ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2563.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2563/2018-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) B. S. , nar. XY, bytem XY, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, b) T. K. , nar. XY, bytem XY., Spojené království Velké Británie a Severního Irska, a c) F. K. T. , reg. č. XY, se sídlem XY, Spojené státy americké, všech zastoupených Vratislavem Pěchotou, advokátem se sídlem ve Praze 2, Mánesova 1645/87, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , IČ 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 5/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2017, č. j. 24 Co 198/2016-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 6. 2016, č. j. 25 C 5/2014-69, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali nahrazení ve výroku specifikovaného rozhodnutí Ministerstva financí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl žalobcům při jejich snaze zvrátit rozhodnutí správního orgánu ve svůj prospěch, a získat tak náhradu podle §7 a násl. dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen „dekret č. 100/1945 Sb.“), za znárodnění podniků jejich právních předchůdců, komplementářů ve společnostech XY , XY a XY. Tito o svůj majetek přišli tzv. arizací za druhé světové války, přičemž tehdy proběhnuvší majetkové přesuny byly následně prohlášeny za neplatné podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“), resp. zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“). Nároku žalobců ovšem nebylo možné vyhovět pro důvodnost námitky promlčení vznesené žalovanou. Jedná se o majetkové právo soukromoprávní povahy, jež podléhá promlčení. Právní předchůdci žalobců se náhrady mohli domáhat až poté, co bylo skončeno řízení podle shora zmíněných předpisů a deklarována neplatnost převodů majetku za druhé světové války (tzn. v letech 1949, resp. 1950). V dotčené době byla tato možnost ovšem toliko teoretická vzhledem k aktuální politické situaci a totalitnímu režimu v Československu. Nelze proto klást k tíži právním předchůdcům žalobců uplynutí promlčecí doby dle tehdejších předpisů. Příslušné právo mohlo být s úspěchem uplatněno až po 1. 1. 1990, tedy po pádu komunismu. Nynější žalobci tak ovšem učinili až žádostí u ministerstva financí dne 6. 5. 2008, tedy zjevně po uplynutí obecné tříleté promlčecí doby. Z nastíněných důvodů přistoupil obvodní soud, odmítaje, že by se jednalo o nárok na zmírnění majetkové křivdy, jejž by bylo zapotřebí uplatnit podle restitučních předpisů, k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobců přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 13. 3. 2017, č. j. 24 Co 198/2016-151, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vytkl soudu prvního stupně pochybení, zamítl-li předmětnou žalobu z důvodu promlčení jí uplatňovaného práva. Odmítl přitom jeho názor, že se nejedná o nárok spadající do režimu speciálních restitučních předpisů. S odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu připomněl, že v případech, v nichž se lze domáhat náhrady za majetkovou křivdu způsobenou neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek v období mezi lety 1945 – 1948 na základě §2 odst. 3, věty druhé, zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), není možné vyhovět nároku na náhradu podle poválečných předpisů. Současně je na státu, aby určil, za jakých podmínek budou dotčené osoby odškodněny. V dané kauze se ze skutkových zjištění soudu prvního stupně podává, že došlo ke znárodnění majetku zestátněním podle dekretu č. 100/1945 Sb. Pro nedůvodnost žaloby se odvolací soud již nezabýval eventuálním promlčením uplatňovaného práva a z vylíčených důvodů napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu (výslovně v části výroku I.) brojí žalobci dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), opodstatňují otázkou, jež je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována jinak, případně problematikou v judikatuře doposud neřešenou. Důrazně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by se na jejich nárok vztahovaly restituční předpisy, akcentujíce, že se jedná o právo na náhradu podle dekretu č. 100/1945 Sb., neboť předmětný majetek nebyl znárodněn v rozhodném období, tj. po 25. 2. 1948, nýbrž dříve. Z uvedených důvodů považují za irelevantní judikaturu, na niž městský soud odkázal a o niž své rozhodnutí opřel. Za nepřípadný označují rovněž poukaz na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jež na danou věc nedopadá, poněvadž řeší problematiku restituční legislativy, nikoliv poválečných dekretů presidenta, zejména dekretu č. 100/1945 Sb., jenž je i nadále platnou součástí českého právního řádu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 318/06). Odvolacímu soudu také vytýkají, že z jeho rozsudku není zřejmé, z jakého důvodu shledává odvolání žalobců nedůvodným, a že rozhodoval mimo rámec stanovený odvoláním, věnoval-li se problémům v něm neuvedeným a naopak na zodpovězení jím artikulovaných otázek rezignoval. Své právo nepovažují za promlčené, neboť právo na náhradu ve smyslu citovaného dekretu vzniká až konstitutivním rozhodnutím příslušného správního orgánu – ministerstva financí. Nadto námitku promlčení pokládají za vznesenou v rozporu s dobrými mravy (viz I. ÚS 2216/09). Upozorňují přitom, že tomuto aspektu sporu se odvolací soud opomněl věnovat. Neposkytnutí náhrady žalobcům označují za odporující ústavním zárukám. V závěru navrhují zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se negativně vyjádřila žalovaná, jež akcentovala specialitu restitučních zákonů. Připomínajíc, že i v případě důvodnosti žaloby je uplatňované právo již promlčeno, navrhla dovolání žalobců odmítnout, popř. zamítnout a požádala o přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobců ovšem přípustným shledat nelze.
Dovolateli akcentovanou otázkou, lze-li se úspěšně domáhat náhrady za znárodněný majetek jejich právních předchůdců ve smyslu dekretu č. 100/1945 Sb., se již Nejvyšší soud ve své činnosti zabýval, přičemž odvolacím soudem přijaté názory v ní vyřčené teze sledují. V rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež obstála i v rámci přezkumu před Ústavním soudem (viz mimo jiné usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3729/15, či ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 73/17), je konstantně artikulována specialita restitučních zákonů vůči ostatním právním předpisům. Judikatura přitom zdůrazňuje vůli zákonodárce napravit toliko některé majetkové křivdy, jež nastaly před rokem 1990, a i pro případy, došlo-li k újmě neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů z let 1945 – 1948, nepřipouští dožadovat se reparace mimo rámec stanovený restitučními předpisy, čímž vytěsňuje možnost vznášení nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů o znárodnění, pročež se již v současnosti uspokojení práv založených kupříkladu dekretem č. 100/1945 Sb. s úspěchem domáhat nelze (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2633/2017, jakož i v něm citovaná usnesení téhož soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1944/2003, ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 321/2013, ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 137/2015, ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1484/2015, nebo ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3886/2015). Opomenuty současně nezůstávají principy vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu (přiměřeně vzdor mínění dovolatelů o jeho neaplikovatelnosti srovnej plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb., v jehož závěru byl právní názor o specialitě restitučních předpisů vztažen i na případy majetkových křivd, ke kterým došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy takové újmy – viz blíže též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3680/2016).
Již v řadě předchozích rozhodnutí se dovolací soud k vyslovenému přiklonil i za situací, v nichž došlo ke znárodnění majetku na základě poválečných dekretů (např. dekretem č. 100/1945 Sb., jako je tomu v projednávané kauze) před rozhodným obdobím ve smyslu restitučních předpisů (viz kromě již jmenovaných usnesení sp. zn. 28 Cdo 2633/2017 a sp. zn. 28 Cdo 3680/2016 též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2811/2015, nebo ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3628/2014). Důvodně přitom odmítá výklad, jenž by vedl k poměru mezi nápravou křivd, na něž restituční legislativa pamatuje a stanoví podmínky i rozsah jejich reparace, a náhradou újem, restitučními předpisy výslovně neregulovaných, jež by z důvodu naznačené absence úpravy podléhaly režimu poválečných předpisů o znárodnění. Taková interpretace by totiž zcela popírala smysl restitučního zákonodárství jako nástroje nápravy pouze některých majetkových bezpráví.
Vzhledem k popsanému je proto zjevné, že požadavek žalobců na náhradu podle dekretu č. 100/1945 Sb., nemůže být úspěšný a napadené rozhodnutí odvolacího soudu, z něhož se naznačené zcela jasně podává, v tomto směru obstojí. Nelze rovněž uvažovat ani o jeho rozporu s dovolateli jmenovanou judikaturou Ústavního soudu. Poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06, se jeví nepřípadným zejména proto, že se v něm Ústavní soud pro aktuální kauzu rozhodnou otázkou nezabýval. Ve vztahu k dekretu č. 100/1945 Sb., jejž pokládal za součást českého právního řádu, což ostatně ani odvolací soud nezpochybňuje, toliko řešil existenci procesního práva účastníků, aby bylo o jejich žádosti rozhodnuto. Nepřijal ovšem žádné závěry dotýkající se konečného hmotněprávního vyústění naznačených případů. Obdobně úvahy v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 442/13, byly vysloveny v poněkud odlišném kontextu. Na rozdíl od tam projednávané věci (v níž bylo shledáno příliš tvrdým klást k tíži žalobcům, již se uvědoměle domáhali svých práv všemi v té době přípustnými prostředky, že úspěšně nepředvídali vývoj judikatury) se v nynějším sporu nepodávají takové specifické okolnosti, jež by svědčily pro výjimečné upozadění v judikatuře akcentovaných tezí o zásadní nemožnosti uspokojení nároků na zmírnění majetkových křivd z období nesvobody mimo rámec stanovený restitučními předpisy. Rovněž i v situaci řešené nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14 (nehledě na to, že se věnuje eventuálnímu podání určovací žaloby dle obecných předpisů, nikoliv požadavku na náhradu za znárodněný majetek), se jednalo o kvalitativně nesrovnatelné okolnosti, pročež ani poukaz na něj se nejeví případným. Nepatřičnou se pak zdá úvaha dovolatelů o časové limitaci aplikovatelnosti závěrů vyřčených ve stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, poněvadž nastíněné omezení se z žalobci citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 894/10, nepodává.
Nadbytečným by bylo vyjadřovat se k potencionálnímu promlčení práva či namítanému rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy, poněvadž na nastíněných otázkách rozsudek odvolacího soudu založený na úsudku o nemožnosti domáhat se v současné době náhrady za majetkovou křivdu podle dekretu č. 100/1945 Sb. nezávisí. Řešení těchto dovolateli předložených problémů by pak bylo toliko teoretickým rozborem otázek bez vlivu na výsledné rozhodnutí projednávaného sporu, což nelze mít za slučitelné s účelem dovolacího řízení, jímž je v zákonem daných limitech přezkum věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3354/2014, či ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014).
Stran argumentů nepřípadné reakce městského soudu na odvolací námitky sluší se dodat, že ve vztahu k naznačenému dovolatelé nevymezují žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., což činí jejich podání v této části neprojednatelným (k tomu viz blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu shledat konformním s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, byla-li otázka formulovaná žalobci v judikatuře již vyřešena, přičemž se rozhodovací praxe v tomto směru jeví bezrozpornou, a nepředložili-li dovolatelé Nejvyššímu soudu jinou otázku, pro niž by na jejich podání mohlo být nahlíženo jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., nezbylo než je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. Procesně úspěšné žalované, jež nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem, přísluší ve smyslu §151 odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb. (srov. jeho čl. II bod 1.), ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 o. s. ř. a podle §89a exekučního řádu, náhrada režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu