ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3106.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 3106/2018-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci žalobkyně A. Š. , Č., zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze, Mánesova 1374/53, proti žalovanému K. M. , P., o vyloučení nemovitosti z exekuce, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 16 Co 268/2017-193, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, č. j. 16 Co 268/2017-193, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 1. 2017, č. j. 38 C 70/2014 – 161, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 8. 2017, č. j. 38 C 70/2014-181, jímž soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně na vyloučení budovy na pozemku č. parc. a pozemku č. parc. v katastrálním území Č., obec Č., z exekuce ve prospěch oprávněného (žalovaného) vedené soudním exekutorem JUDr. Ing. Petrem Kučerou, Exekutorský úřad Kladno, pod sp. zn. 150 EX 3109/13, na základě pověření vydaného Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 14. 11. 2013, č. j. 49 EXE 1755/2013-22. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by byl žalovanému v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy zužující společné jmění žalobkyně a jejího manžela (dále jen „SJM“), a tudíž nedošlo ke splnění zákonné podmínky dle §143a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ve spojení s §3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o tvrzení otázky hmotného práva, při jejímž posouzení se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a dále i otázky, jež podle jejího mínění dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Ohlášenou odchylku vystihuje dovolatelka názorem, že právně významnou skutečností pro posouzení, zda má být výlučný majetek manžela povinného vyloučen z exekuce, je nejen skutečnost, že závazek vznikl povinnému až po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů, ale současně i vědomost jeho věřitele, že k takovému zúžení došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4936/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5236/2015). Relevantní „odchylku od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“ má podle dovolatelky představovat i postup obecných soudů „ve věcech řešení otázek procesního práva“, což se má zjevovat v nedůsledných postupech podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř.; ačkoli na základě soudem poskytnutého poučení navrhla další důkazy, soud je pak „překvapivě“ provést odmítl. Co ještě nebylo v dovolací praxi podle názoru dovolatelky posouzeno, je pak otázka výkladu, kdy, za jakých podmínek, je věřitel (oprávněný) dlužníka (povinného) „seznámen s obsahem smlouvy“, konkrétně, jak je tomu v situaci, je-li věřitel „naprosto pasivní“, když mu prokazatelně byly předloženy (na doložené schůzce s dlužníkem) příslušné listiny o zúžení SJM, a on o ně „neprojeví skutečný zájem“, přestože je dlužníkem „seznámen s jejich podstatou a podstatným obsahem“.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V podaném dovolání dokládá dovolatelka přípustnost dovolaní právními otázkami, jež se váží k té podmínce pro vyloučení majetku manžela povinného z exekuce, jež spočívá ve vědomosti věřitele o existenci smlouvy o zúžení společného jmění manželů.
Stojí za zdůraznění, že v řízení před nižšími soudy o nic jiné nešlo ; pro výsledek sporu bylo určující, že soudy dospěly k závěru, že žalobkyně (dovolatelka) takovou vědomost věřitele neprokázala, zatímco dovolatelka v dovolání vyjádřila přesvědčení, že toho dosáhla.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je ustálen právní názor, na nějž ostatně odkazuje i dovolatelka, dle kterého pro posouzení, zda jsou splněny předpoklady plynoucí z ustanovení §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, jež je procesním odrazem §143a odst. 4 obč. zák., je významná skutečnost, zda vymáhaná pohledávka vznikla v době po zúžení společného jmění manželů a zda byl věřiteli obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů znám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5400/2016). Smyslem §143a odst. 4 obč. zák. je ochrana věřitele, který má vůči jednomu z manželů vymahatelnou pohledávku, jejíž uspokojení by mohlo být zkráceno (mimo jiné) smlouvou, kterou by byl zúžen dosavadní rozsah společného jmění manželů (smlouvou o zúžení společného jmění manželů). Mohou-li se manželé (každý z nich) na smlouvu o zúžení společného jmění manželů odvolat vůči věřiteli (nebo jiné třetí osobě), jen – jak vyplývá z ustanovení §143a odst. 4 obč. zák. – jestliže je věřiteli (nebo jiné třetí osobě) znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů, znamená to zejména, že smlouva o zúžení společného jmění manželů je právně účinná vůči věřiteli jen tehdy, byla-li manželi uzavřena (stala-li se mezi manželi účinnou) dříve, než vznikla věřiteli pohledávka (vůči jednomu z manželů), a jestliže již v té době byl věřiteli také znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1154/2012, uveřejněný pod číslem 69/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Uvedená citace z judikatury dovolacího soudu přesvědčivě (byť i nadbytečně široce) dokládá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakoukoli odchylku od ní nepředstavuje; odvolací soud z její znalosti evidentně vycházel, soustředěn nadto – jak odpovídalo tomu, co bylo ve věci sporné – výlučně ke z ní vycházející otázce, zda zde byla dána vědomost věřitele o obsahu dříve uzavřené smlouvy o zúžení společného jmění manželů či nikoli (jak bylo již předznamenáno shora).
Tuto podmínku přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) tedy dovolatelka nesplnila.
Stejný závěr je však namístě i ohledně druhé otázky, kterou dovolatelka na téma podmínek přípustnosti dovolání formulovala (viz výše).
Ačkoliv ohlásila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., z obsahu dovolání se zjevně podává, že brojí zásadně proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil závěr, že věřitel (žalovaný) o zúžení společního jmění manželů povinného a žalobkyně v době vzniku pohledávky nevěděl (přesněji řečeno, že se opak dovolatelce prokázat nezdařilo). Jestliže po provedeném dokazování soudy obou stupňů nepřijaly skutkovou verzi dovolatelky, že se uskutečnilo setkání s žalovaným (a dalšími osobami), na kterém žalovanému byly předloženy listiny o zúžení SJM, pak je logicky bezcenné se zabývat otázkou, kterou podle dovolatelky by měl dovolací soud nyní vyřešit, totiž jaký má být vlastní obsah pojmu „seznámení se“ s obsahem „předložených“ listin (resp. kdy, za jakých podmínek lze uzavřít, že obsah dohody o zúžení je věřiteli „znám“), jestliže samo „předložení“ takových listin v dané věci prokázáno nebylo. Zakládá-li tedy dovolatelka přípustnost dovolání na posouzení právní otázky týkající se výkladu pojmu „seznámení se s obsahem smlouvy“, nejde o otázku, na níž napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. závisí, neboť ji odvolací soud neřešil a řešit nepotřeboval.
Dovolatelka pouze předestírá vlastní skutkové závěry ohledně konání předmětné schůzky, na které měl být věřitel s notářskými zápisy o zúžení společného jmění manželů informován, a na nich buduje odlišné právní posouzení věci. Taková konstrukce (s následným – dle dovolatelky správným právním posouzení věci) však regulérní dovolací důvod nenaplňuje a jejím prostřednictvím splnění podmínky přípustnosti dovolání založit nelze rovněž.
Výhrady dovolatelky proti hodnocení důkazů odvolacím soudem způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou zcela samozřejmě, neboť dovolací soud již několikrát ve své judikatuře zopakoval, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017) a případné vady řízení (neprovedení důkazu) nesprávným právním posouzením nejsou rovněž. Přípustnost dovolání by bylo možné dovodit jen tehdy, když by postup odvolacího soudu při provádění dokazování zasáhl do práva dovolatele na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 700/2016), o takovou skutečnost se však v projednávaném případě nejedná.
Tento závěr nezmění ani tvrzení dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé, jestliže odvolací soud ukončil dokazování a dovolatelku znovu nevyzval podle §118a odst. 3 o. s. ř., čímž měl porušit její právo na spravedlivý proces. Bez ohledu na posouzení takové námitky jako důvodné či nikoli, rozhodné zde je, že výtka z existence takové (možné) vady řízení není sama o sobě způsobilá přípustnost dovolání založit; dovolací soud by se jí mohl zabývat až tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné (viz ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.), a tak tomu v dané věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, usnesení ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, usnesení ze dne 1. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014, a další, event. k nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 2209/2014).
Shrnutím řečeného je namístě konečný závěr, že podmínky přípustnosti dovolání v dané věci splněny nejsou, a dovolání žalobkyně tím není přípustné; Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhu na odložení právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž zvláštního rozhodnutí zde není třeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005), jestliže k odmítnutí dovolání došlo v době přiměřené (viz nález ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř.; dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná, avšak vznik nákladů řízení žalovaného se ze spisu nepodává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu