ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2688.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2688/2016-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně 1. Reality Tradeslav s. r. o. , IČO 27768066, se sídlem v Ostravě – Porubě, Jana Šoupala 1597/3, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalovanému J. G. , P., zastoupenému JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220, o náhradu nákladů řízení , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 EC 193/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2016, č. j. 11 Co 22/2016-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.420,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Jíry do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, jímž tento změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 10. 2015, č. j. 14 EC 193/2011-130 tak, že žalobkyni uložil (na rozdíl od soudu prvního stupně, který za použití ustanovení §150 o. s. ř. nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků) nahradit žalovanému náklady řízení 72.176,50 Kč a státu 1.570,50 Kč (výrok I. usnesení odvolacího soudu); rozhodl rovněž o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 2.759,10 Kč (výrok II. usnesení odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda byly v posuzované věci splněny předpoklady pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Odvolací soud podle jejího mínění dostatečně nepřihlédl k okolnostem, které vedly k podání žaloby, a nekvalifikoval je jako okolnosti hodné zvláštního zřetele ve smyslu citovaného ustanovení. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3103/2014, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014 a sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/06, sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. II. ÚS 376/12. Uváděla rovněž, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu při posouzení otázky, zda lze náklady žalovaného na zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené. Odkazovala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 376/12 a sp. zn. III. ÚS 161/11.
Žalovaný navrhl dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále i jen „o. s. ř.“) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předpoklady přípustnosti dovolání však v posuzované věci naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud ve své judikatuře již opakovaně zabýval. V usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014 uzavřel, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Obecně přitom platí, že hrazení nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za normu, jež by zakládala zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Musí jít přitom o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení, nýbrž je třeba jej jako výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně.
Ustanovení §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené (srov. též žalobkyní citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3103/2014, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní; a dále nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06, a ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).
Považoval-li tedy odvolací soud pro svůj závěr o nenaplnění podmínek aplikace ustanovení §150 o. s. ř. (vzhledem k neexistenci důvodů hodných zvláštního zřetele) za určující okolnost, že nárok uplatněný žalobkyní, jejímž jediným předmětem podnikání je realitní činnost, vznikl v souvislosti s výkonem její podnikatelské činnosti, přičemž její počínání v posuzované věci je třeba hodnotit prismatem standardu odborné péče, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená. Za situace, kdy majetková hodnota (kupní cena) nárokovaná jako bezdůvodné obohacení byla žalobkyní vědomě vložena na účet žalovaného (jenž byl přesně specifikován v konečné verzi kupní smlouvy sjednané mezi žalobkyní a povinným Liborem Sedláčkem, jehož majetek žalovaný exekučně postihl) se záměrem, aby sloužila ke splnění žalovaným exekučně vymáhaného závazku povinného prodávajícího, přitom nemohlo na straně žalovaného soudního exekutora evidentně dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť nebyl smluvní stranou kupní smlouvy (k jeho rukám měla být toliko uhrazena kupní cena, představoval tudíž platební místo); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, usnesení téhož soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009, ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012, ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4656/2014, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1889/2015. Rozhodnutí, zda žalobkyně danou žalobu podá, či nikoliv, a proti komu (tj. který subjekt označí za pasivně věcně legitimovaný), pak spočívalo výhradně na její úvaze při zohlednění všech potencionálních rizik, včetně rizika úhrady nákladů nesprávně obsazeného sporu. Závěry odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci nejsou evidentně naplněny předpoklady aplikace ustanovení §150 o. s. ř. tak zjevně neodporují výše citované judikatuře.
K argumentaci dovolatelky – prvně uplatňované až v dovolacím řízení – že žalovanému, jakožto profesionálovi v oblasti práva, náhrada nákladů za zastupování advokátem nepřísluší, neboť tyto nelze považovat za účelně vynaložené, sluší se připomenout, že účelem zastupování advokátem je, aby zastupovanému účastníku byla poskytnuta právní pomoc, na kterou má v řízení před soudy každý právo, a to již od počátku řízení (srov. čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje patří k nákladům řízení, které je povinen platit zastoupený účastník (srov. §137 a §140 odst. 1 větu první o. s. ř.), jemuž může být za podmínek uvedených v ustanoveních §142 – §150 o. s. ř. přiznána jejich náhrada proti jinému účastníku (popřípadě proti jiné osobě zúčastněné na řízení - srov. §147 odst. 2 o. s. ř.), jestliže šlo o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Samy o sobě jsou tyto vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014). Dovolací soud rovněž v usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3672/2014 (s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13) uzavřel, že ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, vyjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Důvody tohoto kroku nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to případně i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny. Zdůraznění účelnosti vynaložených nákladů v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. je pak třeba chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů, nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Prostřednictvím účelnosti nelze vymezovat kategorii osob, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat, a vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2308/2015).
V situaci, kdy zastoupení žalovaného advokátem zjevně nebylo projevem zneužití práv, jestliže se toliko bránil vůči uplatněné žalobě, pak implicitně pojatý závěr odvolacího soudu o účelnosti nákladů vynaložených žalovaným na advokátní zastoupení výše citované judikatuře nikterak neodporuje.
Odkazy dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 161/11, pak nelze považovat za přiléhavé, neboť v citovaných případech šlo o náhradu nákladů statutárního města (hlavní město Praha), respektive ústředního správního orgánu (Ministerstvo financí České republiky).
Směřuje-li dovolání žalovaných i vůči té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl prvostupňový rozsudek změněn ve výroku IV. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit státu na náhradu nákladů řízení 1.570,50 Kč, není dovolání v uvedeném rozsahu očividně přípustné, neboť směřuje do výroku se samostatným skutkovým základem, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, aniž by šlo o vztah ze spotřebitelských smluv či vztah pracovněprávní (§238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalovaného patří odměna advokáta, vypočtená z tarifní hodnoty 76.506,10 Kč, ve výši 4.180 Kč za jeden úkon právní služby [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 písm., §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 940,80 Kč, celkem tedy 5.420,80 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu