ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2041.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2041/2017-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. V. , zastoupeného Mgr. Petrou Severovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, ul. 5. května č. 163, proti žalované Základní škole Habartov, Karla Čapka 119, okres Sokolov , příspěvkové organizaci se sídlem v Habartově, Karla Čapka č. 119, IČO 75006502, zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova č. 1343/2, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 170/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. ledna 2017, č. j. 61 Co 450/2016-286, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Václava Krondla, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova č. 1343/2.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2017, č. j. 61 Co 450/2016-286, do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 7. 2016, č. j. 10 C 170/2013-245, v zamítavém výroku ve věci samé (výrok I.), trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
I když žalobce v dovolání uvedl, že jeho přípustnost proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. (cituje jeho podstatnou část) a že „důvodem podání dovolání ve smyslu §241a o. s. ř. je, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání - srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl.
Podle dovolatele je důvodem podání dovolání to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení „promlčení části vzneseného nároku“ a „vyřešení otázky příčinné souvislosti mezi zhoršením zdravotního stavu žalobce a úrazem ze dne 27. 2. 2007“.
První z dovolatelem formulovaných otázek (týkající se „promlčení části vzneseného nároku“ ve vztahu k nároku na zvýšení náhrady bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění před zhoršením zdravotního stavu) není - podle svého obsahu - otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou; žalobce dovolacímu soudu nepředkládá otázku, který právní předpis je třeba použít a jak jej vyložit a aplikovat, nýbrž napadá skutkové závěry odvolacího soudu ohledně data ustálení zdravotního stavu žalobce. Odvolacímu soudu vytýká, že se „dostatečně nevypořádal s otázkou zdravotního stavu žalobce, tedy kdy došlo ke stabilizaci a ustálení jeho zdravotního stavu“, že vycházel ze závěru znaleckého posudku „Nemocnice Na Bulovce pořadové číslo 6/2015“ a že objektivně nehodnotil skutečnost, že „závěry ústavního znaleckého posudku jsou v rozporu s dalšími provedenými důkazy“. Podstatou jeho námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) přihlížel a jak provedené důkazy (zejména lékařský posudek znaleckého ústavu Nemocnice Na Bulovce) hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nepřihlédl ke všem okolnostem, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci podstatné. Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní (jiné) skutkové závěry (zejména, že „k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo až dne 22. 8. 2011, kdy byla zjištěna úplná amauróza vlevo“, že „podstatné pro posouzení běhu promlčecí doby je též okamžik, kdy byl žalobce seznámen se závěry znaleckého posudku z očního lékařství, zpracovaného znalcem Doc. MUDr. Vladimírem J. Stiborem, CSc., ze dne 8. 11. 2011“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že nárok žalobce spočívající ve zvýšení ztížení společenského uplatnění a zvýšení bolestného není promlčen). Samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z jehož odůvodnění – mimo jiné – vyplývá, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem].
Staví-li dovolatel kritiku právního závěru odvolacího soudu o promlčení nároku na zvýšení náhrady bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění před zhoršením zdravotního stavu na nesprávnosti skutkových zjištění (včetně nesprávnosti hodnocení důkazů), zakládá výtku nesprávného právního posouzení věci na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel při rozhodování odvolací soud. Tím, že dovolatel buduje na vlastních (odlišných) skutkových závěrech jiný právní názor na věc, ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění o zdravotním stavu žalobce, která byla pro právní posouzení počátku běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví odvolacím soudem určující.
Rovněž druhá z dovolatelem formulovaných otázek („vyřešení otázky příčinné souvislosti mezi zhoršením zdravotního stavu žalobce a úrazem ze dne 27. 2. 2007“) není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Ve vztahu k právnímu posouzení, na kterém soudy založily svůj závěr o neopodstatněnosti uplatněného nároku, totiž dovolatel žádnou právní otázku nevymezil. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že otázka existence příčinné souvislosti – vztahu mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat jen ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 120/2012).
Při řešení otázky příčinné souvislosti mezi úrazem (jeho následky) a pozdějším onemocněním (zhoršením zdravotního stavu) poškozeného je třeba mít na zřeteli, že – jak výše uvedeno - nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku). Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal (k tomu srov. obdobně například odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). O vztah příčinné souvislosti se v tomto případě jedná tehdy, vzniklo-li onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) poškozeného následkem úrazu (tj. bez úrazu by nevzniklo, tak jak vzniklo). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) poškozeného v důsledku úrazu (jeho následků), nýbrž – jak správně zdůrazňuje rovněž odvolací soud - musí být tato příčinná souvislost postavena najisto. Úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) poškozeného; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. obdobně stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1975, Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že závěr, jaký odvolací soud v otázce příčinné souvislosti mezi „zhoršením zdravotního stavu levého oka žalobce“ a úrazem žalobce ze dne 27. 2. 2007 učinil (že „příčinnou souvislost s úrazem ze dne 27. 2. 2007 nelze prokázat, když do 25. 8. 2009 levé oko žalobce vidělo normálně“), představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o. s. ř.). Jestliže tedy žalobce v dovolání vyslovuje nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, že „zhoršení zdravotního stavu levého oka žalobce“ není v příčinné souvislosti s utrpěným úrazem ze dne 27. 2. 2007“, nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud „nepřistoupil ke zpracování revizního znaleckého posudku ve smyslu §127 o. s. ř.“, přestože závěry „obou znaleckých posudků“ (ústavního znaleckého posudku Nemocnice Na Bulovce a jím předloženého znaleckého posudku z oboru očního lékařství Doc. MUDr. Vladimíra J. Stibora, CSc.), jsou zcela rozdílné, pak nebere náležitě v úvahu, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku [k otázce, zda ve věci měl být vypracován tzv. revizní znalecký posudek za situace, kdy žalobce nebyl se závěrem znalce (znaleckého ústavu Nemocnice Na Bulovce) srozuměn a kdy odvolací soud neměl pochybnosti o správnosti závěrů tohoto znaleckého posudku, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 824/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1424/2014].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu také ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 48.120,49 Kč k rukám zástupce žalované advokáta JUDr. Václava Krondla. Odvolacímu soudu vytýká, že neshledal důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2017, č. j. 61 Co 450/2016-286, o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné, neboť v této části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017].
K výkladu ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, které je shodné se zněním ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, byl dovolacím soudem přijat právní názor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013), že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu