ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2245.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2245/2018-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově , se sídlem v Praze 6-Břevnově, Markétská 1/28, IČ 004 08 344, zastoupeného JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČ 421 96 451, o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 29/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soud v Praze ze dne 13. března 2018, č. j. 23 Co 24/2018-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 8 C 29/2016-130, nahradil projev vůle žalovaného s uzavřením ve výroku uvedené dohody o vydání pozemku parc. č., zapsaného na LV č. pro obec Kladno, kat. území H., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno, zastavil řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání dalších specifikovaných pozemků a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 23.902,- Kč k rukám zástupce žalobce. Soud prvního stupně - poté, co řízení v důsledku částečného zpětvzetí žaloby částečně zastavil - vyšel ze zjištění, že žalobce je oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), že žalovaný je osobou povinnou, že pozemek parc. č. o výměře 3675 m 2 (dále jen „předmětný pozemek“) byl dle PK označen parc. č., že přešel na stát způsobem uvedeným v §5 zákona č. 428/2012 Sb., že v katastru nemovitostí je veden jako ostatní plocha, způsob využití - silnice, že v současné době spojuje dvě obydlené části katastrálního území H. (dopravní propojení lokalit Korea a Malá Strana), že se jedná o zpevněnou komunikaci s živičným povrchem, osazenou dopravním značením, osvětlenou veřejným osvětlením (sloupy umístěny podél silnice), vedle níž vede chodník oddělený kovovým zábradlím, přičemž tato komunikace pokračuje na pozemku ve vlastnictví obce, která jako vlastník vynaložila finanční prostředky na úpravu a obnovu havarijního stavu tohoto úseku komunikace. Vzhledem k tomu, že žalovaný v řízení tvrdil, že předmětný pozemek je v současné době zastavěn a že se jedná o veřejnou komunikaci (což dokládal zprávou Statutárního města Kladno, v níž se uvádí, že na tomto pozemku je silnice, že však stavební úřad nedohledal vzhledem ke stáří stavby žádné záznamy, stavební povolení nebo jiné dokumenty ke stavbě), ovšem ani po poučení soudem neprokázal, že se jedná o stavbu, která vznikla po převzetí pozemku státem a řádně postavenou ve smyslu stavebního zákona [§8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], a neunesl tak k uvedeným tvrzením důkazní břemeno, soud žalobě stran předmětného pozemku vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2018, č. j. 23 Co 24/2018-152, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 1.200,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.760,- Kč. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že v daném případě není dána překážka vydání pozemku z důvodu zastavěnosti [§8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], jelikož žalovaný neprokázal, že by zpevněná komunikace nacházející se na předmětném pozemku byla stavbou postavenou ve smyslu stavebního zákona a schopnou samostatného užívání. S odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 28 Cdo 4692/2017 a sp. zn. 28 Cdo 3938/2015) a Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 176/03) však dovodil, že při aplikaci §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je třeba přiměřeně zohledňovat některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Důvodem výluk podle §11 zákona o půdě je též působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, které v tom kterém případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v soukromém vlastnictví. Pro překážku, která spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit, a naturální restituce je tedy vyloučena zpravidla i tam, kde by vedla k situaci, ve které by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí. Odvolací soud proto – na rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že předmětný pozemek nelze vydat pro překážku spočívající v realizaci veřejného zájmu, jelikož jeho vydáním by došlo k situaci, že by žalobce předmětný pozemek jako část veřejné komunikace spojující dvě části obce nemohl objektivně užívat s plnou realizací vlastnického práva (došlo by ke vzniku tzv. „holého vlastnictví“, což není účelem restitučního procesu). Veřejné prostranství, resp. účelová komunikace představující uvnitř obce zpravidla jeden z typů veřejného prostranství, je přístupné každému bez omezení a bez ohledu na vlastnictví, což ve svém důsledku znamená i omezení práv vlastníka, který musí respektovat, že takový prostor nemůže být oplocen či jinak uzavřen, neboť by tak ztratil funkci veřejného prostranství.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06 a sp. zn. I. ÚS 754/01), nebo právní otázky „zda lze žalovaným a odvolacím soudem citované judikáty analogicky uplatnit i u neoprávněné stavby“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dále právní otázky „vztahu veřejného zájmu a zájmu restituenta“, která dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2842/2012, a sp. zn. 28 Cdo 2777/2008, jakož i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06), a dále otázky „oprávněné stavby, která byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ (viz rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2842/2012 a sp. zn. 28 Cdo 2777/2008), a proto by dovolacím soudem vyřešená právní otázka „vztahu veřejného zájmu a zájmu restituenta“ měla být posouzena jinak. Dovolatel uvedl, že důvodem dovolání je jednak nesprávný právní názor odvolacího soudu, že „při posouzení existence překážky vydání předmětného pozemku, kterým je neoprávněná stavba, z vlastnictví žalovaného do vlastnictví žalobce jako restituenta, a tedy, do jaké míry v daném případě převažuje veřejný zájem žalovaného nad oprávněným zájmem žalobce jako restituenta“, dále názor, že při aplikaci §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je namístě přiměřená aplikace §11 zákona o půdě, resp. jeho písm. c), a stejně tak názor, „pokud komunikaci, která se nachází na předmětném pozemku a je zjevně neoprávněnou stavbou, legitimizuje soudním rozhodnutím“. Poukázal rovněž na to, že propojení lokalit Korea a Malá Strana není jediným spojením mezi nimi, že předmětná komunikace se používá jako zkratka a že z judikatury Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 268/06) vyplývá, že „obdobnou skutkovou situaci by bylo možné podřadit pod komentované ustanovení per analogiam jen výjimečně“, což daný případ není jednak z důvodu absence prokázání skutečnosti, že se jedná o oprávněnou stavbu, a dále proto, že „se nejedná o veřejný zájem zásadního významu“, když „za zásadní nelze považovat zkrácení cesty“. Dovolatel dále namítá, že v případě předmětného pozemku se jedná o (neoprávněně) zastavěný pozemek v lese, že účelovou komunikaci nacházející se na něm nelze považovat „za stavbu ve smyslu občanského práva, tedy za samostatný předmět vlastnického práva, ale za pouhou součást pozemku“, a že předmětný pozemek funkčně souvisí s nemovitostmi, které mu již byly vydány ve správních řízeních. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 1., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (jež jsou tak přiměřeně přenositelné i do poměrů §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.) - k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017. Stejný závěr je uveden i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; publikován též v informačním sytému ASPI).
K zohlednění okolnosti, že pozemek má povahu veřejného statku (že je zatížen veřejným užíváním), lze v režimu zákona o půdě odkázat rovněž na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo v usneseních téhož soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3076/2016, opírající se i o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejm. v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k níž se Ústavní soud aktuálně znovu přihlásil i v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, v němž zopakoval, že pro překážku, jež spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit a že naturální restituce je vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí (vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě).
V nálezu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, dále Ústavní soud vyslovil mimo jiné názor, podle kterého nemůže-li restituent z objektivního důvodu užívat nemovitost, jež má být po kladném výroku o jeho vlastnictví předmětem vydání podle zákona o půdě, nastává v tomto případě právní stav neslučitelný s účelem restituce, deklarovaným v preambuli a v ustanovení §1 zákona o půdě; vznik holého vlastnictví (nuda proprietas) nebyl účelem restitučního procesu, jinak zajisté směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám komunistickým režimem v rozhodném období.
Překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi podle zákona č. 428/2012 Sb. může být podle konkrétních okolností i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění [např. v případě veřejného prostranství či účelové komunikace, představující uvnitř obce zpravidla jeden z typů veřejného prostranství (§34 zákona o obcích)], a to přesto, že taková situace není přímo v §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami vydání výslovně uvedena (srov. opětovně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1547/2016, a obdobně i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, bod 36).
O takový případ se jedná i v souzené věci. Jestliže odvolací soud, vycházeje ze skutkového zjištění, že předmětný pozemek je veden v katastru nemovitostí jako „ostatní plocha“, způsob využití „silnice“, že je veřejnou účelovou komunikací se zpevněným živičným povrchem (opatřenou chodníkem, zábradlím a veřejným osvětlením) a že tvoří část účelové komunikace spojující dvě části obce Kladno (bezprostředně navazující části komunikace jsou na pozemcích ve vlastnictví obce), uzavřel, že jej nelze vydat pro překážku spočívající v realizaci veřejného zájmu, když jeho vydáním by došlo k situaci, kdy by žalobce svůj pozemek jako část veřejné komunikace nemohl objektivně užívat plnou realizací svého vlastnického práva [vzniklo by holé vlastnictví (nuda proprietas), což není účelem restitučního procesu], neboť změnou vlastníka se charakter tohoto prostoru nezmění, vyřešil dovolatelem předestřenou otázku „vztahu veřejného zájmu a zájmu restituenta“ v souladu se závěry vyplývajícími z judikatury dovolacího i Ústavního soudu, na nichž není důvodu cokoliv měnit. Tato dovolatelem předestřená otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Závěry odvolacího soudu se přitom neodchylují od dovolatelem citovaných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2777/2008, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2842/2012 , jež se otázkou existence překážek k vydání pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě zabývají právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jimi posuzovaných případů; ve věci sp. zn. 28 Cdo 2777/2008 dovolací soud posuzoval vydání sporného pozemku zastavěného dočasnou stavbou, přičemž však překážkou vydání spočívající v realizaci veřejného zájmu se nezabýval, a ve věci sp. zn. 28 Cdo 2842/2012 se jednalo o vydání pozemku zastavěného stavbou (železniční vlečky) nikoli trvalou a hlavní, která navíc měla být na základě rozhodnutí příslušného správního orgánu v dohledné době odstraněna, a překážkou vydání spočívající v realizaci veřejného zájmu se rovněž nezabýval.
Odkazuje-li dovolatel na závěry dovozené v nálezech Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, a ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, pak jde o odkazy na rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci; v nálezu sp. zn. I. ÚS 754/01 Ústavní soud posuzoval možnost vydání volných ploch (ve smyslu nezastavěných; např. prostranství s okrasnou zelení a dětským hřištěm) přináležejících k ucelenému rekreačnímu areálu, přičemž se zabýval zejména otázkou jeho „ucelenosti“, a v nálezu sp. zn. II. ÚS 268/06 řešil spor o užívání cizího pozemku (v městské aglomeraci Prahy 1) za účelem přístupu k provozovně vinárny umístěné v budově na sousedícím pozemku (který se charakterem a umístěním odlišuje od předmětného pozemku v souzené věci).
Ani další dovolatelem nastíněné otázky, „zda lze žalovaným a odvolacím soudem citované judikáty analogicky uplatnit i u neoprávněné stavby“, a otázky „oprávněné stavby“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (v řízení bylo totiž ze zprávy Statutárního města Kladno zjištěno jen to, že stavební úřad nedohledal vzhledem ke stáří stavby žádné záznamy, stavební povolení nebo jiné dokumenty ke stavbě). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Bez jakéhokoli významu je tudíž i námitka dovolatele, že veřejná komunikace nacházející se na předmětném pozemku je „zjevně neoprávněnou stavbou“.
Bezpředmětné jsou rovněž námitky dovolatele, že účelovou komunikaci nacházející se na předmětném pozemku nelze považovat „za stavbu ve smyslu občanského práva, tedy za samostatný předmět vlastnického práva, ale za pouhou součást pozemku“, a že předmětný pozemek funkčně souvisí s nemovitostmi, které mu již byly vydány ve správních řízeních, jelikož významné z hlediska právního posouzení dané věci je jen to, že podle účelového určení tohoto pozemku jde o silnici, tedy veřejně přístupnou komunikaci (viz zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů).
Pokud žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím napadá všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu, tedy (patrně) i výroky o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k nim žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vztahovala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. - v dovolání nevznesl.
Protože dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem, ve spojení s §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na jejich náhradu nemá právo, a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu