ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2401.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2401/2017-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti u kostela sv. Václava Kladno - Rozdělov , se sídlem v Kladně, Vašíčkova 466, IČ 618 96 047, zastoupené prof. Dr. h. c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovanému Památníku Lidice, příspěvkové organizaci Ministerstva kultury České republiky , se sídlem v Lidicích, Tokajická 152, IČ 708 86 342, zastoupenému JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 10, o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání jiné než zemědělské nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 24 C 25/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2017, č. j. 19 Co 102/2017-60, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2017, č. j. 19 Co 102/2017-60, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 26. ledna 2017, č. j. 24 C 25/2016-28, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 12. 12. 2016 domáhá, aby soud podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), nahradil projev vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání jiné než zemědělské nemovitosti, a to pozemku parc. č. o výměře 4059 m 2 , ostatní plocha, v kat. území a obci L. (dále jen „předmětný pozemek“). Žalobu odůvodnila zejména tím, že je církevní právnickou osobou registrovanou v Rejstříku evidovaných právnických osob a oprávněnou osobou ve smyslu §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., že žalovaný Památník Lidice je jako příspěvková organizace Ministerstva kultury České republiky osobou povinnou ve smyslu §4 písm. d) tohoto zákona, že vlastníkem předmětného pozemku je Česká republika a žalovaný je příslušný s ním hospodařit, že jde o tzv. původní majetek registrované církve ve smyslu §2 písm. a) citovaného zákona, že o tento majetek byla připravena způsobem představujícím majetkovou křivdu ve smyslu §5 zákona a že pokud „jde o funkční souvislost ve smyslu §7 odst. 1 citovaného zákona, byl předmětný pozemek před jeho odnětím“… „nedílnou provozně ekonomickou, funkční komponentou hospodářského celku - velkostatku (gruntu), představujícího volný soubor zemědělských staveb a pozemků, běžně různého charakteru, které v mnoha případech nesousedily a dokonce běžně zasahovaly i na odlišná katastrální území“. Žalobkyně dále „spatřuje funkční souvislost především v oběti a odkazu lidického faráře P. J. Š. s tím, že celé toto místo v rozhodném období právnímu předchůdci…sloužilo k duchovním a vzdělávacím účelům“.
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 15. 12. 2016, č. j. 24 C 25/2016-14, vydaným podle §114b občanského soudního řádu, žalovanému uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil ve věci samé k žalobě, která je připojena, a současně jej poučil o tom, že jestliže se žalovaný bez vážného důvodu ve věci samé nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, a že soud proto ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.).
Podáním ze dne 16. 1. 2017, dodaným do datové schránky soudu prvního stupně dne 17. 1. 2017, žalovaný ve vyjádření k žalobě sdělil, že žalobou uplatněný nárok z řady důvodů neuznává. Uvedl, že spatřovala-li žalobkyně v předchozí výzvě k vydání předmětného pozemku jeho odnětí státem podle zákona č. 46/1948 Sb., pak v žalobě absentuje její výslovné tvrzení, že jejímu právnímu předchůdci nebyla za to poskytnuta náhrada. Pokud žalobkyně v žalobě uvedla, že celé toto místo v rozhodném období sloužilo jejímu právnímu předchůdci k duchovním a vzdělávacím účelům, pak žalovaný poukázal na to, že lidický farář P. J. Š. byl obětí lidické tragédie, k níž došlo dne 10. 6. 1942, kdy byl spolu s občany Lidic zastřelen a kdy současně byl lidický kostel vypálen a srovnán se zemí; z toho plyne, že předmětný pozemek nemohl být v rozhodné době církví užíván k duchovním a vzdělávacím účelům; funkční souvislost s pozemky ve vlastnictví žalobkyně pak tato v žalobě nikterak nekonkretizovala. Dále žalovaný poukázal na to, že předmětný pozemek bezprostředně navazuje na objekt Galerie na pozemku parc. č., jakožto součásti Památníku Lidice, tj. jde o jedno ze tří výchozích míst prohlídky celého areálu Památníku, přičemž slouží a byl i architektonicky zakomponován do výsledné přestavby objektu Galerie v letech 2002 - 2003 tak, aby navazoval širokým schodištěm na plen air, tj. na předmětný pozemek pro přístup do Galerie, v níž jsou umístěny trvalé i krátkodobé expozice umělců z celého světa, přičemž na předmětném pozemku se konají kulturní a vzpomínkové akce. Předmětný pozemek dále „sousedí s pozemkem a stavbou parc. č.“, na kterém je dokončována realizace Lidického domu v tehdejší podobě, a „jsou současně i výukovým centrem pro učitele a zájemce“, přičemž vstup do tohoto objektu je právě přes předmětný pozemek. Tento pozemek spolu s Galerií a původním Lidickým domem na pozemcích parc. č. tvoří z hlediska architektonického, estetického a způsobem využití zamýšlený nedílný celek ke společnému účelu a využití a je nedílnou součástí celého Památníku Lidice, přičemž v podzemí předmětného pozemku je umístěna část kotelny vytápějící objekt Galerie s restaurací. Žalovaný rovněž poukázal na to, že celé katastrální území obce Lidice se stalo podle §2 odst. 1 zákona č. 187/1946 Sb., o zřízení Společnosti pro obnovu Lidic, předmětem zvláštního zacházení, a že tato Společnost proto mohla ve zkráceném řízení docílit vyvlastnění pozemků k tomuto účelu. Navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.
V dalším podání ze dne 17. 1. 2017, nazvaném „žádost žalovaného o prominutí zmeškání lhůty k vyjádření“, dodaném do datové schránky soudu prvního stupně téhož dne, žalovaný uvedl, že vzhledem k odchodu do důchodu jeho dosavadního ředitele dne 31. 12. 2016 a vzhledem k předání celé agendy žalovaného jeho právnímu zástupci dne 13. 1. 2017, sepsal tento zástupce vyjádření k výzvě soudu prvního stupně ještě dne 16. 1. 2017, který byl posledním dnem 30 denní lhůty, avšak toto vyjádření bylo administrativním pochybením sekretariátu kanceláře přehlédnuto a soudu odesláno až dne 17. 1. 2017. Žalovaný proto požádal „o prominutí zmeškání lhůty, a to i s přihlédnutím k postupu, jaký je pro posouzení žádosti o prodloužení soudcovské lhůty dle ust. §55 OSŘ stanoveno“, případně, aby se k tomu, že vyjádření bylo učiněno po uplynutí soudcovské lhůty, nepřihlíželo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4272/2007).
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 26. 1. 2017, č. j. 24 C 25/2016-28, „návrh žalovaného na prominutí zmeškání lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření ze dne 15. 12. 2016, č. j. 24 C 25/2016-14“, zamítl. V odůvodnění tohoto usnesení soud - poté, co citoval §114b odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o. s. ř. (nesprávně uveden opětovně odst. 2 tohoto ustanovení) - uvedl, že návrh žalovaného o prominutí zmeškání soudcovské lhůty posoudil jako žádost o prodloužení soudcovské lhůty podle 55 o. s. ř., že však soudcovskou lhůtu lze prodloužit jen tehdy, pokud žalovaný sdělí soudu před uplynutím původní stanovené lhůty, že nemůže z vážných důvodů podat písemné vyjádření k žalobě, uvede důvod, který mu v podání vyjádření brání, a na výzvu soudu jej prokáže (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. 12 Cmo 102/2014, a rozhodnutí Nejvyššího soudu zedne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1951/2010). Protože v daném případě podal žalovaný žádost o prodloužení soudcovské lhůty dne 17. 1. 2017, tj. až po jejím uplynutí (lhůta běžela do 16. 1. 2017), soud prvního stupně tento návrh zamítl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 3. 2017, č. j. 19 Co 102/2017-60, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud - poté, co citoval §114b odst. 5 a §58 odst. 1 o. s. ř. - poukázal na dosavadní rozhodovací praxi, podle níž je třeba za omluvitelný důvod považovat jak překážku (událost), která objektivně (nezávisle na vůli) účastníku zabránila učinit příslušný právní úkon včas, tak i „okolnost účastníka či jeho zástupce způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce za omluvitelnou“. Dále uvedl, že zásadně však podle ustálené judikatury platí, že lhůtu podle §114b o. s. ř. nelze prominout, neboť jde o lhůtu soudcovskou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3/2015, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 91/06), od níž neměl žádného důvodu se odchýlit. Z uvedených důvodů proto odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. jako věcně správné, byť z jiných důvodů, potvrdil.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné, neboť „odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe „reprezentované zejména rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4272/2007“; pokud by tomu tak nebylo, je dána přípustnost dovolání „z důvodu, že dovolací soud by měl rozhodnout odlišně oproti rozhodnutí 23 Cdo 3/2015“. Dovolatel předně odvolacímu soudu vytýká absenci právního posouzení „existence vlastní omluvitelné překážky, pro kterou zmeškal lhůtu, resp. i jako samostatný důvod k posuzování soudem, proč nepožádal ve lhůtě alespoň o její prodloužení (viz závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004). Tato překážka spočívala v omylu žalovaného, že včas zpracované vyjádření k žalobě bylo včas a řádně soudu zasláno (včasnost jeho zpracování byla prokázána), a tento omyl mu proto ani neumožnil ve lhůtě žádat o prodloužení lhůty. Po zjištění omylu neprodleně zaslal soudu své vyjádření a téhož dne požádal i o prominutí zmeškání lhůty postupem pro její prodloužení. Zdůvodnění odvolacího soudu, že se přiklonil k ustálené judikatuře bez jakéhokoliv posouzení okolností pouze s odkazem na nemožnost prodloužit soudcovskou lhůtu, činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným a řízení je tak zatíženo vadou. Dovolatel přitom poukázal na postupné překonávání judikaturou striktního doktrinálního pojetí, zejména cestou zvažování omluvitelnosti důvodů zmeškání, mezi něž patří i omluvitelnost zaviněné chyby právním zástupcem (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16). Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlížel k těm důvodům (pro které byla zrušena v dovolacím řízení kontumační rozhodnutí), spočívajícím v přezkoumání, zda byly vůbec dány předpoklady pro kvalifikovanou výzvu soudu podle §114b odst. 1 ve spojení s §153 o. s. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012). Odvolací soud měl přitom v dané věci při svém rozhodnutí k dispozici vyjádření žalovaného k žalobě, jakož i argumenty uvedené v odvolání, a měl proto povinnost k těmto skutečnostem již z důvodu hospodárného vedení sporu přihlížet, zejména k jeho tvrzení, že jsou zde skutečnosti, které tvoří zákonnou překážku pro vydání předmětného pozemku žalobkyni podle §8 zákona č. 428/2012 Sb., byť by jinak její nárok byl oprávněný. Odvolací soud se nezabýval ani otázkou, zda žaloba byla v okamžiku učinění kvalifikované výzvy způsobilá k jejímu projednání tak, aby pouze na jejím základě mohl soud v případě zmeškání lhůty rozhodnout, kteroužto otázku soud zkoumá ex offo, nehledě již na předčasnost žaloby podané na vydání nezemědělské nemovitosti, tj. za jiných podmínek, lhůt a postupu, než byla výzva žalobkyně, o niž opřela svůj nárok, a kterou uplatnila k vydání zemědělských nemovitostí, což je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k „dalšímu rozhodnutí“. V doplnění dovolání dále žalovaný poukázal na to, že ještě před podáním dovolání navrhl podáním ze dne 21. 4. 2017 zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci soudu ve věci rozhodovat, pokud o věci rozhoduje správní orgán. Tento orgán, tedy Státní pozemkový úřad, vydal dne 24. 7. 2017 rozhodnutí, které dovolatel připojil a jež dle jeho názoru představuje neodstranitelnou překážku řízení, resp. nedostatek pravomoci soudu ve smyslu §7 odst. 1 a 2 o. s. ř. pro předčasnost uplatnění nároku žalobce u soudu, čímž dokládá oprávněnost dovolací námitky, že nebyly dány předpoklady pro kvalifikovanou výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání žalovaného projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), když rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. 3. 2017. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Jakkoliv dovolatel výslovně v dovolání neformuloval otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud (podle jejího mínění) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, lze z obsahu dovolání, jakož i z toho, že jeho přípustnost spatřuje primárně v tom, že odvolací soud se napadeným usnesením odchýlil od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, dovodit, že za takovou považuje otázku, zda měl odvolací soud posoudit podání ze dne 17. 1. 2017, nazvané jako „žádost žalovaného o prominutí zmeškání lhůty k vyjádření“, podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) - shodně se soudem prvního stupně - jako žádost o prodloužení lhůty určené soudem prvního stupně v jeho usnesení ze dne 15. 12. 2016, č. j. 24 C 25/2016-14, vydaném podle §114b občanského soudního řádu. Protože tuto otázku procesního práva odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, a je i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval; může přitom jít i o předpis práva procesního.
V citovaném rozsudku ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněném pod č. 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že sice postupem podle §58 odst. 1 o. s. ř. nelze prominout zmeškání soudcovské lhůty, jestliže však zákon připouští stanovení takových soudcovských lhůt, jejichž nedodržení by pro účastníka mohlo mít za následek bez dalšího ztrátu sporu, nelze opomenout skutečnost, že účastník zmeškal lhůtu z omluvitelných důvodů. Není tu žádný rozumný důvod pro to, aby účastníkovi byla odepřena ochrana v případě, že z omluvitelného důvodu zmeškal takovou procesní (soudcovskou) lhůtu, jejíž nedodržení má za následek bez dalšího neúspěch ve sporu. Opačný postup by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces. Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§41 odst. 2 o. s. ř.). Proto požádá-li účastník o prominutí zmeškání soudcovské lhůty, posoudí soud tento úkon jako žádost o prodloužení soudcovské lhůty podle §55 o. s. ř., případně jako žádost, aby se v daném případě k tomu, že úkon byl učiněn po uplynutí soudcovské lhůty, nepřihlíželo. Přitom soud zjišťuje, zda ke zmeškání došlo z omluvitelného důvodu, zejména zda tu nebyly takové okolnosti, které bránily účastníkovi v podání vyjádření. Jestliže účastník nepodal ve lhůtě stanovené soudem vyjádření podle §153a odst. 3 ve spojení s §114b odst. 5 o. s. ř. proto, že mu v tom bránily závažné omluvitelné důvody, nelze vyjít z fikce uznání nároku.
Účastníci občanského soudního řízení mohou provádět své úkony jakoukoliv formou, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu (§41 odst. 1 o. s. ř.). Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, vyslovil a odůvodnil závěr, že ze zásady bezformálnosti vyplývá, že soud posuzuje procesní úkony podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil, nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Uvedeným způsobem soud ovšem postupuje jen tehdy, je-li úkon účastníka dostatečně určitý a srozumitelný a má-li všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (postupem podle §43 o. s. ř.); teprve poté lze úkon posoudit podle jeho obsahu. Posouzení procesního úkonu podle obsahu (na druhé straně) soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl. V ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. se soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje se mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. též právní názor, který byl uveden v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1720/2018, ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1644/2017, a v rozsudku téhož soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 503/2015).
Podle §55 o. s. ř. nestanoví-li tento zákon lhůtu k provedení úkonu, určí ji, jestliže je to třeba, předseda senátu. Lhůtu, kterou učil, může předseda senátu též prodloužit.
Z podání žalovaného ze dne 17. 1. 2017, byť je nazváno jako „žádost žalovaného o prominutí zmeškání lhůty k vyjádření“, zcela bez jakékoli pochybnosti vyplývá, že projev vůle žalovaného směřoval k tomu, aby soud rozhodl o prodloužení soudcovské lhůty podle §55 věty druhé o. s. ř. stanovené mu v usnesení soudu prvního stupně vydaném podle §114b o. s. ř., jak Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, na nějž v dovolání výslovně poukázal, případně, aby se k tomu, že vyjádření bylo učiněno po uplynutí soudcovské lhůty, nepřihlíželo. Takovou žádost zopakoval i v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, v němž výslovně požádal o to, aby soudcovská lhůta k vyjádření k žalobě byla prodloužena o jeden měsíc.
Soudy obou stupňů si však v dané věci náležitě neujasnily, o jakém návrhu žalovaného, učiněném dne 17. 1. 2017, vlastně rozhodují.
Soud prvního stupně výrokem usnesení ze dne 26. 1. 2017, č. j. 24 C 25/2016-28, zamítl návrh žalovaného „na prominutí zmeškání lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření ze dne 15. 12. 2016, č. j. 24 C 25/2016-14“, podle odůvodnění tohoto usnesení však návrh žalovaného posoudil podle jeho obsahu jako návrh na prodloužení lhůty podle §55 věty druhé o. s. ř. a zamítl jej z důvodu, že žalovaný podal žádost o prodloužení soudcovské lhůty až po jejím uplynutí. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu však - na rozdíl od názoru soudu prvního stupně - dospěla k závěru, že lhůtou soudcovskou není soud vázán a může ji prodloužit i po jejím uplynutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 1274/2005, 32 Odo 1275/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4517/2011, ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1308/2006, ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/99 pod č. 27, a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3193/2006), a že i když má lhůta k podání písemného vyjádření ve věci určená podle §114b odst. 2 o. s. ř. povahu lhůty procesní soudcovské, je obecné ustanovení §55 věty druhé o. s. ř. o možnosti předsedy senátu prodloužit tuto lhůtu modifikováno §114b odst. 5 o. s. ř. do té míry, že lhůta k podání písemného vyjádření ve věci nemůže být prodloužena mimo jiné tehdy, jestliže již nastala fikce uznání nároku.
Jestliže tedy soud prvního stupně ve skutečnosti zamítal návrh žalovaného na prodloužení soudcovské lhůty (§55 věta druhá o. s. ř.) stanovené v jeho usnesení ze dne 15. 12. 2016, č. j. 24 C 25/2016-14, vydaném podle §114b o. s. ř., pak to měl vyjádřit i ve výroku svého rozhodnutí tak, aby nekolidoval s jeho odůvodněním. [Nesprávné je pak i poučení obsažené v jeho usnesení, že odvolání proti němu je přípustné, ačkoliv ustálená rozhodovací praxe dospěla k závěru, že proti usnesení o určení, prodloužení nebo neprodloužení soudcovské lhůty není přípustné odvolání - viz §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1308/2006, ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3193/2006, a ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1588/2003].
V rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a pod č. 69 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, Nejvyšší soud mimo jiné vyslovil právní závěr, dle kterého „jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§114b odst. 5 o. s. ř.)“. Dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, uveřejněný pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, a dále rozsudek téhož soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013).
Z tohoto závěru Nejvyššího soudu vyplývá, že není správný ani názor soudu prvního stupně, že „soudcovskou lhůtu lze prodloužit jen tehdy, pokud žalovaný sdělí soudu před uplynutím původní stanovené lhůty, že nemůže z vážných důvodů podat písemné vyjádření k žalobě, uvede důvod, který mu v podání vyjádření brání, a na výzvu soudu prokáže“.
Odvolací soud pak bez bližšího odůvodnění a vysvětlení usnesení soudu prvního stupně napadeným usnesením podle §219 o. s. ř. potvrdil s odkazem na §114b a §58 o. s. ř., tedy z jiného důvodu, jak výslovně uvedl, a to proto, že lhůtu podle §114b o. s. ř. nelze prominout, neboť jde o lhůtu soudcovskou.
Na odvolacím soudu ovšem bylo, aby návrh žalovaného ze dne 17. 1. 2017 posoudil podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) - shodně se soudem prvního stupně - jako návrh na prodloužení soudcovské lhůty podle §55 věty druhé o. s. ř., když z tohoto návrhu zcela bez jakékoli pochybnosti vyplývá, že projev vůle žalovaného směřoval k tomu, aby soud rozhodl o prodloužení soudcovské lhůty podle §55 věty druhé o. s. ř. stanovené mu v usnesení soudu prvního stupně vydaném podle §114b o. s. ř.
Již z toho důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn.
Potvrdil-li odvolací soud napadeným usnesením podle §219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně - jímž tento soud ve skutečnosti (v rozporu s jeho výrokem) zamítl návrh žalovaného na prodloužení soudcovské lhůty podle §55 věty druhé o. s. ř. - s odkazem na §114b a §58 o. s. ř., tedy z jiného důvodu, jak výslovně uvedl, a to proto, že lhůtu podle §114b o. s. ř. nelze prominout, neboť jde o lhůtu soudcovskou, postupoval v rozporu s §219 o. s. ř., neboť výrok usnesení soudu prvního stupně nebyl správný (jelikož byl v rozporu s jeho odůvodněním), jakož i v rozporu §212a odst. 6 o. s. ř. Nezabýval-li se totiž soud prvního stupně otázkou, zda lze zmeškání lhůty podle §114b o. s. ř. prominout (§58 o. s. ř.), nemohl ji řešit ani odvolací soud, a to bez ohledu na to, jak soud prvního stupně výrok zamítavého usnesení formuloval (v opačném případě by se jednalo o přepjatý formalizmus). Jestliže tak odvolací soud učinil, zatížil tím odvolací řízení vadou, která mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5233/2009, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 854/2015, či ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4825/2015).
Odvolací soud měl tudíž přezkoumat závěr uvedený v usnesení soudu prvního stupně, že „žádost o prodloužení lhůty lze podat jen před uplynutím lhůty určené soudem v usnesení vydaným podle §114b o. s. ř.“, a dále se zabývat tím, zda důvod žádosti žalovaného ze dne 17. 1. 2017 o prodloužení lhůty k podání kvalifikovaného vyjádření k žalobě představuje tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Co se ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. rozumí „vážným důvodem“, pro který žalovaný nemohl včas podat své vyjádření ve věci, popřípadě „vážným důvodem“, který žalovanému zabránil i v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal, zákon výslovně nestanoví. I když vymezení takového „vážného důvodu“ vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze - s přihlédnutím k povaze věci - obecně uvést, že „vážný důvod“ vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je významná jen tehdy, je-li v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti. Překážka ospravedlňující nečinnost žalovaného přitom může spočívat nejen v událostech majících objektivní povahu, ale i v okolnostech žalovaným způsobených nebo jinak zaviněných, lze-li je v dané situaci považovat za vskutku ospravedlňující (omlouvající) nečinnost žalovaného. Za vážný důvod proto lze ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. považovat jednak překážku (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za ospravedlňující jeho nečinnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný pod č. 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007).
V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že kvalifikované vyjádření k žalobě bylo zástupcem žalovaného sepsáno dne 16. 1. 2017, že soudu prvního stupně bylo dodáno do datové schránky následujícího dne 17. 1. 2017 spolu se žádostí žalovaného o prodloužení soudcovské lhůty podle §55 věty druhé o. s. ř. k podání kvalifikovaného vyjádření k žalobě, kterou žalovaný náležitě odůvodnil, a sdělil okolnosti, proč došlo k odeslání vyjádření o jeden den později, a že soud prvního stupně byl připraven vyhlásit bez jednání dne 27. 4. 2017 rozsudek (viz čl. p. v.) a teprve po podání dovolání žalovaným bylo vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně zrušeno (viz čl. p. v.).
Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, judikoval: „Fikce uznání dle §114b odst. 5 občanského soudního řádu nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu. Fikcí uznání a následně vydáním rozsudku pro uznání také nelze fakticky sankcionovat žalovaného... Naopak, tato právní úprava je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných“. Dále v tomto nálezu poukázal i na nález ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, v němž vyslovil: „V případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit (to lze dovodit třeba i ze skutečnosti, že se v řízení nechá zastoupit advokátem, se svým vyjádřením k žalobě nevyčkává až na konec stanovené lhůty apod.), stává se mechanická aplikace §153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s kautelami spravedlivého procesu“. Rovněž v něm zdůraznil, že „pokud je to za daných okolností možné, soud je povinen aktivně konat a učinit přiměřená opatření k ochraně práv žalovaného“, a že „podle §1 o. s. ř. náleží mezi základní principy civilního soudního řízení spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů a k úctě k právům jiných“ [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, nebo ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13].
Dovolateli ovšem nelze přisvědčit v jeho názoru uvedeném v doplnění dovolání, neboť okolnost, že Státní pozemkový úřad vydal dne 24. 7. 2017 v totožné věci rozhodnutí, jímž zamítl návrh žalobkyně na vydání předmětného a dalších pozemků z důvodu, že se nejedná o zemědělské nemovitosti, nepředstavuje nedostatek pravomoci soudu ve smyslu §7 odst. 1 a 2 o. s. ř., byť žalobkyně podala žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání předmětného pozemku ještě před rozhodnutím správního orgánu (k tomu srov. §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., z kterého vyplývá, že nedojde-li k uzavření dohody o vydání věci podle odstavce 2 nebo podle §11, může se oprávněná osoba obrátit ve lhůtě 3 let na soud s návrhem, aby nahradil chybějící projev vůle povinné osoby, jinak její nárok zanikne. Lhůta pro podání návrhu podle věty první počíná běžet marným uplynutím lhůty 6 měsíců stanovené v odstavci 2 nebo v §11).
Protože napadené usnesení odvolacího soudu není správné a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud je zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto jeho rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.), aniž bylo pro předčasnost na místě zabývat se dalšími námitkami v dovolání.
Soud prvního stupně v novém rozhodnutí o návrhu žalovaného na prodloužení lhůty k podání písemného vyjádření k žalobě (§114b odst. 2 a §55 věta druhá o. s. ř.) znovu posoudí, zda v daném případě lze žalovaným tvrzené a doložitelné okolnosti, pro něž podal písemné vyjádření k žalobě o jeden den později, považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za vážný důvod ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je v dalším řízení pro soudy obou stupňů závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu