ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2729.2018.1
28 Cdo 2729/2018-
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) J. G. , B., b) L. H. , P., c) D. D. , R., d) M. K. , P., e) J. J. , P., a f) J. B. , B., všech zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo nám. 816/4, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 184/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2018, č. j. 15 Co 51/2018-311, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2018, č. j. 15 Co 51/2018-311, v části výroku I. o věci samé, pokud jím byla potvrzena část výroku I. rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 12. 2017, č. j. 3 C 184/2016-277, jíž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. o výměře 5.197 m 2 (vodní plocha - vodní nádrž umělá) v k. ú. S. u T., zapsaného na LV č. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště T., pro k. ú. S. u T., obec S., do podílového spoluvlastnictví žalobců, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 12. 2017, č. j. 3 C 184/2016-277, v části výroku I., jíž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu označeného pozemku do podílového spoluvlastnictví žalobců, a v závislých výrocích II. a III. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově - poté co usnesením ze dne 25. 11. 2016, č. j.
3 C 184/2016-23, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2017, č. j. 14 Co 38/2017-37, pravomocným dne 27. 1. 2017, bylo nařízeno předběžné opatření, kterým byla žalované zakázána dispozice mimo jiné s pozemky parc. č. o výměře 97.070 m 2 (trvalý travní porost), zapsaného na LV č. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště T. pro k. ú. a obec R., a parc. č. o výměře 5.197 m 2 (vodní plocha - vodní nádrž umělá) v k. ú. S. u T., zapsaného na LV č. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště T., pro k. ú. S. u T., obec Stráž - výrokem I. rozsudku ze dne 7. 12. 2017, č. j. 3 C 184/2016-277, nahradil projev vůle žalované k uzavření ve výroku specifikované smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu označených pozemků jako náhradních (§11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen „zákon o půdě“) za pozemky, jež nelze žalobcům vydat (§11 odst. 1 zákona o půdě), do jejich podílového spoluvlastnictví, a to tak, že nabyvatel a) nabývá do svého vlastnictví podíl o velikosti id. 189241/329306 z celku ve vztahu ke každému z převáděných pozemků, nabyvatel b) nabývá do svého vlastnictví podíl o velikosti id. 48230/329306 z celku ve vztahu ke každému z převáděných pozemků, nabyvatel c) nabývá do svého vlastnictví podíl o velikosti id. 52033/329306 z celku ve vztahu ke každému z převáděných pozemků, nabyvatel d) nabývá do svého vlastnictví podíl o velikosti id. 9327/329306 z celku ve vztahu ke každému z převáděných pozemků, nabyvatel e) nabývá do svého vlastnictví podíl o velikosti id. 9327/329306 z celku ve vztahu ke každému z převáděných pozemků, a nabyvatel f) nabývá do svého vlastnictví podíl o velikosti id. 21148/329306 z celku ve vztahu ke každému z převáděných pozemků; dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 151.124,16 Kč (výrok II.) a „na účet ČS státu Okresního soudu v Tachově“ na nákladech státem zálohovaných částku 6.552,- Kč (výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 15 Co 51/2018-311, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení v částce 29.766,- Kč advokátovi Mgr. Lukáši Hegnerovi (výrok II.).
Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je ve výroku o věci samé založeno na závěru, že postup žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců na vydání náhradních pozemků byl liknavý, neboť v letech 1992 až 2007, kdy byla průběžně vydávána rozhodnutí ve správním řízení, nebyly jejich nároky zcela uspokojeny za situace, kdy žalované byla jejich výše známa, v důsledku čehož jsou naplněny předpoklady pro jejich uspokojení způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (§11a zákona o půdě). Poukázal na to, že žalobci mají dosud ne zcela vypořádané nároky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, a to žalobkyně a) na základě rozhodnutí Okresního úřadu ve Strakonicích z roku 1994 a z roku 1998 a ze smlouvy o postoupení pohledávky z roku 1995, žalobce b) na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 z roku 2014 a rozhodnutí Okresního úřadu v Mladé Boleslavi z roku 1992, žalobkyně c) na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 z roku 2014 a rozhodnutí Okresního úřadu v Mladé Boleslavi z roku 2004, a žalobce f) na základě usnesení Městského soudu v Brně z roku 2009 a rozhodnutí Pozemkového úřadu z roku 2006. Přitom žalovaná v řízení nevyvracela tvrzení žalobců, že žalobkyně a) se účastnila nejméně deseti veřejných nabídek k uspokojení jejích nároků, přičemž uváděla i konkrétní pozemky, které byly jejich předmětem, že žalobce b) se účastnil nejméně tří veřejných nabídek, přičemž konkrétně uvedl pozemky, jichž se týkaly, že žalobkyně c) se taktéž účastnila dvou veřejných nabídek, jež konkretizovala, a že žalobce f) se zúčastnil nejméně šestnácti veřejných nabídek, přičemž popsal, jakých pozemků se týkaly. Odvolací soud uzavřel, že při srovnání délky trvání restitučních nároků žalobců a jejich stále neuspokojených nároků s připomenutím povinností žalované, jak jsou vyjádřeny v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 855/2010, lze bez pochyby dospět k závěru, že žalovaná neučinila vše potřebné pro to, aby žalobci mohli své nároky uspokojit z veřejných nabídek takového rozsahu a kvality, které by vytvořily oprávněným restituentům vhodné prostředí pro uspokojení jejich nároků. Svým povinnostem tedy žalovaná nedostála, a pokud žalobci vedeni zásadou vigilantibus iura uplatnili své nároky žalobou u soudu, lze jejich postup akceptovat. Ohledně uspokojování restitučních nároků žalobců d) a e) odkázal odvolací soud na jeho rozhodnutí ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 15 Co 134/2017, v němž se „zcela pregnantně vyjádřil ke způsobu, jakým žalovaná přistupuje k uspokojování těchto nároků“. Námitky žalované, že pozemek parc. č. v k. ú. S. u T. je nepřevoditelný z důvodu, že se jedná o část vodní plochy rybníka, která je fakticky nevyužitelná pro jakékoliv zemědělské hospodaření, že součástí pozemku není žádné technologické zařízení ovlivňující stav vody v rybníce, a je tak zcela mimo vůli vlastníka takového pozemku, zda v něm voda je či není, a zda v něm lze alespoň chovat ryby či jiné živočichy či nikoliv, a že žalobci by tak nemohli vykonávat komplex práv tvořících obsah vlastnického práva, a zůstalo by jim pouze tzv. holé vlastnictví (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1961/15), které uplatnila již před soudem prvního stupně, jakož i v odvolání, považoval odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za účelovou (až absurdní), jelikož žalovaná běžně nabízela ve veřejných nabídkách pozemky stejného druhu, a není tedy žádného důvodu, proč by žalobcům nemohl být tento nárokovaný pozemek vydán. Tvrdila-li žalovaná dále, že vodní dílo či jeho část nelze restituenty užívat, pak odvolací soud zaujal názor, že vodní dílo není v daném případě veřejným statkem, tedy pozemkem, který by z důvodu veřejného užívání nebyl pro žalobce využitelný (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1961/15), neboť zatopený pozemek (rybník) lze např. využívat ve smyslu §2 písm. a) zákona č. 99/2004 Sb. k rybářství, a to ať již k rybníkářství [§2 písm. b) zákona] či k výkonu rybářského práva [§2 písm. f) zákona] při splnění podmínek v zákoně o rybářství uvedených. Uzavřel, že předmětný pozemek je „schopný převodu“.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalovaná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení a) otázky liknavosti vůči oprávněným osobám a b) otázky „vhodnosti žalobci požadovaných pozemků k převodu, když minimálně jeden pozemek vydaný žalobcům je pro svou zjevnou nevhodnost nepřevoditelný“. Namítá, že odvolací soud - v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015 - učinil právní závěr o její údajné liknavosti s poukazem na délku období uspokojování restitučních nároků žalobců, která však sama o sobě není pro takový závěr postačující, přičemž poukázala i na to, že v předcházejícím řízení dospěly soudy k závěru, že „řada žalobců byla částečně uspokojena právě úspěšnou účastí ve veřejných nabídkách“, z čehož vyplývá, že ze strany dovolatelky žádné překážky v uspokojování restitučních nároků žalobců kladeny nebyly; žalobkyně a) a žalobce b) po několika neúspěšných účastech ve veřejných nabídkách zcela rezignovali na postup podle zákona o půdě a žalobci c) a f) se žádné veřejné nabídky neúčastnili, jak uvedla již v předchozím řízení. Přitom ustálená judikatura dovolacího soudu dovodila, že právo domáhat se uspokojení restitučního nároku způsobem mimo zákon o půdě je zcela výjimečným prostředkem podmíněným zjištěními vedoucími k závěru, že postup dovolatelky lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný, přičemž uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015). Z napadeného rozsudku odvolacího soudu však nelze dovodit, v čem konkrétně shledal liknavý postup dovolatelky, a nezabýval se ani rozsahem veřejných nabídek pozemků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2673/2012). Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jejími tvrzeními o nepřevoditelnosti pozemku parc. č. v k. ú. a obci S. u T., i když v tomto směru odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, ačkoliv bylo na něm, aby vysvětlil, v čem účelovost těchto námitek spočívá, a že zároveň neobstojí jeho odkaz na zákon č. 99/2004 Sb., když „možnost rybolovu přímo souvisí s tím, zda se v rybníku nachází voda či nikoliv, což bude zcela mimo sféru vlivu žalobců“. Odvolací soud tedy nesprávně posoudil, z jakých právních předpisů lze dovozovat nepřevoditelnost (správně zřejmě převoditelnost) požadovaných pozemků, přičemž poukazuje i na to, že kromě §11 zákona o půdě je relevantní i zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, v platném znění, jehož §6 rozšiřuje výčet pozemků, které nelze z vlastnictví státu převádět. Z judikatury dovolacího soudu dále připomněla závěry v konkrétně citovaných rozhodnutích týkající se kritérií vhodnosti náhradních pozemků, a rovněž dovozuje, že je povinností soudu zvážit všechny okolnosti vhodnosti převodu žalobci požadovaných pozemků, což odvolací soud neučinil. Dále uvedla, že nikoliv jako účelovou, ale jako přiléhavou je nutno označit její námitku případného „holého vlastnictví“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1961/15), neboť žalobci požadovaný pozemek je pro účely zemědělského hospodaření nevhodný, jelikož jeho řádné užívání je vyloučeno „možnými problémy plynoucími z nemožnosti ovlivnit stav vody apod.“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se v obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudkem odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto, případně pro nedůvodnost zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení otázky hmotného práva [otázka „vhodnosti“ pozemku parc. č. o výměře 5.197 m 2 (vodní plocha - vodní nádrž umělá) v k. ú. S. u T., zapsaného na LV č. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště T. pro k. ú. S. u T., obec S., který oprávněné osoby nárokují k bezúplatnému převodu jako náhradní pozemek za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je k otázce, pro niž je přípustné, opodstatněné, a že jinak není přípustné, resp. že dovolání trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K otázce dovolatelky ad a), která ovšem přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu:
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (či jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky (§11a zákona o půdě), a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V judikatuře dovolacího i Ústavního soudu je rovněž dlouhodobě zastáván názor, že osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se mohou žalobou domáhat, aby (dříve) Pozemkovému fondu ČR, resp. žalované (jakožto jeho právní nástupkyni) byla uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných, pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající dostatečné kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (viz např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, a již citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Případné vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky při uspokojování restitučních nároků žalobců lze označit za liknavý, není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem dané věci. Jestliže totiž dovolatelka, resp. Pozemkový fond ČR i přes aktivní přístup žalobců a), b), c) a f) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení jejich dosud neuspokojených restitučních nároků vzniklých jim v letech 1992 až 2007 zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků, která neměla takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla způsobilá v přiměřené době uspokojit jejich oprávněné nároky), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu Pozemkového fondu ČR a poté dovolatelky nebylo možno po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách, a že bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků. Ohledně uspokojování restitučních nároků žalobců d) a e) je možno odkázat na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 15 Co 134/2017, jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, vydané taktéž v řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu náhradního pozemku, jímž odmítl dovolání téže žalované (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 15 Co 263/2016, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, a ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3078/2017, vydaná v obdobných věcech totožných účastníků řízení (přičemž závěry v nich uvedené nepovažuje dovolací soud za nutné znovu opakovat). Je možno poukázat i na to, že podle zjištění soudu prvního stupně učiněného z přehledu nároků vyhotovených žalovanou dne 12. 10. 2017 vyplývá, že dosud nevypořádaný restituční nárok žalobkyně a) činí částku 199.924,21 Kč, žalobce b) částku 54.830,- Kč, žalobkyně c) částku 52.033,33 Kč, žalobkyně d) částku 1.404.591,91 Kč, žalobce e) částku 1.404.591,91 Kč a žalobce f) částku 411.370,84 Kč.
Za zjištěného skutkového stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jenž – stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní posuzované - je založen na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým přístupem Pozemkového fondu a následně žalované. Stejně tak není založen rozpor ani s odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, neboť odvolací soud, resp. soudy obou stupňů, v dané věci vycházely a přihlédly nejen k tomu, po jak dlouhou dobu nebyly restituční nároky všech žalobců uspokojeny, nýbrž právě i k tomu, že žalovaná, resp. dříve Pozemkový fond ČR, své povinnosti vůči nim dlouhodobě neplnila (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010, na nějž odvolací soud odkázal). Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2673/2012, v němž dovolací soud cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, dle nějž „obecné soudy musí rovněž zkoumat, zda tu nedošlo k libovůli v situaci, kdy Pozemkový fond ČR vykonává vůli státu v právních vztazích, v níž má stát postavení dlužníka co do nároků oprávněných osob na vydání náhradních pozemků. Lze dovodit, že podle okolností konkrétního případu je dán i nárok na uzavření smlouvy o převodu konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu“.
K otázce dovolatelky ad b), k jejímuž řešení je dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť ji odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu:
Předestírá-li dovolatelka otázku „vhodnosti“ pozemku parc. č. o výměře 5.197 m 2 (vodní plocha - vodní nádrž umělá) v k. ú. S. u T., zapsaného na LV č. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště T. pro k. ú. S. u T., obec S. (dále jen „předmětný pozemek“), který oprávněné osoby nárokují k převodu jako náhradní pozemek, poukazuje dovolací soud na svou ustálenou rozhodovací praxi podle níž se při liknavém (či svévolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (resp. jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz již shora odkazovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009), kterou však rozhodně nebyly (neměly být) popřeny závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě o uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě náhradní zemědělský pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl - nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. Státního pozemkového úřadu - do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu, resp. funkčního celku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond ČR (resp. jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě (svévolně či diskriminujícím způsobem) a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě, se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu).
V posuzované věci z obsahu spisu, konkrétně ze znaleckého posudku znalce Ing. Daniela Balína z oboru ekonomiky, ceny a odhady, ze dne 12. 5. 2017, vyžádaného soudem prvního stupně v tomto řízení, jakož i z ortofoto-snímku k němu připojeného, vyplývá, že předmětný pozemek tvoří jen malou část rybníka (zvaného „Oběšený rybník“) a jeho okrajový břeh.
Pokud jde o otázku (ne)vhodnosti předmětného pozemku, jakožto náhradního k uspokojení restitučních nároků žalobců, nelze s odvolacím soudem souhlasit již v tom, že veškerou argumentaci žalované, kterou uplatnila již před soudem prvního stupně, jakož i v odvolání, považoval „za účelovou až absurdní“. Pokud odvolací soud v této souvislosti poukázal na to, že žalovaná běžně nabízela ve veřejných nabídkách pozemky stejného druhu, pak v projednávané věci zřejmě nikterak nezvážil tu podstatnou skutečnost, že předmětný pozemek tvoří jen malou část rybníka (zvaného „Oběšený rybník“) a jeho okrajový břeh. Zcela nepodložen žádným skutkovým zjištěním pak zůstal i jeho závěr, že „vodní dílo v daném případě není veřejným statkem, tedy pozemkem, který by z důvodu veřejného užívání nebyl zcela využitelný pro žalobce“, a náležitě se nevypořádal ani s dalšími námitkami žalované uplatněnými v odvolání, že předmětný pozemek není k uspokojení restitučního nároku žalobců vhodný.
Odvolacímu soudu je tak třeba vytknout (a v těchto ohledech rovněž přisvědčit námitkám dovolatelky), že neposoudil, zda převodu předmětného pozemku z vlastnictví státu nebrání některá ze zákonných výluk uvedených v §11 odst. 1 zákona o půdě a v §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zda by tento pozemek byl zařaditelný do veřejné nabídky podle §11a odst. 2 zákona o půdě, zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s tímto pozemkem a zda nejde o pozemek, který tvoří funkční celek s jinými pozemky (na nichž byl rybník a jeho hráze vybudovány) a technickými zařízeními, a zda tato část rybníka (předmětný pozemek) je využitelná pro zemědělské obhospodařování, když dle tvrzení žalované se na něm žádná technická zařízení nenacházejí, a zda by jeho převodem na žalobce byl naplněn účel zemědělské restituce, ačkoliv tak byl povinen učinit (jakožto ostatně i soud prvního stupně).
Pokud jde o otázku funkčního celku s jinými pozemky (na nichž byl rybník a jeho hráze vybudovány) a technickými zařízeními, měl odvolací soud především vyjít z §2 písm. c) zákona o rybářství, jenž stanoví, že rybníkem se rozumí vodní dílo, které je vodní nádrží určenou především k chovu ryb, ve kterém lze regulovat vodní hladinu, včetně možnosti jeho vypouštění a slovení, a že rybník je tvořen hrází, nádrží a dalšími technickými zařízeními [v poznámce pod čarou toto ustanovení odkazuje mimo jiné na §55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů], kteréžto ustanovení však zcela pominul (stejně jako právní názor zaujatý v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 416/2010, že vodní dílo (rybník) obvykle tvoří funkční celek , který by neměl mít – z hlediska právní jistoty i provozování samotného - rozdílné vlastníky).
Odvolací soud se dále nevypořádal ani s námitkou dovolatelky, že žalobci by nemohli vykonávat komplex práv tvořících obsah vlastnického práva a že by jim zůstalo pouze tzv. „holé vlastnictví“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1961/15), a to z důvodu, že předmětný pozemek je pro účely zemědělského hospodaření nevhodný, jelikož jeho řádné užívání je vyloučeno „možnými problémy plynoucími z nemožnosti ovlivnit stav vody apod.“. Názor odvolacího soudu v tomto ohledu zaujatý, že zatopený pozemek (rybník) lze např. využívat ve smyslu §2 písm. a) zákona k rybářství, a to ať již k rybníkářství [§2 písm. b)] či k výkonu rybářského práva [§2 písm. f)] při splnění podmínek v zákoně o rybářství uvedených, je sice obecně správný, nikoliv však v daném případě, jestliže předmětný pozemek tvoří jen malou část „Oběšeného rybníka“ a jeho okrajový břeh.
Odvolací soud taktéž nezvážil ani možné problémy při hospodaření s předmětným pozemkem (jak žalovaná namítala), jež mohou vyplynout již z toho, že vlastníkem zbývající převážné části „Oběšeného rybníka“ (a zřejmě i technických zařízení k jeho regulaci) je jiný subjekt, či jiné subjekty, a (navíc), že dle žalobou uplatněného nároku žalobců o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu pozemků, jemuž soud prvního stupně vyhověl, se žalobci domáhají, aby předmětný pozemek byl bezúplatně převeden do jejich podílového spoluvlastnictví v poměru ideálních podílů o velikosti 189241/329306, 48230/329306, 52033/329306, 9327/329306, 9327/329306 a 21148/329306 ve vztahu k celku tohoto pozemku.
Závěr odvolacího soudu, že předmětný pozemek „je schopný převodu“ k uspokojení restitučních nároků žalobců, tak spočívá na neúplném a tudíž nesprávném právním posouzení věci, a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku I. o věci samé, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětného pozemku, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl ve výroku o věci samé v označené části zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí v části výroku I. o věci samé, jíž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětného pozemku, a v závislých výrocích II. a III. o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Ve vztahu k části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. o výměře 97.070 m 2 (trvalý travní porost), zapsaného na LV č. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště T. pro k. ú. a obec R., do podílového spoluvlastnictví žalobců, dovolání neobsahuje žádnou dovolací argumentaci, natož tu, která by byla spojena s obligatorními náležitostmi dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.); dovolání tak v tomto rozsahu trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v dalším řízení pro soudy obou stupňů závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu