ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5515.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5515/2017-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CORESO, spol. s r.o. , se sídlem v Brně, Spolková 298/10, PSČ 602 00, IČO 27750345, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Skřipcem, advokátem, se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/6, PSČ 602 00, proti žalované PPC TEAM plus s.r.o. , se sídlem v Bratislavě, Maróthyho 6, PSČ 811 06, Slovenská republika, IČO 35700262, zastoupené JUDr. Michalem Rebrem, advokátem, se sídlem v Bratislavě, Maróthyho 6, PSČ 811 06, Slovenská republika, o určení vlastnického práva a vydání věci a o vzájemném návrhu žalované o určení vlastnického práva a vydání věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 94/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2017, č. j. 20 Co 332/2016-264, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala Rebra, advokáta, se sídlem v Bratislavě, Maróthyho 6, PSČ 811 06, Slovenská republika.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. května 2016, č. j. 39 C 94/2014-227, určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem osobního automobilu, barvy šedá metalíza (výrok pod bodem I), rozhodl, že se osobní automobil, barvy šedá metalíza, včetně jednoho kusu multifunkčního klíče k vozidlu, vydává z úschovy Městského soudu v Brně žalobkyni (výrok pod bodem II), zamítl vzájemný návrh žalované vůči žalobkyni, aby bylo určeno, že žalovaná je výlučným vlastníkem osobního motorového vozidla), barvy šedá metalíza, a aby bylo určeno vydání osobního motorového vozidla, barvy šedá metalíza, spolu s jedním kusem multifunkčního klíče k vozidlu z úschovy Městského soudu v Brně žalované (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. května 2017, č. j. 20 Co 332/2016-264, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II tak, že žaloba na určení vlastnického práva žalobkyně k osobnímu automobilu, barvy šedá metalíza, a na vydání tohoto automobilu z úschovy Městského soudu v Brně žalobkyni, se zamítá (výrok pod bodem I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III tak, že se určuje, že žalovaná je výlučným vlastníkem osobního automobilu, barvy šedá metalíza; osobní automobil, barvy šedá metalíza, se vydává žalované z úschovy Městského soudu v Brně (výrok pod bodem II), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým napadla výroky pod body I a II, když měla za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a odvolací soud se při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se výroky napadeného rozsudku pod body I a II mění tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II a III potvrzuje.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která považuje dovolání v celém rozsahu za účelové a nepodložené žádným relevantním důkazem, navrhla proto odmítnutí dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), a byla splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nesprávnost právního posouzení věci se může týkat jak výkladu práva hmotného, tak i výkladu práva procesního, který odvolací soud v napadeném rozhodnutí zaujal a na němž je toto rozhodnutí založeno.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí je stiženo vadou spočívající v porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces. Dle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudků ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 4792/2008, ze dne 20. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 1099/2007, či ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006) při řešení otázky předvídatelnosti rozhodnutí, když nebylo žalobkyni umožněno, aby „se svým vyjádřením vypořádala s případným předestřeným právním názorem odvolacího soudu, který je odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, a to zejména za situace, kdy odvolací soud zjistil skutkový stav stejně, jako to učinil soud prvního stupně, a žalobkyně neměla možnost k němu podat patřičné doplnění“. Podle dovolatelky tím došlo i k narušení zásady dvouinstančnosti řízení.
Tato námitka však není sama o sobě způsobilá vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení (jak správně uvedla sama dovolatelka), k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Samotná vada řízení však přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. vyvolat nemůže, i kdy by se soud vytýkaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, a ze dne 14. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná rozhodnutí ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, dle nějž „je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. NS ČR 32 Cdo 1019/2009)“. Odvolací soud v nyní posuzované věci rozhodl v souladu s právním názorem žalované, závěry obsažené v napadeném rozhodnutí tak nemohly být pro žalobkyni nepředvídatelné.
Dovolatelka dále nesouhlasila s právním závěrem odvolacího soudu, dle nějž žalobkyně neprokázala z vyložených důvodů, že by byla v okamžiku koupě vozidla v dobré víře. Dovolatelka v rámci své argumentace shrnula některá svá v řízení již uplatněná skutková tvrzení, jimiž se snažila prokázat svoji dobrou víru při koupi předmětného vozidla. Z dovolání se však nepodává, který z předpokladů přípustného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. má dovolatelka za naplněný, tvrzení dovolatelky představuje pouhou polemiku se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud již např. v usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2014, vyložil, že „může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála.
Pouze jako úvahu k doplnění žalobkyně uvedla, že do určité míry lze nákup vozidla a jeho podmínky považovat za projev obchodní zvyklosti mezi panem S. a žalobkyní, přičemž odkázala na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 22. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 4932/2009. Ani tato výtka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na této otázce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatelka jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Navíc jde o skutečnost, která byla uplatněna až v dovolacím řízení a dovolací soud k ní tudíž podle §241a odst. 6 o. s. ř. přihlížet nemůže.
Ze stejného důvodu nemohou přípustnost dovolání založit ani výtky dovolatelky, dle kterých se měl odvolací soud zabývat spíše tím, jakým způsobem bylo předmětné vozidlo odcizeno z hlídaných garáží žalované.
Nejvyšší soud ze shora vyložených důvodů neshledal dovolání žalobkyně přípustné, proto jej dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu