ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2520.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2520/2018-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) S.I.D., a. s. , se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 580/39, IČO: 26418487, a b) M. Š. , obou zastoupených Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Městské části Praha 3 , se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo nám. 700/9, IČO: 00063517, zastoupené JUDr. Tomášem Richtrem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, o určení vlastnického práva, o určení součásti věci a o určení dalších skutečností, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 178/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2018, č. j. 25 Co 410/2017-130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý z žalobců je povinen zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce vedlejší účastnice JUDr. Tomáše Richtra, advokáta se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 17 C 178/2016-99, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně a) je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti ½ na stavbě bez č.p./č.e., garáž, postavené na pozemku, vedené na LV u Katastrálního úřadu pro P., Katastrálního pracoviště P., pro katastrální území Ž. a obec P. (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že žalobce b) je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½ na stavbě bez č.p./č.e., garáž, postavené na pozemku, vedené na LV u Katastrálního úřadu pro P., Katastrálního pracoviště P., pro k. ú. Ž. a obec P. (výrok II.), zamítl žalobu na určení, že stavba garáží evidovaných v katastru nemovitostí jako stavba bez č. p./č. e., garáž, postavená na pozemku, jakož i stavba garáží nezapsaných v katastru nemovitostí, postavená na pozemcích v k. ú. Ž., jsou jako jeden celek ohraničené katastrální hranicí pozemku a s ním sousedícími pozemky; a katastrální hranicí pozemku a s ním sousedícími pozemky, vše v k. ú. Ž., a že garáže postavené na pozemcích jsou součástí budovy, která je postavena na pozemcích, vše v k. ú. Ž., zapsaná na LV u Katastrálního úřadu pro P., pro k. ú. Ž., obec P. (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2018, č. j. 25 Co 410/2017-130, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (I., II. a III.) potvrdil, ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a žalovaným (IV.) změnil jen tak, že výše nákladů činí 16 456 Kč, jinak v tomto výroku potvrdil, a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a vedlejší účastnicí (V.) změnil jen tak, že výše nákladů činí 12 342 Kč, jinak i v tomto výroku potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, zda jsou garáže součástí budovy postavené na pozemcích v k. ú. Ž. Mají za to, že byla nesprávně aplikována judikatura týkající se hodnocení součásti věci a vertikálního stavebního oddělení staveb (2 Cdon 1438/96, 22 Cdo 1465/2000, 22 Cdo 1671/2005, 22 Cdo 4366/2016), soudy citovaná rozhodnutí 30 Cdo 1068/2000, 22 Cdo 911/2005, 28 Cdo 1818/2008, 22 Cdo 4949/2008, II. ÚS 78/98 a Rv I 813/22 na věc nedopadají. Věc byla posouzena výhradně z hlediska funkčního a zjednodušujícím způsobem, soudy se nezabývaly fyzickým stavebním propojením garáží. Žalobci popisují vývoj situace a argumentují ve prospěch závěru, že jimi označené garáže jsou součástí jejich budovy, kterou nabyli v dražbě podle zákona č. 92/1991 Sb. Závěr o absenci funkčního propojení pak nemá oporu v provedených důkazech. Vytýkají též, že soudy neprovedly navržené důkazy. Odvolací soud se dále odchýlil od rozhodnutí 22 Cdo 1859/99 a 33 Cdo 2639/2015 tím, že podle něj není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení; pokud je katastrální zápis v rozporu se stavem skutečným, je naléhavý právní zájem dán vždy. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice na straně žalovaného považuje dovolání „účelovým, nesprávným, právně formalistickým a demagogickým“. Nesouhlasí s tím, že garáže jsou odděleny katastrálními hranicemi pozemků a stavebně, nýbrž tvoří jeden nedělitelný objekt a celek, který by vertikálním rozdělením ztratil svoji funkčnost a byl by absolutně znehodnocen. Skutečný stav není v rozporu se stavem katastrálním, pročež naléhavý právní zájem není dán. Rozporuje argumentaci žalobců a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobců je rozporné již v rámci vymezení jeho přípustnosti, neboť dovolatelé namítají, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně má jít o případ judikaturou Nejvyššího soudu neřešený. Jestliže se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nemůže jít současně o situaci, že by šlo o otázku dosud neřešenou, tj. že by žádná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k dané otázce neexistovala.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Byť žalobci dovoláním napadají výrok I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byly potvrzeny výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, ve skutečnosti svou dovolací argumentací proti správnosti těchto výroků nijak nebrojí, naopak je potvrzují. Těmito výroky byla totiž zamítnuta žaloba na určení, že žalobci a) a b) jsou každý vlastníky id. ½ garáže, postavené na pozemku v k. ú. Ž., tedy samostatné věci v právním slova smyslu, v dovolání pak žalobci argumentují ve prospěch závěru, že garáž je součástí jejich stavby, kterou nabyli v dražbě podle zákona č. 92/1991 Sb.; tato argumentace přitom z logiky věci vylučuje variantu, že jsou vlastníky garáže coby věci samostatné.
Dovolání není přípustné ani proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně. Tento žalobní návrh byl zamítnut s tím, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení; s tímto závěrem lze souhlasit, byť je vhodné argumentačně jej upřesnit.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud zjevně shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že žalobci jsou vlastníky spoluvlastnických podílů na stavbě garáže bez č.p./č.e. – garáže (nároky, o nichž bylo rozhodnuto výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně). Kdyby tomu tak nebylo, nezabýval by se velmi podrobně posouzením, zda v rámci privatizace žalobci do vlastnictví uvedené garáže nabyli. Teprve v situaci, kdy tuto otázku věcně posoudil odvolací soud v neprospěch žalobců, uzavřel, že na určení dalších v žalobě uvedených právních skutečností (o nichž bylo rozhodnuto výrokem III. rozsudku soudu prvního stupně) není dán naléhavý právní zájem, neboť nemohou-li být žalobci vlastníky podzemních garáží za žádných okolností, nemohou být důvodné ani žalobní požadavky, které z tohoto vlastnictví vycházejí.
Byť je ve svém důsledku podstata závěru odvolacího soudu správná, nejde u této části žalobního požadavku – jak je vysvětleno níže – o otázku naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř., ale o to, že jde o požadavek na určení právních skutečností, který nemá oporu v hmotném ani procesním právu.
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Určovací žalobou podle §80 o. s. ř. lze určit existenci právního poměru, práva či povinnosti, určení existence právní skutečnosti přichází do úvahy jedině tehdy, když to zákon připouští; v takovém případě však již nejde o určovací žalobu ve smyslu §80 o. s. ř., ale o žalobu jinou v §80 o. s. ř. nevypočtenou.
Podle judikatury Nejvyššího soudu není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k součásti věci [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010 (uveřejněný pod č. C 9 111 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Uvedený závěr vychází z toho, že součást věci není samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž k ní nelze odděleně uplatňovat vlastnické právo [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011 (uveřejněný pod č. C 12 472 v Souboru)].
S ohledem na to, že může být někdy nezbytné vyjasnit vlastnictví určitého předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, judikatura Nejvyššího soudu od uvedeného striktního požadavku ustoupila za předpokladu, když se účastník domáhá určení, že má vlastnické právo k tomuto předmětu coby součásti věci hlavní. Žalobní petit je pak nutno podle judikatury naformulovat tak, že se účastník domáhá určení vlastnického práva k předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, jakožto (coby) součásti věci hlavní [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005 (uveřejněný pod č. C 3703 v Souboru), ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007 (uveřejněný pod č. C 6 295 v Souboru), či ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011 (uveřejněný pod č. C 12 472 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2221/2016 (uveřejněné pod č. C 15 702 v Souboru)].
Jestliže tedy v dané věci výrokem III. rozsudku soudu prvního stupně, který byl potvrzen výrokem I. rozsudku odvolacího soudu, byla zamítnuta žaloba na určení, že v rozsudku blíže specifikované garáže jsou součástí budovy postavené na pozemcích, vše v k. ú. Ž., není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť takto formulovaný žalobní návrh nedeklaruje vlastnické právo ani jiný právní vztah ke garážím jakožto součásti jiné (hlavní) věci, nýbrž toliko směřuje k deklaraci existence právní skutečnosti, tedy že garáž je součástí jiné (hlavní) věci. Judikatura, na kterou žalobci ve svém dovolání poukazují, přitom tento závěr nikterak nezpochybňuje.
Za takové situace je bezpředmětné se blíže zabývat otázkou, zdali vymezené garáže jsou věcí samostatnou či toliko součástí věci jiné.
Stran dovolateli tvrzených vad řízení, dovolací soud podotýká, že v jejich souvislosti nebyla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, proto by se jimi, jakož i jinými dovolateli neuplatněnými vadami řízení mohl dovolací soud ve shodě s §242 odst. 3 o. s. ř. zabývat až tehdy, když by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se vedlejší účastnice na straně žalovaného domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 10. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu