ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1495.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1495/2018-698
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně OBI Česká republika s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Budějovická 778/3a, identifikační číslo osoby 60470968, zastoupené JUDr. Davidem Štrosem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti žalované HORNBACH BAUMARKT CS spol. s r. o. , se sídlem v Praze 9 – Horní Počernice, Chlumecká 2398, identifikační číslo osoby 47117559, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, o zaplacení 2.300.000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 19/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015, č. j. 3 Cmo 114/2015-432, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 27. 1. 2015, č. j. 21 Cm 19/2011-366, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.200.000 Kč (bod I. výroku), co do částky 1.100.000 Kč žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem, v pořadí druhým, v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku potvrdil, v bodě II. výroku jej změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 100.000 Kč, jinak tento bod výroku v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 1.000.000 Kč potvrdil. Dále soud rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně v bodě III. výroku zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně v části, ve které odvolací soud v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 1.000.000 Kč bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud s ohledem na jeho nepřípustnost odmítnul, event. s ohledem na správnost rozhodnutí odvolacího soudu zamítnul.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolatelka považuje své dovolání za přípustné, a to z důvodu, že „dovolacím soudem vyřešené právní otázky mají být posouzeny jinak“. V této souvislosti dovolatelka uvádí, že se jedná o otázku splnění podmínek pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích a otázku výše přiměřeného zadostiučinění v penězích, dále jde o posouzení otázky, „že projekty vzniklou újmu žalobkyni bylo způsobilé nahradit morální zadostiučinění ve formě omluvy“, dále otázky, „zda je zadostiučinění ve formě omluvy způsobilé nahradit újmu vzniklou nekalosoutěžním jednáním v případech, kdy omluva následuje po delším čase po nekalosoutěžním jednání“, a též otázky, „zda je v takových případech (po delším čase po nekalosoutěžním jednání) omluva dostatečným prostředkem k nahrazení vzniklé újmy“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (dle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013), může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Argument, podle kterého „dovolacím soudem vyřešené právní otázky mají být posouzeny jinak“ (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem), významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013). Tomuto požadavku však dovolatelka ve vztahu k výše uvedeným otázkám ve svém dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nedostála, když v této souvislosti toliko namítá, že odvolací soud pochybil, když přiměřené zadostiučinění v peněžní formě nepřiznal, a předestírá výčet skutečností, které odvolací soud dle jejího názoru dostatečně nezohlednil.
Dovolatelka dále namítá nesprávné právní posouzení otázky poučovací povinnosti týkající se uplatnění zadostiučinění ve formě omluvy v případě nepřiznání zadostiučinění v peněžité formě. Dle dovolatelky, pokud odvolací soud nepřiznal přiměřené zadostiučinění ve formě peněžité, měl přiznat omluvu jako nižší formu zadostiučinění. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Soud dle názoru dovolatelky porušil svou poučovací povinnost, když žalobkyni v rámci řízení nesdělil, že nárok na přiměřené zadostiučinění v peněžní formě neshledává jako adekvátní, nicméně podle jeho názoru je dán nárok na přiměřené zadostiučinění ve formě omluvy. Soud měl upozornit žalobkyni na to, že je nutné žalobu upravit tak, aby byla přiznána forma zadostiučinění podle jeho pohledu adekvátní, a nikoliv nárok zamítnout.
Jak Nejvyšší soud vyložil např. v rozsudku ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 796/2013, poučení podle §118a odst. l až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (jak tomu bylo v projednávaném případě) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě právního posouzení zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Jinak řečeno, postup podle citovaného ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, leč provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, leč provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003).
V usnesení ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2002/2002, Nejvyšší soud vyslovil, že podle §118a odst. 2 o. s. ř. je soud povinen žalobce vyzvat, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností, a poučit jej o způsobu doplnění i o následcích nesplnění výzvy, jestliže je toho pro odlišný náhled soudce na právní kvalifikaci uplatněného nároku zapotřebí. To ovšem neznamená, že soud je povinen poučit žalobce též o tom, že může uplatnit obdobný či zcela jiný nárok, než který popsaným způsobem skutkově vymezil. Takové poučení týkající se hmotného práva by bylo v rozporu se zákonem, tj. s ustanovením §5 o. s. ř., podle něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, a se zásadou rovnosti účastníků řízení.
V usnesení ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3738/2017, pak Nejvyšší soud konstatoval, že „podle konstantní judikatury nelze poučovací povinnost soudu rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2998/2013). Jak vyložil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, součástí poučovací povinnosti obecných soudů (definované obecně ustanovením §5 o. s. ř.) tedy není ani poučení o tom, že žalobce může žalobu změnit (§95 o. s. ř.) a domáhat se jiného nároku. To by totiž dle judikatury Ústavního soudu vedlo k narušení principu rovnosti účastníků (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 153/94, o tom, že soud nemůže za procesní stranu účastnou soudního sporu provádět věcnou formulaci žalobního návrhu na rozsudečný výrok - žalobního petitu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, podle kterého závěr o tom, zda soud může návrhu vyhovět či ne, není výsledkem aplikace procesních předpisů, ale hmotně právních norem a poučení o hmotném právu, i když má důsledky v procesní oblasti, je stále poučením o hmotném právu, které ustanovení §5 o. s. ř. nepřipouští, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, o tom, že do poučovací povinnosti soudů nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku)“.
V projednávané věci byl předmětem řízení žalobkyní uplatněný nárok na peněžité zadostiučinění v částce 2.300.000 Kč. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, jenž jako zásadní, co do vzniklé újmy žalobkyně, označil jednání žalované spočívající v šíření nepravdivých, klamavých a zlehčujících tvrzení, k nimž bylo dle názoru odvolacího soudu nutné připojit a v přiznaném zadostiučinění též vyjádřit i šíření letáků rovněž s textem o nejlevnější nabídce žalované a s možností uplatnit kupony. K předmětným srovnávacím reklamám různými projekty pak odvolací soud uvedl, že u těchto je třeba na jedné straně vzít v úvahu jen místní dosah reklamy, a to pouze na zákazníky, kteří již navštívili provozovny žalované a možnost její nabídky tedy zvolili, na druhé straně však i prostřednictvím těchto reklam žalovaná tyto zákazníky utvrzovala v dojmu, že je „nejvýhodnější“. Odvolací soud dodal, že je přesvědčen o tom, že těmito projekty vzniklou újmu žalobkyni bylo způsobilé nahradit již zadostiučinění morální – omluva, jež by v provozovnách na místech projektů byla umístněna. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na poskytnutí finančního zadostiučinění je po právu vzhledem k intenzitě a rozsahu závadného jednání žalované v rozsahu zaplacení částky 1.300.000 Kč, když tuto částku měl za zcela přiměřenou nehmotné újmě, jež žalobkyni v důsledku jednání žalované vznikla. Ve zbytku ohledně částky 1.000.000 Kč zamítavý výrok soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Jestliže tedy odvolací soud, jak mu dovolatelka vytýká, neupozornil žalobkyni na to, že je nutné žalobu upravit tak, aby byla přiznána forma zadostiučinění podle jeho pohledu adekvátní, tj. omluva, a nárok v částce 1.000.000 Kč zamítl a právo na uveřejnění omluvy tak nepřiznal, neshledal Nejvyšší soud jeho postup za rozporný s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Na výše uvedeném nic nemění ani odkazy dovolatelky na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kdy tyto dovolací soud neshledal případnými. Jestliže totiž dovolatelka z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, a z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 581/99, dovozuje, že soud měl a mohl přiznat žalobkyni právo na uveřejnění omluvy, pak Nejvyšší soud konstatuje, že žádný takový závěr z uvedených rozhodnutí, která se týkají především otázek morálního zadostiučinění ve věcech ochrany osobnosti, ve vztahu k nyní řešené věci, v níž se žalobkyně podanou žalobou domáhala přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích z důvodu nekalosoutěžního jednání žalované, nevyplývá. Konečně ani poukaz na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 467/04, není přiléhavý, když zde se Ústavní soud vyjadřoval k poučovací povinnosti ve vztahu ke specifikům konkrétního řízení (sporné řízení, jehož zahájení je „vynuceno“ v řízení nesporném).
Nejvyšší soud dodává, že dovolatelkou namítaná zmatečnost a vnitřní rozpornost rozhodnutí odvolacího soudu je jinou vadou řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení této vady nezakládá.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 8. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu