ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1006.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1006/2018-175
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. D. , P., zastoupeného JUDr. Karlem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 1899/112, proti žalovanému M. M. , P., zastoupenému JUDr. Pavlem Srbem, advokátem se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, o 100.700 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 165/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2017, č. j. 28 Co 439/2016-134, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2017, č. j. 28 Co 439/2016-134, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 20. 5. 2016, č. j. 15 C 165/2015-103, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 100.700 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 3. 2015 (výrok I.), co do zbytku příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III. a IV.). Soud vzal za prokázané, že mezi P. M. a I. S. jako prodávajícími a žalobcem coby kupujícím byla dne 30. 6. 2006 uzavřena kupní smlouva, kterou byl převeden pozemek parc. č. v katastrálním území H. S. a jíž se prodávající současně zavázali zajistit zřízení přípojek plynovodu, nízkého elektrického napětí, vodovodu i kanalizace a vybudování příjezdové komunikace k pozemku. První část kupní ceny měla být uhrazena v hotovosti v den podání návrhu na vklad vlastnického práva k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí, druhá (o niž je veden předmětný spor) pak měla být zaplacena po kolaudaci shora vypočtených zařízení. V souvislosti s řečenou kupní smlouvou byla mezi účastníky nynější pře dne 29. 6. 2006 uzavřena nepojmenovaná smlouva dle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), na základě níž se žalovaný zavázal převzít obě části kupní ceny a použít je v souladu s obsahem kupní smlouvy. Podle soudu bylo prokázáno, že žalovaný prodávajícím vydal pouze první část plnění, zatímco předání zbytku převzatého obnosu doloženo nebylo. V řízení rovněž vyšlo najevo, že prodávající nesplnili svůj závazek k dobudování přípojek a komunikace, jež pak musely být realizovány jinou osobou, která nyní po žalobci za tyto výkony požaduje úplatu. Za daných okolností soud žalobci na základě §853 a §750 obč. zák. přiznal právo na uhrazení sporné částky, která odpovídá obnosu, s nímž žalovaný nenaložil v souladu s ustanoveními smlouvy mezi účastníky uzavřené. Toto oprávnění neshledal soud promlčeným ve smyslu §101 obč. zák.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, č. j. 28 Co 439/2016-134, rozhodnutí soudu první instance napadené odvoláním žalovaného ve výroku I. změnil tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud podotkl, že soud prvního stupně správně a dostatečně zjistil skutkový stav věci, nepřesně však posoudil otázku promlčení žalovaného práva. Žalobce předal žalovanému částku 100.700 Kč dne 29. 6. 2006, přičemž věděl, že mu ji dává předem, neboť ke splnění povinnosti prodávajících k vybudování přípojek a komunikace do té doby nedošlo. Okamžik předání je tudíž rozhodný pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. Přikročil-li žalobce k podání žaloby až dne 21. 1. 2015, učinil tak zjevně v době, kdy již bylo jeho právo promlčeno, pročež bylo namístě žalobu zamítnout jako celek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, jenž se ztotožňuje se závěrem, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení (§451 odst. 2 obč. zák.), popírá však, že by již v době předání sporné finanční částky měl povědomí o absenci právního důvodu tohoto plnění, neboť byl v dobré víře, že dojde k vybudování zmiňovaných zařízení a že žalovaný splní svou povinnost předat částku 100.700 Kč prodávajícím. O bezdůvodném obohacení žalovaného se dozvěděl až dne 25. 6. 2014, kdy poprvé pojal podezření, že žalovaný s prostředky naložil v rozporu s dohodou. V tomto světle se závěr o uplynutí promlčecí doby jeví jako rozporný s judikaturou, dle níž je z hlediska §107 odst. 1 obč. zák. podstatné, zda se ochuzený o vzniku bezdůvodného obohacení a osobě obohaceného dozvěděl, nikoli zdali tyto údaje toliko zjistit mohl. V době předání peněžních prostředků žalovanému mezi ním a žalobcem navíc pro uskutečněné plnění existoval právní důvod v podobě platné a účinné smlouvy. Dovodil-li tedy odvolací soud, že mezi účastníky vznikl právní vztah z plnění bez právního důvodu či na základě neplatného právního úkonu, jsou jeho úvahy zjevně nepřiléhavé. Se zřetelem k uvedenému dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, případně aby je zrušil.
K dovolání podal žalovaný vyjádření, v němž oponoval shora nastíněné argumentaci a navrhl, aby dovolací soud dotčený opravný prostředek odmítl, případně zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při aplikaci právní úpravy bezdůvodného obohacení a posuzování promlčení práva na jeho vydání.
Bezdůvodné obohacení se podle §107 odst. 1 a 2 obč. zák. promlčuje v promlčecích dobách subjektivní a objektivní, jež počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se ochuzený dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, přičemž není podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve. Z hlediska započetí běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. je pak rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2014/2014, či ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Určování počátku promlčecí doby objektivní, a tedy nevyhnutelně i promlčecí doby subjektivní, jež nemůže začít svůj běh před promlčecí dobou objektivní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1996/08), je přitom diferencováno ve vztahu k jednotlivým skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012). Při plnění bez právního důvodu se běh objektivní promlčecí doby odvíjí ode dne přijetí plnění (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4366/2007, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2825/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 208/2012); tentýž závěr se prosadí i v případech plnění na základě absolutně neplatného právního úkonu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 1025/2002, popřípadě jeho usnesení ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 128/2017, a ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5302/2017). Jedná-li se naproti tomu o bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, je pro počátek běhu objektivní promlčecí doby určující okamžik odpadnutí řečeného titulu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, a ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2284/2010).
Právní posouzení otázky promlčení odvolacím soudem je ve světle právě provedeného výkladu v přezkoumávaném případě defektní zejména proto, že uvedený soud odchylně od soudu první instance, který požadavek žalobce kvalifikoval jako nárok na smluvní plnění, bez bližšího zdůvodnění na věc použil ustanovení o bezdůvodném obohacení (§451 a násl., respektive §107 obč. zák.), aniž by vyložil, které skutkové podstatě zjištěný skutkový stav subsumuje. Nedošlo-li k řádnému prověření otázky, zdali plnění mezi účastníky řízení proběhlo bez právního důvodu, na základě neplatného právního úkonu (pak by bylo nutné osvětlit důvod této neplatnosti), anebo v souladu s právním důvodem platným a účinným, jenž teprve posléze odpadl (v tom případě by bylo nezbytné vyjasnit právní podstatu zániku tohoto titulu), nelze vůbec řešit problém promlčení žalovaného práva, neboť počátek promlčecí doby je u jednotlivých skutkových podstat určován odlišně, jak bylo předestřeno výše. Vzhledem k nastíněnému pochybení při právním posouzení věci odvolacím soudem bylo třeba napadený rozsudek podle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. zrušit a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení, aniž by bylo za dané situace namístě zabývat se detailněji zbývajícími dovolacími námitkami.
Bude nyní na městském soudu, aby nejprve znovu posoudil otázku, zda se žalovanému dostalo bezdůvodného obohacení, kterýžto problém neopomene uvážit zejména se zřetelem k úsudku formulovanému obvodním soudem, dle něhož byla mezi účastníky uzavřena inominátní smlouva, která (byla-li platnou) mohla prima vista v době realizace sporného plnění sloužit coby jeho právní důvod. V případě, že dovodí, že se žalovaný vskutku na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, učiní jednoznačný a přezkoumatelný úsudek o tom, pod kterou ze skutkových podstav vypočtených v §451 a §454 obč. zák. právní vztah účastníků podřazuje, na základě čehož pak znovu vyhodnotí otázku promlčení uplatňovaného práva.
Odvolací soud je podle §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu