému věku nemá dostatek finančních prostředků a možností ke splnění podmínek zpětného převodu bytu do svého vlastnictví a obvyklá cena bytové jednotky více než trojnásobně převyšuje výši plnění ze strany společnosti Max Credit Facility, s. r. o., … dne 21. 2. 2013 P. Š. a M. P. prostřednictvím svého zmocněnce JUDr. Michala Hudečka … dali D. Š. výpověď z nájmu bytu z důvodu neplacení nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu a dne 3. 11. 2014 bez vědomí D. Š., na základě Z. D. zfalšovaného podpisu D. Š., požádali společnost E-on, a. s., o ukončení smlouvy o dodávce elektřiny, v důsledku čehož jí byla v srpnu 2015 odpojena v bytě elektřina, čímž P. Š. a M. P. získali hodnotu ve výši nejméně 1 750 000 Kč .
41. Za této situace a při aplikaci výše rozvedených zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace daného skutku jako pomoci k přečinu lichvy podle shora citovaných ustanovení použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací (a rovněž státní zástupkyně ve svém vyjádření) je správná a zákonná, neboť zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, bezprostředně přispělo k tomu, aby došlo k naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného přečinu. Jak již bylo uvedeno shora v odstavci 25. odůvodnění tohoto usnesení, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se rovněž obhajobou obviněného; s těmito hodnotícími úvahami a závěry se plně ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí.
42. Ještě předtím, než bude zaměřena pozornost na jednotlivé relevantní dovolací námitky obviněného, jak byly konkretizovány výše v odstavci 27. odůvodnění tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat předně na to, že čin, na němž se jako pomocník podílel, splňuje všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu, a to zákonné znaky skutkové podstaty přečinu lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. M. P. a P. Š. jako jednatelé společnosti Max Credit Facility, s. r. o., zneužívaje tísně poškozené dali sobě poskytnout plnění (na základě smlouvy o převodu předmětné bytové jednotky včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a k pozemkům, k jejímuž uzavření M. P. udělil plnou moc Z. D.), jehož hodnota byla k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a získali tak pro sebe značný prospěch, neboť za shora popsaných okolností jejich plnění, tj. jimi zaplacená kupní cena za danou bytovou jednotku včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a k pozemkům ve výši 750 000 Kč, nedosahovala ani polovinu její tržní ceny ve výši nejméně 2 500 000 Kč, resp. dosahovala pouze 30% této ceny, čímž získali hodnotu ve výši nejméně 1 750 000 Kč. K tomuto závěru ostatně dospěla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně, jejímiž usneseními ze dne 15. 7. 2016 bylo trestní stíhání jmenovaných (M. P., P. Š. a Z. D.) pravomocně podmíněně zastaveno podle §307 odst. 1 tr. ř. za použití §307 odst. 2 písm. b) tr. ř.
43. Jestliže tedy v daném případě byla dána trestní odpovědnost hlavních pachatelů za trestněprávní jednání, jímž naplnili všechny zákonné znaky přečinu lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pak bylo možné i účastenství na tomto trestném činu, v tomto případě pomoc k předmětnému trestnému činu.
44. Pokud dovolatel předně namítl, že žádná konkrétní okolnost ve skutkové větě nekoresponduje zákonnému znaku subjektivní stránky pomoci ve formě úmyslu , tj. není dán jeho úmysl jako pomocníka umožnit a usnadnit jinému spáchání přečinu lichvy, Nejvyšší soud uvádí, že tento úmysl je ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyjádřen formulací, že přesvědčil poškozenou a zprostředkoval jí uzavření dané smlouvy o převodu bytové jednotky, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že poškozená se nachází v aktuální tísni z bytové a finanční situace a tzv. přeúvěrování v podobě uzavření této smlouvy a dalších navazujících smluv je pro ni krajně nevýhodné v důsledku nejméně dvojnásobného rozdílu mezi hodnotou vyplacení předchozí půjčky a hodnotou převáděné nemovitosti, přičemž (jak je zřejmé ze skutkové věty, tak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu) sám byl při tomto jednání nepochybně motivován tím, že chtěl oddálit svou povinnost vrátit poškozené dlužné peněžní prostředky (které mu poškozená v minulosti svěřovala ke zhodnocení a které jí měl vrátit – jak vyplývá z dohody o uznání dluhu na č. l. 215 spisu nejpozději do 1. 2. 2011, nikoliv až dne 23. 7. 2012, jak setrvale tvrdí) a vyhnout se plnění z jím zprostředkované smlouvy o půjčce uzavřené dne 18. 12. 2010 mezi M. V. jako věřitelem a poškozenou jako dlužníkem (k němuž se zavázal téhož dne, jak vyplývá z bodu 5. protokolu o jednání s klientem na č. l. 101 spisu, a to buď ve formě zajištění finančních prostředků na přefinancování této půjčky, nebo tím, že půjčenou částku za poškozenou včetně smluvních úroků a příslušenství sám uhradí). Obviněný, který sám poškozenou do finanční tísně dostal, když jí nevrátil dlužné peněžní prostředky ve značné výši (jež poškozená tehdy potřebovala k úhradě kupní ceny za převod obecního bytu do jejího osobního vlastnictví), a na něhož se pak poškozená opakovaně naléhavě obracela s žádostmi o plnění, neboť v důsledku jeho jednání dlužila následně finanční prostředky M. V. (k tomuto závazku rovněž přistoupil, jak bylo zmíněno výše), měl imanentní zájem na tom, aby finanční situace poškozené byla v podstatě jakkoli vyřešena tak, aniž by musel plnit on. Za tímto účelem svým jednáním vytvořil podmínky k lichevnímu jednání, resp. zásadně přispěl k uzavření lichevní smlouvy, čehož si musel být vědom.
45. V návaznosti na uvedené skutečnosti dovolatel dále vytkl, že ze skutkové věty není zřejmé, jaké fyzické pomoci ve formě opatření prostředků ke spáchání přečinu lichvy se měl dopustit. Přestože slovní vyjádření formy pomoci jako „opatření prostředků“ není v posuzovaném případě zcela přiléhavým, nelze takové jeho námitce přisvědčit. Předně je třeba zopakovat, co již bylo uvedeno výše, že trestní zákoník v ustanovení §24 odst. 1 písm. c) definuje pojem pomoci jen příkladmo, a charakter pomoci může mít též jiné než zde vyjmenované jednání, případně i opomenutí chování, k němuž byl pomocník povinen. V dané věci je nepochybné, že obviněný tím, že přesvědčil poškozenou (již neustále ovlivňoval v jejím rozhodování a postupu při řešení její špatné finanční situace, do níž ji sám přivedl, když poškozená se na něj s plnou důvěrou a posléze ze zoufalství obracela, neboť nebyla schopna tuto sama řešit) a zprostředkoval jí uzavření předmětné smlouvy o převodu bytové jednotky, umožnil a usnadnil jednatelům zastupujícím společnost Max Credit Facility, s. r. o., M. P. a P. Š. spáchání přečinu lichvy. Tímto je dán rovněž příčinný vztah mezi jeho jednáním a trestným činem hlavních pachatelů, neboť bez jeho působení na poškozenou radou a přesvědčováním a následného zprostředkování dané smlouvy by nedošlo k lichevnímu jednání hlavních pachatelů.
46. Jestliže podle skutkových zjištění obou soudů nižších instancí spadala právě popsaná pomoc, poskytnutá dovolatelem původně spoluobviněným M. P., P. Š. a Z. D., do fáze před činem spáchaným těmito hlavními pachateli, pak se ani Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s jeho výhradou, že jako podklad o jeho vině byly použity důkazy zachycující jeho komunikaci s poškozenou a úkony, které jí pomáhal činit až po uzavření smlouvy se společností Max Credit Facility, s. r. o., jakkoliv by v obecné rovině nebyl důvod zpochybňovat jeho argument, že pomoc není možná po dokončení trestného činu.
47. Konečně Nejvyšší soud nemohl přisvědčit obviněnému v názoru, že tvrzený dovolací důvod byl naplněn i výrokem soudu, jímž byl zavázán k náhradě škody, ačkoliv v trestním řízení nebyla vůbec uplatněna, nebyla nějak hmatatelně vyčíslena, a ani nevznikla, a proto předmětný výrok je zcela nezákonný, nadbytečný a neurčitý. V dané věci totiž soud prvního stupně nerozhodl o náhradě škody výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., nýbrž obviněnému uložil povinnost podle §82 odst. 2 tr. zákoníku; toto rozhodnutí pak nebylo podmíněno tím, zda vůbec a případně jakým způsobem poškozená uplatnila nárok na náhradu škody.
48. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že právní posouzení daného skutku jako pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku oběma soudy nižších instancí je správné a zákonné.
49. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
50. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu