ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5688.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5688/2017-471
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně CREAM SICAV, a. s. , se sídlem v Praze 4, Nuselská 262/34, identifikační číslo osoby 28545320, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalované Dům kultury s. r. o. , se sídlem ve Zlíně, Gahurova 5265, identifikační číslo osoby 46970100, zastoupené JUDr. Miroslavou Hustákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Úvoz 162/20, o zaplacení 1.186.193 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 100/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 21. 6. 2017, č. j. 59 Co 335/2016-444, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit částku 13.640 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalované, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 21. 6. 2016, č. j. 36 C 100/2014-368, zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 11.211 Kč a částky ve výši 105.715 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1.080.478 Kč s uvedeným příslušenstvím (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. a IV. výroku).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených bodech výroku II., III. a IV. (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý bod výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolatelka spatřuje v nesprávném posouzení otázek (i) rozsahu nároku na náhradu škody ve vztahu k částem pozemku p. č. nezastavěným zahrádkou žalované a pozemku p. č.; (ii) stanovení výše škody, v daném případě ušlého zisku, ve vztahu k výši nájemného, tak jak bylo dohodnuto v žalobkyní uvedených smlouvách o (budoucím) nájmu; (iii) možnosti učinit odvolacím soudem právní závěr o neplatnosti předložených smluv o (budoucím) nájmu, aniž by ohledně takového závěru byly strany poučeny. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je nepovažuje za důvodné, a navrhuje, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitostí dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
První okruh dovolacích námitek směřuje proti závěru soudů nižších stupňů o tom, že ve vztahu k části pozemku p. č. nezastavěné zahrádkou a pozemku p. č. nelze shledat naplnění předpokladů pro náhradu škody. Dovolatelka se snaží tento právní závěr zvrátit poukazem na skutečnost, že pokud zde byli dva konkrétní zájemci o nájem celých pozemků, přičemž jeden z nich si pozemky nepronajal právě z důvodu, že na pozemku p. č. stála zahrádka, druhý si pak sice pozemky pronajal, ovšem za podstatně nižší cenu, pak evidentně existuje příčinná souvislost mezi daným protiprávním jednáním žalované a vznikem škody. Toto tvrzení však přípustnost dovolání nezakládá.
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jde o vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem (resp. právně relevantní škodnou událostí) a škodou v situacích, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu, což znamená, že protiprávní úkon a škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo, je tato podmínka ve své podstatě splněna, jinými slovy, příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom zjištění existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou skutkovou, avšak právním posouzením je otázka určení těch právních skutečností, mezi nimiž je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2408/2010, nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08).
Jestliže tedy soud prvního stupně na základě zhodnocení provedených důkazů dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyni ani jejím nájemcům nic nebránilo, aby nájem k pozemkům nezastavěným zahrádkou realizovali, a to za plnou tržní cenu, nelze nic vytknout právnímu závěru, že předpoklady odpovědnosti žalované za škodu v tomto rozsahu dány nejsou. V projednávané věci se proto nemohou uplatnit dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí dovolacího soudu, neboť ta vychází z odlišného skutkového základu. Pro rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1946/2000, byl určující závěr, že porušení právní povinnosti bylo ve věcné i časové souvislosti se vznikem škody, a proto se nejednalo o případ přerušení příčinné souvislosti. Obdobně i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2279/2002, se závěr dovolacího soudu opírá o konstatování existence příčinné souvislosti mezi označenou protiprávností a škodou, kdy dovolací soud uvádí, že škoda vzniklá žalobcům spočívá v tom, že u nich v důsledku popsaného protiprávního jednání žalované nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot představujících původně dohodnuté nájemné, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. V projednávané věci je však situace jiná, neboť žalobkyní označené protiprávní jednání (tj. protiprávní užívání zastavěné části pozemku p. č. žalovanou) nemělo za následek dle zjištění soudu prvního stupně vznik škody (ušlého zisku) ohledně nezastavěné části pozemku p. č. a pozemku p. č.. Polemika dovolatelky s tímto závěrem odvolacího soudu je tak ve své podstatě polemikou se skutkovými zjištěními, ze kterých odvolací soud ve svém rozhodnutí vychází. Tyto dovolací námitky však přípustnost dovolání zakládat nemohou, neboť dovolací řízení je vyhrazeno toliko posuzování otázek právních.
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolatelkou předestřená právní otázka ohledně toho, zda je v daném případě při určení výše ušlého zisku třeba vycházet z nájemného dohodnutého v žalobkyní předložených smlouvách o (budoucím) nájmu, nebo z obvyklého nájemného. Ve své argumentaci totiž dovolatelka zřejmě přehlíží, že odvolací soud rozhodoval za situace, kdy měl za prokázané, že dovolatelkou předložené smlouvy byly uzavřeny toliko účelově, a jsou proto absolutně neplatné. Ostatně i sama dovolatelka uvádí, že obvyklé nájemné má místo a význam tam, kde nelze škodu určit podle existující smlouvy, což je zřejmě i případ projednávaný v tomto řízení. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2434/2004, tak není pro projednávanou věc přiléhavý, neboť v odkazovaném řízení měl soud za prokázáno, že pronajímatel uzavřel nájemní smlouvu o nájmu pozemků, na základě níž měl inkasovat sjednané nájemné, a pouze protiprávní jednání žalovaného mu znemožnilo tak učinit. Obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004 dopadá na situace, kdy je prokázáno, že pronajímatel hodlal a skutečně měl reálně sjednanou možnost nebytové prostory v určitém období pronajmout a inkasovat sjednané nájemné a že pouze protiprávní jednání žalovaného mu znemožnilo tak učinit. Taková reálná možnost ohledně pronájmu pozemků však žalobkyní v projednávané věci prokázána nebyla.
V části dovolání, ve které je namítán nesprávný postup odvolacího soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu