ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1660.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1660/2018-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Mnichovice, IČO 60460474, se sídlem v Mnichovicích, Masarykovo náměstí 1, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovanému: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 6 C 428/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2017, č. j. 27 Co 243/2017-59, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokáta prof. Dr.h.c. JUDr. Jana Kříže, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný napadl dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek pro uznání Okresního soudu Praha – východ ze dne 20. 1. 2017, č. j. 6 C 428/2016-24, jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalovaného směřující k uzavření dohody o vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti (pozemek parc. č. 407 v k. ú. Mnichovice u Říčan, obec Mnichovice) žalobkyni a rozhodl o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel předestřel otázku vymezení podmínek, za nichž lze žalobě vyhovět rozsudkem pro uznání ve smyslu §114b, §153a odst. 3 o. s. ř. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazoval přitom na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13), dle níž musí soudy přistupovat k vydání rozsudku pro uznání restriktivně. Mínil, že vydání výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. bránila existence restitučních překážek ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) a písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), i okolnost, že spor nebylo lze řešit dohodou stran. Poukazoval rovněž na to, že se ve věci, byť opožděně, písemně vyjádřil.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro vady nebo zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené, otázky procesního práva, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejich jinému právnímu posouzení.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. jsou toliko zákonné podmínky, za nichž fikce uznání nároku nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011). Řízení o nahrazení projevu vůle o uzavření dohody o vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti ve smyslu §10 zákona č. 428/2012 Sb. je přitom typicky řízením, v němž lze uzavřít a schválit soudní smír (k aplikovatelnosti rozsudku pro uznání ve smyslu §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. v řízení o nahrazení projevu vůle doprovázeném restitučními aspekty srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3437/2016).
Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce aplikace §114b o. s. ř. dále ustálena v tom smyslu, že usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Jedním z předpokladů vydání usnesení, kterým soud žalovanému ukládá se ve věci písemně vyjádřit, je přitom okolnost, že si takový postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 76/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5733/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1115/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněn pod č. 37 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněno pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Povahou věci se zde rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání; okolnosti případu jsou pak vymezeny skutečnostmi doprovázejícími konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2565/2010).
Má-li se v řízení podle §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 21/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1951/2010). Opožděně podané vyjádření ve věci může mít právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu ve vyjádření bránil vážný důvod, a současně jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu bránil podat včas písemné vyjádření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3284/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 532/2010). I když vymezení takového vážného důvodu vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze – s přihlédnutím k povaze věci – obecně uvést, že vážný důvod vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3474/2016).
Jestliže tedy odvolací soud v řízení o nahrazení projevu vůle o uzavření dohody o vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti ve smyslu §10 zákona č. 428/2012 Sb. za situace, kdy se dovolatel, ačkoliv mu byla dne 14. 12. 2016 společně s žalobou doručena výzva k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. (obsahující i řádné poučení o následcích nevyhovění výzvě), v uložené třicetidenní lhůtě ve věci písemně nevyjádřil, přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že se má za to, že žalobou uplatněný nárok byl uznán (§114b odst. 5 o. s. ř.) a je proto namístě vyhovět žalobě rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), nijak se od výše citované judikatury neodchýlil. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že dovolatel dne 16. 1. 2017 požádal o prodloužení lhůty k písemnému vyjádření s odůvodněním, že výzva mu byla doručena v období Vánoc, kdy u něj navíc probíhaly organizační změny, v důsledku kterých se nacházel v personálním podstavu. Tyto překážky totiž, jak správně dovodil odvolací soud, nelze považovat za vážný důvod ve smyslu výše citované judikatury, neboť v nich není možné spatřovat aspekt nepředvídatelnosti ani obecné ospravedlnitelnosti , a to zejména s ohledem na to, že dovolatel je státním orgánem vystupujícím jménem státu, který má být v rámci plnění svých úkolů a povinností schopen činit odpovídající právní úkony či si zajistit adekvátní právní pomoc; přitom ve stanovené lhůtě ani nežádal jejího prodloužení. Důvody opožděného vyjádření předestírané dovolatelem tudíž zjevně nepředstavují mimořádné okolnosti, pro něž by ve smyslu výše citované judikatury nebylo namístě žalobě vyhovět rozsudkem pro uznání.
Neobstojí pak ani námitka dovolatele, že nedostatky žaloby spočívající v absenci argumentace vztahující se k aplikaci překážek vydání nárokované nemovitosti podle §8 odst. 1 písm. a) a písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. v řízení o nahrazení projevu vůle znemožňovaly vydání výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. a následné vyhovění žalobě rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.). Absence všech tvrzení nezbytných pro vyhovění žalobnímu návrhu, respektive neoznačení veškerých potřebných důkazů (či nezpůsobilost předložených důkazů prokázat rozhodné skutečnosti) totiž nepředstavují vady působící neprojednatelnost žaloby ve smyslu §43 o. s. ř., je-li v návrhu vylíčen skutkový děj v rozsahu, který umožňuje jednoznačnou individualizaci žalovaného nároku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1540/2008, a ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3180/2013, eventuálně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2813/2014, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3437/2016). Rozhodující z hlediska splnění náležitostí žaloby nezbytných pro vydání rozsudku pro uznání je přitom toliko skutečnost, že žaloba vylíčení rozhodujících skutečností obsahuje, nikoliv zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4349/2016, ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 194/2011, a ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2622/2007). Jestliže tedy v nyní řešené věci žaloba obsahovala dostatečně určité údaje o oprávněné i povinné osobě, pozemku i vylíčení skutečnosti vedoucí k majetkové křivdě, na jejímž základě uplatnila žalobkyně svůj nárok, a to v takovém rozsahu, že ji bylo možno projednat a bez dalšího jí vyhovět (vycházeje z žalobních tvrzení), bylo tudíž zcela namístě při splnění ostatních podmínek (§114b o. s. ř.) i vydat rozsudek pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.) . Bylo pak na žalovaném dovolateli, aby námitky existence překážek bránících uspokojení restitučního nároku ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) a písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. uplatnil ve včasném písemném vyjádření k žalobě, přičemž v důsledku porušení jeho procesních povinností k jeho tvrzením již přihlížet nelze. S výjimkou zcela obecného tvrzení, že nárokovaný pozemek o celkové výměře 11.073 m 2 nelze vydat, neboť zčásti přiléhá k železniční trati a silnici, pročež se v určitém rozsahu nachází v ochranných pásmech těchto komunikací, ostatně dovolatel důvody bránící dle jeho názoru naturální restituci nekonkretizoval ani v dalším průběhu řízení.
Pro úplnost je nutno dodat, že dovolatelem odkazovaná judikatura na posuzovaný případ nedopadá. V usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, totiž Nejvyšší soud posuzoval toliko existenci okolností případu vyžadujících vydání kvalifikované výzvy podle §114b o. s. ř., nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, se zabýval situací, kdy účastník řízení nepodal písemné vyjádření k výzvě podle §114b o. s. ř., neboť se nikoliv nerozumně domníval, že se bude moci vyjádřit při ústním jednání, nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, řešil otázku vydání kvalifikované výzvy s následnou fikcí uznání nároku v řízení o stanovení výživného zletilé osobě, nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, posuzoval včasnost vyjádření nezastoupené fyzické osoby se zřetelem k jejímu důchodovému věku a aktivně projevené vůli účastnit se soudního řízení a nálezem ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13, konečně Ústavní soud zohlednil zrakové onemocnění dotčeného účastníka řízení.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu „projednatelným“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 3 388 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu