ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1747.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1747/2018-526
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně DOSS - účto s. r. o. , se sídlem v Praze 10 - Vršovice, Litevská 1174/8, identifikační číslo osoby 27103935, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovanému SPORTOVNÍ KLUB SLAVIA PRAHA, spolek , se sídlem v Praze - Vršovice, Vladivostocká 1460/10, identifikační číslo osoby 00548693, zastoupenému JUDr. Romanem Ráczem, advokátem se sídlem v Praze 10, Kubánské náměstí 1391/11, o zaplacení 756.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 16/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 35 Co 348/2017-459, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 11 C 16/2011-412, zamítl žalobu o zaplacení 756.000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, č. j. 35 Co 348/2017-459, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý bod výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka spatřuje v nesprávném posouzení otázek:
a) zda byla platně uzavřena smlouva o vedení účetnictví ze dne 1. 6. 1999 na straně žalovaného;
b) zda byl platně uzavřen dodatek č. 1 ze dne 1. 9. 1999 ke smlouvě o vedení účetnictví na straně žalovaného, tj. zda je žalovaný jako občanské sdružení zavázán jednáním svého ředitele Š. ve vztahu k žalobkyni;
c) zda lze ujednání o finanční náhradě (odměně žalobkyně) uvedené v dodatku č. 1 posoudit jako smluvní pokutu;
d) a zda uzavřením dodatku č. 2 až č. 4 ke smlouvě o vedení účetnictví došlo k případnému zhojení vady v jednatelském oprávnění při podpisu dodatku č. 1.
Dovolatelka dále uvádí, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodovací praxi dosud neřešené, a to zda tvrzené porušení povinností jednatele žalobkyně ve vztahu k žalovanému, za něž byl jednatel žalobkyně pravomocně odsouzen, tj. nepředání účetnictví v období po ukončení smlouvy o vedení účetnictví uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, může být ve vztahu k žalobkyni (osobě odlišné od jednatele) posuzováno jako důvod pro odepření ochrany práva žalobkyně na zaplacení žalované částku, tj. odměny (finanční náhrady) ve výši 756.000 Kč s příslušenstvím.
Dovolatelka také namítá existenci dalších vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto důvody dovolatelka dále blíže rozvádí a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – založil své rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby na úvaze, že je namístě odepřít žalobkyni ochranu jejích práv vzniklých z ujednání o finanční náhradě v dodatku č. 1 smlouvy o vedení účetnictví ze dne 1. 6. 1999, na jejíž úhradu by vznikl žalobkyni nárok v souvislosti s ukončením závazku vedení účetnictví bez zavinění na straně žalobkyně a bez povinnosti žalobkyně poskytnout žalovanému protiplnění, a to s odkazem na §6 a 8 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) ve spojení s §3030 o. z. Dovolatelka tento závěr zpochybňuje s tím, že uvedené zásady nelze na daný skutkový a právní stav aplikovat. Tato dovolací námitka však přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolací soud již ve své ustálené rozhodovací praxi (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014) přijal a odůvodnil závěr, dle kterého judikaturu přijatou k rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), lze – jde-li o zneužití práva – přiměřeně aplikovat i na výklad §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Ve své rozhodovací praxi dovolací soud opakovaně uvádí, že ustanovení §3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby dle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V důsledku shora řečeného je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčené množiny skutečností vymezil (např. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, s jejichž pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Takový výklad právní normy, a tím právní posouzení věci, mohou být proto nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž soud dospěl, z objektivních hledisek (logických či věcných) nemůže obstát (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 971/2000, nebo ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99).
K přezkoumání aplikace §3 odst. 1 obč. zák. v rámci dovolacího přezkumu pak dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi přistupuje tak, že zásah dovolacího soudu je namístě, jen jsou-li úvahy soudů nižších stupňů o aplikaci dobrých mravů na výkon práva zjevně nepřiměřené. Zákon nestanoví, co jsou to dobré mravy; jejich stanovení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení (toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění), kterou může dovolací soud zpochybnit jen v případě, jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 871/2005, či ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).
Jestliže odvolací soud po zvážení podstatných okolností případu, zejména s přihlédnutím k pravomocnému rozsudku o trestném činu jednatele žalobkyně, dospěl k závěru, že je namístě odepřít výkon práva v rozsahu uplatněné finanční náhrady, nelze jeho úvahu považovat za nepřiměřenou. Polemizuje-li dovolatelka s významem tohoto skutkového zjištění pro posuzovanou věc, přehlíží další důvody, které k odepření právní ochrany uplatněného práva rozebírá ve svém odůvodnění soud prvního stupně, který vychází ze zjištění o značné nerovnováze v povinnostech žalobkyně a žalovaného, který byl fakticky nucen setrvat ve smluvním vztahu. Lze uzavřít, že výtky dovolatelky k souladnosti uplatněného nároku s dobrými mravy se netýkají samotné koncepce posuzování rozporu s dobrými mravy a nepoukazují na nedostatky v právních úvahách odvolacího soudu, nýbrž jen akcentují význam jednotlivých skutkových zjištění a proto nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3762/2011).
V takto ustaveném rámci pak nemohou přípustnost dovolání založit ani další dovolatelkou předkládané právní otázky, které se týkají posouzení platnosti a povahy ujednání dodatku č. 1 ke smlouvě o vedení účetnictví ze dne 1. 6. 1999. Je tomu tak proto, že pro závěr o nedůvodnosti žaloby je určující již samotný závěr soudu prvního stupně o tom, že uplatnění finanční náhrady dle dodatku č. 1 smlouvy o vedení účetnictví odporuje zásadám výše uvedeným, který byl odvolacím soudem potvrzen, byť odvolací soud dále posuzoval i samotnou platnost a povahu tohoto ujednání. Spočívá-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013). Dovolací soud se proto námitkami shora uvedenými pod písm. a) až d) samostatně nezabýval, neboť jejich věcné posouzení závěr o nepřípustnosti dovolání ovlivnit nemůže.
Dovolání přípustným nečiní ani odkaz dovolatelky na vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ke zmatečnostem a jiným vadám řízení dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně takovými deficity, jež by vedly k jeho nepřezkoumatelnosti, kritizované rozhodnutí odvolacího soudu ani netrpí (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze pouze dodat, že v posuzované věci se odvolací soud jednotlivými odvolacími námitkami žalobkyně podrobně zabýval a z jeho rozhodnutí je zřejmé, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami, na jejichž základě formuloval skutkové a posléze i právní závěry, se při hodnocení důkazů řídil. Vzhledem k tomu nelze označit rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem ke zjištění, že v projednávané věci byly dány důvody pro odmítnutí dovolání, dovolací soud se věcně nezabýval důvody, pro které dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dostupného na webových stránkách Ústavního soudu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu