ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1649.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 1649/2017-219
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti žalovanému J. N. , místem podnikání v Praze 1 – Novém Městě, Navrátilova 1979/5, zastoupenému JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kodaňská 558/25, o zaplacení částek 53.354,- Kč s příslušenstvím a 1.030.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 121/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2016, č. j. 72 Co 208/2016-134, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2016, č. j. 72 Co 208/2016-134, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. prosince 2015, č. j. 41 C 121/2014-88, ve výrocích III. a IV., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 53.354,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení a částku 1.030.000,- Kč z titulu smluvní pokuty. Jde-li o smluvní pokutu, žalobu odůvodnil tvrzením, že nájemní smlouvou ze dne 15. května 2006, ve spojení s tam specifikovanými dodatky, pronajal žalovanému část tam označeného pozemku o výměře 14 m 2 nacházející se před objektem č. p., P., za účelem umístění dočasné stavby pevného prodejního stánku s tiskem včetně výstavky zboží, že pro případ nepředání této části vyklizeného pozemku po skončení nájmu ve stanovené lhůtě se žalovaný zavázal zaplatit mu smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč denně do doby protokolárního předání předmětu nájmu a že v tomto případě jde o smluvní pokutu za období od 1. května 2013 do 11. srpna 2013, tj. za 103 dnů, kdy byl žalovaný v prodlení se splněním uvedené povinnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. prosince 2015, č. j. 41 C 121/2014-88, řízení ohledně bezdůvodného obohacení v částce 53.354,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení – v důsledku zpětvzetí žaloby – zastavil (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na požadovanou smluvní pokutu částku
53.354,- Kč (výrok II.), žalobu na zaplacení smluvní pokuty ohledně částky 976.646,- Kč zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vrácení části soudního poplatku (výroky IV. a V.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. června 2016, č. j. 72 Co 208/2016-134, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném zamítavém výroku III. a změnil v nákladovém výroku IV. jen tak, že výše těchto nákladů činí 74.342,40 Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Z provedených důkazů zjistil shodně se soudem prvního stupně následující skutkový stav. Dne 15. května 2006 účastníci uzavřeli nájemní smlouvu (ve znění pozdějších dodatků č. 1 až 3), kterou žalobce pronajal žalovanému za tam postupně sjednané nájemné část v ní označeného pozemku (dále jen „Nájemní smlouva“ a „předmětný pozemek“) za účelem umístění dočasné stavby pevného prodejního stánku s tiskem včetně výstavky zboží. Současně si dohodli, že každý z nich je oprávněn Nájemní smlouvu vypovědět v šestiměsíční výpovědní lhůtě bez udání důvodu, a nájemce se zavázal, že pro případ, že při skončení nájmu předmětný pozemek ve stanovené lhůtě nevyklidí, zaplatí pronajímateli smluvní pokutu ve výši
10.000,- Kč denně do doby jeho protokolárního předání. Žalobce vypověděl Nájemní smlouvu výpovědí ze dne 29. května 2012, avšak žalovaný předmětný pozemek po uplynutí výpovědní lhůty nevyklidil. Naopak dopisem ze dne 13. prosince 2012 požádal žalobce o opětovné zařazení předmětného tržního místa do novely tržního řádu a dne 24. července 2013 mu odbor dopravy Úřadu městské části Praha 1 oznámil, že jeho žádosti ze dne 17. dubna 2013 bylo vyhověno. Následně dne 9. srpna 2013 účastníci uzavřeli novou nájemní smlouvu, jíž žalobce žalovanému pronajal část pozemní komunikace – chodník W. u domu č. p. o výměře 16 m 2 pro umístění pevného stánku s občerstvením a pultu na dobu neurčitou za nájemné ve výši 233.600,- Kč ročně s možností výpovědi bez udání důvodu a výpovědní lhůtou v trvání tří měsíců, která počne běžet od prvního dne měsíce následujícího po jejím doručení. Pro případ prodlení s vyklizením předmětu nájmu se nájemce (žalovaný) v nové nájemní smlouvě zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 1 % z celkové roční výše nájemného za každý den prodlení, nejméně však 500,- Kč denně. Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení žalobou uplatněného plnění dne 19. srpna 2013.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že právní vztah účastníků založený Nájemní smlouvou nelze hodnotit jako obchodněprávní vztah ve smyslu §261 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“); jde o vztah občanskoprávní podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Oproti soudu prvního stupně pak uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť výše smluvní pokuty představuje dvacetinásobek denního nájemného (§39 obč. zák.). Z vyložených důvodů pak rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (dále jen „o.s.ř.“). Konstatoval, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě, resp. přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty), při jejímž řešení se odvolací soud v konečném důsledku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že ji ve skutečnosti nepřípustně zobecnil. Zdůraznil, že odvolací soud se nezabýval okolnostmi, které byly významné pro sjednání smluvní pokuty, a že tyto okolnosti je zapotřebí posuzovat ve vztahu k jednotlivým jejím funkcím. Z hlediska motivační funkce smluvní pokuty má podle jeho názoru význam skutečnost, že V. n. je frekventovaným místem, čemuž jsou přímo úměrné zisky, kterých lze provozem tam umístěného prodejního stánku dosáhnout. Výše sjednané smluvní pokuty je podle něj přiměřená, pokud dostatečně motivuje povinného ke splnění zajištěné povinnosti (resp. jej odradí od porušení zajištěné povinnosti), její výše pokrývá souhrn všech v úvahu přicházejících škod a je pro povinného citelnou majetkovou hrozbou pro případ, že zajištěnou smluvní povinnost nesplní. V daném případě však výše smluvní pokuty žalovaného vůbec nemotivovala ke splnění zajištěné povinnosti. Z hlediska uhrazovací funkce smluvní pokuty byla důvodem sjednané výše smluvní pokuty plánovaná revitalizace Václavského náměstí. Konstatoval, že smluvní pokuta představuje paušalizovanou náhradu škody a pro nárok na její zaplacení není určující následný vznik skutečné škody. Podle názoru dovolatele odvolací soud také zatížil řízení vadou, jestliže ho nepoučil v souladu s ustanovením §118a odst. 2 o.s.ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti významné pro posouzení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě. Navíc fakticky výši smluvní pokuty – s ohledem na vyhovující výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně – nepřípustně moderoval, ačkoliv dospěl k závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Vzhledem k nedostatečnému odůvodnění pokládal napadené rozhodnutí rovněž za nepřezkoumatelné. Ačkoliv odvolací soud posoudil otázku právního režimu závazkového vztahu mezi účastníky v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 33 Cdo 509/2015, podle jeho názoru měl být tento vztah podřízen nikoli občanskému zákoníku, nýbrž – z tam uvedených důvodů – zákoníku obchodnímu. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž – v zamítavém výroku III. – také rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), aniž přihlížel k doplňkům dovolání z 31. května 2017 a z 31. října 2017, podaným ve dnech 9. června 2017 a 22. listopadu 2017, tj. po uplynutí lhůty k podání dovolání. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska korektivu dobrých mravů podle §39 obč. zák., resp. přiměřenosti sjednané smluvní pokuty), která již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v obdobné věci vyřešena, od tohoto řešení se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci a rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v rozporu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatel uplatnil dovolacími námitkami, že odvolací soud ho nepoučil v souladu s ustanovením §118a odst. 2 o.s.ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti významné pro posouzení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě a že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o.s.ř., neboť povaha vytýkaných vad řízení tomu nebrání.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Již v usnesení ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 33 Cdo 509/2015 (ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. června 2016, sp. zn. II. ÚS 658/2016), které se týkalo skutkově obdobné věci, Nejvyšší soud – z tam uvedených příčin – dovodil, že právní vztah účastníků založený smlouvou o pronájmu pozemku (resp. jeho části) nelze (v intencích závěrů přijatých v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004) hodnotit jako obchodněprávní vztah ve smyslu §261 odst. 2 obch. zák.; jde tudíž o vztah občanskoprávní. Od tohoto názoru se dovolací soud – i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – neodklání ani v nyní projednávané věci. Odvolací soud tedy nepochybil, dospěl-li k závěru, že právní vztah účastníků založený Nájemní smlouvou se řídí občanským zákoníkem.
Nejvyšší soud v obdobných věcech a při stejné denní sazbě smluvní pokuty (srov. rozhodnutí z 28. června 2017, sp. zn. 33 Cdo 3428/2016 /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením z 24. srpna 2017, sp. zn. I. ÚS 2691/17/, z 19. října 2017, sp. zn. 26 Cdo 3638/2017, z 19. října 2017, sp. zn. 26 Cdo 306/2017, a z 24. října 2017, sp. zn. 26 Cdo 2739/2017) pak formuloval a odůvodnil právní závěr, že ujednání o smluvní pokutě není v tomto případě neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák.
Odvolacím soudem přijatý právní názor, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák., je – při obdobném skutkovém stavu – s tímto závěrem v rozporu. Pro úplnost zbývá dodat, že vzhledem ke zcela odlišnému a nesrovnatelnému skutkovému terénu nelze v tomto případě vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013. Způsob zajištění splnění povinnosti vyklidit ve veřejném zájmu prostory V. n. v P. ( centrálního pražského náměstí ) se vyznačuje jedinečností a nelze ho poměřovat přiměřeností zajištění vyklizení komerčních nebytových prostor. Žalovaný musel být s výší denní sazby smluvní pokuty při jejím sjednávání srozuměn, věděl, že odpovídá potřebě zajistit včasné vyklizení vysoce exponovaného pozemku centrálního pražského náměstí, které je jako předmět pronájmu za účelem podnikatelské činnosti velmi lukrativním místem. Oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou pacta sunt servanda . Jestliže nájemní vztah skončil, vznikla žalovanému povinnost vyklidit předmět nájmu. To, že ho ve sjednané době nevyklidil, nasvědčuje tomu, že dohodnutá smluvní pokuta nebyla pro něj očividně dostatečnou pobídkou. V této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že již v rozhodnutích z 28. června 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, z 30. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008 nebo z 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, přijal a odůvodnil závěr, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu“ smluvní pokuty; opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku III., zrušil dovolací soud v tomto výroku a v souvisejícím nákladovém výroku také toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Za této situace se již pro nadbytečnost nezabýval namítanými vadami řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu