ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2667.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2667/2018-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. M. , P., zastoupené Mgr. Pavlou Galiovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o vydání náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 3 C 367/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018, č. j. 22 Co 379/2017-163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.920 Kč k rukám advokátky Mgr. Pavly Galiové do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 25. července 2017, č. j. 3 C 367/2016-93, v odvoláním napadeném výroku II pouze tak, že výše (tímto rozsudkem) uspokojeného restitučního nároku žalobkyně činí 1.070.300 Kč, zatímco v části, jíž bylo žalované uloženo uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku identifikovaných náhradních pozemků, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, předestírajíc jím otázku, zda při určení výše restitučního nároku oprávněné osoby na poskytnutí jiného vhodného (náhradního) pozemku (dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“) lze ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky 316/1990 Sb. (dále též jako „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), aplikovat srážky zohledňující stav předmětných pozemků v době jejich odnětí.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Na dovolatelkou předestřené otázce (tedy kritizovaném právním posouzení věci),
zda – obecně vzato – lze v souvislosti s oceněním žalobkyni nevydaných pozemků aplikovat srážky ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb., rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci zjevně založeno není, jestliže odvolací soud – na základě výsledků ve věci provedeného dokazování (zejm. znaleckým posudkem) – vzal za zjištěné, že nebyly prokázány skutkové okolnosti, jež by vůbec odůvodňovaly aplikaci srážek ve smyslu dovolatelkou odkazovaného ustanovení cenového předpisu (přičemž žádné takové konkrétní okolnosti ostatně ani sama žalovaná v dovolání netvrdí). Z uvedeného je tedy zřejmé, že ani v nyní posuzované věci odvolací soud příslušná ustanovení cenového předpisu neaplikoval snad nikoliv proto, že by jejich aplikaci považoval za „a priori“ vyloučenou, nýbrž se zřetelem ke svým individuálním skutkovým závěrům, vzhledem k nimž podmínky užití ustanovení cenového předpisu o dovolatelkou uplatňovaných srážkách ceny neměl za naplněné (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, vydaná ve skutkově a právně obdobných věcech téže žalované, v nichž se takto dovolací soud vypořádal se shodnou argumentací žalované, jíž uplatňuje i ve věci nyní posuzované).
Zpochybňuje-li snad dovolatelka svými námitkami i závěry, které odvolací soud vedly ke kvantifikaci restitučního nároku žalobkyně (jež odvolací soud opřel o výsledky provedeného dokazování, tedy o odborné posouzení zjištěných skutečností znaleckým posudkem, z nějž plyne i zjištění, že okolnosti pro další korekci ceny ve smyslu předestřených ustanovení cenového předpisu nejsou naplněny), napadá tím reálně správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09); tyto námitky představují kritiku skutkových závěrů soudů nižšího stupně a nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (a nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného sluší se snad uvést, že řešení relevantních právních otázek napadeným rozhodnutím [o tom, že při zjištění o liknavosti žalované či jejího předchůdce při uspokojování nároku žalobkyně na poskytnutí jiného vhodného pozemku (§11 odst. 2, §11a zákona o půdě) se oprávněná osoba může domáhat uspokojení nároku i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky žalované] jinak beze zbytku koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (k tomu srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4657/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, nebo nález ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10). Konformní s ustálenou rozhodovací praxí je pak i závěr, že pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba (bez ohledu na postup dovolatelky, jakožto příslušného správního orgánu) ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Přestože pak dovolatelka v dovolání uvádí, že je podává proti „všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu (tedy i proti těm o náhradě nákladů řízení – výroku II a III), ve vztahu k těmto výrokům (které – patrně – zmiňuje toliko jako výroky akcesorické) dovolatelka žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům k náhradě oprávněné žalobkyně, jež se prostřednictvím své zástupkyně (advokátky) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokátky ve výši 12.620 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a náhrada hotových výdajů advokátky stanovená paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu