ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.6013.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 6013/2016-1305
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z. B. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Juditou Kodlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 292/14, proti žalované Z. N. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 31 C 27/2006, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1253, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1253, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1262, a opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1271, se ve výroku VI. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2010, č. j. 31 C 27/2006-963, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalované nemovité věci blíže specifikované ve výroku I. a do výlučného vlastnictví žalobce movité věci blíže určené ve výroku II. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku 19 712 912,50 Kč a povinnost vydat žalobci movité věci blíže specifikované ve výroku IV. Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 44 788 Kč (výrok V.) a žalobci na náhradě nákladů řízení částku 254 040 Kč (výrok VI.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků řízení, uzavřené dne 1. 6. 1995, bylo rozvedeno rozsudkem téhož soudu ze dne 20. 5. 2003, č. j. 24 C 101/2001-19, který nabyl právní moci dne 4. 2. 2005. Předmětem vypořádání učinil kromě jiného částku ve výši 31 706 250 Kč získanou z prodeje cenných papírů, které žalovaná pořídila za trvání manželství, konkrétně z prodeje 150 kusů akcií ČEZ, a. s., ISIN CZ 0005112300, ve výši 29 070 000 Kč a 185 kusů dluhopisů HZLS BACA 8.50/04, ISIN CZ 000200128, ve výši 2 636 250 Kč. Nepokládal přitom za důvodnou obranu žalované, že žalobce uplatnil nárok na vypořádání shora uvedených cenných papírů až po lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel ze zásady úspěchu ve věci vyjádřené v §142 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Vzhledem k procesnímu postupu žalované, která se snažila zmařit jakékoliv vypořádání společného jmění a svými obstrukcemi zvyšovala náklady řízení, považoval žalobce v řízení za plně procesně úspěšného a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení. Ze stejného důvodu uložil žalované podle §148 odst. 1 o. s. ř. povinnost nahradit náklady řízení vzniklé státu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 27. 1. 2012, č. j. 13 Co 300/2011-1087, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil ve výroku I. tak, že nepřikázal do výlučného vlastnictví žalované nemovité věci blíže identifikované v tomto výroku. Ve výroku II. a IV. změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že z věcí a hodnot, které měli účastníci ve společném jmění manželů, nepřikázal do výlučného vlastnictví žalobce movitou věc uvedenou pod položkou e), jinak rozsudek soudu prvního stupně ohledně přikázání movitých věcí žalobci uvedených pod položkami a) až d) a f) až k) a ohledně povinnosti žalované vydat žalobci tyto movité věci potvrdil. Ve výroku III. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 34 702,50 Kč. Dále zrušil výroky V. a VI. o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud dospěl ohledně výnosu z prodeje akcií a dluhopisů na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobce učinil tyto položky předmětem řízení až po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, a tudíž je nelze vypořádat.
K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení uvedl, že soud prvního stupně nerozhodl o požadavku žalobce na zaplacení 350 000 CHF, a tudíž je nutné jeho rozsudek považovat za částečný ve smyslu §152 odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu nelze prozatím podle §151 odst. 1 věty první před středníkem o. s. ř. rozhodnout ani o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 5. 2012, č. j. 31 C 27/2006-1136, vyloučil k samotnému projednání žalobu, kterou se žalobce domáhá zaplacení 350 000 CHF (výrok I.). Dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 11 894 Kč (výrok II.) a žalovaná je povinna zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 32 894 Kč (výrok III.). Žalobci rovněž uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 11 100 Kč (výrok IV.).
Podle soudu prvního stupně měli účastníci stejný úspěch ve věci, proto žádnému z nich nepřiznal podle §142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož žalobce vzal zpět žalobu na vydání věcí náležejících do jeho výlučného vlastnictví, zavinil v této části zastavení řízení. Žalované vzhledem k tomu přiznal právo na náhradu nákladů za řízení o vydání věcí ve výši 11 100 Kč.
Podle výsledků řízení (stejného úspěchu žalobce i žalované) rozhodl také o náhradě nákladů řízení vzniklých státu, avšak žalované uložil za povinnost zaplatit v plné výši náklady státu vynaložené na zpracování znaleckého posudku Ing. Rektorem, jelikož tyto vznikly z důvodů obstrukcí žalované.
Odvolací soud k odvolání žalované změnil usnesením ze dne 7. 2. 2013, č. j. 13 Co 433/2012-1168, usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 5. 2012, č. j. 31 C 27/2006-1136, tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů nalézacího řízení o vydání věci 9 801 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 808 Kč (výrok I.). Rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů vzniklých před soudem prvního stupně částku 33 420 Kč a před odvolacím soudem částku 39 567 Kč (výrok II.). Dále uložil žalobci povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 44 788 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení (výrok IV.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná byla v řízení o vypořádání společného jmění zcela úspěšná, a proto jí přiznal podle §142 odst. 1 právo na náhradu nákladů řízení. Především zohlednil, že žalobce nebyl úspěšný ohledně svého požadavku na vypořádání investic do nemovitostí v XY, ohledně nároku na vypořádání bytové jednotky v XY i požadavku na vypořádání výnosu z prodeje cenných papírů v celkové výši 31 706 250 Kč.
Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 22 Cdo 563/2013-1182, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 22 Cdo 563/2013-1204 , zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2012, č. j. 13 Co 300/2011-1087, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013, č. j. 13 Co 433/2012-1168, ve spojení s unesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 5. 2012, č. j. 31 C 27/2006-1136, pokud těmito usneseními bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolací soud k otázce včasnosti uplatnění nároku ze strany žalobce na vypořádání výnosu z prodeje cenných papírů odkázal na závěry své ustálené rozhodovací praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007), podle kterých může soud vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Poznamenal, že movitá věc musí být označena alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí v držbě (detenci) žalované, přičemž je nutné zvážit rovněž problematiku informačního deficitu strany zatížené břemenem tvrzení a břemenem důkazním. Uzavřel, že žalobce uplatnil nárok na vypořádání cenných papírů, resp. výnosů z nich, včas, byť je v žalobě nepřesně identifikoval, jestliže žalovaná v době rozhodné pro vypořádání jiné cenné papíry (výnosy z nich) nezískala.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1253, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 8. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1262, a opravného usnesení ze dne 30. 8. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1271, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalované nepřikázal do výlučného vlastnictví nemovité věci blíže specifikované v tomto výroku (výrok I.). Ve výroku II. změnil rozsudek nalézacího soudu jen tak, že žalobci nepřikázal věci specifikované pod písm. e) a j), takže celková hodnota věcí přikázaných do výlučného vlastnictví žalobce činí 143 780 Kč; jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II.) Ve výroku III. jej změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vypořádání podílu částku 17 212,50 Kč (výrok III.). Zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. o vydání věcí blíže určenými pod písm. a) až e) a g) až i) a v tomto rozsahu řízení zastavil; jinak rozsudek nalézacího soudu v tomto výroku potvrdil (výrok IV.). Dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 44 788 Kč (výrok V.) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok VI.).
Odvolací soud dospěl ohledně nároku žalobce na vypořádání výnosů z prodeje dluhopisů a akcií k závěru, že žalobce učinil tuto hodnotu předmětem řízení až po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, a nelze ji proto vypořádat. Vzal za prokázané, že žalovaná v době rozhodné pro vypořádání společného jmění manželů získala a držela i jiné cenné papíry, a proto nelze na základě tvrzení žalobce učiněných ve lhůtě tří let považovat cenné papíry uplatněné k vypořádání za dostatečně specifikované. Žalobce tedy neuplatnil nárok na vypořádání těchto položek ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, a to s ohledem na závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 563/2013. I kdyby žalobce uplatnil nárok na vypořádání výnosů z prodeje cenných papírů včas, dovodil odvolací soud, že dispozice s výnosem z prodeje cenných papírů ve výši 31 706 250 Kč nepředstavuje obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů, a tudíž je takový právní úkon podle §145 odst. 2 a §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, relativně neplatný. Jelikož se však žalobce relativní neplatnosti nedovolal a žalovaná vznesla námitku promlčení, je toto právo žalobce již promlčeno a právní úkon učiněný žalovanou, jímž disponovala za trvání manželství s výnosem z prodeje cenných papírů, je nutné považovat za platný. Proto i z tohoto důvodu je požadavek žalobce na vypořádání výnosů z prodeje cenných papírů neopodstatněný.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení státu zohlednil, že žalovaná byla v řízení (s ohledem na žalobcem požadovanou a skutečně přiznanou výši vypořádacího podílu) „téměř zcela úspěšná“ ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., a proto uložil žalobci podle §148 odst. 1 o. s. ř. povinnost nahradit náklady řízení vzniklé státu.
V rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlédl odvolací soud k osobní a majetkové situaci žalobce, který je pokročilého věku, pobírá starobní důchod ve výši 5000 Kč a 1400 CHF. Přihlédl ke skutečnosti, že žalovaná průběh soudního řízení ztěžovala, prodlužovala a tímto způsobem zdražovala, např. odmítnutím součinnosti se znalcem (za což ji byly rovněž uděleny dvě pořádkové pokuty). Uzavřel, že účastník se v civilním řízení může bránit způsobem, který uzná za vhodné, může mlčet i lhát. Avšak nemůže zabránit tomu, aby takové jednání nemělo nákladové důsledky. Shora uvedené okolnosti hodnotil odvolací soud jako důvody zvláštního zřetele hodné, na základě kterých nepřiznal žalobkyni jako procesně úspěšnému účastníkovi podle §150 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalovaná dovolání.
K dovolání žalobce:
Žalobce opírá přípustnost dovolání o §237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že nárok na vypořádání cenných papírů (akcií ČEZ, a. s., a dluhopisů HZLS BACA 8.50/04), resp. výnosů z jejich prodeje, uplatnil až po lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Namítá, že odvolací soud nebyl oprávněn zohlednit tvrzení žalované (a k tomu navrhované důkazy) ohledně vlastnictví dalších cenných papírů (akcií společnosti CHEMACRYL, a. s.), jelikož tyto důkazy žalovaná poprvé uplatnila až v odvolacím řízení. Z provedeného dokazování rovněž není zřejmé, kdy žalovaná akcie společnosti CHEMACRYL, a. s., nabyla a zda byla jejich vlastníkem v době rozhodné pro vypořádání společného jmění. Proto nebylo prokázáno, zda žalovaná držela v době rozhodné pro vypořádání jiné cenné papíry než akcie ČEZ, a. s., a dluhopisy HZLS BACA 8.50/04. Považuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, podle které nemá nárok na vypořádání výnosů z prodeje cenných papírů ve výši 31 706 250 Kč.
Žalobce se dále neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že požadavek na vypořádání cenných papírů, resp. výnosů z jejich prodeje, je neopodstatněný, jelikož nevznesl námitku relativní neplatnosti právního úkonu, kterým žalovaná disponovala za trvání manželství s tímto výnosem, přičemž žalovaná vznesla námitku promlčení případného dovolání se relativní neplatnosti ze strany žalobce. Uvádí s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1326/2012), že pokud se jeden z manželů nedovolá relativní neplatnosti právního úkonu, na základě kterého druhý z manželů disponoval se součástmi společného jmění manželů, je možné vypořádat toliko hodnoty, které byly na základě tohoto právního úkonu získány. Jelikož žalovaná netvrdila a neprokazovala, jakým způsobem naložila s výnosem z prodeje cenných papírů, je nutné tento výnos i nadále považovat za součást společného jmění manželů a vypořádat jej.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé. Uvádí, že učiněnými tvrzeními a navrženými důkazy v průběhu odvolacího řízení reagovala na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, a proto nemůže být důvodná námitka žalobce, že odvolací soud neměl k těmto tvrzením přihlížet. Doplňuje, že i z jejích předchozích podání a vyjádření bylo zřejmé, že vlastnila v době rozhodné pro vypořádání i jiné cenné papíry než akcie ČEZ, a. s., a dluhopisy HZLS BACA 8.50/04, a tudíž je v souladu s předcházejícím rozsudkem Nejvyššího soudu v této věci závěr odvolacího soudu, že žalobce uplatnil nárok na vypořádání těchto cenných papírů, resp. výnosů z jejich prodeje, až po uplynutí lhůty tří let od zániku společného jmění manželů. Je nutné také zohlednit, že žalobce se nedovolal relativní neplatnosti jednotlivých úkonů při nakládání s cennými papíry, eventuálně výnosem z jejich prodeje, a i proto je jeho nárok na vypořádání cenných papírů, resp. výnosů z nich, neopodstatněný. Navrhuje, aby bylo dovolání žalobce „zamítnuto“.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalobce není přípustné.
K přípustnosti nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení:
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
V označené části dovolání dovolatel především vůbec nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jestliže v úvodu svého dovolání obecně uvádí, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak z hlediska namítané nepřípustnosti nových tvrzení a důkazů v odvolacím řízení není z dovolání patrno, o jakou ustálenou rozhodovací praxi se má jednat. Dovolatel v této části dovolání neoznačil žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, se kterým by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu. Již z tohoto důvodu je dovolání v této části nepřípustné.
Dovolání není přípustné i z toho důvodu, že dovolatel nevymezil žádnou právní otázku zakládající přípustnost dovolání, kterou se měl dovolací soud zabývat.
Pokud dovolatel bez bližší právní argumentace namítá, že nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá v tom, že nepřípustně přihlížel k novým tvrzením žalované ohledně vlastnictví a prodeje cenných papírů, uplatňuje tím vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Rovněž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
K včasnosti uplatnění nároku na vypořádání cenných papírů, resp. výnosů z nich:
Protože k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, rozhodl dovolací soud o vypořádání společného jmění podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, Nejvyšší soud uvedl, že „tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání.“ Dále poznamenal, že jde o věc právního posouzení, co po právní stránce bude předmětem vypořádání. K tomuto právnímu posouzení je povolán soud, vychází přitom z žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo.
K včasnosti uplatnění nároku ve vztahu ke konkretizaci položky, která je součástí SJM, lze přiměřeně odkázat na závěry, vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002 (publikovaném pod č. 72/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) ve kterém Nejvyšší soud vyslovil: „V žalobě o určení vlastnického práva k movité věci je třeba věc označit alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí v držbě (detenci) žalovaného“. K tomu je třeba zvážit i problematiku tzv. informačního deficitu strany zatížené břemenem tvrzení a důkazním břemenem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013).
V rozsudku ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 563/2013, dovolací soud uvedl, že „lze uzavřít, že žalobce uplatnil nárok na vypořádání cenných papírů, respektive výnosů z nich, včas, byť je v žalobě nepřesně identifikoval, jestliže žalovaná v době rozhodné pro vypořádání jiné cenné papíry (výnosy z nich) nezískala.“
Nejvyšší soud setrvává na závěru, že nepřesně identifikované cenné papíry (resp. výnosy z nich) mohly být navrženy k vypořádání včas pouze za podmínky, že žalovaná v době rozhodné pro vypořádání jiné cenné papíry (výnosy z nich) nezískala. Jen tehdy totiž nemohlo nepřesné označení takových majetkových hodnot způsobit problém v jejich odlišení od ostatních hodnot v držbě (detenci) žalované (srov. závěry shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002).
V poměrech projednávané věci je nutné dále přihlédnout k těmto skutečnostem:
Žalobce uvedl, že žalovaná použila finanční prostředky, které jí předal, k nákupu blíže neoznačených cenných papírů. Podáním ze dne 14. 4. 2006 doplnil žalobu tak, že navrhuje vypořádání „úspor, cenných papírů, akcií apod., které budou zjištěny a specifikovány v průběhu soudního řízení“. V dalším doplnění žaloby ze dne 31. 8 2006 uvedl, že do SJM spadají „úspory, cenné papíry, akcie, které pořídila žalovaná za trvání manželství ze společných prostředků“ s tím, že je „upřesní … až v průběhu řízení, neboť k datu podání tohoto doplnění nemá ještě veškeré potřebné doklady k jejich identifikaci“. Na přípravném jednání dne 11. 1. 2007 vyzval soud žalobce, aby „blíže identifikoval“ některé položky navržené k vypořádání, jako jsou „cenné papíry, popřípadě akcie“. Žalobce navrhl, aby k tomu soud učinil dotaz na „středisko cenných papírů“. K dotazu soudu byl do spisu dne 24. 4. 2007 založen výpis ze Střediska cenných papírů s přesným označením cenných papírů v držení žalované, na základě kterého žalobce mohl specifikovat svůj požadavek na jejich vypořádání. Dne 4. 2. 2008 uběhla tříletá lhůta od zániku společného jmění účastníků. Žalobce teprve v písemném vyjádření ze dne 23. 6. 2008 uvedl, že žalovaná dne 24. 6. 1999 nakoupila hypotéční zástavní listy HZL – BACA 8,50/04 v počtu 185 kusů a dne 6. 12. 2004 došlo k jejich „vypršení“, a že dne 21. 4. 2004 koupila 150 000 ks akcií ČEZ za celkovou částku 14 458 500 Kč a dne 27. 4. 2004 je prodala za cenu 29 070 000 Kč. Teprve až v tomto vyjádření navrhl, aby soud přikázal výnosy z uvedených cenných papírů do vlastnictví žalované.
Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce řádně specifikoval cenné papíry (akcie společnosti ČEZ, a. s. a dluhopisy HZL – BACA 8,50/04) až po uplynutí lhůty tří let od zániku společného jmění manželů, a až po uplynutí této lhůty navrhl k vypořádání výnosy z prodeje takto identifikovaných cenných papírů, nikoli cenné papíry samotné. Učinil tak přesto, že ještě před uplynutím této lhůty se staly obsahem spisu informace o držbě konkrétních cenných papírů žalovanou a nakládání s nimi. Podle těchto informací držela žalovaná v době rozhodné pro vypořádání i jiné cenné papíry (akcie společnosti CHEMACRYL, a. s.), než které (resp. výnosy z nich) žalobce k vypořádání označil.
Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že žalobce cenné papíry (výnosy z nich) v zákonné lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů neoznačil alespoň v hrubých rysech tak, aby mohly být odlišeny od jiných cenných papírů v držbě žalované, a jeho požadavek žalobce na jejich vypořádání resp. výnosů z nich proto nelze považovat za včas uplatněný, není takový závěr zjevně nepřiměřený a neodporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu. Dovolání žalobce proto není přípustné.
S ohledem na shora uvedené se dovolací soud již nezabýval dovolacími námitkami směřujícími proti závěru odvolacího soudu o tom, že žalobce nemá nárok na vypořádání částky získané z prodeje cenných papírů, jelikož se nedovolal relativní neplatnosti právních úkonů, na jejichž základě žalovaná s těmito finančními prostředky disponovala.
K dovolání žalované:
Žalovaná podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku VI. Přípustnost dovolání opírá o §237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, jenž nepřiznal žalované jako procesně úspěšné straně náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, a to z důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. Namítá, že způsob procesní obrany v průběhu řízení a uložení dvou pořádkových pokut (ve výši 20 000 Kč na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 5. 2009, č. j. 31 C 27/2006-550, změněného usnesením odvolacího soudu ze dne 16. 10. 2009, č. j. 13 Co 399/2009-668, a ve výši 50 000 Kč na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. 12. 2012, č. j. 31 C 27/2006-691, potvrzeným usnesením odvolacího soudu ze dne 9. 3. 2012, č. j. 13 Co 299/2011-1101) nepředstavují okolnosti, za kterých by účastníku řízení nemělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení podle §150 o. s. ř. Poznamenává, že není možné, aby v rámci jednoho řízení byla dvakrát trestána za stejnou věc, jednou v podobě uložení pořádkové pokuty a jednou v podobě nepřiznání náhrady nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku VI. změnil tak, že žalobkyni se přiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání žalované ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Poukazuje na skutečnost, že žalovaná svým přístupem celé řízení ztěžovala a prodlužovala. Za nedůvodnou považuje námitku žalované, že nemůže být trestána za stejnou věc dvakrát, neboť náhrada nákladů řízení jí nebyla přiznána za postoj v průběhu celého řízení, nikoli za konkrétní jednání, za které jí byly rovněž uloženy pořádkové pokuty ve výši 20 000 Kč a 50 000 Kč. Navrhuje dovolání žalované „zamítnout.“
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalované je přípustné podle §237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), rozhodnutí v napadeném rozsahu přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §150 o. s. ř. „jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.“
Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11 – 12, str. 421, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání společného jmění manželů se vychází z principu procesního úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.). Použití §150 o. s. ř. představuje výjimku z tohoto pravidla, a nikoliv výchozí princip, na kterém by mělo být rozhodování o náhradě nákladů řízení v těchto sporech založeno. Tento závěr rovněž vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3345/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1551/2015).
Tedy i při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů jsou soudy oprávněny nepřiznat tuto náhradu procesně úspěšnému účastníkovi podle §150 o. s. ř. z důvodů zvláštního zřetele hodných. Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, v nichž dovodil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka.
V usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013, Nejvyšší soud dále k §150 o. s. ř. doplnil, že toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.
Nejvyšší soud považuje v projednávané věci za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, na jejímž základě nepřiznal žalované jako procesně úspěšné účastnici právo na náhradu nákladů řízení podle §150 o. s. ř., neboť svým přístupem k řízení jeho průběh ztěžovala, prodlužovala, čímž docházelo ke vzniku vyšších nákladů řízení. Tyto okolnosti nepředstavují s přihlédnutím ke shora uvedené ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř., kterými jsou především poměry majetkové, osobní či sociální. Důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle §150 o. s. ř. nemohou být majetkové poměry žalobce, neboť žalobce pobírá starobní důchod ve výši 5 000 Kč a 1 400 CHF. Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že jestliže některý z účastníků řízení o vypořádání společného jmění manželů způsobil svým zaviněním náklady řízení, které by jinak nevznikly, nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se mu přihodila, může mu soud uložit náhradu těchto nákladů (§147 odst. 1 o. s. ř.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve výroku VI. na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalované je tak přípustné i důvodné. V rámci dalšího řízení zhodnotí odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení procesní úspěch účastníků řízení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu s přihlédnutím k §147 odst. 1 o. s. ř.
Jelikož je dovolání žalované přípustné podle §237 o. s. ř. a důvodné ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., Nejvyššího soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1253, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 8. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1262, a opravného usnesení ze dne 30. 8. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1271, v části napadené dovoláním žalované, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání žalobce jako nepřípustné dovolací soud odmítl podle §243 c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 12. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu