ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.2006.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 2006/2018-373
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce: M. F. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Monikou Zoulovou, advokátkou se sídlem Podolská 126/103, Praha 4, proti žalovanému: P. R. , bytem XY, zastoupený Mgr. Janou Průchovou, advokátkou se sídlem I. P. Pavlova 1785/3, Praha 2, o 540 967,85 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 206/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017, č. j. 39 Co 290/2017-327, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2017, č. j. 39 Co 290/2017-327, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 3. 2017, č. j. 10 C 206/2009-302, jímž byla zamítnuta žaloba o 540 967,85 Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů státu, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 170 247 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce se domáhal zaplacení částky 540 967,85 Kč představující škodu, která mu vznikla tím, že mu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 94/2002 byla jako žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 400 000 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 140 967,85 Kč, a to na základě vadného znaleckého posudku. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalovaný ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 94/2002 vypracoval jako soudem ustanovený znalec znalecký posudek, který byl podstatným podkladem pro rozhodnutí. Znalecký posudek splňoval všechny zákonné náležitosti, znalec zjistil a popsal stav posuzovaného objektu správně, náležitě objasnil, z jakých podkladů při vypracování posudku vycházel, jaké postupy žalobce při jeho stavební činnosti způsobily vznik vad na sousední nemovitosti a jaké konkrétní vady v důsledku stavební činnosti žalobce vznikly. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že nelze považovat za vadný znalecký posudek, v němž znalec zastává určitý argumenty podložený názor, byť znalec ustanovený soudem prvního stupně v tomto řízení dospěl k jinému odbornému závěru než žalovaný. Shledal též správným závěr soudu prvního stupně o neexistenci předpokladů vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Žalovaný při vypracování znaleckého posudku neporušil žádnou právní povinnost stanovenou v §8 a §10 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ani povinnost stanovenou §13 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s odůvodněním, že soud nesprávně vyložil §13 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb. a §8 a §10 zákona č. 36/1967 Sb. Znalecký posudek žalovaného považuje dovolatel za nepřezkoumatelný, čímž žalovaný porušil svou právní povinnost. Závěr odvolacího soudu o správnosti znaleckého posudku žalovaného je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2706/2012, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3197/2012. Dále dovolatel namítá nedostatky v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se nevypořádal se všemi námitkami žalobce. Odvolací soud pochybil, pokud nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dovolatel zde odkázal na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2478/2009. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného, neboť rozsudek odvolacího soudu se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchyluje.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při právním posouzení věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se nárok na náhradu škody podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), vznik škody a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody; zavinění se předpokládá.
Ustálená judikatura dovodila, že pochybení znalce spočívající ve zpracování vadného znaleckého posudku zakládá – za předpokladu naplnění podmínek dle §420 odst. 1 obč. zák., tj. byl-li jeho obsah příčinou vzniku majetkové újmy – odpovědnostní vztah mezi znalcem a poškozeným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006, uveřejněný pod č. 31/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, vyložil tzv. teorii adekvátnosti kauzálního nexu, na jejímž základě dovodil příčinnou souvislost mezi chybně vypracovaným znaleckým posudkem a škodou spočívající v tom, že při prodeji předmětu znaleckého posouzení byla v kupní smlouvě sjednána (a prodávajícímu zaplacena) cena nižší, než by byla řádně zjištěná. Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku dovodil, že vztah příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti na straně znalce a škodou je dán i tam, kde vadný znalecký posudek soudem ustanoveného znalce posloužil jako jeden z důkazů v soudním řízení, které vyústilo ve vydání soudního rozhodnutí, jímž bylo poškozené přiznáno nižší peněžité plnění, než by jí (při řádném znaleckém zhodnocení rozhodných skutečností) náleželo. Obdobně byl dovozen – v případě vadnosti znaleckého posudku – vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti na straně znalce a majetkovou újmou odpovídající plnění, k němuž byl žalobce na základě závěrů znaleckého posudku zavázán soudním rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3197/2012).
Namítá-li dovolatel rozpor napadeného rozsudku s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. z. 25 Cdo 2706/2012, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3197/2012, pak jeho námitka důvodná není, neboť v obou odkazovaných rozhodnutích se odvolací soudy v důsledku nesprávného právního názoru vůbec nezabývaly otázkou naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti znalce za škodu (zda znalecký posudek byl či nebyl vadný) a Nejvyšší soud v obou případech uzavřel, že pochybení znalce spočívající ve vypracování vadného znaleckého posudku zakládá za předpokladu naplnění podmínek §420 odst. 1 obč. zák. odpovědnostní vztah mezi znalcem a poškozeným. Napadené rozhodnutí tudíž s těmito rozhodnutími Nejvyššího soudu v rozporu není, naopak odvolací soud z nich při posuzování otázky možné odpovědnosti znalce vycházel, dospěl ovšem shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaným vypracovaný znalecký posudek vadný není. Vycházel ze zjištění, že znalecký posudek žalovaného obsahuje všechny náležitosti stanovené v §13 vyhlášky č. 37/1967 Sb., jeho odborný závěr je řádně a logicky odůvodněn. Samotná skutečnost, že odborný závěr se neshoduje se závěrem, který učinil soudem ustanovený znalec v tomto řízení, nezakládá vadnost posudku žalovaného. Podpůrně lze v této souvislosti odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 913/09, v němž se Ústavní soud zabýval odpovědností daňového poradce za způsobenou škodu a vyslovil obdobný závěr, že je třeba rozlišovat mezi tím, když daňový poradce zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později orgány veřejné moci odmítnut) a tím, když např. podá za svého klienta daňové podání opožděně, s formálními nedostatky, apod. I Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, při posuzování odpovědnosti advokáta za škodu uvedl, že na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky, např. aby v situaci, kdy určitá právní otázka je v právní teorii i praxi sporná, předjímal budoucí vyřešení takové otázky judikaturou vyšších soudů, jinými slovy, vycházel-li advokát při poskytování právní služby z určitého relevantně vyargumentovaného právního názoru (dovodila-li později judikatura názor opačný), nelze z toho činit závěr o vadném výkonu advokacie.
Uvedený závěr odvolacího soudu není v rozporu s dalším rozhodnutím Nejvyššího soudu, v němž se odpovědností znalce zabýval, a to rozsudkem ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006, v němž Nejvyšší soud vycházel ze zjištění, že znalec v posudku o stanovení obvyklé ceny členských práv a povinností ve stavebním bytovém družstvu vycházel z převzatých (chybných) údajů, aniž sám provedl měření a nezařadil správně některé konstrukce stavby, čímž porušil vyhlášku č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o oceňování majetku. Skutkově se tedy jednalo o odlišný případ, kdy bylo zjištěno porušení právní povinnosti znalcem. V projednávané věci nebyly zjištěny žádné vady znaleckého posudku formálního charakteru (např. chybějící nalézací část, chybějící znalecká pečeť), ani žádné metodické nedostatky (nedostatečné odůvodnění, vnitřní rozpory, hrubé zkreslení či neúplnost), tudíž nebylo zjištěno žádné pochybení znalce, v jehož důsledku by znalecký posudek bylo možno označit za vadný.
Namítá-li dovolatel nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně a nesplnění podmínek pro potvrzení tohoto rozsudku odvolacím soudem, uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
Ze shora uvedeného vyplývá, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. splněny. Nejvyšší soud proto postupoval podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. a dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu