ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.867.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 867/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2017 o dovolání obviněné H. T. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 9 To 22/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 52/2016, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 9 To 22/2017, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 6 T 52/2016, v části týkající se obviněné H. T.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 6 T 52/2016, byla obviněná H. T. uznána vinnou přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustila ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněným A. D. skutkem popsaným tak, že
dne 13. 3. 2016 v době kolem 17.47 hod. v B.-Ž., na ulici U H. před domem č. p. …, společně fyzicky napadli poškozeného A. T., který místem procházel se svou nezletilou dcerou „Q. Y. X.“ *), tím způsobem, že poté, co kolem projeli na motocyklu zn. Suzuki B 100, modré barvy, reg. zn. …, se vrátili, zastavili, obviněná H. T. sesedla z motorky a přistoupila k poškozenému se slovy: „Ty mě o děti nepřipravíš“, a začala poškozenému tělem bránit v odchodu, chytala jej za ramena a začala s ním smýkat, mezitím obviněný A. D. zezadu přistoupil k poškozenému, chytil jej za bundu, přetáhl mu ji přes hlavu a udeřil ho jedním úderem pěstí do spodní části obličeje, následně poškozeného povalili na zem, kde ho opakovaně kopali do oblasti obličeje a žeber, přičemž během útoku vypadl poškozenému mobilní telefon a v něm uložená bankovka v nominální hodnotě 5.000 Kč, kterou obviněný A. D. zvedl, a společně s H. T. z místa odjeli,
přičemž tímto svým jednáním způsobili poškozenému A. T. zhmoždění hlavy, pravé poloviny hrudníku, levého předloktí, povrchní zranění rtů, dutiny ústní a vyražení tří zubů, a odcizením bankovky škodu ve výši 5.000 Kč.
2. Obviněná H. T. byla za tyto přečiny a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 T 207/2016, jenž nabyl právní moci dne 10. 11. 2016, odsouzena podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyřiceti osmi měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou přečinem způsobila. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 T 207/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného A. D. a o povinnosti obou obviněných k náhradě škody.
4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 9 To 22/2017, odvolání obviněných H. T. a A. D. podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná H. T. prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v jehož převážné části vytýkala postup, na jehož základě soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Neztotožnila se s tím, že soud prvního stupně provedené důkazy posoudil tak, že její obhajoba byla dalšími důkazy vyvrácena, a vyjádřila názor, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že byla pachatelem činu. Neztotožnila se ani se závěry odvolacího soudu, který dokazování provedené soudem prvního stupně shledal správným.
6. Ke způsobu vyhodnocení zajištěných důkazů, které představovaly dvě skupiny stojící proti sobě, obviněná soudům vytýkala nedůsledný postup spatřovaný v tom, že se důsledně nevypořádaly se všemi skutečnostmi, neboť některé důkazy pečlivě nehodnotily a své závěry v dostatečné míře ani v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí nerozvedly. Tyto výhrady vznesla především ke způsobu, jakým soudy nižších stupňů vyhodnotily fotografie oblečení obviněných a kamerový záznam z autobusu, když soud prvního stupně uzavřel, že jsou účelové, aniž objasnil, proč takový závěr učinil. Za nepřezkoumatelný považovala i závěr soudů, že to byli obvinění, kteří poškozeného napadli, neboť uvedenými důkazy obvinění chtěli právě toto tvrzení poškozeného, že to byli oni, kdo jej napadli, vyvrátit.
7. Odvolacímu soudu obviněná vytkla, že odvolání obviněných posuzoval nedůsledně, pokud nezasáhl do způsobu, jakým soud prvního stupně důkazy hodnotil, a jen naznačil, že rozpory ve výpovědích svědků, na něž obvinění poukazovali, jsou malicherné. Tyto své závěry však podle obviněné v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí řádně do všech detailů nevysvětlil, a proto jeho postup označila za formalistický a nerespektující zásady spravedlivého procesu.
8. Výroku o vině, jak byl uveden v rozsudku soudu prvního stupně, obviněná vytkla, že neobsahuje řádný popis skutkových okolností významných pro posouzení subjektivní stránky, když z něj není zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé trestné činy a kým byly spáchány. Soud prvního stupně sice dovodil, že všechny trestné činy měly být spáchány ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, avšak podrobněji již z toho, jak je čin popsán, konkrétní jednání každého z obviněných neplyne.
9. Uvedený nedostatek označila za podstatný u přečinu krádeže popsaného tak, že „ …mobilní telefon, v němž byla uložená bankovka v nominální hodnotě 5.000 Kč, kterou A. D. zvedl … “, neboť takto uvedené zjištění nepostačuje ve vztahu k ní pro závěr, že šlo o přisvojení si cizí věci. Tento nedostatek je právní vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a podle obviněné nebyl napraven ani v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, a proto jde o vady svědčící o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 4480/2010).
10. Ze všech těchto důvodů obviněná navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 9 To 22/2017, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 6 T 52/2016, zrušil a dále postupoval podle §265k a §265l tr. ř.
11. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a nebude se k podanému dovolání věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
IV. Ke skutkovým námitkám
13. Nejvyšší soud poté, co shledal, že dovolání je přípustné, posuzoval, zda je i důvodné, a to s ohledem na jeho obsah, z něhož zjistil, že obviněná část svých námitek soustředila výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním a způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily. Tato část dovolání navazuje na její obhajobu uplatňovanou v průběhu celého trestního řízení, v němž popírala, že by se ona a spoluobviněný A. D. dopustili uvedeného činu, a tedy že ona není pachatelkou uvedeného trestného jednání. K této části dovolání obviněné je třeba uvést, že nekoresponduje s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani s jiným vymezeným v §265b tr. ř.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.], neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích. Je proto třeba v případě, že dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, dbát na to, že v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
16. Z uvedeného plyne, že jen v případě zjištění extrémního nesouladu, který představuje výjimku ze shora vymezených obecných zásad stanovených zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., může Nejvyšší soud zasáhnout do již učiněných skutkových zjištění. O takový extrémní nesoulad by se však jednalo pouze tehdy, kdyby byly prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
17. Nejvyšší soud však z hlediska těchto principů vady v přezkoumávaném rozhodnutí neshledal, protože zejména soud prvního stupně se již s obdobnými námitkami obviněné vypořádával a dokazování provedl v rozsahu a způsobem, který koresponduje s podmínkami a zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pro stručnost lze jen odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na stranách 4 až 7 rozvedl, které důkazy provedl, jaká zjištění z nich vyplynula i to, jak je vzájemně hodnotil. Rovněž odvolací soud, ač velice stručně, přesto však v únosné míře, na námitky obviněné reagoval a své závěry jak k učiněnému rozsahu provedeného dokazování, tak i ke způsobu hodnocení důkazů v odůvodnění přezkoumávaného usnesení učinil (srov. stranu 3 tohoto usnesení).
18. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci nezjistil. K žádnému, natož extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. K námitkám obviněné je jen pro úplnost vhodné dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jak byla zmíněna, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud, s jehož rozhodnutím se odvolací soud de facto ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Nalézací soud si byl vědom významu usvědčující svědecké výpovědi poškozeného A. T. i jeho dcery „Q. Y. X.“ a jejich hodnocení věnoval potřebnou pozornost. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné, proč jí neuvěřily a proč naopak vzaly za podklad svých skutkových závěrů výpověď poškozeného a jeho dcery.
19. K tomu Nejvyšší soud jen připomíná, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy způsobem odůvodnění svých rozhodnutí dostály požadavku, aby v situaci „tvrzení proti tvrzení" vyhověly zvýšenému požadavku na jejich přesvědčivost, akceptovatelným způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01 (N 10/25 SbNU 69), ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521), aj.]. Důkazy, které braly do úvahy, tvořily logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněné, ale současně rozumně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru [srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 1968, sp. zn. 7 Tz 11/68 (uveřejněné pod č. 38/1968-IV. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Naopak s důkazy, které zdánlivě hovořily ve prospěch obviněných, tj. se svědeckými výpověďmi J. S. nebo V. F., se oba soudy vypořádaly a zdůvodnily, proč výpovědím neuvěřily a nevzaly je tak za podklad svého rozhodování.
20. Za takové situace je vhodné zmínit, že ani existence rozporů mezi důkazy, na něž obviněná upozorňuje s tím, že vyvracejí verzi poškozeného, sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jednalo.
V. K námitkám právní povahy
21. Úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího není, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
22. Pokud však Nejvyšší soud posuzoval dovolání jako celek, přisvědčil důvodnosti argumentů obviněné ve výhradách směřujících proti neprávnosti použité právní kvalifikace, týkajících se přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku, jestliže ve vztahu k němu považovala učiněná skutková zjištění za nedostatečná, zejména proto, že ze skutku, jak byl popsán, neplyne její podíl na jeho spáchání ani subjektivní vztah k naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty tohoto přečinu.
23. S ohledem na napadená rozhodnutí, obsah dovolání a uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud tuto námitku obviněné považuje za důvodnou, neboť jde o otázku, zda zjištěné jednání obviněné popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině ve vztahu k přečinu krádeže v rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu podle 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
24. Tuto námitku dovolatelky shledal Nejvyšší soud důvodnou. Nejprve připomíná, že v posuzované věci soud prvního stupně část skutku, kterou právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku spáchaný oběma obviněnými ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, popsal tak, že „… během útoku vypadl poškozenému mobilní telefon a v něm uložená bankovka v nominální hodnotě 5000 Kč, kterou A. D. zvedl …“. V odůvodnění napadených rozhodnutí soud prvního stupně k okolnostem vztahujícím se k tomuto přečinu ve svém rozsudku na stranách 6 až 8 uvedl, že „… poškozený při ataku přišel o mobilní telefon, který byl nalezen v kanálu, a o 5.000 Kč …„ a že obvinění poškozenému „… odcizili finanční hotovost ve výši 5.000 Kč, které měl poškozený u sebe schované pod krytem mobilního telefonu,… tedy společným jednáním (mimo jiné) přisvojili si cizí věc tím, že se jí zmocnili, způsobili tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou a čin spáchali na věci, kterou měl jiný při sobě…ve formě spolupachatelství … “. Odvolací soud na straně 3 napadeného usnesení pouze konstatoval, že „… zmocnění se bankovky v hodnotě 5.000 Kč a zničení mobilního telefonu mají charakter krádeže …“.
25. Soudy popsané a v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí rozvedené skutečnosti již samy o sobě vyvolávají pochybnosti o jejich správnosti, neboť jsou neurčité, vzájemně se neshodují a nelze z nich dovodit zásadní souvislosti vztahující se jak k objektivním i k subjektivním znakům skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku, jenž je kladen za vinu obviněné H. T. Ve vztahu k ní podle toho, jak byla tato část činu obviněných popsána, soud neuvádí žádné skutečnosti prokazující subjektivní stránku, a to jak s ohledem na další okolnosti, za nichž byl celý útok vůči poškozenému A. T. spáchán, tak ani s odkazem na podmínky spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
26. Přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě.
27. Spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku předpokládá, aby byly společně splněny dvě podmínky, a to spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod č. 15/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
28. Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Jde zejména o společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována [postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24 (uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)]. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních [srov. rozhodnutí Krajského soudu v Liberci ze dne 29. 6. 1949, sp. zn. To I 46/49 (uveřejněné pod č. 22/1950 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.
29. V posuzované věci jak z popisu skutku, tak ani z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí nic nenasvědčuje tomu, že by bylo zmocnění se mobilního telefonu poškozeného A. T. spojeno s chováním obviněné H. T., anebo že by ona sama měla zájem na zmocnění se jakékoli věci patřící poškozenému, neboť z žádné ze skutečností, které byly doposud soudy zjištěny a v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí uvedeny, nevyplývá nic, co by svědčilo o tom, že obviněná H. T. naplnila znaky přečinu krádeže, a to ani na podkladě zásad týkajících se spolupachatelství. Jak totiž z provedeného dokazování plyne, vše prozatím nasvědčuje tomu, že důvodem útoku na poškozeného nebyl zištný motiv, ale snaha postrašit či zastrašit ho z důvodů neshod ohledně dětí. Mezi poškozeným jako otcem dětí a obviněnou jako jejich matkou, byly již dlouhodobě neurovnané vztahy, které vyúsťovaly ve vzájemné schválnosti. Zřejmě i o tokovou situaci se jednalo i v přezkoumávané věci, kde důvodem, jak plyne i z popisu skutku, byl právě tento konflikt, jejž obviněná i v době útoku vyjádřila slovy: „ Ty mě o děti nepřipravíš “. Současně „ začala poškozenému tělem bránit v odchodu, chytala jej za ramena a začala s ním smýkat … “. Z tohoto průběhu činu neplyne, že by důvodem útoku na poškozeného byla snaha zmocnit se jeho věcí či peněz. Stejně i z dalších okolností je zřejmé, že takový záměr obviněná neměla, neboť i když se do konfliktu zapojil též obviněný A. D., který „ zezadu přistoupil k poškozenému, chytil jej za bundu, přetáhl mu ji přes hlavu a udeřil ho jedním úderem pěstí do oblasti obličeje a žeber … “, poškozenému mobilní telefon neodejmula, neboť podle popsaných skutkových okolností „ …během útoku vypadl poškozenému mobilní telefon a v něm uložená bankovka v nominální hodnotě 5.000 Kč, kterou obviněný A. D. zvedl … “. Ze skutkového zjištění se nedá zjistit nic dalšího, co se s tímto telefonem či penězi událo, neboť popsaný skutek je ukončen tím, že obviněný „… společně s H. T. z místa odjeli “. Další události k mobilnímu telefonu se vztahující již plynou jen z výpovědí poškozeného a jeho dcery „Q. Y. X.“, když rozbitý telefon byl nalezen.
30. Uvedené skutkové okolnosti nejsou ve směru užité právní kvalifikace podle §205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku doplněny ani v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, neboť v nich jsou obsaženy jen kusé a vzájemně si odporující závěry, které s uvedenými skutkovými zjištěními nekorespondují. Rozhodně není možné z nich učinit závěr, že oba obvinění poškozenému „odcizili finanční hotovost ve výši 5.000 Kč, které měl poškozený u sebe schované pod krytem mobilního telefonu, …“, protože telefon a v něm uložené peníze sebral ze země, kam telefon náhodně vypadl, jen obviněný A. D., kdežto obviněná se na tomto jeho úkonu nepodílela. Dostatečný podklad není v obsahu spisového materiálu ani v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí rovněž pro závěr o tom, že obvinění „… společným jednáním si přisvojili cizí věc tím, že se jí zmocnili “, protože šlo o vypadnutí telefonu, v němž byla finanční hotovost uschována, což svědčí o náhodné okolnosti, které za daných souvislostí obviněný A. D. využil, neboť on byl tím, kdo tento mobilní telefon sebral. Jak s ním nakládal dál, není ve skutkových zjištěních uvedeno. Na další průběh události lze usuzovat jen z výpovědí poškozeného A. T. a jeho dcery„Q. Y. X.“, ale těmi se v řešeném vztahu soudy vůbec nezabývaly. Podstatné však na podkladě dosud učiněných skutkových závěrů je, že obviněná neměla záměr napadat poškozeného z majetkového důvodu, neboť jejím cílem obohacení nebylo. Ve věci proto zcela chybí jakýkoliv důkazní podklad pro závěr o tom, že by úmysl obviněné H. T. směřoval ke spáchání trestného činu krádeže společným jednáním [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
31. Pro tato zjištění Nejvyšší soud dovolání obviněné brojící proti nesprávnosti u ní použité právní kvalifikace přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku shledal důvodným, a proto tato právní kvalifikace ohledně ní nemůže obstát, neboť ve vztahu k ní skutek nevykazuje a jeho popis nevystihuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu krádeže, zejména znak „přisvojení si cizí věci zmocněním“, ale ani spolupachatelství k tomuto přečinu ve smyslu §23 tr. zákoníku, neboť z něj nevyplývá, že by se spolu oba obvinění na uvedené jednání, byť dodatečně, domluvili nebo že by jinak obviněná v rámci náhodného okamžiku dala s takovým jednáním obviněného A. D. najevo jakýkoliv souhlas, resp. že by jí bylo zřejmé, že on si telefon hodlá přisvojit. Uvedené skutečnosti nelze dovodit za současného stavu dokazování ani z toho, jak bylo ze strany obviněných s penězi poté, co je A. D. zvedl, naloženo. Ze všech učiněných zjištění dosud plyne, že úmysl ukrást poškozenému peníze nebyl ani nemohl být předmětem jejich původního plánu, protože nemohli předpokládat, že poškozený při sobě bude mít peníze a už vůbec ne, jaký obnos. Z žádné ze zjištěných skutečností přitom neplyne, zda obviněná viděla a věděla, že se obviněný A. D. zmocnil cizí věci – bankovky v hodnotě 5.000 Kč, jak s ní poté naložil, atd., tedy zda z místa činu po napadení poškozeného odjížděla s vědomím, že odvážejí věc, kterou mu před tím obviněný A. D. odcizil.
32. K oběma rozhodnutím soudů nižších stupňů dovoláními napadeným Nejvyšší soud shledal, že jsou ve vztahu k přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku spáchanému ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku nedostatečná, trpí vnitřními rozpory a jsou v této části nepřezkoumatelná.
33. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud vyhověl dovolacím námitkám obviněné týkajícím se nedostatků ohledně právní kvalifikace přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku, a proto ohledně ní usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 9 To 22/2017, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 6 T 52/2016, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v této části v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
34. Na soudu prvního stupně bude, aby v dalším řízení zaměřil svou pozornost na vyhodnocení všech okolností, za nichž k odcizení telefonu a v něm uložených peněz ve vztahu k obviněné H. T. došlo. Při tom bude třeba, aby posuzoval z naznačených hledisek jednotlivé znaky uvedené skutkové podstaty, zkoumal subjektivní podmínky, které u obviněné byly zjištěny, za nichž se předmětného činu dopustila. Nezbytné bude mít na paměti všechny zásady a pravidla, podle kterých je možné usuzovat na spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a toto bude nutné odlišit od souběžného pachatelství (§22 tr. zákoníku). Zejména bude třeba právě ve vztahu k chování a záměrům obviněné zkoumat, zda u ní je dáno naplnění znaků uvedeného přečinu ve smyslu §13 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména po stránce objektivní i subjektivní (se zřetelem na všechna hlediska stanovená v §15 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Nebude možné pominout, že přisvojením cizí věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s cizí věcí. Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní , jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám (pachatelství) nebo zjedná takovou možnost společně s dalšími osobami buď jenom sobě, nebo jenom další osobě či osobám anebo sobě i dalším osobám (spolupachatelství). U drobných věcí postačí, že je pachatel vezme do kapsy nebo do tašky anebo schová. Zda věc je ještě v moci někoho jiného, se posuzuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu na základě obecných životních zvyklostí. Pachatel se cizí věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 21. 10. 1971, sp. zn. 2 To 104/71 (uveřejněné pod č. 21/1972-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
35. Nejvyšší soud jen připomíná, že soud nižšího stupně je povinen řídit se pokyny, které Nejvyšší soud v této věci vydal, neboť je vázán právním názorem, jejž Nejvyšší soud v této věci vyslovil (§265s odst. 1 tr. ř.). Rovněž bude třeba mít na paměti zásadu zákazu reformationis in peius vyjádřenou v §265s odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2017
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.