ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4449.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4449/2017-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. K. , zastoupeného Mgr. Tomášem Veselským, advokátem se sídlem v Ostravě, Korunní 1077/31, proti žalovaným 1) městysi Spálov, se sídlem Spálov 62, identifikační číslo osoby: 00298387, 2) B. S. , oběma zastoupeným Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 290/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2017, č. j. 71 Co 67/2017-272, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení ve výši 18 135,48 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Lukáše Stočka, advokáta se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 12. 2016, č. j. 7 C 290/2012-257, zastavil řízení (výrok I.), dále uložil žalobci povinnost nahradit ve lhůtě patnácti dnů od právní moci usnesení k rukám jejich zástupce náklady řízení, a to žalovaného 1) ve výši 50 093 Kč a žalovanému 2) ve výši 52 920 Kč (výrok II.) a rovněž uložil žalobci povinnost nahradit ve lhůtě patnácti dnů od právní moci usnesení České republice na účet Okresního soudu v Novém Jičíně náklady řízení státu ve výši 17 712 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalovaných usnesením ze dne 28. 4. 2017, č. j. 71 Co 67/2017-272, usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobci uložil povinnost nahradit v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce náklady řízení, a to žalovanému 1) ve výši 88 232,40 Kč a žalovanému 2) ve výši 93 422,97 Kč, a dále ve výroku III. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Žalobci rovněž uložil povinnost nahradit každému z žalovaných v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 6 134,50 Kč (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posouzení náhrady nákladů řízení podléhá režimu §146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zastaveno poté, co žalobce vzal žalobu zpět, aniž by byl ve svém změněném požadavku na zaplacení částky 1 000 000 Kč uspokojen, a z procesního hlediska tak svým chováním (zpětvzetím žaloby) zavinil zastavení řízení. V té souvislosti přisvědčil i argumentaci žalovaných, odkazující na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1912/2015. Z citovaného rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že důvodnost žaloby se neposuzuje z hlediska hmotně-právního, nýbrž čistě z hlediska procesního, tj. s ohledem na výsledek řízení. Soud prvního stupně správně poučil žalobce o tom, podle kterého hmotně-právního předpisu bude věc s ohledem na novou úpravu občanského zákoníku posouzena, a bylo věcí žalobce, navíc kvalifikovaně zastoupeného, zda a jak bude na tuto změnu reagovat. Bližší poučení v rámci ustanovení §1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) žalobci nemohlo být dáno, neboť by se jednalo o poučení o hmotném právu a nikoliv o procesních právech a povinnostech. Bylo na žalobci, aby zvážil další postup v řízení, a pokud se rozhodl v řízení pokračovat v režimu §1013 odst. 2 o. z., jistě k tomu měl své důvody. Odvolací soud naopak nesouhlasil s argumentací soudu prvního stupně o důvodnosti žaloby do okamžiku, kdy byl žalobce s obsahem poučení o změně na věc dopadající právní úpravy seznámen. Odvolací soud vzal z obsahu spisu za zjištěné,
že - kromě změny topného média v květnu 2013 - nebyl jiný zásah do technologie vytápění pekárenské pece proveden, žalobce však zlepšení imisí ani po této změně nezaznamenal a na žalobě trval až do října 2016.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na §237 o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací soud by se měl vyslovit k uložené povinnosti hradit žalovaným náklady řízení v situaci, kdy se žalobce po změně právního předpisu již nemohl domáhat původního žalobního nároku (povinnosti žalovaných zdržet se zásahů do jeho vlastnického práva imisemi prachu, popílku, kouře a sazemi), ale byl nucen změnit žalobní petit a následně vzít žalobu zpět, aniž by v době podání žaloby mohl změnu právní úpravy předvídat. Žalobce uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto. Mají za to, že odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu (odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1912/2015) a shledal procesní zavinění na zastavení řízení (v důsledku zpětvzetí žaloby) plně na straně žalobce. Aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. označili za nepřípadnou vzhledem k tomu, že příčinou zpětvzetí žaloby nebylo jejich chování, kterým by vyhověli požadavku žalobce. Za neopodstatněné označili i případné použití ustanovení §150 o. s. ř.. Upozornili na skutečnost, že žalobce měl možnost seznámit se s novou právní úpravou, za účinnosti nové právní úpravy proběhlo několik jednání před soudem prvního stupně a o nové právní úpravě byl žalobce soudem řádně poučen. Soudu prvního stupně nebylo možné rovněž klást k tíži, že o původním nároku nerozhodl do konce roku 2013. Byl to žalobce, kdo neustále navrhoval nové důkazy a žádal další expertízy, ač bylo zcela zřejmé, že objektivní měření ukázala, že kouř z komína pekárny obsahuje škodlivé látky v mezích platných norem.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 3. 12. 2012 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že byl uplatněn zákonem aprobovaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, jež bylo publikováno pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že „za podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. je od 1. 1. 2013 dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením podle §238 o. s. ř. ) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení.“ Dovolatel od uvedeného data může napadnout rozhodnutí odvolacího soudu toliko v několika, popřípadě i v jediném, výroku, přičemž se nutně nemusí jednat o výrok ve věci samé či o výrok procesního charakteru, kterým bylo o žalobě rozhodnuto jiným způsobem (například výrok o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby). Vždy ovšem platí, že dovolatel je povinen řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.), která se rovněž posuzuje i z pohledu naplnění hodnotového censu [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.; s účinností od 1. 1. 2014 se jedná při nezměněném znění o ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
V projednávané věci žalobce napadl dovoláním všechny výroky usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto výlučně o náhradě nákladů řízení prvostupňového, odvolacího a státu. S ohledem na shora uvedený výklad o hodnotovém censu 50 000 Kč, který určuje, zda je dovolání objektivně – ze zákona – přípustné, nemůže dovolací soud přezkoumat usnesení odvolacího soudu v části výroku I., jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. (o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení státu ve výši 17 712 Kč), a ve výroku II. (o povinnosti žalobce nahradit každému z žalovaných náklady odvolacího řízení ve výši 6 134,50 Kč). Proto v tomto rozsahu z důvodu vyplývajícího z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není přípustné.
Jednou ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. V poměrech projednávané věci má žalobce za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného i procesního práva, k níž se dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyjádřil. Při rozhodování o nákladech řízení v režimu ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. měl odvolací soud zohlednit, že žalobce byl nucen po zásadní změně právní úpravy omezení vlastnického práva účinky vznikající v důsledku užívání sousedních nemovitostí, k níž došlo v průběhu řízení, žalobu změnit a později ji vzít zpět, aniž by mohl v době podání žaloby změnu právní úpravy předvídat. Dovolatel tak má za to, že změna právní úpravy, k níž došlo v průběhu řízení, mu podstatně ztížila možnost domáhat se nároku na uložení povinnosti žalovaným zdržet se obtěžování žalobce činností pekárenského provozu (imisemi prachu, kouře, popílku a sazemi), a že tato situace má být zohledněna v režimu ustanovení §150 o. s. ř. Současně je ovšem přesvědčen, že žalobu i po její změně vzal zpět v důsledku chování žalovaných, kteří po podání žaloby upravili intenzitu vypouštěných imisí, a tím vyhověli požadavku vyplývajícímu z žaloby.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází výlučně z kritérií ovládající rozhodování o nákladech řízení při zastavení řízení (v důsledku zpětvzetí žaloby), tj. procesního zavinění na zastavení řízení, popřípadě chování žalovaného, v jehož důsledku byla důvodně podaná žaloba vzata zpět (§146 odst. 2 o. s. ř.). Aplikoval-li odvolací soud na rozhodování o nákladech prvostupňového řízení ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř. a přihlédl-li toliko ke kritériu procesního zavinění na zastavení řízení (aniž by bylo možné dospět k závěru, že žaloba byla podána důvodně a po její změně připuštěné soudem byla vzata zpět pro chování žalovaných), je jeho rozhodnutí v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dále dovolací soud připomíná, že ke změně právní úpravy jako okolnosti zvláštního zřetele hodné pro případné použití moderačního oprávnění soudu (§150 o. s. ř.) se dovolací soud již v rozhodovací praxi vyjádřil a rozhodnutí odvolacího soudu není s přijatým judikatorním řešením v rozporu.
Podle §146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen nahradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Podle §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013, usnesení ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 587/2014, usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, nebo usnesení ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014) se podává, že rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy v souladu s §146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění typicky může spočívat například v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět, apod.
Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení tehdy, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. K tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň obě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015).
Teprve tehdy, nelze-li v konkrétní projednávané věci aplikovat na rozhodování o nákladech řízení ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., může soud použít ustanovení §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Aplikace tohoto ustanovení je důvodná v celé řadě případů mimosoudního vyřízení věci, po němž následuje zpětvzetí žaloby a vyjádření účastníků řízení v tom smyslu, že si každý ponese náklady řízení ze svého, jakož pochopitelně i tehdy, jestliže účastníkům řízení žádné náklady nevznikly.
V projednávané věci se odvolací soud shora zmíněnými judikatorními závěry řídil. Z hlediska rozhodování o nákladech řízení při jeho zastavení je v poměrech této věci významné, že žalobce změnil žalobu, kterou se původně domáhal po žalovaném 1) jako vlastníkovi pekárny v obci S. a po žalovaném 2) jako jejím provozovateli zdržení obtěžování žalobce na jeho sousedních nemovitostech prachem, popílkem, kouřem a sazemi pekárenské pece. Žalobu na zaplacení částky 1 000 000 Kč jako peněžní náhrady za způsobenou újmu uvedenými imisemi, jež byla soudem prvního stupně připuštěna, vzal posléze zpět, aniž by byl jeho požadavek na zaplacení peněžitého plnění, byť jen částečně, žalovanými, popřípadě jen některým z nich, uspokojen. Za tohoto stavu není mezi chováním žalovaných a zpětvzetím žaloby žádná souvislost, která by odůvodňovala aplikaci §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Přiznání náhrady prvostupňových nákladů žalobci tak nebylo na místě a otvíral se prostor toliko pro aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Povinnost nahradit náklady řízení, stanovená podle §142, §143, §146 odst. 2, §147 nebo §148 o. s. ř., se může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost. Ustanovení §150 o. s. ř. proto soudu umožňuje, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, vedlejším účastníkům nebo státu, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Možnost soudu nepřiznat žalovanému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení v případě jeho zastavení prostřednictvím aplikace ustanovení §150 o. s. ř. je dovozována i judikaturou dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 910/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 128/2016). Výkladem §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud v obecné rovině zabýval například v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013. V něm vyložil, že „okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další“. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že „obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.“
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, dovolací soud ve vztahu k vazbě §146 odst. 2 a §150 o. s. ř. vysvětlil, že „ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.“
Shodně k problematice důvodů aplikace ustanovení §150 o. s. ř. přistupuje též Ústavní soud (srovnej například nálezy ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3810/12, jež jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Žalobce vymezuje přípustnost dovolání hlediskem existence procesní otázky, která dosud neměla být v praxi dovolacího soudu řešena, tvrzením okolnosti hodné zvláštního zřetele, jež spočívá ve změně právní úpravy. Tato změna žalobce přiměla ke zpětvzetí žaloby, jež se vzhledem ke kritériím ovládajícím rozhodování o nákladech řízení v případě jeho zastavení v jeho procesních poměrech nepříznivě projevila. Oproti přesvědčení žalobce, rozhodovací praxe dovolacího soudu se změnou právní úpravy jako možnou okolností zvláštního zřetele hodnou pro aplikaci §150 o. s. ř. již zabývala, a rozhodnutí odvolacího soudu s ní není v rozporu.
V usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 779/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „z judikatorně dovozené charakteristiky typu okolností, jež lze (a je třeba) brát na zřetel při úvaze o možnosti aplikace §150 o. s. ř., je zřejmé, že změna právní úpravy takto nastaveným kritériím neodpovídá. Nejde tu o specifické okolnosti konkrétního případu, opodstatňující výjimečný přístup vůči určité osobě, nýbrž o typovou situaci, do níž se dostane každý účastník řízení s totožným či obdobným předmětem.“ K závěrům tohoto rozhodnutí se přihlásil dovolací soud i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1040/2015, a vztáhl je rovněž i na změnu judikatury vrcholných soudů (v posuzovaném případě na nálezovou judikaturu Ústavního soudu).
Ohled na změnu právní úpravy by při rozhodování o nákladech řízení neměl žádný význam i s přihlédnutím k procesní aktivitě žalobce v průběhu nalézacího řízení. Žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 3. 12. 2012 domáhal vydání soudního rozhodnutí, jímž by byla žalovanému 1) jako vlastníkovi pekárny v obci S. a žalovanému 2) jako jejímu provozovateli uložena povinnost zdržet obtěžování žalobce na jeho sousedních nemovitostech prachem, popílkem, kouřem a sazemi pekárenské pece. Žalovaný nárok byl zjevně založen na právu vlastníka nemovité věci bránit se nepříznivým účinkům užívání sousední nemovitosti jejím vlastníkem (obrana proti tzv. imisím) upraveném v ustanovení §127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Ještě předtím, než byl žalobce soudem prvního stupně poučen o tom, že s ohledem na novou právní úpravu bude jeho nárok posuzován v režimu §1013 o. z., měl k dispozici odborné vyjádření, podle nějž úroveň znečištění ovzduší v místě podstatně klesla v důsledku změny topného média provozovatelem pekárenské pece. Za tohoto stavu bylo na žalobci, jenž ve sporném řízení disponoval s žalobou uplatněným nárokem a byl zastoupen advokátem, zda setrvá na původním žalobním požadavku, zda vezme žalobu zpět (v takovém případě by úvaha o náhradě nákladů řízení v režimu ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. nebyla zcela vyloučena), anebo zda a jakého se bude domáhat nároku ve světle nové právní úpravy.
Ustanovení §1013 odst. 1 o. z. („Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.“) rozvinulo předchozí právní úpravu a v souladu s civilistickou doktrínou a judikatorními závěry Nejvyššího soudu ji doplnilo o institut tzv. přímých imisí. Dovolací soud také dovodil, že „judikatura k §130a odst. 1, resp. §127 odst. 1 obč. zák. ohledně imisí (obtěžování sousedů hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, jakož i vnikáním chovaných zvířata vnikat na sousedící pozemek) je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle §1013 odst. 1 o. z.“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, jenž byl publikován pod číslem 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oproti tomu ustanovení §1013 odst. 2 o. z.
(„Jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, má soused právo jen na náhradu újmy v penězích, i když byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním projednávání nepřihlédlo. To neplatí, pokud se při provádění provozu překračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen.“) zavedlo do českého právního řádu institut tzv. privilegovaných imisí, u nichž je postup podle odstavce 1 ustanovení §1013 o. z. až na zákonem dané výjimky vyloučen. Tímto novým ustanovením také žalobce změněnou žalobu, jež byla soudem prvního stupně připuštěna, odůvodnil a sám se také v souvislosti s uplatněným tvrzením, že provozovna pekárny je závodem, začal domáhat náhrady újmy ve výši 1 000 000 Kč. Tento nárok je založen na zcela jiných skutkových okolnostech než původně uplatněný nárok, neboť směřuje k odčinění újmy, která vznikne provozem závodu na hodnotě sousední nemovitosti. Změna žaloby přitom byla plně v dispozici žalobce a bylo na něm, zda na změněné žalobě setrvá a vyvine procesní aktivitu směřující k jejímu projednání a vydání rozhodnutí o novém nároku. Pokud však vzal žalobu zpět, aniž bylo zřejmé, že tak činí v důsledku byť částečného uspokojení nároku na zaplacení částky 1 000 000 Kč žalovanými, musela se v jeho poměrech projevit procesní odpovědností za výsledek řízení v podobě břemene hradit náklady řízení.
Ani z hlediska způsobu, jakým v průběhu nalézacího řízení žalobce svůj nárok uplatňoval, by tak nebylo možné dospět k závěru o opodstatněnosti aplikace ustanovení §150 o. s. ř.
Dovolací soud se plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že poučení soudem prvního stupně nad rámec sdělení, že bude postupováno podle nové právní úpravy obsažené v §1013 o. z. by bylo (nepřípustným) poučením o hmotném právu. Výtka žalobce, že soud prvního stupně ještě při jednání konaném dne 17. 2. 2016 nevěděl, zda může postupovat podle ustanovení §1013 odst. 1 o. z., s důvody rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě prvostupňových nákladů řízení nijak nesouvisí. Stejně je bez jakéhokoliv právního významu námitka žalobce, že soud prvního stupně mohl o původní žalobě meritorně rozhodnout do konce roku 2013, k čemuž měl ve spise dostatečné podklady.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. ledna 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu