ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1490.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 1490/2018-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2018 o dovolání obviněného D. H., nar. XY v XY, trvale XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 11 To 1/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 9/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného D. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 57 T 9/2014, byl obviněný D. H. pod bodem VI) uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že:
1. nejméně dne 4. 8. 2012 v obci XY, okres Jičín, neoprávněně pro jiného opatřil a přechovával 10 gramů kokainu, které uvedeného dne po předchozí dohodě zakoupil za částku 15.000 Kč od obviněných D. T. (nyní T.) a N. P. (nyní V.),
2. od srpna 2012 nejméně do 31. 12. 2012 na různých místech v XY postupně pro jiného opatřil a přechovával nejméně 100 tablet extáze s nápisem „Love“ a nejméně 100 tablet extáze s logem delfína, které po předchozí dohodě zakoupil v průběhu uvedeného období od obviněných D. T. (nyní T.) a N. P. (nyní V.),
když účinná látka extáze methylenamfetamin (MDMA) je uvedena v příloze č. 4 načízení vlády ze dne 18. 12. 2013 o seznamech návykových látek č. 463/2013 Sb. ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka, a kokain je uveden v příloze č. 1 Nařízení vlády ze dne 18. 12. 2013 o seznamech návykových látek č. 463/2013 Sb., ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako omamná látka, přičemž obviněný jednal s vědomím, že se jedná o omamnou a psychotropní látku a že nakládání s ní je nezákonné.
2. Za tuto trestnou činnost a dále za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 4 T 157/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 11 To 360/2013, a dále za pokus zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 3 T 289/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 12 To 248/2014, a za zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 2 T 259/2013, který nabyl právní moci dne 11. 6. 2015, byl obviněný D. H. podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byly tímto rozsudkem zrušeny výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 4 T 157/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 11 To 360/2013, rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 3 T 289/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 12 To 248/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 2 T 259/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Rozsudek městského soudu napadl jak obviněný, tak v jeho neprospěch státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, odvoláním, která však byla napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný D. H. prostřednictvím zvoleného obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítá, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávných a neúplných skutkových zjištění, neboť se soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a nedostatečně zhodnotily provedené důkazy. Dle dovolatele nebyly provedené důkazy hodnoceny jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, pročež nebyla daná věc řádně a bez pochybností objasněna. Soud prvního stupně hodnotil důkazy svědčící ve prospěch obviněného nedostatečně, zatímco na druhé straně přeceňuje důkazy svědčící v jeho neprospěch jako důkazy nezpochybnitelné, jasně osvědčující skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku. Tímto způsobem soud prvního stupně dospěl k neadekvátním skutkovým závěrům, na kterých posté postavil své právní hodnocení, a tedy závěr o vině a trestu. Soudem prvního stupně tak bylo dle dovolatele provedeno zcela záměrně účelově zkreslené hodnocení důkazů, tak aby tyto byly poplatné odsuzujícímu rozsudku bez ohledu na objektivně a pravdivě zjištěné skutečnosti. V další části svého dovolání obviněný poukazuje na pochybení soudu prvního stupně, jež spatřuje v porušení §125 tr. řádu, neboť vydaný rozsudek nebyl řádně a zákonně odůvodněn, jelikož soud pouze jednostranně vyložil, které skutečnosti považuje za poplatné rozsudku, aniž by hodnověrně vyvrátil podstatné rozpory a nesouladnosti mezi jednotlivými důkazy navzájem. Dle obviněného nebylo provedenými důkazy, jejichž obsah blíže rozebírá, bez důvodných pochybností prokázáno, že by pro jiného přechovával omamnou a psychotropní látku v jakémkoli množství, resp. nebylo zpochybněno ani vyvráceno jeho tvrzení o tom, že drogy kupoval výhradně pro svoji potřebu, neboť je sám užíval. V souvislosti s vymezením zákonného znaku „přechovávání omamné a psychotropní látky pro jiného“ pak obviněný poukazuje na obsah usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 139/2012, sp. zn. 4 Tdo 1044/2013 a sp. zn. 11 Tdo 705/2016. V dalších částech svého dovolání obviněný cituje vybrané části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jež následně rozebírá v kontextu provedených důkazů. Závěrem pak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak jemu předcházející rozsudek městského soudu, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se i přes řádně zaslané dovolání obviněného k jeho obsahu ve stanovené lhůtě nikterak věcně nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
7. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
8. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry, jež byly učiněny soudy v napadeném rozhodnutí. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (např. I. ÚS 55/04, III. ÚS 177/04), která zdůrazňuje, že v případech tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry řízení o dovolání nemůže pominout právo obviněného na spravedlivý proces, aplikační praxe dovolacího soudu posuzuje důvodnost tohoto dovolacího důvodu též z těchto aspektů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007). Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání.
IV.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu z hlediska dovolatelem vytýkaných námitek, jakož i s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu (zejména nálezu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, jímž tento soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu), dospěl k závěru, že obviněným uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, když neshledal extrémní rozporu skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně s provedenými důkazy (především v hodnocení výpovědí samotného obviněného a spoluobviněných L. E., D. T., roz. T. a N. V., roz. P., jakož i dalších důkazů). V postupu orgánů činných v trestním řízení nebyla Nejvyšším soudem shledána žádná pochybení, která by zasahovala do práva obviněného na spravedlivý proces, pročež v dané věci nebyl dán důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů, jak se toho obviněný domáhal.
10. Z výše citovaného obsahu podaného dovolání je zřejmé, že žádná z námitek obviněného deklarovaný dovolací důvod zjevně nenaplňuje, byť dovolatel napadá hmotněprávní posouzení skutku, konkrétně naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku v kontextu výsledků provedeného dokazování, které soud hodnotil v rozporu s jejich obsahem, čímž porušil právo obviněného na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
11. Nejvyšší soud však v posuzované věci neshledal existenci dovolatelem tvrzených podmínek vymezených ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04 (konkrétně případ tzv. extrémního nesouladu soudem učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy), při jejichž splnění vede nesprávná realizace důkazního řízení k porušení základních práv a svobod ve smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, neboť oba soudy nižších stupňů postupovaly při provádění jednotlivých důkazů a jejich následném hodnocení, včetně hodnocení věrohodnosti jednotlivých výpovědí obviněného a spoluobviněných L. E., D. T., roz. T. a N. V., roz. P., důsledně podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Oba soudy nižších stupňů tedy postupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou žádné důvodné pochybnosti, provedly důkazy v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí, přičemž provedené důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze zcela akceptovat. Z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že se oba nižší soudy přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného negující neoprávněné přechovávání omamné a psychotropní látky pro jiného s tím, že veškeré látky byly kupovány výhradně pro jeho osobní potřebu, pečlivě vyložily, jakými úvahami se přitom řídily a z jakých důvodů neuvěřily daným tvrzením obviněného. Jak je patrné z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (strany 41–43 a 69–70), jakož i z odůvodnění rozsudku soudu odvolacího (strana 25 – 26), oba soudy jasně a logicky rozvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a kterak postupovaly při hodnocení vzájemně si nekorespondujících důkazů.
12. Pokud soud prvního stupně, a v návaznosti na zamítnutí odvolání obviněného i soud odvolací, dospěly k závěru, že obhajobě obviněného stran důvodů, pro které kokain a tablety extáze v rozhodném období opatřoval, nelze s přihlédnutím k obsahu ostatních provedených důkazů, zejména k obsahu výpovědí spoluobviněných T. a V., jakož i samotné výpovědi obviněného H. stran okolností, za kterých byly jím opatřené návykové látky na Silvestra 2012 užívány dalšími osobami, uvěřit, nelze tomuto postupu ničeho vytknout, neboť oba soudy tyto své závěry přesvědčivým a logickým způsobem rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí. V hodnocení provedených důkazů, tak jak bylo učiněno soudem prvního stupně a poté stvrzeno i rozhodnutím soudu odvolacího, přitom nebyl Nejvyšším soudem shledán jakýkoli rozpor s jejich objektivně zjištěným obsahem, natož rozpor extrémní ve smyslu shora citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1145/2006. Rovněž ve vztahu k právním závěrům obou soudů nižších stupňů stran naplnění zákonného znaku „přechovávání omamné a psychotropní látky pro jiného“ ve smyslu §283 tr. zákoníku nelze spatřovat jakékoli pochybení, neboť pod pojmem „přechováváním pro jiného“ lze rozumět mimo jiné i situace, kdy pachatel s drogou nakládá takovým způsobem, že ji svým pasivním jednáním vědomě zpřístupní (např. na kulturní či jiné společenské akci) dalším osobám.
13. Nejvyšší soud proto ve shodě se soudem odvolacím považuje rozsah dokazování v trestní věci obviněného D. H. z hlediska meritorního rozhodnutí za dostatečný a plně vyhovující též stanovisku Ústavního soudu v otázce souladu soudem činěných skutkových zjištění a úvah s výsledky provedených důkazů.
14. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný veškerými svými námitkami v podstatě jen opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v řízení před soudy nižších stupňů a na základě toho se domáhá přehodnocení provedených důkazů a revize učiněných skutkových zjištění. V rámci podaného dovolání přitom nevznesl žádnou relevantní námitku, již by bylo možno podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, ani pod žádné jiné zákonem taxativně stanovené důvody dovolání ve smyslu §265b tr. řádu.
15. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nedošlo. Dovolání obviněného D. H. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, pročež Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2018
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík