ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.790.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 790/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2017 o dovolání obviněného Z. F. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 5 To 8/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 1/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. F. odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 1 T 1/2016, uznal obviněného Z. F. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
dne 19. 2. 2015 v době od 18.47 hodin do 19.18 hodin ve svém domě č. … v obci S. P., části N. P., okres Z., pod vlivem alkoholu za přesně nezjištěných okolností napadl Z. Z. (dále jen „poškozený“) , fyzicky tak, že mu mačetou celkové délky 58 cm, délky čepele 45 cm a váhy 378 g zasadil tři sečné rány, a to
- intenzitou velkou do levé čéšky se způsobením rány délky cca 20 cm a její otevřené zlomeniny,
- intenzitou velkou do levého předloktí se způsobením tříštivé zlomeniny loketní kosti, rozříznutí šlach povrchových ohýbačů prstů a šlach ohýbačů zápěstí,
- intenzitou menší do temenní krajiny se způsobením rány délky cca 5 cm,
přičemž uvedená vážná porucha zdraví ve svém souhrnu i jednotlivě poškozeného omezovala podstatným a citelným způsobem v obvyklém způsobu života, a to i stran soběstačnosti a samoobslužnosti po dobu přesahující šest týdnů.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle shodného zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR – regionální pobočce pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, Benešova 10, škodu ve výši 141 796 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (ten tak učinil v neprospěch obviněného do výroku o vině a navazujících výroků) odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 5 To 8/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu, a následně podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému nově uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Juračky dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Po úvodní rekapitulaci odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších instancí se dovolatel zaměřil (stejně jako již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) na provedené důkazy s tím, že poukázal jednak na svou výpověď již z přípravného řízení, a dále na výpověď poškozeného a výpovědi svědků V. D., Ing. J. G., E. K. a P. R. V dalším textu, a to formulačně zcela shodně jako ve svém odvolání, popsal posuzovaný skutkový děj, přičemž jej rozdělil do tří fází. K třetí fázi skutkového děje, v níž byl s poškozeným ve svém domě, zdůraznil, že poškozený byl stejně jako on přesvědčen, že v domě byla třetí osoba (odlišná od obviněného), která jej napadla a způsobila mu zranění, což dovodil též z nálezu dvou přívěsků, které v domě našel a které do doby daného napadení v domě nebyly. Akcentoval rovněž to, že s poškozeným jsou po dobu pěti let kamarádi, navzájem si pomáhají a spolupracují spolu (zatímco s ostatními občany v obci oba nevycházejí dobře), a proto v posuzovaném případě chybí jakákoli motivace k tomu, aby poškozeného napadl a zranil jej. Vyjádřil přesvědčení, že z provedených důkazů a z obsahu spisu nevyplývají důkazy, které by mohly svědčit o jeho vině; v tomto směru namítl, že na místě činu, a to ani na zbrani, nebyly zajištěny žádné daktyloskopické stopy, takže ani z tohoto hlediska nejsou žádné důkazy, které by jej usvědčovaly. Vyslovil proto názor, že soudy obou stupňů pochybily, pokud ho uznaly vinným daným skutkem.
6. Dále obviněný vyjádřil svou povědomost o tom, že dovolání svou povahou není žádné „další odvolání“ a z hlediska charakteru zákonných dovolacích důvodů je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů nižších stupňů byla přezkoumávána ještě třetí instancí, a že Nejvyšší soud do skutkových zjištění soudů obou stupňů přitom zásadně nezasahuje, ledaže to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V návaznosti na to a s poukazem na shora tvrzené skutečnosti vyjádřil přesvědčení, že v dané věci takový extrémní rozpor existuje, a proto je třeba, aby Nejvyšší soud do skutkových zjištění soudů obou nižších stupňů zasáhl. Zopakoval, že navzdory tomu, že na podkladě provedených důkazů v posuzovaném případě nebylo možné určit osobu, která poškozeného napadla a která mu způsobila zranění, a přestože ve věci nebyly k dispozici přesvědčivé důkazy, soudy obou stupňů dospěly k závěru, že to byl on, kdo poškozenému zranění způsobil (a to i přes tvrzení samotného poškozeného, že obviněný mu zranění nezpůsobil). V důsledku toho pak soudy pochybily při hodnocení jeho jednání, když jej uznaly vinným skutkem právně kvalifikovaným jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, tj. skutek nesprávně právně posoudily, a je tedy dán tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 5 To 8/2017, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodoval ve veřejném zasedání. V závěru svého podání s poukazem na ustanovení §265h odst. 2 r. ř. učinil rovněž podnět, aby výkon mu uloženého trestu odnětí svobody byl odložen do pravomocného skončení dovolacího řízení.
8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém podrobném vyjádření poukázal předně na to, že obsahem dovolání obviněného jsou výlučně námitky, které jednak tento uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, mimo jiné v podaném odvolání (s nimiž se oba soudy nižších instancí řádně vypořádaly a posoudily věc správně), a dále, které navíc pod tvrzený dovolací důvod (a ani žádný jiný) nelze podřadit. Z dovolací argumentace je totiž patrné, že obviněný jen polemizuje s provedenými důkazy a jejich hodnocením, potažmo zpochybňuje skutková zjištění, k nimž dospěl nalézací soud a jejichž správnost potvrdil soud odvolací. Takové námitky však nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
9. Státní zástupce dále uvedl, že jistou výjimkou, která by odůvodňovala zásah dovolacího soudu do učiněných skutkových zjištění, by byla situace, kdy by se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s principy spravedlivého procesu; právě takové pochybení obviněný namítá, když dovozuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Vyjádřil však přesvědčení, že rozhodnutí soudů obou stupňů tímto nedostatkem zatížena nejsou, naopak, skutkový stav byl náležitě zjištěn, odůvodnění rozhodnutí soudů jsou logická, skutkový stav věci je dostatečně popsán, a veškeré důkazy byly hodnoceny podle zásad §2 odst. 6 tr. ř. Je pravdou, že obviněný je usvědčován výlučně důkazy nepřímými, když žádný přímý důkaz, který by jej s trestnou činností spojoval, zajištěn nebyl, nicméně existence „pouze“ nepřímých důkazů automaticky neznamená, že síla usvědčujících důkazů a přesvědčivost samotného závěru o vině je menší než v případě důkazů přímých, a že by například obviněným namítanou existenci extrémního nesouladu bylo možno dovodit tím spíše. Zdůraznil, že podle judikatury i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí ke zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Poukázal na to, že oba soudy věnovaly velkou pečlivost jak samotnému procesu dokazování (zejména soud nalézací), tak i řádnému a logickému zdůvodnění svých rozhodnutí (oba soudy), a na tyto závěry lze v plném rozsahu odkázat. Ačkoli obviněný spáchání skutku popíral a postupně, podle důkazního vývoje, upravoval a doplňoval své výpovědi, nic nenasvědčuje jím podsouvané verzi, že pachatelem byla osoba třetí, odlišná od něj. Je evidentní, že k napadení poškozeného, který byl stejně jako obviněný pod silným vlivem alkoholu, došlo, a že přímým svědkem tohoto útoku nikdo nebyl; závěr o pachatelství obviněného (umožňující současně vyloučit jako pachatele osobu jinou) však byl důvodně učiněn na podkladě celé řady nepřímých důkazů. K útoku na poškozeného došlo mačetou, na které byly nalezeny krevní stopy shodné s profilem DNA poškozeného, přičemž šlo o mačetu, kterou měl v držení právě obviněný, neboť si ji cca deset dní předtím půjčil od svědka B. K. Četné biologické skvrny – krev poškozeného – se pak nacházely přímo na oblečení obviněného, a jejich četnost a zejména rozmístění svědčí tomu, že krevní stopy se na oděvní svršky dostávaly postupně a při různých postaveních poškozeného a obviněného, což odpovídá právě aktu fyzického napadání. Poškozený a svědci V. D., E. K. a P. R. přitom potvrdili, že se tento s obviněným pohádal; nalézací soud v této souvislosti důvodně poukázal na hojné rozpory mezi výpovědí obviněného a poškozeného, kteří se sice „snažili“ podat shodné informace (poškozený ve snaze obviněnému, s nímž má jinak dobré vztahy, pomoci), v jejich tvrzeních je ale celá řada významných protimluvů a nelogičností.
10. Ve shodě s oběma soudy státní zástupce tudíž dovodil, že zajištěné, provedené, na sebe navazující a svou vypovídací hodnotou dostatečně silné nepřímé důkazy umožňují vyloučit z pachatelství útoku jinou osobu, a na jejich podkladě je naopak možno vyslovit přesvědčivý závěr o vině obviněného daným zločinem. Shrnul, že podstatou dovolacích námitek obviněného je výlučně polemika s tím, jak soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil a jaká skutková zjištění posléze na podkladě řádně provedeného dokazování učinil, a jeho dovolání tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, a současně, aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
11. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 18. 5. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
15. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež podřadil pod uvedený dovolací důvod, směřovaly výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (s poukazem na svou výpověď, výpověď poškozeného a výpovědi svědků V. D., Ing. J. G., E. K. a P. R. vyjádřil přesvědčení, že provedeným dokazováním nebyly zajištěny důkazy, které by svědčily o jeho vině, resp. že na podkladě provedených důkazů nebylo možné určit osobu, která poškozeného napadla a způsobila mu předmětná zranění) a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily. Současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů a předkládal vlastní verzi skutkového děje, jež spočívala v tvrzení, že v domě obviněného, kde k útoku na poškozeného došlo, byla třetí osoba, a tato byla pachatelem; touto třetí osobou měl být podle jeho postupně se vyvíjející a měnící obhajoby nejdříve jeho bývalý zaměstnavatel, posléze osoba, která v domě zanechala dva přívěsky, jež zde nalezl po propuštění ze zadržení, a které předtím v domě nebyly a nepatřily ani jemu, ani poškozenému, a konečně nevlastní bratr poškozeného. V rámci této účelově měněné skutkové verze obviněný rovněž jednak zdůraznil, že v posuzovaném případě chyběla jakákoli motivace k tomu, aby poškozeného napadl, neboť byli kamarádi, vzájemně si pomáhali a spolupracovali spolu, a dále tvrdil, že se daného dne v době před útokem s poškozeným nepohádali. Vzhledem k jím tvrzeným skutečnostem a pochybení soudů obou stupňů měl za to, že v dané věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, v důsledku čehož pak soudy nesprávně právně posoudily daný skutek jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
16. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a rovněž svou vědomost o tom, že dovolání svou povahou není žádné „další odvolání“ a z hlediska charakteru zákonných dovolacích důvodů je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů nižších stupňů byla přezkoumávána ještě třetí instancí, a že Nejvyšší soud do skutkových zjištění soudů obou stupňů přitom zásadně nezasahuje), po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
17. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
18. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného (srov. zejména strany 6 až 10 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho strany 6 až 8).
19. Pro úplnost je vhodné dodat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí (z velké části ji v dovolání opakuje formulačně shodnými pasážemi z odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
20. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
21. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně učinil podnět, aby výkon mu uloženého trestu odnětí svobody byl odložen do pravomocného skončení dovolacího řízení. Předseda senátu Nejvyššího soudu však zákonné podmínky pro takové rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. – už s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání – neshledal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu