ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5254.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 5254/2016-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v exekuční věci oprávněného BONERA s. r. o. , se sídlem v Brně, Husovicích, Svitavské nábřeží č. 920/33, IČO 47679794, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Dukelská č. 456/13, proti povinným 1/ L. H. , a 2/ S. H. , zastoupeným Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem v Novém Malíně č. 426, pro 1.053.244,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 EXE 1724/2011, a u soudního exekutora Mgr. Alana Havlici, Exekutorský úřad Jeseník, pod sp. zn. 197 EX 2227/11, o návrhu povinných na zastavení exekuce, o dovolání oprávněného a povinných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. dubna 2016, č. j. 40 Co 39/2016-354, takto:
I. Dovolání oprávněného se odmítá .
II. Usnesení odvolacího soudu se ve výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že „návrh povinných 1) a 2), aby exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 16. 8. 2011, č. j. 2 EXE 1724/2011-21, byla zastavena pro smluvní pokutu ve výši 399.750,- Kč, pro náklady předcházejícího řízení a pro náklady exekuce, se zamítá“, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 4. 9. 2015, č. j. 2 EXE 1724/2011-313, zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 16. 8. 2011, č. j. 2 EXE 1724/2011-21, k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 1.053.244,40 Kč s příslušenstvím; zároveň rozhodl, že oprávněný je povinen zaplatit povinným náklady řízení ve výši 204.206,- Kč a soudnímu exekutorovi Mgr. Alanu Havlicemu náklady exekuce ve výši 303.298,60 Kč. Vyšel z toho, že povinní v postavení dlužníků uzavřeli s právním předchůdcem oprávněného (věřitelem CDC-Credit and Development Company, a. s., IČO 25635441) smlouvu o půjčce, podle které si půjčili částku 750.000,- Kč, že zaplatili věřiteli (oprávněnému) a jeho právnímu předchůdci, z titulu vrácení půjčky částku ve výši 1.208.494,- Kč, a to za dobu 20 měsíců od poskytnutí půjčky, a že oprávněný přistoupil k vymáhání pohledávky za situace, kdy měl již pohledávku řádně uhrazenu, a po povinných požadoval smluvní úroky z půjčky a smluvní pokuty. Dovodil, že smluvní úrok a smluvní pokuta byly mezi účastníky sjednány nepřiměřené, v rozporu s dobrými mravy, přičemž takové ujednání smlouvy o půjčce ze dne 8. 7. 2002 je právě pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné; proto byla exekuce zastavena.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 18. 4. 2016, č. j. 40 Co 39/2016-354, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že „exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 16. 8. 2011, č. j. 2 EXE 1724/2011-21, se zastavuje pro smluvní úroky ve výši 376.510,- Kč a pro smluvní pokutu 276.984,40 Kč“, že „návrh povinných 1) a 2), aby exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 16. 8. 2011, č. j. 2 EXE 1724/2011-21, byla zastavena pro smluvní pokutu ve výši 399.750,- Kč, pro náklady předcházejícího řízení a pro náklady exekuce, se zamítá“ a že oprávněný je povinen zaplatit povinným 1) a 2) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 19.809,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Nedomy; zároveň rozhodl, že oprávněný je povinen zaplatit povinným 1) a 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.490,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Nedomy. K námitce oprávněného, že smlouva o poskytnutí peněžních prostředků ze dne 8. 7. 2002 byla úvěrovou smlouvou ve smyslu ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku, uvedl (po porovnání rozdílů mezi smlouvou o půjčce podle občanského zákoníku a úvěrovou smlouvou podle obchodního zákoníku), že z hlediska obsahových náležitostí (označení účastníků, předmět půjčky, včetně potvrzení dlužníků, že předmět půjčky převzali, účastníci jednoznačně označili smlouvu jako smlouvu o půjčce uzavřenou v režimu občanského zákoníku) smlouva splňuje všechny podstatné náležitosti smlouvy o půjčce, tedy závazkového občanskoprávního vztahu. Použili-li povinní peníze k financování podnikatelských aktivit, je takové zjištění z hlediska práv a povinností vyplývajících ze závazkového právního vztahu mezi oprávněným a povinnými zcela nepodstatné. Vycházeje dále z toho, že povinní na jistinu uhradili ke dni 7. 11. 2003 částku 300.000,- Kč a ke dni 23. 2. 2004 částku 450.000,- Kč a že se tak do prodlení s plněním dluhu
- jistiny 750.000,- Kč dostali v době ode dne 9. 9. 2002 (dluh se stal splatným) do dne 23. 2. 2004, zabýval se požadavkem oprávněného (uplatněným v tomto řízení) na zaplacení částky 1.053.244,40 Kč, sestávající z tvrzené pohledávky na smluvních úrocích ve výši 376.510,- Kč a na smluvní pokutě 676.734,40 Kč. Protože sjednaná sazba úroků (66% ročně) představuje více než trojnásobek nejvyšších hodnot úrokových sazeb peněžních ústavů (průměrně 19,5% ročně), je takto sjednaná výše úroků v rozporu s dobrými mravy a smlouva ze dne 8. 7. 2002 je v této části neplatná. Námitku oprávněného, že je nutné zvážit všechny rozhodné okolnosti případu (dobu, na kterou byla půjčka uzavřena, účelové určení úvěru, nutnost průběžného splácení jistiny, bonita dlužníka a s tím spojená rizika nevrácení půjčky, rychlost uvolnění finančních prostředků věřitelem a to, kdo uzavření předmětné smlouvy o půjčce inicioval), neshledal odvolací soud důvodnou, neboť okolnosti, které oprávněný zdůrazňuje, na uvedeném závěru nic nemění. Vzhledem k neplatnosti ujednání o smluvních úrocích, jež byly vyčísleny částkou 376.510,- Kč, „nutně došlo k tomu, že pohledávka v rozsahu smluvních úroků nemůže být zajištěna zástavním právem“; soud prvního stupně tak správně exekuci v tomto rozsahu zastavil. Na rozdíl od soudu prvního stupně však považoval ujednání o smluvní pokutě (ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení) s přihlédnutím ke všem okolnostem případu (výše smluvní pokuty nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnosti vzniknout, její výše je důsledkem dlouhodobého prodlení) za přiměřené a smlouvu v této části za platnou. Podle názoru odvolacího soudu „oprávněnému přísluší nárok na smluvní pokutu jen za dobu od 9. 9. 2002 - 23. 2. 2004 (533 dnů prodlení s plněním peněžitého dluhu 750.000,- Kč), tj. částka 399.750,- Kč“ a nikoli oprávněným uplatněná částka 653.494,40 Kč. Důvod k zastavení exekuce je tak dán pro částku 653.494,40 Kč (376.510,- Kč + 276.984,40 Kč). Naproti tomu návrh na zastavení exekuce v části smluvní pokuty ve výši 399.750,- Kč, pro náklady nalézacího řízení a pro náklady exekuce, důvodný není.
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání oprávněný i povinní.
Oprávněný napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku o částečném zastavení exekuce a v nákladových výrocích. Namítá, že „původní oprávněný“ (věřitel) byl obchodní společností, která nesporně podnikala mimo jiné i v oblasti poskytování finančních prostředků, „a to ať už s nebo bez příslušného veřejnoprávního oprávnění“, že „oba povinní“ (dlužníci) v době uzavření smlouvy o půjčce provozovali hostinskou živnost a že obě smluvní strany tak uzavíraly smlouvu o půjčce jako podnikatelé ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 obchodního zákoníku; je tedy patrné, že předmětná smlouva o půjčce je vztahem obchodněprávním. Opačný (nesprávný) závěr odvolacího soudu pak musel mít dopad i do úvahy o přiměřenosti ujednání o smluvních úrocích. Ve vztahu k rozdílu mezi dobrými mravy a poctivým obchodním stykem lze totiž konstatovat, že vůči podnikateli jsou naplňována přísnější měřítka. Rozebíraje okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena, připomíná též, že povinní nebyli vázáni platit žádné odměny za zprostředkování a poskytnutí úvěru či poplatky za vedení úvěrového účtu, které nebývají zanedbatelné. Celkem tedy povinní za půjčení 750.000,- Kč za 6 měsíců měli zaplatit 997.500,- Kč, což vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nelze považovat za nepřiměřené.
Povinní „napadají nesprávný závěr odvolacího soudu ke stanovení výše smluvní pokuty“. Namítají, že před podáním návrhu na exekuci [„oprávněný se domáhá po povinných 1.053.244,- Kč sestávající se ze smluvního úroku 376.510,- Kč a smluvní pokuty 676.734,40 Kč (nikoliv dlužné jistiny)“] byla povinnými uhrazena částka 1.208.494,- Kč, přičemž dlužná jistina představovala částku 750.000,- Kč. Vytýkají odvolacímu soudu, že při výpočtu smluvní pokuty nepřihlédl k platbám, které povinní učinili v období ode dne 7. 8. 2002 do dne 31. 3. 2004 (celkem 468.494,- Kč), a které v jednotlivých měsících způsobovaly snížení dlužné částky, jako základu pro výpočet smluvní pokuty. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu „v napadené části I. a II.“ zrušil a věc „vrátil soudu prvního stupně“ k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání účastníků projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
- dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je pouze dovolání povinných přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky osudu plnění z neplatného ujednání, která dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinných je opodstatněné.
Dovolací námitka oprávněného, že „předmětná smlouva o půjčce je vztahem obchodněprávním“ neobstojí. Rozdíly mezi smlouvou o úvěru podle obchodního zákoníku a smlouvou o půjčce podle občanského zákoníku se Nejvyšší soud v minulosti vícekrát zabýval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 390/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1386/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 667/2014) a uzavřel, že zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky, pak smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a dlužník se zavazuje ve sjednané době peníze nebo jiné druhově určené věci vrátit, že smlouva o půjčce má reálnou (nikoli jen konsensuální) povahu a vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky, přičemž při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2004, pod číslem 110), že i ve smlouvě o půjčce mohou být sjednány ve smyslu §658 odst. 1 obč. zák. úroky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1386/2006) a že i smlouva o půjčce uzavřená od 1. ledna 2001 mezi podnikateli (§261 odst. 1 obch. zák.) nebo mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 2 obch. zák.) podléhá režimu občanského zákoníku co do zvláštních ustanovení týkajících se tohoto typu smlouvy v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2008, pod číslem 44). Za použití stejných východisek posoudil odvolací soud smlouvu mezi právním předchůdcem oprávněného (v postavení věřitele) a povinnými (v postavení dlužníků) uzavřenou dne 8. 7. 2002, když dovodil, že smlouva splňuje všechny podstatné náležitosti smlouvy o půjčce, tedy závazkového občanskoprávního vztahu, a dovolací soud nemá důvod na tomto závěru cokoli měnit.
V souladu s judikaturou posoudil odvolací soud také otázku platnosti ujednání účastníků o úroku z půjčených peněz (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, který byl uveřejněn pod č. 13 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, podle nichž v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení §658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. května 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, podle něhož ani zajištění smluvního nároku nesmí být nadměrné).
Protože z pohledu oprávněným uplatněných dovolacích důvodů je usnesení odvolacího soudu v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, bylo dovolání oprávněného jako nepřípustné odmítnuto (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že právní předchůdce oprávněného (v postavení věřitele) a povinní (v postavení dlužníků) uzavřeli dne 8. 7. 2002 „podle §657 a násl. občanského zákoníku“ smlouvu o půjčce (dále též jen „Smlouva“). Podle jejího §2 bodu 2.1 „věřitel půjčuje a současně s podpisem této smlouvy předal dlužníkům peněžní částku ve výši = 750.000,- Kč“. Podle §3 bodu 3.1 Smlouvy se dlužníci zavázali půjčenou částku vrátit věřiteli „jednorázově ve lhůtě do šesti měsíců“ ode dne podpisu smlouvy. Dlužníci byli oprávněni půjčenou částku vrátit spolu se splatnými úroky kdykoliv před její splatností (§3 bod 3.2 Smlouvy). Smluvní strany zároveň sjednaly „úrok ve výši 5.5 %, tj. = 41 250,-- Kč z půjčené částky měsíčně“, který byl splatný rovněž měsíčně (§3 bod 3.3 Smlouvy). V případě prodlení dlužníků s placením dlužné částky, jejích částí, úroků, úroků z prodlení či jiných peněžitých nároků bylo ujednáno, že „se stává celá půjčená částka v plném rozsahu okamžitě splatnou“ (§4 bod 4.1 Smlouvy). Zároveň bylo pro takový případ ujednáno, že jsou dlužníci „povinni platit za každý den prodlení smluvní pokutu ve výši = 0,1 % z dlužné částky“ (§4 bod 4.2 Smlouvy). Z žaloby o soudní prodej zástavy podané oprávněným u Okresního soudu v Jeseníku dne 31. 10. 2006 a projednávané pod sp. zn. 5 C 253/2006 vyplývá, že povinní „z titulu smlouvy o půjčce“ zaplatili (právnímu předchůdci oprávněného) dne 7. 8. 2002 částku 41.250,- Kč, dne 9. 9. 2002 částku 41.250,- Kč, dne 11. 10. 2002 částku 41.250,- Kč, dne 22. 11. 2002 částku 41.250,- Kč, dne 3. 2. 2003 částku 41.250,- Kč, dne 6. 2. 2003 částku 41.250,- Kč, dne 6. 2. 2003 částku 20.000,- Kč, dne 10. 2. 2003 částku 41.250,- Kč, dne 2. 5. 2003 částku 41.250,- Kč, dne 2. 5. 2003 částku 41.250,- Kč, dne 7. 11. 2003 částku 300.000,- Kč, dne 23. 2. 2004 částku 450.000,-Kč, a dne 31. 3. 2004 částku 67.244,-Kč; celkem 1.208.494,- Kč.
Za této situace bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné posouzení otázky, z jakých (dlužných) částek má být sjednaná smluvní pokuta počítána.
Smluvní pokuta je jedním ze specifických prostředků zajištění smluvního závazku, který má ve vztahu k hlavnímu závazkovému právnímu vztahu akcesorickou (vedlejší) povahu a nemůže existovat samostatně. Sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (§544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále též jen „obč. zák.“). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (§544 odst. 2 obč. zák.).
Účel smluvní pokuty spočívá zejména v pohrůžce citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní svoji povinnost z hlavního závazkového vztahu, a tím také v zabezpečení věřitele proti případné újmě, která by mu mohla nesplněním hlavního závazku vzniknout. Uvedený účel je - jak z povahy věci vyplývá - jen obtížně splnitelný pouhou symbolickou pohrůžkou, která má v poměrech dlužníka jen minimální význam a nemotivuje jej dostatečně k tomu, aby na sebe bral jen takové závazky, kterým při uvážení všech okolností může s vysokou pravděpodobností dostát; oproti tomu sankce nepřiměřeně vysoká může mít za následek neplatnost ujednání o smluvní pokutě, neboť podle ustanovení §39 obč. zák. je právní úkon neplatný rovněž, jestliže je v rozporu s dobrými mravy.
Sjednání smluvní pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Lze tedy smluvní pokutu sjednat také v procentní výši z dlužné částky za každý den prodlení.
Vzhledem k povaze smluvní pokuty jako sankce za porušení smluvní povinnosti je v takovém případě možno smluvní pokutu vypočítávat toliko z částek, které ke konkrétnímu dni také dlužník skutečně dluží. Při výpočtu pokuty procentem z dlužné částky je tak nutno přihlížet i ke snižování dlužné částky v důsledku (byť i částečného) plnění dlužníka poté, co se stala pohledávka splatnou a vznikla povinnost k placení smluvní pokuty. Jinak řečeno, je-li smluvní pokuta další sankcí za prodlení dlužníka, může být procentem vypočtena jen z takové dlužné částky, kterou dlužník skutečně k okamžiku výpočtu (splatnosti) konkrétní pokuty (její části) dluží.
V poměrech projednávané věci to znamená, že nemůže být správný závěr odvolacího soudu, podle něhož „oprávněnému přísluší nárok na smluvní pokutu jen za dobu od 9. 9. 2002 – 23. 2. 2004 (533 dnů prodlení s plněním peněžitého dluhu 750.000,- Kč), tj. částka 399.750,- Kč“. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů povinní (v pozici dlužníků) do dne 23. 2. 2004 zaplatili nejen půjčenou částku (jistinu), ale průběžně (v období ode dne 7. 8. 2002 do dne 2. 5. 2003) ve splátkách dalších 391.250,- Kč. I když většinu těchto částek (vždy 41.250,- Kč) nepochybně plnili na sjednaný úrok z půjčené částky, vzhledem k závěru obou soudů (který byl jako správný shledán i dovolacím soudem), že pro rozpor s dobrými mravy je ujednání o úroku z půjčené částky neplatné a vzhledem k ujednání v §3 bodu 3.2 Smlouvy (že dlužníci byli oprávněni „půjčenou částku vrátit spolu se splatnými úroky kdykoliv před její splatností“) měla být tato plnění posouzena jako částečné plnění na dluh (půjčenou částku peněz). Potom ovšem s každou zaplacenou částkou se dluh (dlužná částka – srov. §4 bod 4.2 Smlouvy) při výpočtu smluvní pokuty ke konkrétnímu datu měl o takové plnění snížit.
Souhlasit s odvolacím soudem nelze ani v tom, že by povinní (dlužníci) byli v prodlení s plněním počínaje dnem 9. 9. 2002. Platí-li totiž shora uvedené (že pro rozpor s dobrými mravy je ujednání o úroku z půjčené částky neplatné), nemůže ani opožděné plnění z neplatného ujednání způsobit prodlení s takovým plněním, a tedy ani nástup sankce sjednané v ustanovení §4 bod 4.2 Smlouvy (povinnost platit smluvní pokutu). Do prodlení se tak povinní mohli dostat teprve porušením jiné povinnosti zmíněné v §4 bod 4.2 Smlouvy (např. se splacením samotné půjčené částky).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu v posouzení otázky výše nároku oprávněných na smluvní pokutu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky je zrušil v napadeném výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že „návrh povinných 1) a 2), aby exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 16. 8. 2011, č. j. 2 EXE 1724/2011-21, byla zastavena pro smluvní pokutu ve výši 399.750,- Kč, pro náklady předcházejícího řízení a pro náklady exekuce, se zamítá“, jakož i v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.), a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu